2. února 2010 12:51 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Krátká zpráva z koncertu
aneb Plastic People forever

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Plastic People. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Plastic People. | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Před takovými dvaceti lety mi málo věcí připadalo přitažlivějších než rockový koncert. Vlastně asi jen jedna. To se v průběhu let dosti změnilo a nyní bych pravděpodobně dal přednost třeba i hledání hub v lese, sběru malin, rovnání známek v albu, pečení cukroví, stavění domina, poslouchání ptactva a tak dále.

K tomu, abych se vypravil na rockový koncert, musím být velmi silně motivován, především tím, že tam potkám známé a že znám i samotné vystupující. To, co snáším stále méně, tedy hluk, tmu, silnou koncentraci těl, musí být nahrazeno tím, že se tak děje aspoň od lidí, které mám rád. Třeba od Plastic People.

Vztah ke skupině The Plastic People of the Universe se v mém případě trochu podobá vztahu k žijícím knižním klasikům, které nakonec poznáte osobně, protože k nim věkem zestárnete. Plastici, to znělo podobným uším, jako byly ty moje, stejně jako, když se řeklo v jiné souvislosti třeba Céline nebo Orwell nebo třeba Boudník nebo Medek anebo třeba Havel... Zkrátka jako cosi radikálního, tvrdého, temně přitažlivého. Poměry na konci osmdesátých let už značně změkly, na Chmelnici se chodilo na Psí vojáky, Garáž, Ženy, Hudbu Praha (to je to, na co jsem chodil nejčastěji já, pokud si vzpomínám), ale Plastici, to bylo pořád zóna těžkého ilegálna, to bylo slovo, které se zkrátka nemohlo objevit bez toho, aniž by se režim zachvěl. Neboť Plastici, to znamenalo – ať už to hoši chtěli, či nechtěli – opozice, Charta, Havel, underground... Plastici, to byl Magor, který zrovna v těch letech byl znovu ve vězení, tak o čem byla řeč, že ano? Vzpomínám si na ty vrušující debaty, které se tehdy vedly, zda by přece jen Plastici nemohli někde nějak hrát a co by to znamenalo, zda by šlo o ústupek, ale koho vlastně? Dozvuků těchto časů v legrační formě jsem byl svědkem před třemi lety na svatbě Honzy Macháčka (Grarář, Respekt etc...). Když už byla společnost dosti, jak to říct?, lízlá, přijel tam Václav Havel. Posadil se a za chvíli se k němu prodral Jiří Kabeš: "Ty, Vašku, poslouchej, víš, kdy jsi mě nejvíc v životě nasral?", zeptal se přátelsky Kába. "Ehm, to netuším, milý Kábo, kdy, smím-li se zeptat?" "Tehdy, když jsi dovolil Mejlovi, aby přejmenoval Plastiky na PPU, tos mě fakt nasral." "Ehm, to si milý Kábo skutečně nevzpomínám, že bych někdy v minulém století něco takového provedl, a pochybuji, že bych měl snad na Mejlu takový vliv, ale pokud ano, pak mi to asi budeš muset odpustit, milý Kábo". "Tak dobře, Vašku, já ti to odpouštím, ale tehdy jsi mě fakt nasral. Napijem se na to." Tak takhle se řeší dávné spory v undergroundu. Jiří Kabeš "Kába" je na mých fotografiích onen muž s prošedivělými vlasy vlevo (či z jiné perspektivy vpravo) od Václava Havla, to ale většina lidí snad ví.

Havel a Kába.

Na tom koncertě v pražské Akropoli na Žižkově jsem většinu času stál v rohu na balkóně, což tu píšu jako vysvětlení toho, proč ty fotky vypadají jako zvrchu a proč je na nich vidět jen část kapely, například klávesista Josef Janíček vůbec ne, protože ten byl se svým instrumentem schován zcela vpravo, kam jsem ze svého stanoviště neviděl. To pro vysvětlení.

Kmotr Havel a Lábus.

