7. ledna 2016 7:12 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Kopanec od Bezruče
aneb Moravská cesta

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
O publicitu a větší společnost nestál, jak známo, po celý život... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy O publicitu a větší společnost nestál, jak známo, po celý život... | foto: Jiří Peňás
Koncem roku jsem si uvědomil, že jsem nebyl ani jednou v Brně. Pochopitelně nikoli v životě, ale v onom roce, protože do Brna aspoň jednou za rok jeti, jest povinností slušného občana v Brně nebydlícího. Na poslední chvíli jsem tento závazek splnil a příležitosti té využil i k dalším věcem s Moravou spojeným.
Do Brna aspoň jednou za rok jezditi, jest povinností slušného občana.

Do Brna aspoň jednou za rok jezditi, jest povinností slušného občana.

Cestu mi zpestřila havárie na dálnici, která ji prodloužila o dvě a půl hodiny. Cestu, nikoli dálnici. A cestu jako ten úkon, nikoli cestu jako silnici, no však mi rozumíte. Prostě to trvalo skoro pět hodin. Ale nevadilo mi to, četl jsem si v tom autobuse román Vladimíra Poštulky Hřbitovní kvítí na smetaně a byl překvapen, že se mi to líbilo. Chvílemi jsem pak hleděl na stmívající se adventní krajinu, z níž nebylo vidět vůbec nic.

Když jsme přijeli do Brna, byla již úplná tma a koncert, který byl záminkou pro cestu, začínal za necelé dvě hodiny, takže již bylo zbytečné jíti do hotelu, který jsem měl objednán, a výstavy, které jsem měl naplánované obejít, již též zavíraly.

Brouzdal jsem proto městem, které bylo vánočně namaškařené. Na náměstí Svobody zrovna začínali na pódiu hrát nějací prošedivělí muži a já za chvíli poznal, že to je slavná brněnská skupina Progress 2. Byl jsem opravdu dojat, jak hezky mě Brno vítá. Za chvíli jsem pocítil hlad a bez rozmyslu si u jednoho stánku koupil mastnotou obalenou horkou hmotu zvanou bramborák. Hned jsem si spálil vnitřek tlamy a zamazal si zimní bundu olejem, který z věci stékal. Takto osvěžen a upraven jsem přišel do Mahenova divadla, kam vždy vstupuji s pocity slavnostními.

Takto osvěžen a upraven jsem přišel do Mahenova divadla.

Takto osvěžen a upraven jsem přišel do Mahenova divadla.

Totiž tou záminkou byl koncert na počest Jaromíra Nečase, hrdiny folklórního Brna a Moravy, muže obdivuhodného ducha a vzhledu, přítele Břetislava Rychlíka, jenž ten koncert – spolu se paní Rychlíkovou Monikou - organizoval a také uváděl. Jaromír Nečas bohužel 25. července toho roku zemřel, bylo mu 93 let, takže se toho účastnil jen spirituálně. Mě s ním Břetislav seznámil kdysi před lety a to za kuriozních okolností, neboť ho v Brně posadil k nám do automobilu, který řídil Viktor Stoilov a byl v něm ještě Jáchym Topol a naším úkolem bylo Jaromíra odvézt do Trnavy, kde v divadle byla premiéra hry slovenského klasika Josef Gregora-Tajovského Statky-zmätky, kterou režíroval, jak jinak, Břetislav.

No a my jsme se domnívali, že jde nikoli o Jaromíra Nečase folkloristu, nýbrž o Ctibora Nečase – historika a romistu, který právě v té době vydal základní knihu Holocaust českých Romů, kterou jsme samozřejmě s Jáchymem četli a byli tedy nadšeni a poctěni, že s námi jede její autor. A tak jsme milého Jaromíra zahrnovali otázkami na Romy a romský holocaust a on odpovídal tak nějak zdrženlivě a stručně až jsme z toho byli trochu zaražení a vždy nám spíš nabízel, jestli si „nechceme koštnót“, protože on měl takovou skvělou věc na krku, takový kožený pásek s malým štamprletem v koženém váčku – a samozřejmě malou lahvičku slivovce. A tak jsme si vždy koštli a zase se po chvíli zeptali na ty ubohé cikány a Jaromír se asi cítil trochu nesvůj, co pořád s těmi Romy máme, ale pak mu to došlo a říká: tož já ale nésu Ctibor Nečas romista, já su Jaromír, folklorista a cimbalista...

