Psal tady o tom před týdnem i Karel Čapek, jak se město vylidní, uklidní a ztiší, jak je v něm, když všichni odjedou, najednou plno místa, že se tu dá i dýchat a je se slyšet navzájem. Řekl bych ještě, že celá tak nějak líně zbřichatí, odfukuje a nabírá síly, čímž se i jako by přizpůsobí nám, kteří v ní děláme to samé. Vlastně si tehdy, v takových klidných dnech, kterých je však jen pár do roka, uvědomuju, jak mám to město rád, jak se mi přes všechny své špatné vlastnosti a škaredé rysy líbí, jak bych už bez něj nemohl žít a doufám, že ani nebudu.
Tak já tu nenáročně a opravdu jen tak odpočinkově, letně a lehce popíšu jeden pražský mikroúsek, jeden jediný střep toho města, aniž bych však tvrdil, že o něm vím všechno, co bych chtěl, ale něco snad přece. Nenachází se ostatně daleko od místa, kde Čapek okopával s bratrem u své vily, kterou jim ve 20. letech, když už si bratři oba slušně zavedli, navrhl architekt Machoň, zahrádku. Karel tudy také chodil, když šel občas pěšky do redakce, jednou to myslím v jednom fejetonu popsal Jaromír Slomek, kudy šel, škoda, že to nemám po ruce. Ale podle mě to musel brát z ulice Ve stromkách, která se teď jmenuje po nich, z Benešovské do Hradešínské, tou buď prošel celou, nebo zahnul nahoru do Dykovy, šel tedy kolem vily, kde Viktor Dyk skutečně bydlel, než se utopil na Jadranu, ale myslím, že se moc rádi neměli, tak možná zůstal v té Hradešínské, kde jsou také krásné vily, třeba ta, co si postavil Jan Kotěra, ale každopádně musel vyjít tady někde, před tímhle funkcionalistickým kostelem, který tady, na rohu Bezručových sadů, stál od roku 1933, takže ho Čapek musel znát také a třeba se občas podíval nahoru na ten kalich, který váží prý sedm metráků a je před nedávnem vypucovaný, takže svítí na půlku Prahy.
Já jsem měl původně v úmyslu pro účely tohoto dílu zajít do kolumbária, které je v té budově a vyfotografovat tam fresku, která vyrazí dech každému, kdo ji vidí poprvé. V roce 1939 tam se totiž místní sbor husitů rozhodl, že původní prostor, který architekt Pavel Janák koncipoval jako divadelní sál, přemění na kolumbarium čili holubník, nikoli však pro holuby, nýbrž pro urny s prachem lidským. Tak také, navzdory nesouhlasu architekta Janáka učinili, a nechali jednu stěnu vymalovat dosti strašidelným výjevem z těsně záhrobního života, tedy s lodí mrtvých, která veze bohabojné na ostrov blažených, zatímco hříšníci, lumpové a smilníci se topí v moři a marně se snaží vyškrábat na archu, na jejíž přídi ční velká a rovněž strašidelná postava, snad tedy Kristus, ale to nevím, jestli má mít takovou funkci, tak tedy spíš asi Cháron. Popisuju to popaměti, neboť jsem přišel v neděli pozdě, neznaje otevírací hodiny, takže máte smůlu, nebo spíš štěstí, protože nejlepší je to, když to vidíte poprvé. Otevřeno mají většinou dopoledne, stojí to za to. Pochmurnost výjevu ještě umocňuje rok vyhotovení, tedy 1939 a skutečně, když si člověk uvědomí, čemu se kráčelo vstříc, přeběhne mu mráz po zádech.
Vnitřní výjev vyfotografovaný nemám, tak aspoň napíšu, že ta budova je zasloužilá ještě jinou věcí, totiž tady odsud se vysílalo po dva dny během pražského květnového povstání, sem přemístili z Vinohradské vysílací aparát a prý přímo pod kazatelnou začali 7. května vysílat, když už to z hlavní budovy nešlo. Tady odsud se tedy volalo v těch spojeneckých jazycích, aby se přijelo Praze na pomoc, a tady odsud se vysílala 8. května zpráva o kapitulaci německých jednotek a skončilo se až pět minut před sedmou 9. května, kdy už se zase pokračovalo z hlavní budovy. Tak to se asi slušelo sem napsat, víte, já jsem tudy před lety chodil den co den a jednou se tam objevil na té stěně obrovský hakenkrajc, sice ho hned zamalovali, ale léta pak prosvítal, i jsem o tom jednou už psal takový sloupek, asi by ale bylo účinnější rovnou vzít kýbl s barvou a přetřít jim to. Už je to ale naštěstí pryč.
