Čtvrtek 28. března 2024, svátek má Soňa
130 let

Lidovky.cz

PEŇÁS: Krchov s výhledem aneb Šak co máš z toho

Názory

  12:16
Do Kraslic už jezdím jen na skok. Zbyl mi tam Honza, muž mojí mámy, za kterou můžu chodit už jen na kraslický hřbitov, který je krásný, zvláště když je zasypaný sněhem. Honza čili Jan, pokřtěný kdysi jako Hans, je nejhodnější člověk na světě; zůstal teď ve dvaaosmdesáti letech sám v domku na stráni pod bývalou nemocnicí. Na nic si nestěžuje, říká, že se má dobře, sbírá staré mapy a jízdní řády, které po večerech studuje.

Pohled na Kraslice. foto: Jiří Peňás, Lidové noviny

Byl jsem tam před pár dny, to bylo ještě před tím, než začalo pořádně sněžit všeobecně, ale tady v Krušných horách to má vždycky náskok, takže město bylo pod sněhem a mrzlo a slunce se neobjevilo ani na chvíli a tma byla už o půl čtvrté. A z toho hřbitovního kopečku vypadají zimní Kraslice docela idylicky, zvláště, když si odmyslíme tu modrou krabici, což asi nejde.

Kdyby někdo Kraslice hledal, tak je to poslední město u hranic se Saskem a tím údolím teče říčka Svatava, on je to spíš potok. Skrz Krušné hory – Erzgebirge, které tady už pomalu končí, jím vedla obchodní stezka do Fojtska – Vogtland směrem na Erfurt. Dole vlevo jezdí vlak na staré trati Sokolov – Klingenthal, což je první město za hranicemi. Tam prý za protireformace chodili krasličtí protestanti na bohoslužby, které se jim vstříc hlásily vyzváněním – klingen. V obou městech se vyráběly hudební nástroje, v Kraslicích především trumpety, ve Zvonoúdolí foukací harmoniky, které tam snad byly dokonce "objeveny", takže když slyšíte třeba Boba Dylana jak na ni začne, tak to má svůj původ tady.

 

Jenže časy už se dávno změnily, trumpety i harmoniky se vyrábí v Číně, tady zkrachovalo kde co, i když podle té modré krabice lze soudit, že nějaká smontovna to tady zkouší, ale velké časy zdejšího chytrého průmyslu jsou nejspíš nenávratně pryč, stejně jako spousty dalších věcí. Ale já tu nebudu lamentovat, to jsem si odbyl v létě 2009 ve fotoblogu, který jsem psal ještě na www.tyden.cz, kdyby to někoho zajímalo. A kdyby to někoho zajímalo, tak ten kostel uprostřed je katolický duchem a novorománský formou a jmenuje se Božího těla a postavili ho úplně na konci 19. století na místě starého kostela gotického, který se už hroutil. Je rozlehlý a zvláště uvnitř velmi honosný, z čehož lze odvodit, jak na tom Kraslice byly před sto lety. Já si tam tak dvakrát do roka v neděli zajdu na mši, mají tam vtipného pana faráře Fořta, kterého poslouchá tak deset lidí.

Pohled na Kraslice.
 

Nalevo od kostela jsou paneláky, které se nacpaly až doprostřed města. K nim přibyly plechové krabice hypermarketů, kterých je ve městě asi pět, čímž zcela zlikvidovaly jakékoli normální obchody v domech, které tím pádem zchátraly, takže některé raději zbourali. Ale nebudu lamentovat. Naopak napravo, na mírném návrší je snad vidět druhý kraslický kostel, protestantský. Kolem něj byl pěkný park s amfiteátrem, o který se také nikdo nestará. Pod ním, ta hranatá žlutobílá věžička, to je radnice. Trochu je také vidět bývalý hotel Praha, který se původně jmenoval Zum Kaiser von Österreich na památku návštěvy Františka Josefa, který ovšem Kraslicemi jen projel, neboť dle legendy usnul a nikdo si ho netroufal vzbudit. Ještě za mých let mu místní říkali Kaizr a dalo se tam chodit do kavárny, v níž se zachovaly lustry, zrcadla a plyšová sofa. Hotel a kavárna přežily bolševismus, krkem mu zakroutil česká forma kapitalismu. Teď se už asi patnáct let čeká, až spadne. Ale nebudu lamentovat. Jinak je tam totiž krásně. Ten kopec, táhnoucí se za městem, je místem, kde stál kraslický hrad Neuhaus se jmenoval, jinde se píše Hausberg. První zmínka o něm a o Kraslicích je z roku 1272 na listině Přemysla Otakara II., který hrad a okolí udělil jako léno Jindřichovi staršímu z Plavna, kdyby to někoho zajímalo. Plavno je Plauen na saské straně. Pak se to s hradem mělo všelijak, několikrát byl dobyt, přitom vyhořel a tak dále. Obyvatelný byl naposledy v 16. století za Šliků. Zůstalo z něj jen pár rozvalených kamenů, z čehož bych ovšem současné obyvatelstvo nevinil, to mnohdy ani neví, že tam nějaký hrad stál.