Já su Jaromír, folklorista a cimbalista...

Já su Jaromír, folklorista a cimbalista...

No a to ještě nebylo všechno, neboť snad vlivem tohoto omylu, jsme spáchali další a Viktor to místo do Trnavy namířil do Trenčína, na což jsme přišli až kousek před Trenčínem, takže jsme do Trnavy přijeli s půlhodinovým zpožděním a tam na nás v divadle čekali, neboť „vzácni hostia z Čiech“ měli zpoždění a bez nich nemohli začít, takže když jsme skutečně dorazili a vešli do divadla, já se propadal hanbou, trnavští diváci začali tleskat, místo aby nás vypískali, a my se klaněli a omlouvali a přitom se trochu vlivem toho koštování klátili, nikoli však Jaromír, který se neklátil nikdy.

Koncert to ale byl opravdu pěkný.

Koncert to ale byl opravdu pěkný.

Tak takové vzpomínky mi také táhly hlavou, když jsem seděl v tom procovském Mahenově divadle, původně Stadtheater, kde snad poprvé v kontinentální Evropě zavedli už v roce 1870 Edisonovo elektrické osvětlení a to pouhé tři roky po jeho patentování v New Jersey! Přednáškou o té brněnské pozoruhodnosti jsem pak o přestávce otravoval několik osob, které se se mnou neprozřetelně daly do hovoru.

Koncert to ale byl opravdu pěkný, zpěvy a tance se střídaly v pestrém a rychlém sledu, folkloristé se mísili s folkáči, byl tam třeba Hutka a Merta, které člověk vždy rád vidí, že pořád žijí, nebo paní Dagmar Voňková nebo sourozenci Ulrychovi, úplná senzace bylo vystoupení jazzového trumpetisty Jaromíra Hniličky, byť byl na podiu přiveden podpírán. Ale sotva začal troubit... A pak jistě i dalších, které si teď nejsem schopen vybavit.

Ta vhodně doplnila onen bramborák.

Ta vhodně doplnila onen bramborák.

Po koncertě se jedla ve foyer tlačenka. Ta vhodně doplnila onen bramborák. Když byl konec, poděkoval jsem manželům Rychlíkovým za pěkný večer a vůbec za to, co dělají pro zpěvnost národa (a pokud jsem to neudělal dostatečně, píšu to teď dodatečně), načež odešel s Josefem čili Pepou Janíčkem, slavným Plastic Peoplem, do hotelu na třídě kapitána Jaroše, kde pak jsme ma recepci vypili láhev červeného, kterou byl Pepa obdarován organizačním výborem koncertu. Probrali jsme přitom personální krizi v kapele The Plastic People of the Universe, jejíž průměrný věk je cca 70 let a k jejímuž vyřešení přeji všem členům mnoho zdaru a mladistvého elánu. (Většinu toho, co mi Pepa řekl, jsem do rána zapomněl, takže klid.)

Očekávaje, že spatřím ocas na straně ocasní.

Očekávaje, že spatřím ocas na straně ocasní.

Ráno jsem pln čerstvých sil pokračoval v moravské cestě. Cestu (zase ta cesta) na nádraží jsme si zpestřil obhlídkou nejnovější brněnské atrakce, koňské sochy Jaroslava Róny: tedy ne že by na tom koni seděl Róna, nýbrž je tam jakýsi ozbrojenec archaického typu, který má dodatečně představovat Jošta Lucemburského, synovce Karla IV., i když to tak nebylo zamýšleno. Ona socha vzbudila pozornost vedle provedení ještě tím, že z určitého podhledu vzniká výjev jaksi pornografický, jak lid brzy po odhalení zjistil. Autor si prý toho vědom nebyl, čímž jako by potvrzoval slova Brňana Milana Kundery, že dílo má být inteligentnější než jeho tvůrce. Já, který si myslel, že jsem dostatečně inteligentní a sprosťácky založený, tedy pod toho koně vlezl a očekávaje, že spatřím ocas na straně ocasní, hleděl špatným směrem a nic tak zajímavého neviděl. Až teprve víceméně nahodile jsem se otočil a spatřil to... Vlastně ho!

