18. dubna 2012 20:07 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Libá apokalypsa aneb
Sluneční výčep v Libni

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Sluncem zalitý výčep jsou nebesa v Libni | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Sluncem zalitý výčep jsou nebesa v Libni | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
V Libni jsem jen návštěvníkem a zaujatým chodcem. Dlouho mi trvalo, než jsem se v ní začal jakžtakž orientovat a než jsem si s touto říční čtvrtí spojoval víc, než že jen tu hrabalovskou legendu, která přitom mizí před očima a mění se snad jen v jakousi abstraktní, torzovitou iluzi, která stejně asi zajímá jen pár naivních snivců, kteří si kdysi přečetli, že „sluncem zalitý výčep jsou nebesa v Libni.“

Tak před pár týdny definitivně zmizel Automat Svět. Byl to ten přílepek na domovním bloku na Elsnicově náměstí, který, byť stále obývaný, léta pustne, oprýskává a mění se ve zpuchřelou barabiznu. Před rokem a půl jsem o něm napsal jeden díl do těchto zápisků, popsal jsem snahu paní doktorky Tomkové etc. s tím nějak pohnout a přimět k činu majitele Crispiho, který kazí kdysi dobré jméno Italů, jimž vděčíme za barokní Prahu. Tehdy to snad i vypadalo, že se něco skutečně bude dít, optimistická byla i dr. Tomková, která napravuje porouchané hlavičky labilních děti v nedaleké ordinaci. O věci a petici se psalo v novinách papírových i elektrických, Crispimu bylo pohrozeno od do té doby laxní radnice, on cosi slíbil – a nestalo se skoro nic. Barák je sice obestaven lešením, ale to je tak všechno. Vlastně tedy ne, zbourán byl ten přílepek, včetně markýzy, na níž byl dobře patrný originální nápis, pod kterým za dešťového večera vkráčeli Vladimír Boudník a Hrabal do výčepu a dali si pivo – jak je to vidět v onom filmu Věry Chytilové. Pro nostalgiky přitom právě tento bufet byl tím nejzajímavějším na onom domě, ten byl totiž spojen zcela hmatatelně s hrabalovským mýtem, takže právě sem by se mohlo umístit cosi jako Hrabalovo muzeum, galerie nebo třeba zase ten bufet, představoval jsem si. Ale houby s octem, už je to pryč, už to někdo zboural, nazdar hodiny.

Bourání, planýrování a se zemí srovnávání jest osud libeňský. Až na pár solitérů úplně zmizela během sta let kdysi rozsáhlá židovská čtvrť, která byla po josefovské druhá největší na území velké Prahy, bůhví zda ne i v Čechách. Libeň je na starých mapách označována jako Judendorf a jak píše Tomáš Pěkný ve své Historii Židů v Čechách a na Moravě, už koncem 16. století tu žilo víc Židů než křesťanů, což ovšem souviselo s tím, že byli opakovaně, za Ferdinanda I. (1541 – 47) a pak za Marie Terezie (1744 – 48), a mezi tím také morem (1680), vyháněni z Prahy a Libeň se tedy stala jejich prvním útočištěm.

Jméno Lieben, píše Tomáš Pěkný, nosilo díky tomu na 250 významných židovských osobností: uvádí historika Kalmana Liebena (1811 – 1892) a rabiho Solomona Huga Liebena (1881 – 1941), jednoho ze zakladatelů pražského židovského muzea. A taky samozřejmě vzpomíná Arnošta Lustiga, který se v Libni narodil v roce 1926, to už ovšem ghetto v původním smyslu neexistovalo a Arnošt Lustig, Žid velmi neortodoxní, by se asi za jeho obyvatele nepovažoval. O libeňském dětství a mládí však psal do konce života, nejrozsáhlejší evokace jsou v obsáhlé knize Dům vrácené ozvěny, kde vzpomíná na tatínka, libeňského drobného obchodníka s koženým zbožím.  