U hřbitova.

Kraslický hřbitov je na krásném místě. Jeho obyvatelstvo je do roku 1945 skoro výhradně německé, pak převážně české a různého jiného původu. Některé německé hroby byly povaleny, teď už jsou zase spíše v rychtyku. Moje máma, rodem Hanačka z pěkného a vlídného Prostějova, tam byla zaváta životem, ale myslím, že si nestěžuje, to nikdy nebyl její styl. Životním založením byla realistka se sklony k pojímání věcí s až bohémskou velkorysostí, její nejtypičtějším výrokem bylo: Šak co máš z toho..., jenž provázela mávnutím rukou. Pronášela ho, někdy v hanácké formě "z teho", i v posledních letech, když mi chřadla před očima a bylo jí už velmi špatně. Tu větu si říkám také, když mám všeho dost, jsem naštvaný, zklamaný a unavený, byla to taková její verze Let It Be. Tak já si to taky u jejího hrobu říkal Šak co máš z toho, mami. Ale chybíš mi strašně.

 
Kraslický hřbitov.

Tak jsme tam s Honzou chvíli postáli, zapálili svíčku, pak jsme si otřeli oči a nos, vzdychli, pokrčili rameny a šli. Honzovi je dvaaosmdesát, také se tu nenarodil, on je od Jihlavy, jeho máma i otec byli čistí Němci, jenže se ještě před válkou rozvedli a jeho máma si vzala Čecha, takže Honza dostal zcela českou výchovu a zatímco jeho německý otec Wagner padl na východní frontě, tak jeho nevlastní český bratr zemřel v Malé pevnosti v Terezíně. Zatímco celé jejich příbuzenstvo žilo po válce odsunuté různě po Bavorsku, oni díky českému otci mohli pak zůstat v Čechách, kam za nimi příbuzenstvo občas jezdilo předvádět stále lepší modely aut. Honza měl naproti tomu třicet let jednoho trabanta, který se nakonec zcela rozpadl. Ale nestěžoval si. Máma by řekla, šak co máš z toho.

Však co máš z toho.

Šli jsme se pak podívat na nádraží, jestli je tam něco nového. Kraslické nádraží polorozpadlé, jako tady skoro všechno, ale naštěstí je živé a funkční. Vlaky na Sokolov, ba i na druhou stranu do Saska tam jezdí co hodinu, což považuji za velkou vymoženost. Dráha je privátní a v jakémsi holportu české firmy Viamont a německých Vogtlandbahn GmbH, které poskytují krásné vlaky. Já toho využívám skoro pokaždé, když tu pár dní jsem a provádím pomalý průzkum saské strany, takže si koupím za stovku jízdenku a vystupuju na různých stanicích, což je poučné a zajímavé. No.

Nádraží.

Budovy nádraží, které jsou pěkným příkladem drážní c. a k. architektury jsou však v dosti bědném stavu. Zvláště ta část, kde byla kdysi nádražní hospoda léta pustla ještě. Loni tam však začali tahat různé ajzenboňácké harampádí a letos na jaře tady otevřeli muzeum dráhy Falkenau-Klingenthal čili Sokolov – Klingenthal. To považuju za jednu z velkých událostí Kraslicka, byť je to muzeum velmi skromné a vypadá to tam jak ve nádražáckém skladu či vetešnictví. Ale aspoň něco.

 
V Muzeu.