A spatřil to... Vlastně ho!

A spatřil to... Vlastně ho!

I tímto posilněn, došel na nádraží a o půl desáté již seděl ve vlaku, který mě vezl do Prostějova. Tam se z osobních důvodů (narodil jsme se tam) snažím též jednou v roce objevit. Je to jakýsi můj pokus vlézti aspoň na chvíli zpět do dělohy dávného dětství, ovšem ten pupečník, který mě s ní spojuje, je čím dál delší a chatrnější a ta děloha se uzavírá stále víc a víc, byť touha po ní může být silnější a silnější.

A pak jsem došel na kruhové náměstí Odboje, centrální místo onoho děložního života.

A pak jsem došel na kruhové náměstí Odboje, centrální místo onoho děložního života.

Měl jsem asi dvě hodiny na tu prostějovskou procházku, tak jsme to vzal rychle z nádraží kolem rodného domu Wichterlových a pak jsem to vzal kolem vily Františka Kováříka, toho zašlého klenotu české moderny od architekta Emila Králíka, pak to střihnul kolem gymnázia Jiřího Wolkera, kam chdili moji bratranci a já po tom též toužil, Kollárkou, kde myslel na svou tetu, kterou už bych mohl navštívit jen na hřbitově, jako ostatně skoro všechny z oné dávné dělohy.

A pak jsem došel na kruhové náměstí Odboje, centrální místo onoho děložního života a obešel rychle ten kruh, aby to se mnou moc necloumalo a zase se vydal zpátky do města, kde mezitím od mého posledního návratu předělali Prior na obchoďák, který se teď jmenuje Zlatá brána, ale myslím, že ne moc hezky, vlastně jsem tím byl otráven, byla to kdysi taková brutalistní kostka (otevírali ho v roce 1973, byl jsem u toho), která ale měla cosi do sebe, byla obložená žlutými keramickými destičkami, takže vypadala jako koupelna, teď je to banální, sklobetonová šedivá, ano, doslova šedivá, krabice. No, ale co se dá dělat... Snad nějaké architektonické studio nepokazí taky opravu radnice, jejíž výrazná majákovitá věž je pod lešením, a já se těším, až ji uvidím v novém. Věž té radnice jest falus, který mi svítí vždy na cestu do té dělohy, abyste věděli.

Toho zašlého klenotu české moderny od architekta Emila Králíka.

Toho zašlého klenotu české moderny od architekta Emila Králíka.

Ještě jsem zašel do svého křtěcího kostela sv. Povýšení sv. Kříže, který byl ale i v druhou neděli adventní po mši zavřený, a pak jsem se už vracel, ale ještě se stačil naobědvat v restauraci Národního domu, jenž je ne klenotem, ale pokladem česko-moravské architektonické moderny, neboť jím ji pětatřicetiletý Jan Kotěra de facto zahájil. Já sem chodím vždy, když jsem v Prostějově, čímž dávám najevo solidaritu s tím úžasným domem postaveným pro jiné časy a pro trochu jiné obyvatelstvo a jeho stravovací nároky a vždy trnu, jestli tu kavárnu a restauraci nezavřou, protože tam věčně nikdo není, jako by ta secese lidi nějak strašila nebo co. Tak si tam dávám polívku s knedlíčky a svíčkovou, což je takový můj rituál.

Čímž dávám najevo solidaritu s tím úžasným domem.

Čímž dávám najevo solidaritu s tím úžasným domem.