Stará, tedy především, židovská Libeň zanikala postupně, zásahem přírodním i lidským. Ten přírodní obstaraly povodně v 19. století, nejprve 1874, po nichž bylo zasypáno slepé rameno Vltavy, čímž nebylo nebezpečí zažehnáno, protože v roce 1890 přišla povodeň ještě ničivější. To, co z dosti již tak ubohých stavení zbylo, potkal pak definitivní osud při postupné asanaci, která začala už ve 30. letech, nejsilněji nabrala dech po roce 1952 a pak v 60. a v 70. letech, kdy u toho byl právě Hrabal, který se sem, do ulice Na Hrázi č. 11, přistěhoval v říjnu 1950, kdy se mu Libeň, jak píše v Životě bez smokingu, „zjevila jako záchranný pás“ (...), kdy nemohl ani dopředu, ani nazpátek“, a kdy jednoho dne zjistil, „že tak jak žiji, nelze žít dál.“ A tak tady začíná éra „svateb v domě“, tedy jedna z nejdojemnějších kapitol české moderní literatury a vůbec kultury, ta „bohéma periférie“, která je nejsilnější v první polovině 50. letech, tak do té skutečné svatby v prosinci 1956 (Hrabal se oženil s Eliškou Plevovou, řečenou Pipsi, na libeňském zámečku) a trvá v nějaké podobě, byť již bez Boudníka i dávno již i Bondyho, do roku 1973, kdy se Hrabalovi stěhují do paneláku v Sokolnikách, a definitivně pak i materiálně končí na jaře 1988 demolicí domu č. 24 Na Hrázi.

Hrabal byl tehdy u toho, šel se podívat, „jak buldozer s velkou chutí pustoší domečky, dílničky, ve kterých se vyráběly náhrobní a pohřební svítilny (...) a já jsme šťasten, že jsem u toho, že tohle vidím, že mohu vejít do srdce toho zbořeniště, které nikdo nehlídá, a s jistou perverzitou mohu vychutnat okamžik sladké apokalypsy pádu staré Libně...“ Hrabal byl asi jediný, kdo si tuhle rozkoš z apokalypsy mohl dovolit. Co ale ty svině, které tehdy o tom rozhodly, co ta hovada, která s tím dala souhlas a opatřila příslušná barbarská povolení razítky, co ti, kdo k tomu mlčeli, kývali, co ti architekti, památkáři, odborníci, protože přece i tohle mělo architekta, památkáře, odborníka? Skutečně se nikdo v tom předposledním roce zahnívající totality nenašel a neřekl: „prosím vás, soudruzi, pánové, to je blbost, v tom domě bydlel Hrabal, četli jste aspoň něco nebo aspoň Postřižiny jste viděli... No, přece jenom, jednou tam třeba budou chtít dát muzeum, musíme to skutečně zbořit, není to škoda?“ Našel se někdo takový? Ví o tom někdo? Skutečně to prošlo tak lehce? A co já? Já už jsem byl na škole, Hrabala jsem už tehdy miloval, jak to, že jsem neprotestoval? Třeba jen transparent jsem mohl si dát do ruky, asi by mě odvedli na policii, ale to by bylo v tom roce 1988 tak všechno. Proč to nikdo neudělal?

Těsně před tím, v letech 1984 a 1985, a také krátce před Eliščinou smrtí v roce 1987, je však libeňská éra literárně kodifikována a legendarizována právě onou „libeňskou trilogií“ (Svatby v domě, Vita nuova a Proluky) odvyprávěnou v nekonečném a stále se stupňujícím proudu monologu jeho ženy, která je milovaným, shovívavým, zděšeným, okouzleným, rozhořčeným, zlobícím se a vždy znovu odpouštějícím svědkem manželových chybných výkonů, slabostí, pijatyk a úzkostí, ale též jeho počínající slávy. Ale stejně tak - a teď když těmi knihami zase po letech listuju (poprvé jsme se se k nim dostal koncem 80. let, kdy vyšly v 68´Publishers, vlastně jako Hrabalova oficiálně nevydatelná kniha, vyšla v exilu), tak nyní také jasně vidím, že ona vypravěčka je také očitým svědkem v prach se propadající Libně, jejího postupného zániku, jejího konce, který de facto stále pokračuje.

Loni uspořádalo Muzeum hl. města Prahy výstavu Zaniklá Libeň, z níž vím, že z ghetta pak zbývalo ještě několik domů v Koželužské ulici, tři z nich však zničila velká povodeň v srpnu 2002.  Dnes se z rozsáhlého židovského města dochoval jen dům s vnějším schodištěm a mansardovou střechou č. p. 561 v Koželužské ulici a dva domy ve Voctářově ulici a č. p. 589 z poloviny 18. stol. s pavlačí a zesílenými zdmi proti povodním. A pak dům č. p. 595, kde míval hospodu pan Adolf Kohn, jíž se pak říkalo U Horkých nebo také V Židech.  Dnes se to jmenuje poněkud  podbízivě Pivní sanatorium. Odér se z toho domku táhne až kamsi k Palmovce a kdo tam jen vleze, je tím hospodsko-cibulovým čuchem perfomován na další hodiny. Tam se to líbí paní dr. Tomkové.

