Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

PEŇÁS: Krumlovská epopeja aneb Liška

Názory

  22:03
Ve vlaku z Brna do Moravského Krumlova se cestující lid zdravil mezi sebou: Tož musíme zajet do Krumlova na tu epopoju dřív, než nám ji Pražáci seberó.

dsc_2480 foto: Jiří Peňás, Lidové noviny

Vagón byl plný nedělních výletníků, povětšinou starších lidí důstojného zjevu. Na krumlovském nádraží jsme přesedli do autobusu, neboť nádraží je od městečka vzdálené pár kilometrů a na kopci. Sjížděli jsme tedy za tou hlavní zdejší atrakcí, jíž je samozřejmě Muchova Slovanská epopej, o které se v posledních měsících tolik píše, i já jsem se sem vypravil s tím úmyslem, který budu muset v příštích dnech naplnit.

dsc_2469

Nebudu se tady proto příliš vyčerpávat a psát o všech těch komplikovaných souvislostech, vztazích, nárocích a úmyslech, to snad vyjde v sobotu v příloze LN Orientace, tady popíšu ten krumlovský den, který byl červnově podmračený, skoro se chystalo pršet, ale nakonec jsem nezmoknul, sláva nazdar výletu. Popíšu ho v druhé časti jako procházku se spisovatelem Jiřím Kratochvilem, který zde žije, tady má své tusculum a splendid isolation, tady vymýšlí a v klidu píše své skvělé prózy, lidé ho tu neruší, ti místní možná ani příliš netuší, že tu mají tak významného spisovatele, jednou to docení, tím jsem si jistý.

dsc_2492

Domluvili jsme se na druhou hodinu, že sejdeme, já si mezitím prohlídnu to veledílo. Skoro to tak nedopadlo, neboť když jsem přišel v jedenáct k pokladně, měli lístky právě až na tu druhou hodinu. Na Muchu je totiž v posledních měsících tlačenice a na prohlídky je pořadník. Naštěstí jsme vnadnou paní pokladní ukecal, vymyslel jsem si, že se musím hned vrátit do Prahy, abych o tom rychle napsal a že určitě napíšu, že by to mělo zůstat tady, což jsem myslel i vážně. Dokonce jsem udělal věc, kterou dělám nerad, vytáhnul jsem novinářskou průkazku, a paní pokladní řekla, že mě tedy šópne ke skupině o půl druhé, ale dělá to nerada.

dsc_2467

Vyfotografoval jsem ten nával, který se tísnil v úzké chodbě, která připomínala vrátnici. Jedna fronta se tvořila u pokladny na lístek, druhá pak čekala, až bude vpuštěna dovnitř. Chodba byla úzká, připomínala snad vchod do tělocvičny nebo do nějaké ubikace, na stěně vitrýny s dosti tuctovými muchovskými suvenýry, pokladna vypadala jako by byla zároveň bytem nebo školníkovou kanceláří. Odpovídalo to celé stavu, kdy o existenci Slovanské epopoje a natožpak o tom, kde se nachází, věděl jen málokdo a málokdo se o to také zajímal, a když sem už našel někdo cestu, tak to byl znalec, slavjanofil, náruživý turista nebo se mu tady pokazilo auto a on nevěděl, co dělat, než mu ho někde spraví. To se tedy v poslední době změnilo a do Moravského Krumlova míří moravská národní pouť, davy, které se jdou rozloučit s dílem svého rodáka, než jim to ti Češi odvezó. Češi a Pražáci zvlášť by měli tady být opatrní a radši příliš nehalekat, ne že by jim něco hrozilo, ale aspoň nešahat do rány. Jenže proč by sem teď ti Češi jezdili, když to za chvíli budou mít v Praze? Já jsem ale, jak to, říkal o sobě Palacký, Čech rodu moravského, takže jsem se tu cítil bezpečný.

dsc_2476

Čas, než jsem měl přijít na řadu, jsem vyplnil obhlídkou města. Moravský Krumlov neudělá na člověka příliš valný dojem. Je to sice město velmi pěkně položené, sevřené v malebné proláklině na ostrožně, kterou ze tří stran obtéká říčka Rokytná, jejíž křivost dala městu jméno (krumm znamená křivý, takže by se mohlo jmenovat Křivov), ale jeho stav zblízka působí neupraveně, okopaně, jaksi nedodělaně a nezceleně. Jako by tu byl rozdíl mezi zjevnou starobylostí tohoto městečka a jakýmsi novodobým postižením, které je sice patrné hned, ale jeho důvod vám dojede až po chvíli, kdy si všimnete, že na tom velkém obdelníkovém náměstí, které je evidentně středověké, jsou samé tuctové, vlastně škaredé domy staré tak čtyřicet let. S tím se lze často setkat ve východoněmeckých a nebo západopolských městech, kudy se převalila fronta a vše, co jí stálo v cestě bylo srovnáno se zemí. Tam se nedalo nic jiného dělat, než postavit ty krabice. Ale tady, na jížní Moravě, na jih od Brna, třicet kilometrů od rakouských hranic? Co se tady asi stalo? Dozvíte se za chvíli. Mou pozornost poutala kaple na holém kopci nad městem. Jestě k ní dojdu.

dsc_2433

Zaujaly mě takové drobnosti, jako třeba tato česky psaná náhrobní deska z roku 1613, která je cituplně zasazena do jakéhosi zcela nehistorického domu.  

dsc_2454

Nebo tento trenkový výklad na hlavní ulici.

dsc_2455

Samozřejmě nejimpozantnějším je na Krumlově zámek. Ten je mohutný, důstojný, renesanční a napůl zpustlý. Otevřená je jen ta část, kde je Slovanská epopoj, tedy rytířský sál a zámecká kaple, a tady by to asi také potřebovalo opravit. Zbytek rozsáhlého areálu je zavřený, takže se nedostanete k asi nejcennější části zámku, na arkádové nádvoří, které uvidíte jenom na starších fotografiích, tady jednu přikládám. Jak jsem slyšel, je v dezolátním stavu a před zřícením ho chrání jen lešení. Ale to jsem neviděl, jen slyšel.

skeny 009

Tu zdejší renesanci mají na svědomí mocní pánové z Lipé se zkříženými ostrvemi ve znaku. A relativně klidné šestnácté století, kdy město asi zažívalo nejlepší časy a kdy patřilo k nejrozkvetlejším na Moravě. Tehdy se také postavil ten zámek, k čemuž byl povolán italský architekt se sympatickým jménem Leonardo Gara de Bisono, který tu vedl stavbu osobně, umřel tady a zůstal tady už také ležet na věčnost. A nějakou dobu se tady v té době (prý v roce 1537) také zdržoval slavný šaman, alchymista a internista Paracelsus čili Bombastus z Hohenheimu, neboť si ho se jeden těch pánů z Lipé povolal, aby ho léčil, pravděpodobně nikoli lipovým čajem: Paracelsus, jak známo, první léčil syfilidu, což byla tehdy nová nemoc, rtutí. Jenže jí pak asi léčil všechno, i krátkozrakost, což vedlo k tomu, že několik lidí ze zámku, ba sám knížecí syn , oslepli. Tak se Paracelsus raději poroučel.

dsc_2448

Od těch dob se toho asi moc na zámku nezměnilo, což je vždycky znakem toho, že to buď postavili dobře, nebo těm, co přišli, se potom už do ničeho nechtělo.

dsc_2448

Poslední z krumlovských pánů z Lipé, Pertold Bohobud, se velmi zapletl do stavovského povstání, byl jedním ze třiceti členů direktoria, jako moravský stavovský defensor holdoval "zimnímu králi" Fridrichu Falckému, který, když v zimě 1619 jel na Moravu, zastavil se tady na zámku a, jak jsem si přečetl, napsal své ženě Alžbětě, za svobodna Stuartovně, jak je to tady pěkné a že ten zámek co se vybavení týče snese srovnání se sídly v Mnichově a Heidelberku. To asi už naplatí.

Po Bílé hoře toho Pertolda nejdřív odsoudili k stětí hlavy, ale nakonec mu to císař zmírnil a jenom se mu sebrali majetek, včetně Krumlova. Po něm chmátnul Gundakar z Lichtenštejna, bratr toho známějšího Karla, který předsedal pobělohoskému soudu a zařídil práci pro kata Mydláře. Za Lichtenštejnů se už moc na zámku nestavělo, město se znovu pokatoličtělo a také poněmčilo, kromě toho se tu založilo mnoho prospěšných institucí jako je kláštěr, latinská škola, na kopci pak kaple, ke které ještě dojdu. Krumlovská linie tu zůstala do roku 1908, kdy vymřela, pak záměk zdědili Kinští, poslední Rudolf se dal dle všeho k Říši, v každém případě od roku 1945 tu už žádný feudál nebydlí. Zato se tady stavil 1. září 1946 Klement Gottwald, on je to tady tak trochu jeho kraj, mluvil tady novoosídlencům, kteří se sem moc asi nehrnuli, protože celý Krumlov byl rozbitý, jako by tudy prošla fronta, což samozřejmě neprošla. Pak tam měl pamětní desku, u které se začínal školní rok "uctěním památky velkého dělnického vůdce a prezidenta" (čtu to v brožúře, kterou v prosinci 1986 vydal MěstNV v MK).

dsc_2460

Pak tu měla dílny fabrika jménem Dřevotvar, po nich se sem nastěhovalo železniční učiliště. V roce 1963 sem postavili těch dvacet Muchových bilbordů, o nichz ale tady psát nechci. Po listopadu 89 dostala z 1 korunu (nevím, jak je to možné, ale píšou to na oficiálních stránkách města) zámek akciová společnost Zámek, která si napůjčovala peníze na opravy, z čehož nic nebylo. Od roku 2004 patří zámek společnosti Incheba, která má pronajaté také pražské výstaviště, z čehož plynou různé úvahy a spekulace ohledně té Epopeje a tak. Zámek je dál otlučený a flekatý, nádvoří, kudy se jde k Muchovi by potřebovalo posekat a poplet. Reprezentativně to tedy tam nevypadá a ta hospoda naproti zámku má záchody jak před třiceti lety.

dsc_2452

Měl jsem prohlídku za sebou a Jiří Kratochvil na mě čekal zámeckou branou. Jiří Kratochvil, to tady nemusím psát, je významný spisovatel, romanopisec a esejista, jakých je v české literatuře pár a to doslova. Vážím si jeho knih, četl jsem je všechny a snad až na tu první, Mědvědí román, což je jeho kniha první a nejsložitější, jsem o všech také psal, ale tím bych se nechlubil. Ti, kdo ho nečtou, přicházají o nejlepší české romány téhle doby, to tvrdím se vší odpovědností a upřímností. Mám ho rád ale také jako konkrétního člověka, přestože ho vlastně neznám příliš důvěrně (všeho všudy jsme se viděli tak pětkrát, přičemž tentokrát to bylo potkání nejdelší a jaksi nejintenzivnější) neznám a vlastně si ani nejsem jistý, jestli se "důvěrně" poznat dá. Poprvé jsem se s ním setkal někdy v polovině 90. let, to jsem byl mladé ucho, přijel jsme za ním do Brna, on pracoval ještě v Českém rozhlase, snad jsem s ním dělal rozhovor, on odpovídal vždy velmi uvážlivě, pak to ještě celé přepsal, potom mi začal posílat články do Respektu, kde má mimochodem sloupek dosud, pamatuju si, že ten asi první byl takový programový esej o postmoderní literatuře a Pavel Reisenauer, geniální kreslíř respketový, tan článek ilustroval kresbou, na níž je Jiří Kratochvil vyveden jako Prometheus visící nahý na skále, ke které se slétají supi, aby mu rvali játra. Měl na té své hlavě brýle a jinak nic, vypadal strašně komicky, ale byl to dokonale on. A já když jsem to v obtazích viděl, tak jsem myslel, že omdlím, sice se mi to hrozně líbilo, ale děsil jsem se toho, co na to řekne citlivý spisovatel, až to uvidí, tak jsem poprosil Pavla Reisenauera, proboha, ať mu aspoň přimaluje bederní roušku, což učinil. Jiří Kratochvil mi pak volal nadšený, že tak krásně ho ještě nikdo nevymaloval a že je to výborné a přesné, jen škoda, že má tu roušku, že by to ještě zajímavější bylo bez ní.

Díky Jiřímu Kratochvílovi jsem v Moravském Krumlově už ale jednou byl. V roce 1997 jsme tady s Břetislavem Rychlíkem natáčili o něm a o jeho románu Avion dokument do cyklu filmů o umění, produkoval to tehdy Čestmír Kopecký, který takové věci dělal, byly to vlastně zlaté časy televize. Z té doby je taky tahle fotografie. Bylo to také v červnu, ale bylo krásně, točili jsme na u Kratochvilů na zahradě, zaliti sluncem jak zlatou konvou, Jiří Kratochvil mluvil o tom, jak přežil normalizaci psaním jen pro sebe, hlídal slepice někde v drůbežárně a psal a psal a když byl román hotový, tak šel a rukopis spálil. Stodoly rukopisů zapálil, říkal, celé stodoly...