Když jsem si prohlížel nástěnky, kde je popsána historie trati, velmi jsem ocenil, že tu je připomenuta událost, která je spojena s Arnoštěm Lustigem. Ta fotografie na kraslickém nádraží mi byla jaksi povědomá. Pak mi došlo, že je moje... Oni si půjčili z toho mojeho fotoblogu a zapomněli mi to říct, což by mi nevadilo, ale aspoň jméno tam napsat mohli, že ano. Navíc tam máte v tom popisku chybu, ten film nebyla Třináctá komnata, ale jmenovalo se to Můj fotr a jeho nejoblíbenější koncentráky a natočil to Roman Vávra. Tak já tady z toho mého rok a půl starého kraslického dílu ocituju tu pasáž o Arnoštovi Lustigovi.

Lustig

Ale představte si, koho jsem v těch Kraslicích v neděli dopoledne potkal. Zašel jsem se projít na nádraží a vidím, že tam mezi kolejemi postává hlouček, z něhož trčí tyč od mikrofonu, a někdo tam má kameru a já poznávám režiséra Romana Vávru a najednou vidím, že tam stojí Arnošt Lustig... Tak na ně zírám, kde se tady berou, a oni mě uvidí a taky trochu zírají a Arnošt Lustig říká, kde se tedy bereš, bejku?, protože tak on říká všem, a já říkám: já jsem tady, prosím, na prázdninách, tady bydlí moje máma, víte, a oni aha, tak nám něco řekni o Kraslicích, tak jsem začal přednášet hodně zeširoka (To vypustím).

A co tady děláte vy, smím-li se zeptat?

Já jsem tady utíkal z transportu, řek Arnošt Lustig, tady Američani bombardovali nádraží, nás sem vezli v dobytčácích z Mauselwitzu, to byla pobočka Buchenwaldu, a my jsme využili toho zmatku a zdrhli, a ten drobný pan vedle něho přitakal, neboť to byl Jiří Justic, který utíkal s ním. A já se plácnul do čela, no jo, vždyť já jsem to už někde slyšel... A zastyděl jsem se, že o tom nevím víc. Takže Démanty noci mají počátek tady! řekl jsem užasle a Lustig řekl jo, kus je toho licence, nebyli jsme dva, ale čtyři a některé scény jsem tam přidal, ale ti dědci, jak nás chytili, ti byli skuteční. A tak jsem poslouchal Arnošta Lustiga a říkal si, že to by se také mělo o Kraslicích vědět, že tady, na trati mezi Klingenthalem a Kraslicemi, se zrodila jedna velká novela, jíž předcházel strašný zápas, který se naštěstí přiklonil na stranu života.

Roubenka.

Pak se chodím dívat ještě na jednu kraslickou pamětihodnost. Na tenhle roubený dům z první třetiny 18. století, takže je to dům v Kraslicích zcela jistě nejstarší a asi to nejcennější, co tam zbylo, neboť jinak se tyto domy rázu velmi germánského po válce, ba ještě docela nedávno ničily s houževnatým vlastenectvím. Tento, snad že stojí trochu stranou, přežil, ještě před pětadvaceti lety vypadal docela obstojně. Jenže pak zase stejná historie: koupil ho prý začátkem 90. let za babku nějaký "Pražák" (to je mimo Prahu synonymum egoistického hovada) a nechal zpustnout. Tak se pěkný dům postupně měnil v barabiznu, přespávalo v něm těch pár kraslických bezdomovců, nakonec to vypadalo, že ho zboří. Asi před rokem ho aspoň ohradili a podepřely trámy. Ale protože u nás platí debilní pravidlo, že majitel si může se svým barákem dělat co chce, tedy nechat ho i zcela zpustnout, vypadalo to na odpis. Nedávno jsem se dočetl, že dům se podařilo za pomoci města odkoupit spolku kraslických patriotů, kteří snad, pokud seženou peníze, začnou dům rekonstruovat. V tom jim držím palce a slibuji, že o tom v rámci možností budu podávat zprávu v celostátním měřítku, když vás tedy bude zajímat.

Roubenka

A tím s loučím. Však co máš z toho.

2. týden: Vyhrajte dobroty pro batolata v hodnotě 3 466 Kč
2. týden: Vyhrajte dobroty pro batolata v hodnotě 3 466 Kč

Zúčastněte se volby jména roku 2024 a správně odpovězte na soutěžní otázku.