A samozřejmě z ghetta zbyla novorománská synagoga na Palmovce. Stojí jaksi bezprizorně na kraji autobusového nádraží, které původně mělo být určeno přepravě dálkové, ale teď už z něj jezdí jen pár městských autobusů, takže celé to buldozerizování, které srovnalo se zemí celé bloky domů, bylo zbytečné a na nic: teď tam jsou asi největší zastávky MHD v republice. Vedle postavili jakousi kosmickou krabici, o jejímž účelu nic netuší ani místní. Svatostánek tu měli Židé už roku 1592, stál v Koželužské ulici, v roce 1846 začali se stavbu synagogy této, přičemž na pokládání základního kamene se přišel podívat arcivévoda Štěpán, z čehož lze soudit, že poměry se pro Židy přece jen lepšily. Dokončena byla v roce 1858, za války tam byl sklad nacisty ukradených věcí, po válce se do ní již skoro nikdo nevrátil. Málem ji koncem 80. let zbořili také, zůstala, vrácena byla židovské obci, zrekonstruovala se aspoň zvnějšku, jednou za čas se tam koná nějaké divadelní představení nebo výstava. Kolem vzlíná vůně moče, která se mísí s vůní olejnatých klobás, jež jistě nejsou košer.

Po válce tam byl sklad zeleniny a pak ještě skladiště kulis divadla S. K. Neumanna, jak se tehdy jmenovalo divadlo Pod Palmovkou. A tam od února 1959 do prosince pracoval Hrabal, nejprve jako kulisák, pak také jako čalouník, nábytkář a statista, pak také pomáhal své ženě Elišce–Pipsi v divadelní kantýně. Skončil tam 31. května. Synagoze říkali kostelíček a protože tam stále ještě zůstala nějaká chrámová výzdoba, dostali kulisáci za úkol rozbít dřevěné pódium, aby vzniklo místo pro komediální kulisy. Ve Svatbách v domě to Hrabal ústy Pipsi popisuje takto: „A tak čtyři mužští s krompáči odtrhávali podium, na kterém stával rabín té židovské obce... v prachu strhávali ty dvě stě let staré dekorace, kulisy židovských mší a rituálů, rozsekávali všechny ty ratolesti ze dřeva, všechny ty iniciály, strhávali dřevěné zdobné sloupy, ke kterým zhlíželi věřící židé... a nad touto prací stálo nehnutě velké okrouhlé okno, kterým proudilo šikmo světlo slunce... A tak jsem stála a zírala jsem na tu práci mého muže, který teď strhnul velikou korunu královskou, korunu krále Davida... tu poslední část židovského oltáře, a když zvedl jako pomatený sekyru, tak Vladimír zvolal Doktore, zdržte!... Doktore, tu korunu si vemte domů, sand vám přinese štěstí v tom vašem psaní... a můj muž vzal tu korunu a s Vladimírem ji oba nesli jako dětskou rakvičku...“ 

A zcela zanikl libeňský židovský hřbitov. "A ten čas kdy jsem se svým mužem začala chodit na libeňský hřbitov kdy jsem si ten hřbitov zamilovala dokonce jsem i sama přelezla litinový plot a tam jsem sedala na pomníky ležící a zabořené do země a rozhlížela jsem jsem se a zase jsem chodila od pomníku ke druhému někdy jsem musela pokleknout abych si přečetla kdo tam leží z pomníků, které ještě stály jsme vyčetla ta krásná dívčí jména abylo mi teskno."  Stával tam, kde teď je pustá pláň, po níž vítr prohání odpadky, kde trčí z hlíny zbytky cihlových zídek nebo kusy rozbitých betonových panelů a krčí se neduživé křoví vhodné tak proto, aby do něj pes či člověk vykonal potřebu, již pak roznášíte na svých botách. Židé tam ukládali své mrtvé, kteří tam čekali na vzkříšení, od 16. století. Už 70. letech devatenáctého ho kus odřízla trať Rakouské severozápadní druhy, z níž zůstal jen kus nádraží kdysi docela frekventované stanice Libeň – Dolní nádraží. Přes něj jezdily vlaky na Nymburk, takže když jel Hrabal za rodičema, měl to na nádraží kousek. Poslední osobní vlak tudy projel v roce 1972. Pak byly koleje vytrhány, okolí obehnáno ploty a přeměněno ve skladiště, což v Čechách automaticky znamená nepřehledný a stále se prohlubující bordel. Já jsem tam na své obhlídce vlezl, brána totiž byla otevřená, tak jsem si představoval, že jsem na nádraží, které kus postavili na náhrobcích, což by mohlo být chápáno i jaksi symbolicky, vzhledem k tomu židovskému osudu, ale už ani ty koleje nejsou, jen ta chaotická pustina.