Píšu to tady jako takovou výzvu občanského typu, abychom navštěvovali historické, staromódní a dobře vedené restaurační podniky a tím je podpořili a uchránili před hrozícím osudem. Nebo je zavřou, budou z nich herny nebo nějaké kvelby s lacinými hadry a nebo, což je nejpravděpodobnější, budou prostě chátrat, jako mnoho krásných věcí v téhle zemi.

Mezitím od mého posledního návratu předělali Prior na obchoďák.

Mezitím od mého posledního návratu předělali Prior na obchoďák.

A tímto mostem bezostyšně oslím se dostávám ke druhému důvodu či zámince dvoudenní moravské cesty, k Bezručovu domku v Kostelci na Hané.

K tomu mám také totiž také jakýsi vztah. Třeba ten, že jsem věděl, že existuje. Neboť bych se téměř vsadil, že mnozí z těch, kteří byli na začátku prosince zděšeni a pobouřeni tím, že nad domkem má být zrušena památková ochrana, se o jeho existenci dozvídali poprvé. Myslím, že se tu opakovala situace s Muchovou Slovanskou epopejí, jejíž existence a umístění v Moravském Krumlově také mnohé překvapila. Já shodou okolností tedy ten domek znal. Především díky, tomu, že se nalézá kousek od Prostějova a že jsem tam jako dítě kdysi byl, byť si detaily příliš nepamatuji. Ale znám ho i díky vyprávění své mámy (1938 – 2010), která tam jako pionýrka byla stařičkému dědouškovi - či spíše nevrlému dědkovi - recitovat jeho (tedy předpokládejme, že jeho) básně, když měl narozeniny. A vzpomínám si, že máma to popisovala tak, že ho museli přemlouvat, aby se vůbec ukázal a vyšel před domek, či kde se ta recitace odehrávala. A tak národní umělec vyslechl recitaci dítek s rudými šátky, poděkoval a zase zalezl. A je fakt, že pokud tedy chudák básník kdysi ony úžasné básně odcizil zemřelému příteli Ondřeji Boleslavovi Petrovi, no tak to muselo býti pro něj stále se obnovujícím utrpením a mohl míti chuť nakopat dětičky do jejich pionýrských zadnic. Což by bylo vůči mé mamince nepěkné. Ale na druhé straně by měla hezký zážitek a já historku – jak byla moje máma u toho, když Bezruč zešílel.

Z Prostějova je to do Kostelce čtvrt hodiny vlakem. To už popisovat nebudu. Dám sem článek, který vyšel 28. prosince v tištěných Lidových novinách. Schválně, jak se to bude s tím domkem vyvíjet dál. A panu starostovi Kostelca Ladislavu Hynkovi děkuju za setkání a paní Kamile Husaříkové a panu řediteli Danielu Zádrapovi z prostějovského muzea za konzultaci. Tož vždyť su rodák a patriot.

A panu starostovi Kostelca Ladislavu Hynkovi děkuju za setkání.

A panu starostovi Kostelca Ladislavu Hynkovi děkuju za setkání.

Kde Bezruč chodil pod sprchu

Před Vánocemi rozkmitala poklidnou hladinu českého kulturního rybníka zpráva, že se chystá barbarský čin: demolice domku básníka Petra Bezruče v Kostelci na Hané.

Než se pobouření vyznavači díla slezského barda zorientovali a zjistili, kde se Kostelec na Hané nalézá (jednu stanici vlakem od Prostějova) a že nejde o domek rodný, nýbrž o domek, v němž básník dlel na sklonku svého života, hladina se opět uklidnila. Tak jak to na klidné a rozvážné Hané chodí. Nic se bórat nebude, jiná věc je, že není vůbec jasné, co s červeným domkem počít.

Zpráva o ohroženém domu stála však na reálném základě. V listopadu 2015 schválila „vedoucí oddělení památek v odboru památkové péče ministerstvo kultury“ Petra Ulbrichová žádost Olomouckého kraje o „zrušení prohlášení domu Petra Bezruče za kulturní památku“.