Takže já tedy popisuju takové docela malé místo na hranicích Vinohrad a Vršovic, které začínají dole pod svahem a padají až dolů k Botiči. Na severní straně se táhne Korunní, což je taková solidní street nebo spíš Strasse, která se do roku 1990 jmenovala třída Wilhelma Piecka po jistém německém pikadorovi, a dole Francouzská, která už v této části spíš nezakryje svůj periferní a plebejský původ, neboť už je v těch Vršovicích, což je vesnice a díra. Ale tady, na kopci, je to pořád ještě území vil a měšťanských domů, v jejichž stylu byla v roce 1882 postavena i vodárenská věž, která připomíná šachovou figuru. Její součástí byla i rozhledna, lidi tam lezli, aby viděli Krkonoše, což by možná za dobrého počasí byly vidět i nyní, ale už dávno vás tam nepustí, já tam taky nikdy nebyl, ale existuje takový pěkná stránka www.stovezata.praha.eu s panoramatickými výhledy, to tak stojí za pohled, s tím si můžete hrát celý večer, pokud tedy netrpíte závratí nebo nemáte už upito.
Ty Bezručovy sady vlastně nejsou nic moc. Je to takový dolů se svažující obdélník, kam se chodí venčit psi. Proč se jmenují právě po Bezručovi nevím, nic proti Vladimíru Vaškovi, ale nevím, proč právě tady na Vinohradech, myslím, že by si to tady mnohem víc zasloužil Jaroslav Hašek, který v těch ulicích a hospodách kolem byl jako doma, protože Královské Vinohrady, to je místo jeho nejlepší formy a jeho šťastných časů, to se mu to ještě pilo a bohemizovalo, to ještě nebyl ten mrzutý pijan zašitý na Žižkově a pak na Lipnici. Na Vinohradech je Lublaňská, kde bydlel od roku 1887 jako mladík s svou mámou (tam teď bydlí Jáchym Topol - jenž se svému vzoru čím dál více podobá - dneska, 4. srpna, má narozeniny, tak mu to píšu jako gratulaci), pak Milešovská, Záhřebská, v Belgické bydlela jeho první žena Jarmila, do Lužické, která ústí právě sem, chodil za E. A. Longenem, s kterým to táhnul jednu dobu nejraději. A tady kousek, na Korunní, byl Zvěřinův Kravín, kde na jaře 1911 založil s kumpány Stranu mírného pokroku v mezích zákona, což by se mělo příští rok patřičně připomenout. Ještě si pamatuju, že začátkem 90.let tam byl takový strašný lokál s příšernou veksláckou obsluhou, teď tam prodávají židle nebo co, třeba by tam mohla být aspoň cedule, když je to takové slavné místo české politiky. Tímto si tedy v našich novinách zamlouvám, že o tom na jaře napíšu a navrhnu nějakou vhodnou ceduli. No ale jsou to Bezručovy sady a já to přejmenovávat nebudu. Bezruč tady měl ještě před léty bustu, tu nejspíš nějací sběratelé kovu odnesli, zbyl tam je sokl, kolem kterého před lety udělali takové divné mramorové okruží, vypadalo to jako pult pro obětování drobného zvířectva, teď s tím zase něco dělají, jsem zvědavý, co.
Ta Lužická je jedna z nejhezčích ulic v Praze, hlavně proto, že se v ní navzájem dotýkají koruny stromů (asi to jsou lípy, zapomněl jsem to zjistit) a tvoří takový zelený koridor, kterým sotva proniká světlo, takže jste v pralese nebo v nějakém mystickém příšeří. Snad proboha nějakého vola nenapadne, že by se s tím mělo udělat, že to jako lidem vadí na auta občas něco upadne a tak. Určitě už to někoho napadlo, ale na ulicích by měly mít stromy přednost před auty, což je názor, na kterém se doufám shodneme.
A jak jsem tak před lety chodil skoro každý druhý den, to podle toho, jestli jela dvaadvacítka nebo šestnáctka, dolů ze stanice Vinohradská vodárna do Vršovic na Francouzskou, naučil jsem se zpaměti verš "Ty víš, jak rád bych Tvoje slunce zřel, tož nediv se, že hoří v písni mojí. Tys pane chtěl." To je verš Březinův, jak každý druhý pozná, a já jsem kolem něj chodil, když byla ta písmena sotva čitelná, protože stěna, na níž je nápis vyveden byla také celá očouzená a celý ten zvláštní dům byl zarostlý, zpustlý a opuštěný a myslím, že jen málokdo v okolí věděl, co to je za bunkr.