Větší část židovského hřbitova však přečkala industrializaci i válečné časy za zdí, za kterou posílaly projíždějící parní lokomotivy oblaka dýmu a kouře, čímž jako by žehnaly kostem tam dlícím. Vladimír Boudník tam chodil, vzpomíná Hrabal prostřednictví Pipsi, okouzlen těmi náhrobky, z nichž četl jména těch dávno už mrtvých. Jednou prý přinesl sebou měděnou desku a měděnou matrici a podhrabal jeden spadlý pomníček a pravil: “tady pochováme tu moji matrici a za rok ji vyhrabeme a uvidíme, co tam na ni vykreslily vody a štiplavá země napojená prachem ze zemřelých...“

Ale někdy v roce 1965 přejely na hřbitov buldozery a nákladní vozy a během pár dní srovnaly náhrobky se zemí, povalily zbylé desky s hebrejskými, německými i českými nápisy a těžké pomníky padaly k zemi jak kuželky. A oči Pipsi Hrabalové to viděly a ona tam stála „ a dívala se jak se likviduje se židovský hřbitov a jak diváci jsou očarovaní tím pohledem a když jsem se dívala přesněji tak tam stál můj muž a díval se taky jako ostatní taky zíral taky nevěřil svým očím jako já A díval se na na to jak padají obsahy náklaďáků a sypou se dolů ale díval se z boku na lidi a jejich profily díval se na ty diváky a když naše oči se setkaly můj muž vzdychnul a zvedl ramena a pokrčil rukama a nechal je padnout jako že co se dá dělat? nedá se dělat nic...“

Na tom místě, kde byl před mnoha lety srovnán se zemí hřbitov si Libeňáci udělali před časem pěšinku, jíž si zkracují cestu do Kauflandu nebo jakého dreku, který stojí skrytý u silnice, snad aby se k němu nedalo pěšky dostat. Cesta jakýmsi pokurveným parkem vede alejí psích i lidských hoven, přes nevysychající bláto, podél brlohů lidí zde se uchylujících. Z druhé strany Palmovky sem doléhá zvonění tramvají, které se křižují, jak kdyby probíhala invaze tramvajového vojska. Solidní stavby předválečné, především krásný palác Palmovka ve stylu art deco, tady sousedí s hnusy z 90. let, přičemž korunu tomu dává stanové tržiště, které se rozložilo na místě někdejšího autobusáku. Absurdně přemrštěná stanice metra, která snad kdysi měla sloužit jako protiatomový kryt, působí dojmem, že tu k výbuchu skutečně došlo. Celé je to tu olezlé, umatlané, rozbředlé, tak nepříjemné, že člověk má chuť co nejdříve zmizet, přestože by tu rád zůstal a šel obhlédnout třeba slavný plynojem, ke kterému se však musí nejdříve vydrápat přes hovny, stříkačkami a jiným svinstvem pokrytý park, tedy přesněji něco, co by parkem mohlo být, ale teď je to jen další městská sněť.

Na místě, které jsem nyní tak expresivně popsal, se má postavit obří radnice Prahy 8, tzv. městský dům. Návrh je hotový a snad i odsouhlasený, aniž by se na radnici zabývali architektonickou soutěží a výběrovým řízením. Radnice si nechala navrhnout stavbu od nejvytíženějšího českého architekta současnosti, šéfarchitekta Metrostavu, Josefa Pleskota. Jeho návrh je masivní krabice, připomínající mi hnědou barvou a vrstvením gigantický medovník. Jde jistě o impozantní a luxus slibující architekturu, ale nic zvláštního, nápaditého a především nějak soucítějícím s oklolím a jejím nervstvem na ní věru není. Část monolitu má být využívána pro komerční užití, což tedy znamená další hypermarket. Stavba by měla stát miliardu korun, což kritici považují za přehnané, nehledě na to, že každého z nich napadají věci, které by bylo potřeba opravit, zlepšit a zachránit přednostně.

Ale já si stejně myslím, když do Libně přijedu a chvíli se tam procházím, že tam něco z těch časů, kdy tudy chodili zaháknutí do sebe Hrabal s Boudníkem sem a tam a doprovázeli se celé hodiny a kus noci, přičemž, když jeden doprovodil druhého, tak ten zase navrhnul, že doprovodí je, a já tedy věřím, že tady z těch časů přece jen něco zbylo. I když to jsou třeba už jenom ta sluncem zalitá nebesa.

  • 0Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz