22. srpna 2012 18:34 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Legionář v Rusovcích
anebo Naše dílo na Dunaji

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 6Diskuse
Rusovce | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Rusovce | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Z výšky devadesáti metrů nevypadaly petržalské králíkárny zas tak zle. Václav Havel prý kdysi, hned zkraje devadesátých let, strašlivě urazil Slováky a vůbec všechen lid, když se o tom obřím sídlišti vyjádřil metaforicky, jak o něm přitom – jsem o tom přesvědčen - běžně jeho obyvatelé mluví. Prostě králíkárny, to přece říká i ten, kdo tam bydlí dokonce rád.

Z výšky devadesáti metrů nevypadaly petržalské králíkárny zas tak zle.

Před pár dny nám to ušlechtile připomenul Václav Klaus, který vyloženě spojil ono slovo králíkárna se Slovenskem a naznačil, že Václav Havel tím nepřímo podnítil rozdělení státu, neboť neměl dosti empatie pro slovenská citlivá místa.

Já jsem měl též nejasnou představu, že to slovo padlo snad hned ve slavném Havlově novoročním projevu 1. ledna 1990, ale teď jsem se na ten text podíval a je tam toto: „Dovolte mi malý osobní zážitek: když jsem nedávno letěl do Bratislavy, nalezl jsem při různých jednáních čas k tomu, abych pohlédl z okna. Viděl jsem komplex Slovnaftu a hned za ním velkoměsto Petržalku. Ten pohled mi stačil k tomu, abych pochopil, že naši státníci a političtí činitelé se po desítiletí nedívali nebo nechtěli dívat ani z oken svých letadel. Žádná četba statistik, které mám k dispozici, by mi neumožnila rychleji a snadněji pochopit stav, do něhož jsme se dostali.“

Viděl jsem komplex Slovnaftu a hned za ním velkoměsto Petržalku.

Díval jsem tedy z mostu SNP, z plošiny nad onou kruhovou restaurací, kterou pojmenovali UFO, do níž jsem z hrůzy z vysokohorské přirážky ani nešel, nikoli tedy jako Havel z letadla, a viděl jsem v dálce na jihu věže Slovnaftu, linie autostrád a hlavně hradbu paneláků největšího sídliště ve střední Evropě - Petržalka je třetí největší „město“ na Slovensku, žije zde 115 tisíc lidí, víc než třetina všech Bratislavanů, o třicet tisíc lidí víc než na pražském Jižáku.

Před nedávnem jsem četl dosti depresivně laděnou knížku bratislavské autorky Jany Beňové Café Hyena (vydala ji v českém překladu Miroslav Zelinského Paseka), píše tam: „Petržalka je území, kde čas nehraje roli. Žijí tady tvorové, o kterých si zbývající část zeměkoule myslí, že neexistují, že vyhynuli.“ Z výšky jsem opravdu žádné tvory neviděl, nepředpokládal jsem však, že v důsledku vyhynutí. Byl krásný letním den, zelené pásy parků a lužních lesů dávaly zapomenout na dinosauří rozměry zdejších králíkáren, které tam vyrostly v nejlepších letech socialismu. 

Ještě chvíli jsem váhal, jakým směrem se vydat.

Ještě chvíli jsem váhal, jakým směrem se vydat, pořád jsem ještě nezavrhl možnost otočit svoji trasu směrem západním a podél Dunaje, tedy proti jeho směru, přes Hainburg a římský tábor Carnuntum pohodlně dojet k večeru do Vídně. A nebo třeba jinak, vydat se směrem jižním, takže bych za pár hodin dorazil k Neziderskému jezeru, jehož rákosem zarostlé břehy mě už dlouhá éta lákají. Byly to slastné úvahy a byla to slastná nerozhodnost, kterou zažívá člověk, když má před sebou pár volných dní, se kterýmu může volně nakládat a před sebou možnosti vydat se různými směry, z nichž každý má něco do sebe.

Stál jsem blízko od zemského trojmezí, na mimořádně zajímavém kusu střední Evropy s velmi zajímavou a složitě se proplétající historií, přičemž její poslední díl, spojený s vodní slovensko-maďarskou válkou o Dunaj, byl asi posledním vnějším sporem, v němž skomírající Československo sehrálo svoji nejednoznačnou roli. V roce 1992, když bylo dílo dokonáno a Dunaj se v délce několika desítek kilometrů rozlil do obřích stojatých kaluží, přičemž zatopil kilometry čtvereční lužních lesů a pobřežních pralesů, již to vlastně nebyla česká věc. Ale až do poslední chvíle jsme – mluvím tu za Čechy - v této přinejmenším problematické, megalománií a brutálním inženýrstvím poznamenané věci stáli věrně na straně Slováků. Věrně a oportunisticky. Pak jsme si možná oddychli, ale to už bylo hotovo. Gabčíkovo je tedy v tomto smyslu i naše věc. Dobře, pojedu se tam podvat, rozhodl jsem se.

Vede po asfaltové cestě podél dunajské hráze.

Podél okrajů Petržalky se táhne tzv. Dunajská cyklistická cesta, po které lze pohodlně, byť dosti monotónně, došlapat až do Komárna, možná ještě dál. Vede po asfaltové cestě podél dunajské hráze a pobočního kanálu, ovšem řeku, respektive to, co z ní zbylo, z ní nelze pozorovat, neboť stále projíždíte jakýmsi mírným korytem a od břehu Dunaje, který někde v těchto místech začíná ztrácet svůj přirozený tvar a spád, vás dělí úzký pás křovin. Aspoň tak se mi to jevilo. 

V tom pískovcovém jezeru jsem se tedy z rituálních důvodů vykoupal.

Asi po deseti kilometrech jsem málem přejel odbočku do Rusovců, kam jsem se chtěl i ze sentimentálních důvodů podívat. Před necelými třiceti lety jsem se tam strašlivým způsobem opil, což jsem tehdy ještě považoval za společenskou povinnost a nutnou součást prázdninových cest.

Po maturitě, tedy v roce 1984, jsem vyrazil se dvěma spolužáky na cestu do Budapešti, která měla dosti divoký průběh a vidět se v těch letech, zřejmě bych si byl značně nechutný: byl jsem jakousi měkčí variantou provinciálního punkera či čehosi na ten způsob. V proslulé bratislavské pivnici Mamut nám kdosi nezištně poradil, že v Rusovcích je vyhlášená nudistická pláž, což naši stále ještě pubertální představivost mocně vzrušilo. Dojeli jsme tedy městským autobusem do Rusovců a bez větších obtíží našli pískovcové jezero, jež v jedné části skutečně obývali naháči. Vmísili jsme se mezi ně, přičemž jsme k tomu použili přirozené maskování, stejné jako oni. Vzpomínám si, že naprosto převládali muži staršího věku, jejichž do hněda opálená těla jevila znaky značné zhýralosti.

Výskyt žen, jež by nějakým způsobem aspoň poněkud kojily naše mladistvé touhy a potřeby, byl zcela menšinový. Frustrováni touto skutečností jsme si pak v obchodě koupili každý lahev nejspíše borovičky a pokud si matně vzpomínám, skutečně jsme ji ten večer vychlastali. Probudili jsme se ráno v jakési stavební boudě se strašlivou kocovinou, která se nám tehdy ještě nejspíš jevila jako zábavné tělesné nedopatření. Zopakovali jsme to pak ještě během cesty několikrát. V Maďarsku jsme si kupovali Barack Pálinku, od té doby nemůžu tu násládlou vůni meruněk ani cítit. Ještě teď se mi při té vzpomínce zvedá žaludek.

V tom pískovcovém jezeru jsem se tedy z rituálních důvodů vykoupal, přičemž jsem si všiml, že i po třiceti letech se tam několik nudistů vyskytuje. Již jen zdálky a v plavebním úboru jsem chvíli prováděl jejich studijní pozorování, přičemž jsem měl pocit, že to jsou stále ti stejní vilní a přitom jaksi melancholicky založení  mužové, do jejichž podoby jsem se mezitím dostal i já sám.

Na území Rusovců se nacházel římský tábor (castrum) Gerulata.

Rusovce se svým okolím, tedy pravobřežní pás podél Dunaje směrem jižně od Bratislavy-Petržalky, patřily až do konce druhé světové války Maďarsku: byly součástí Mošoňské župy. Československo těch několik desítek čtverečních kilometrů vybojovalo na Pařížské mírové konferenci v roce 1947, na které byly uzavřeny smlouvy s Hitlerovými satelity, tedy i s Maďarskem. Převážně maďarské obyvatelstvo (ale žili tu i Němci, Chorvati a Slováci), bylo vysídleno a vyměněno za obyvatelstvo slovenské, které tu dnes tvoří absolutní většinu.

Dnes ani na městském úřadě nevisí cedule se maďarským jménem Oroszvár - Orozs je maďarsky Rus. Až do vybagrování kanálu za Čunovem, který odvádí korytem tok Dunaje na slovenskou stranu, šlo o jediné území, kde oba břehy řeky byly na (česko)slovenské straně. To hrálo svou roli při plánech na gigantickou stavbu, která začíná pár set metrů odsud.

(Česko)Slovensko tímto ziskem ovšem také dosáhlo území, které jediné bylo součástí římského imperia - těžko však předpokládat, že by to bylo hlavním cílem poválečné diplomacie. Sem až v antických dobách zasahovala provincie Pannonia Superior, jejíž přirozenou hranici tvořil Dunaj. Čtyřista let tudy vedla hranice impéria, která se ve vrcholné době táhla v délce tří tisíc kilometrů od severní Anglie po Balkán.

Limes Romanus byl výtvorem římské velkoleposti i obav. Soustava dokonale organizovaných vojenských táborů měla chránit civilizaci před barbary a zároveň demonstrovat sílu říše. Dunaj byl poslední linií, dál už Římané zřejmě jít nechtěli, tam dál už byly jen temné lesy, zima, divoké zvyky, mravy a způsoby domorodého bojovného obyvatelstva, lidu zarostlého a huňatého, oděného v hrubou kůži a pomalovaného divokými barvami, hlínou a krví. Žádné lázně a kanalizace, žádné víno a bílý chléb, žádné chodníky, žádné domy s ústředním topením, žádné hygienické návyky, žádné drobné i větší rozkoše a příjemnosti, žádné právní a občanské jistoty, prostě žádná civilizace.
Ta římská přes všechny rozpory a krutosti – a že jich byli Římané schopni! – přinášela člověku, zdaleka ne jen Římanovi, hodnoty, které mu stálo za to bránit. Když pak tato potřeba slábla, až nakonec vyhasla, překryla vše na dlouhá staletí temnota, z níž až po čase opět začalo prosvítat něco nadějného. A pak zase pád a zase další kolo. V jaké fázi toho cyklu jsme asi nyní?

Na území Rusovců se nacházel římský tábor (castrum) Gerulata. To jméno převzali prý Římané od místních Keltů. Germáni, ze školy nám známí Markomani a Kvádové, byli na druhé straně řeky. Gerulata byla součastí linie táborů, jejichž cetrem byl Carnuntum, vzdálené odsud jen čtrnáct kilometrů. Lze si představit, že sem po dobře udržované cestě zajížděl císař a filozof Marcus Aurelius, který si podunajské Carnuntum oblíbil, neboť zde nalezl klid k sepisování své druhé knihy Hovorů k sobě. „Pro mne, občana Antonia, je obcí a vlastí Řím: pro mne, Antonia člověka vesmír,“ táhlo mu možná hlavou při pohledu na ubíhající vody Dunaje. (Viz též fotoblog Z Vídně do Kremže aneb Žádná hořčice, Egone!)

Gerulata vznikla už sto padesát let před Marcem Aureliem, za vlády flaviovské dynastie, tedy na konci prvního století po Kristu. Od začátku druhého století tu již byla umístěná stálá elitní jezdecká jednotka, která se jmenovala Ala prima Canannefatum, též tu byly jednotky II. legie a XVIII. kohorta dobrovolníků a dvě kohorty lukostřelců. Jedna kohorta měla přibližně pět set mužů, což znamená, že tehdejší Gerulata byla městem o několika tisíci hlavách, podstatně větší než dnes. 

A co jí asi mohlo zkrátit život?

Archelogický výzkum se tu prováděl už koncem 19. století. Po přičlenění k Československu tu kopou archeologové z Městského muzea v Bratislavě. V polovině osmdesátých let, tedy rok po naší opilé návštěvě nudistické pláže, tu otevřeli malé a pěkné muzeum, jehož venkovní součástí jsou odkryté základy a linie římských staveb. Kdyby bylo možné kopat na soukromých pozemcích, pod domy a zahradami, nabídl by se takový obraz po celém areálu městečka. V žáru letního dne jsem s velkou úlevou přijal muzeální stín, který poskytovala ta docela vkusná stavba. Mezi náhrobními kameny, rozličnými předměty jako jsou gemy, náramky, spony a mince se nalézá též jeden hrob s něžnou kostrou, jež patřila mladé ženě, možná družce či manželce některého legionáře, který ji po její smrti uložil do prostého, ale důstojného hrobu. Jaký asi zármutek to přineslo tomu muži, jehož kosti leží třeba tady někde opodál, nebo někde jinde? A co jí asi mohlo zkrátit život? Život, který ale i v případě, že je doveden do přirozeného konce, je jen nepostřehnutelným mžikem v jednom nepatrném koutku vesmíru, jak to dobře věděl vyrovnaný skeptik Marcus Aurelius.

Průvodcem mi v muzeu byla milá paní

Průvodcem mi v muzeu byla milá paní, která se mi se zřejmou pýchou pochlubila, že Gerulata se co nevidět dostane spolu s dalšími římskými podunajskými tábory na seznam UNESCO, což přinese obci a muzeu velké finanční prostředky, které umožní vykoupit pozemky, na nichž pak bude možné kopat a leccos zajímavého nalézt, z čehož budou mít obyvatelé jistě radost. Třeba tam najdou něco takového, jako denár se znakem XIX. legie, která byla v roce 6 po Kristovi vlákána lstivými Germány do nitra Teutoburského lesa a tam na prach rozmetána. To se ovšem Gerulata teprva začínala budovat. Zanikla pak s koncem imperia, ve zmatku a chaosu stěhování národů, ještě Langobardi zde zřídili pohřebiště, ale pak už vše zanesly nánosy dunajského bahna. Když sem přišli Slované a po nich Maďaři, nebylo tu až na pár trosek nic. Hic transit gloria mundi.

Tak pomíjí sláva světa

Tak pomíjí sláva světa. Něco podobné lze říct i před rusoveckým zámečkem, či jak se tomu na Slovensku říká kaštielem. Zjevná podobnost s jihočeskou Hlubokou není vůbec náhodná. Plány na přestavbu původně barokního sídla pro uherského grófa Stefana Zichyho navrhnul prominentní architekt rakouské aristokracie, vídeňský stavitel Franz Beer, u nějž si objednali plány pro Hlubokou též Schwarzenberkové. Tudorovský styl byl v čtyřicátých letech 19. století těžce v módě a navíc tu prý sehrál roli i původ grófovy manželky, jež byla Angličankou. Několik let po přestavbě zámečku, vznikl kolem něj rozsáhlý anglický park, který prý patřil nejkrásnějším v této části Evropy. Sahal až ke břehům Dunaje a na jeho ploše se nacházely atrakce, které k takovému parku patřily: umělá salaš, jeskyně, jezírka, japonská zahrada, altány..., Nádvoří krášliy nádherné záhony květin, jak jsem viděl na jedné staré fotografii ze začátku 20. století. V době největšího rozkvětu – doslova – se tu pěstovaly květiny v třiceti šesti sklenících. Rozvážely se pak vlakem po celé přilehlé Evropě. 

Před budovou zámku byla překrásná květinová zahrada

V roce 1872 koupil zámek od dědiců grófa Zichych (čte se to "Zičiho") gróf s pěkně znějícím maďarským jménem Hugo Henckel von Donnersmark, který v Rusovcích-Oroszváru zřídil chov koní, který prý svou kvalitou mohl konkurovat nejlepším hřebčincům v celé Evropě, ba i na britských ostrovech. Když o tom všem člověk čte a pak na tom místě stane, má opět pocit, že se ocitl na dně Atlantidy...

Když navíc ten stát, tedy nynější Slovensko, neexistoval...

Poslední předválečnou majitelkou panství a zámečku byla korunní princezna Stefanie, manželka nešťastného císařova syna Rudolfa, který se 30. ledna 1889 sprovodil ze světa spolu se svou milenkou, sedmnáctiletou Marií Vetserovou. V době skandální následníkovy sebevraždy byla Štěpánka, dcera belgického krále Leopolda II., Rudolfovou manželkou již jen formálně, což navíc mělo své příčiny i dosti delikátní – Rudolf nakazil svou ženu venerickou chorobou. Jejich svazek, zpočátku snad i šťastný, nemohl tak či tak dopadnout dobře: liberálně a intelektuálně založený Rudolf si s ní prostě nerozuměl a ona nechápala jeho. Rudolfova matka, éterická císařovna Sissi, ji přímo nesnášela: mluvila o ní jako o „moralistním balvanu“ a jako „hnusném dromedárovi“. Špatné to měla Stephanie i u svého otce, krále Leopolda, s nímž se soudila o majetek. Štěstí a klid nalezla tato žena až po deseti letech vdovství v hluboce nerovnorodém manželství s uherským hrabětem Elemérem Lónyayem z Nagylónyi a Vásárosnamény (to tu opisuju pro tu libozvučnost).

V roce 1906 zakoupili kaštiel v Rusovcích-Oroszváru, ve kterém pak žili nejspíše spokojeně až do konce druhé světové války, se kterou těžko měli co společného. Jako osmdesátiletou ji odsud na jaře roku 1945 vyhnala Rudá armáda: staří manželé nalezli útočiště v benediktinském klášteře v Pannonhalmě, kde následnice trůnu, možná česká královna (Rudolf uvažoval o tom, že se nechá korunovat českým králem) v roce 1946 zemřela. Před smrtí odkázala zámek benediktinskému řádu.

Na to se po desítky let zapomnělo. Po přičlenění Rusovců k Československu několikrát vykradený zámeček nějakou dobu pustnul, pak ho dostal k užívání Slovenský ľudový umelecký kolektiv čili SĽUK, který si tu zřídil hlavní sídlo. Chátrání ale pokračovalo, takže v sedmdesátých letech se musel zámeček zavřít, načež se čekalo na rekonstrukci. Na ní stále nebylo dost peněz, takže než se začalo, přišel listopad 1989 a s nimi i takové nečekané, ostatně nejen na Slovensku, věci jako restituční nároky.
Klášter v Pannonhalmě oprášil testament manželů Lónyayových, na něž se přitom asi jen těžko mohou vztahovat Benešovy dekrety, neboť prokazatelně nikdy nebyli občany Československa, ba ani na jeho území za svých životů nikdy nebydleli a zámeček, jenž obývali, na území státu, na němž se nachází nyní, nestál, když navíc ten stát, tedy nynější Slovensko, neexistoval... Zapeklitý soudní případ se tak táhne roky a kaštiel, ohrazený ohradou z vlnitého plechu, ironicky čeká, co s ním dějiny provedou. Četl jsem, že prezident Gašparovič by se sem rád nastěhoval a z kaštielu učinil reprezentativní sídlo slovenské hlavy státu. Uznejte, že je to zajímavý kousek země...

Nestrčil bych tam ani prst.

Pokračoval jsem pak v cestě po hrázi Dunaje směrem na Čunovo a k maďarským hranicím. Nedaleko za Rusovci jsem sjel z cesty k řece. Už tam ale žádná nebyla. Místo ní rozsáhlá plocha stojaté a zdálo se mi, že v tom horku zahnívající bahnité vody. Nestrčil bych tam ani prst. Vodní zdrž Hrušov. Tady začínalo Gabčíkovo. Jel jsem tedy dál.  
 

  • 6Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.