skeny 010

O dvanáct let později na mě Jiří Kratochvil čekal před zámkem a že si půjdeme někam sednout. Já byl po obědě, on také. Šli jsme mírně vzhůru, kamsi, čemu říkal Mexiko, bylo to takové menší sídliště nad městem. Sedli jsme do restaurace, ale sotva snědli kremroli, rychle jsme se zvedli, že půjdem obejít město. Víte, já nejraději chodím, řekl spisovatel. Já když potřebuju vymyslet povídku, tak du ven. A chodím tak dvě tři hodiny a za tu dobu ji mám vymyšlenou, všechno, příběh, postavy, zápletku, dialogy, vite, to mi vlastně nedělá potíž. Ale pak začne to nejhorší, napsat to, to už je úplně něco jiného. To se s tím mořím, přepisuju, opravuju, to už je úplně jiná práce, ale vymyslet to, nemám problém.

dsc_2480

Šli jsem zpátky dolů do města, hovor byl plynulý a pro nás zajímavý, nevím, jak by byl pro jiné, tak to sem psát nebudu. Prošli jsme zámecký park a sestoupili k řece, když jsem chtěl spisovatele fotit, tak se bránil, že to nemá rád. Říkal, že půjdeme liščí stezkou, což byla cesta listnatým lesem, který ronil komáry. Liščí stezkou jsem ji nazval já, řekl spisovatel, tady jsem totiž zažil úžasnou scénu: jdu takhle a najednou z boku vyběhne zajíc. Za ním liška, ale představte si, co ona udělala, nejednou se proti všemu očekávání zastavila na cestě a podívala se na mě, no věřte mi, nebo ne, ona se mi podívala přímo do očí. Okamžik jsme na sebe hleděli, byla krásná, velká, byl jsem užaslý, jak je vlastně statná, možná to byl lišák, krásný ohon se jí zvedal a celý nazrzle zářil. A pak udělala ještě něco podivnějšího. Místo, aby běžela za tím zajícem, tak vyrazila jako by proti mně a tak jako by lehce se mi otřela o kalhoty. A byla pryč. Víte, já jsem snad nezažil nic krásnějšího. Řekl spisovatel a chvíli jsme oba mlčeli.

dsc_2486

Pak jsem vystoupali k božím mukám, odkud byl tento pohled na Moravský Krumlov. Tady jsem se od Jiřího Kratochvila dozvěděl, co se tady stalo. Po Mnichovu byl Krumlov přifařen k Říši, i když národnostně to tu bylo smíšené. To se mu asi stalo osudným. Protože 6. května 1945 sem přitáhla Rudá armáda, město už bylo vyklizené, wehrmacht i domobrana už dávno prchla, ale samozřejmě tu zůstaly německé nápisy, takže Rusové se domnívali, že jsou v Německu. A protože se jim nechtělo vláčet se s municí, rozhodli se, že si zastřílejí na pěkný terč. Tak vytáhli kanóny na přilehlé kopce a začali to pálit dolů do městečka. Ušetřili jen zámek a moc se netrefovali do kostela, jinak byl historický střed skoro celý zničen. Tím byl Krumlov slavně osvobozen.

dsc_2488

Došli jsme velkou oklikou ke kapli nad městem. Je zasvěcena sv. Florianovi, ochránci před ohněm, tady se jí říká důvěrně Floriánek. Němci tomu kopci říkali Spielberg, protože si asi mysleli, že jsou v malém Brně. Kapli založil na samém konci 17. století jeden z Lichtenštejnů, podle tradice jako projev díků za záchranu života, neboť se v noční bouři vracel z lovu a splašený kůň se zastavil těsně před skalním srázem. Spisovatel říkal, že se vracel ze záletů a byl nachmelený. Postavili jsme tam, hleděli na to malé město, Jiří Kratochvil je ovšem především Brňan a brněnský spisovatel, toto je jeho útočiště, kde se mu na procházkách líhnou v hlavě příběhy. Třeba ten o lišce.

dsc_2499

VIDEO: Střílej po mně! Kameraman natočil téměř celý útok v centru Prahy

Premium Ve čtvrtek zemřelo rukou střelce Davida K. 14 obětí, 25 lidí je zraněných, z toho deset lidí těžce. Jedním z prvních na...

Máma ji dala do pasťáku, je na pervitinu a šlape. Elišku čekají Vánoce na ulici

Premium Noční Smíchov. Na zádech růžový batoh, v ruce svítící balónek, vánoční LED svíčky na baterky kolem krku. Vypadá na...

Test světlých lahvových ležáků: I dobré pivo zestárne v obchodě mnohem rychleji

Premium Ležáky z hypermarketů zklamaly. Jestli si chcete pochutnat, běžte do hospody. Sudová piva totiž dopadla před časem...