Ona žadost byla vedle argumentace v níž byl připomínán špatný stav domu a fakt, že je v současnosti už léta nevyužíván, doplněna dosti stupidní poznámkou, že „Petr bezruč byl jako básník značně přeceňován a v dnešní době není jeho význam tak společensko-historicky zásadní jako v době minulé.“ Tato formulace dosti právem nedzvihla zvláště kruhy, které se cítí být bezručovskou buřičskou poezií inspirovány a hlásí se k ní, byť třeba jen účelově. Ohrožení domku se pomalu stalo projevem barbarského tažení státu proti všemu levicovému a sociálnímu v české kulturní tradici. Lze sice pochybopvat, že by právě údajný úpadek Bezručova významu měl na svědomí stav jednoho vesnického stavení, ale skutečností, že to opravdu ve zdůvodnění stojí a zřejmě odráží jistý druh uvažování příslušných guberniálních úředníků. Zajímavé je, že s zrušením nesouhlasil Magistrát města Prostějova, který bve svém usnesení logicky kosntatoval, že pouzení, zda byl Beruč přeceńován čo ne, přísluší několmu jinému než úředníkům.

Skutečností zároveň je, že od aktu „zrušení prohlášení“ k demolici je však ještě velmi daleko, což ovšem neznamená, že k ní jednou nemůže dojít. Nebo aspoň k nenahraditelné přestavbě domku, čímž zmizí jeho ráz, jenž je na něm právě zajímavý, ba cenný – na to právě upozorňali prostějovšatí.

Neboť stavení je to pořád docela pěkné. Nalézá se na konci ulice vedoucí k okraji městečka do polí, v řadě typických jednopatrových moravských domků se zadním dvorem a zahradou. A přece je jiný, právě díky své jisté archaičnosti. Je to typické cihlové stavení z počátku 20. století, kterých byly na Hané ještě před pár desítkami let mraky, ale nyní houfně mizí. Kdyby ho nechránil zákon, byl by jistě už také omítnutý brizolitem, byla by vyměněna původní dřevěná okna za plastová a s krásnými, i když oprýskanými dveřmi by to dopadlo bůhvíjak. Díky tomu, že se na něj nesahalo, zůstal zachován tak, jak vypadal před pětadesáti lety, kdy v něm byla zřízena expozice připomínající Bezručovo kostelecké období.

Lépe by asi vypadala zahrada v zadní časti parcely, která je zpustlá a zarostlá, ale zůstal v ní zachován dřevěný altánek, kde se prý Bezruč sedával v letních měsících jen tak v trenýrkách a občas se zvedl a šel se osprchovat pod konev, kterou měl zavěšnou na lanku – jak to často dříve bývalo. To už si však pamatuje opravdu jen málokdo – mně to říkala jedna asi semdesátiletá paní, která si to pamatuje jako mladé děvče, ale již ani ona si není jistá, jestli i jí to spíše někdo nevyprávěl. Bezruč zemřel 17. února 1958 v nemocnici v nedaleké Olomouci. Bylo mu 90 let, poslední roky už byl skutečně stařečkem, který již pomalu ani nevycházel z domu, i když pro pivo si nechával posílat stále. O publicitu a větší společnost nestál, jak známo, po celý život...

Na Hanou Bezruč rád jezdil už od začátku století – v Kostelci byl poprvé v roce 1901. Haná stála na půli cesty mezi jeho slezským domovem a Brnem, kde pracoval jako úředník na poště. V roce 1927 odešel na penzi a střídal Branku u Opavy právě s Kostelcem na Hané. Jeho zalíbení v úrodném a relativně bohatém kraji, který dosti kontrastoval s drsným podhůřím Beskyd a industriální krajinou Ostravska, se projevilo v několika dodatečných „hanáckých“ básní Slezských písní (Plumlov, Ptení, Hanácká ves...), které pravda nelze počítat k básním zásadním. Od února roku 1939 bydlel v kosteleckém červeném domku č. p. 153, kam ho pozval jeho přítel a obdivovatrel dr. Antoníne Pírek, natrvalo. Společnost samotář a sršatý ještěr zvláštní nevyžadocval, i když na partičku mariáše si do hostince prý zašel. Po výálce a po jmenování národním umělcem mu byl přidělana tajemnice a hospodyně, jako jisté „bureaů“ sloužily místnosti malého, tzv. bílého domku, sousedícího s domkem červeným. Ten je rovněž polo-zachovalý a je součástí bezručovského celku.

V padesátých letech měl stařičký Bezruč jaksi výsadní postavení: byl uznávaným „státním“ klasikem, kterému chodili pionýři a pionýrky recitovat k narozenim, přičemž on prý oficiality odmítal, ukázal se gratulantům a zase zmizel. Rozhovory neposkytoval, badatele nepřijímal. Kult slezského barda, pěvce poroby a bídy svého ludu, však neodmítal, reagoval na něj básnickým mlčením: respektovalo se, že vše podsatné řekl. Režim s ním neměl jiný záměr než si ho přivlastnit jako svého. S tím on už nemohl nic učinit – členem KSČ přitom nikdy nebyl. Už za života se objevovaly hlasy, které zpochybňovaly autorství jedné z nejslavnější básnických knih české literatury, ale tajemství si Vladimír Vašek vzal do hrobu.

Od roku 2003 je červený domek prázdný. Do té doby tam byla v dolních pokojích umístěna skromná bezručovská expozice: výstavka knih, reprodukce fotografií, psací stůl, několik kusů nábytku – ty jsou nyní v depozitáři prostějovského muzea, ktteré bylo správcem objektu – vlastníkem byl Olomoucký kraj.

Za komunistického režimu to byl Bezručoův památník docela frenkventovaným místem tématických zájedů: třeba autobusy s důchodci či školní výlety pravidelně zastavovaly v Kostelci na trase Prostějov (Wolker), Čechy pod Kosířem (Mánes) a Plumlov (koupání na přehradě). Po roce 1989 zájem poklesl, školy i penzisté chodit přestali, za týden prý se u domku přihlásilo sotva dvacet třicet lidí – a to i o sezóně.

Stál jsem v polovině prosince před červeným domkem a mluvil o situaci se starostou Ladislavem Hynkem. Město s tím moc udělat nemůže, je to věc kraje a na to, že by se rozhodlo jít do opravy samo, nemá pochopitelně peníze. Pan starosta mi vysvětlil, že musí vše vážit na miskách vah. V současnosti má Kostelec jinou prioritu a tou je budova sokolovny, která podobně chátrá a místní se nemjí kde scházwet. Plesy musí pořádat ve Smržicích, což je ostuda. Proti Bezručovi nic nemá, uznává ho, ale je to věc podle něj státu, respektive kraje. Jestli ten od toho dává ruce, pryč, pak je to jeho vizitka.

Ředitel prostějovského muzea Daniel Zádrapa, který je profesí památkář, předložil varianty, co by s „Bezručovými domky“ (červeným i bílým) bylo možné podniknout a kolik by tzaková investice stála. Kompletní rehabilitace s využítím jako muzeum, památník, klub, zahradu... by přišla na 6,4, respektive při přístavbě 6,9 Kč. Jestli je to utopická představa, neumí zatím posoudit.

Faktem je, že Bezručův domek je nyní po úřední stránce ohroženější než dřív. Na druhé straně o něm už ví i ti, kteří jsou nyní pobouřeni. To možná pro něj skýtá jisté šance.

O publicitu a větší společnost nestál, jak známo, po celý život...

O publicitu a větší společnost nestál, jak známo, po celý život...

V součastnosti má Kostelec jinou prioritu a tou je budova sokolovny.

V součastnosti má Kostelec jinou prioritu a tou je budova sokolovny.

To možná pro něj skýtá jisté šance.

To možná pro něj skýtá jisté šance.

Úroveň použitých fotografií odpovídá schopnostem fotografa, jeho fotoaparátu a stavu povětrnosti.

www.jiripenas.cz/fotoblog/


  • 1Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Opel Insignia 2.0 CDTi Cosmo
Opel Insignia 2.0 CDTi Cosmo

r.v. 2015, naj. 31 026 km, diesel
510 000 Kč (s DPH)