Moji pozornost poutal i tady ten maskaron s řeckým nápisem, na kterém si i domovník z Vršovic, kterým jsem tehdy také byl, lehce přečte Thalassa, thalassa, čili Moře, moře, což zřejmě bude vzpomínka na druhohory, kdy byl celý Ďolíček zaplavený oceánem. Pak jsem se dozvěděl, že ten obličej by mohl patřit Arthur Schopenhauerovi, jehož tvář připomínala obličej ušlechtilého paviána. Taková koncentrace duchovna na jednom nečekaném místě může nepřipraveného člověka až zabít.
Vlastně nevím ani, jestli jsem v té době věděl, kolem čeho to chodím, to ještě nebyla doby, kdy stačilo kliknout a napsat třeba právě ten verš do googlu a ono vám vyjede, že to je verš od Březiny a že na něj v rádiu vzpomíná vnučka sochaře Ladislava Šalouna, neboť to je právě Šalounův ateliér, který si nechal v roce 1911 postavit, když pracoval na soše Jana Husa, což byla velkolepá zakázka od národa, pro kterou potřeboval místo, neboť zabírá půlku Staromáku.
To je vůbec zajímavá věc s tím našim pomníkem, kterou tu rád připomenu, protože nebýt slavného výroku pradědečka dnešního ministra zahraničních věcí, možná by nestál nebo by byl asi skromnější. Ten výrok, který zazněl 25. listopadu 1889 a tak strašně nasral Čechy, že místo desky na Národním muzeu, o kterou nejdřív šlo, rozhodli se postavit Schwarzenberkům a všem ostatním Němcům a katolíkům navzdory celé sousoší, zněl že husiti byli bandou lupičů a žhářů. Takže nebýt tohoto v podstatě realistického výroku, nestál by tady ani ten na svou dobu velmi moderně pojatý (trochu secese, hodně symbolismu) pavilón, protože díky zakázce, kterou vyvolal, si jej mohl Šaloun dovolit. Vot takaja dialektika.
A to mě vrací o kousek zpět, ke stavení, které se nachází na jižní straně Bezručových sadů a které někteří moji kamarádi znají jenom za tmy nebo za podvečera, neboť to je podnik, kterému nám všem známý novinář Jan Macháček, obvyklý svolavatel našich setkání, říká Školička, i když oficiálně se jmenuje Kafárna Na kus řeči, ovšem Honza má pravdu, neboť to skutečně před lety školička byla, tedy byla to družina přesněji, a já sem vodil své děti, když byly malé, měly tady svůj pytlíček s botičkami a punčocháčky a nudli u nosu a paní družinářku, takovou brécu uječenou. Tak to už je jiné, místo školky je tu kavárna, taková trochu alternativní, spíš než na kávu je to na pivo a nakládaný hermelín, ale nejlepší je na ní v létě terasa a pak to, že vás tam nechají sedět třeba i chvíli přes půlnoc, což je v létě velmi příjemné a vzácné. A občas se tam objeví pravnuk onoho drzého prznitele naší husitské slávy, ale to mu nikdo nepředhazuje, on tam posedí, kouří dýmku, vypije dvě piva a zase odjede. V poslední době už chodí méně, myslím, že dává přednost Mlejnu na Kampě, kde se schází jeho těsnější aktivisté, to my jsme spíše nazelenalí, i když určitě nikoli všichni, třeba takový Zbyněk Petráček se velmi divil, když jsem to před dvěma měsíci tady přiznal.
Tak tím bych skončil, toto je stůl, kde tak obvykle ta letní společnost sedává, ta dřevěná deska je příjemná i na pokládání hlavy, což má nejlépe vyzkoušeno nakladatel Viktor Stoilov, který ale říká, že všechno během svého spánku registruje a skutečně občas zvedne hlavu a doplní něco, co chtěl někdo říci, a pak zase tu hlavu klidně položí a odpočívá dál. Pak ho jeho milá žena Míša jemně probere a odvede decentním způsobem domů. Je to už takový rituál a všichni mu přejeme šťastnou cestu. Prostě toto místo má plno krás.