Zato jsem dobře viděl na Evu Turnovou, se kterou jsem kdysi chodil do školy, čímž myslím filosofickou fakultu, ona ovšem studovala angličtinu a už tehdy měla sklony státi se basovou kytaristkou, což se jí v životě vyplnilo obdivuhodně. Vedle Evy je Joe Karafiát. A vpravo samozřejmě Vratislav Brabenec.

Eva Turnová s kytarou.

A teď si dovolím sem opět vložit krátkou glosu, kterou jsem pod dojmem koncertu napsal druhý den, takže vyšla ve čtvrtek, kdy už bylo dva dny po koncertě, za což jsem byl v redakci kritizován. Tady to snad vadit nebude.

Glosa

Demokratičtí Plastici a jejich vůle (28. ledna 2010)

Celým světem napjatě očekávaná nová deska skupiny Plastic People of the Universe Za maskou maska byla poprvé ve vlasti odehrána v úterý na koncertě v pražské Akropoli. Týden předtím ji PPU hráli v Londýně. To s tím světem řekl Václav Havel, když desku "křtil", čehož se jako nehrající člen skupiny rád ujal. Vyjádřil přitom výhrady k praxi polévání předmětů vínem a za souhlasů skupiny a obecenstva si rovnou z lahve šampaňského přihnul. První plnohodnotnou desku vydanou od smrti frontmana a monopolního skladatele Milana Hlavsy (2001) obsáhle recenzoval 16. ledna v příloze LN Orientace Josef Rauvolf. Zde tedy jen laický dojem z koncertu.

Ze křtu.

Plastici působí jako vyzrálý, sebevědomý a psychicky vyrovnaný kolektiv. V současnosti se skládají ze šesti členů a hosta hrajícího na violoncello (Josef Klíč). Dělí se na dvě poloviny – na otce zakladatele (Josef Janíček, Jiří Kabeš a Vratislav Brabenec) a mládežnickou sekci (Eva Turnová, Joe Karafiát a bubeník Jaroslav Kvasnička). Nezdá se, že by mezi oběma skupinami byla rivalita, ba právě naopak se skupina jeví jako příkladně demokratická parta: osmdesát procent členů zpívá sólové party nebo je dramaticky recituje (Brabenec) a padesát procent skládá, čímž se trochu podobají Beatles, kteří to ovšem tak dlouho nevydrželi.

Vratislav Brabenec.

Nové písně si drží vlastnosti "plastikovské" temné spirituality, onoho klímovského filosofického šklebu ("jsem absolutní vůl/e"), který spolu s Bondyho střevním humorem vytvářel směs, díky které šli Plastici poznat po čichu. Zajímavý je jakýsi nový romantický tón, který do skupiny vnáší Eva Turnová, jež je ozdobou skupiny a potvrzením, že basová kytara je pravý nástroj do rukou ženy.

Obecenstvo bylo zcela spokojené, skupina se dlouho klaněla. Mezi pamětníky a vrstevníky se vyskytla sem tam i mládež, která bez zábran poskakovala pod pódiem, byť starší členové skupiny by mohli býti jejich dědečkové.

Z toho balkónu jsem měl zajímavý výhled, takže jsem třeba sledoval Břetislava Rychlíka, který tam točil jakýsi dokument, snad o Ivanu Jirousovi, a v jednu chvíli se tak jako by zahloubal, opřel se tam o stěnu a zadumaně pozoroval Joe Karafiata, jak to na tu kytaru umí. Což o to, Břeta umí výborně zpívat lidové písně především z Horňácka, ba i cifrovat, tedy různé ty výkřiky a poskoky umí, ale elektrická kytara je elektrická kytara...

Břetislav Rychlík závidí.

Najdete mezi těmito lidmi Magora? Čili Ivana M. Jirouse? Na desce mu konečně zhudebnili báseň. Určitě byl potěšen. Dával to najevo důstojným klidem klasika.

Najděte Magora.

A to bude dneska všechno. Hrozně totiž pospíchám, abych mohl příště napsat konečně něco obsáhlejšího. Tak vám to snad nebude vadit.

  • 1Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Cuketovo čokoládový chlebíček
Cuketovo čokoládový chlebíček

Potěšte rodinu rychlou dobrotou.

Najdete na Lidovky.cz