6. dubna 2010 12:30 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Malá noční procházka Římem

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 2Diskuse
Ty jsi Petr a to je skála... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ty jsi Petr a to je skála... | foto: Jiří Peňás. Lidové noviny
Ne, Řím se pro tento žánr, kterým jsem tak ještě mohl popsat cestu do Kouřimi nebo výlet s hochy do Dolních Chaber, nehodí. O Římu se píší encyklopedie, básně, romány, Římu se propadá, ztrácí se kvůli němu život a on sám život obrozuje, Řím, to je to kosmos, gigant, caput mundi, Dea Roma, velryba, univerzum, nekonečno.


Všechno, nebo skoro všechno, z čeho je složený náš západní svět, kultura, civilizace má tady začátek nebo s ním nějak, třeba vzdáleně, ale přece, souvisí, ať v dobrém, nebo v hrozném. Řím, to je New York, který trvá dva a půl tisíce let, vlahá a teplá džungle nádhery a hrůzy, krvavá megajatka a nekonečná vznešenost v jednom lůně, triumf krásy a dobra, krutosti a podlosti. Oh Rome! Lone mother of the dead empires. Ale já jsem přitom vůbec nechtěl být patetický, to je lord Byron...

Věčné město z Janikulu

Řekl bych, že nejkrásnější pohled na Řím je v podvečer z Janikulu, toho kopce, který nepatří k těm sedmi zakladatelským kopcům, jejichž vyjmenováním začínaly lekce latiny: Palatin, Esquilin, Viminál, Quirinál, Kapitol, Caelius a Aventin. Ve skutečnosti to žádné kopce nejsou a Petřín je proti nim Mont Blanc. Jméno Ianiculum pochází od boha Iana čili Januse, boha dveří a také začátků a konců, co měl dvě tváře a u jeho chrámu se otvíraly nebo zavíraly dveře podle toho, jestli republika nebo impérium právě bylo ve válečném stavu. To bylo často. Teď se jmenuje Gianicolo a jde se na něj nejlépe, když vylezete vpravo z Vatikánu a dáte se nahoru, kolem velké pinie nebo co to je za strom, ale musíte trefit tu správnou ulici, jinak se dostanete za Aureliánské hradby, které jen tak nepřelezete, a neuvidíte dlouho nic. Já jsem byl v Římě teď, na konci března, potřetí, a stejně jsem to spletl. Když jsem pak přece jen stanul na správné straně, padal na město, které je ze shora převážně smetanové, narůžovělý svit zapadajícího slunce a vypadalo to jako když se napudruje. Stojíte pak u terasy a zkoušíte vyjmenovat ta místa, která jste se za ty tři dny, co tak člověk na Řím má, obešli: vlevo, ta kopule, to by mohl být Sant´Andrea della Valle na Corsu, druhá největší kopule po sv. Petru, nepočítáme-li Pantheon, samozřejmě; za tím ty dvě věže jako růžky, to je samozřejmě sv. Trojice – Trinita dei Monti a pod nimi Španělské schody, a ten bílý obdélník, to je Villa Medici, která patří od Ludvíka XIV. Francouzům, mají tam akademii a na stipendium tam dostali talentovaní šprti Ingres, Berlioz, Debussy, Fragonard... A ten hájek za tím, to je park kolem Villy Borghese, tam zase jsou nejlepší sochy Berniniho, třeba ten Apollon jak šahá po Dafné a ona se mění v břečťan. A to mírné návrší, to je Quirinal, ten už se do těch městských kopců patří. Když se pak posuneme doprava, tak ta šedá skvrna, co vypadá jak poklice na hrnec, tak to je Pantheon čili Chrám všech bohů, jehož kopule je vzorem všech kopulí světa; kousek je Piazza Navona s Berniniho kašnou Čtyř řek a Borrominiho sv. Anežkou naproti, a o pár ulic dál Campo di Fiori, kde upálili Giordana Bruna, a měl by být vidět jezuitský kostel dei Gesú, podle něj je náš sv. Tadeáš na Karláku. Prostředkem toho záběru teče Tibera, která tady není moc vidět, ona to není zas tak zvláštní řeka, to naše Vltava je solidnější. Ale hned na jejím druhé břehu jsou paláce Farnese a Spada, oba velmi renesanční a oba přecpané drahocennostmi, jako ostatně celé to město s okolím. A ta druhá a bližší kopule, to bude nějaká ta bazilika u Fóra, hned před tím kostelem stojí Trajánův sloup, který tady není vidět, ale určitě si to dovede každý představit... no a tam dál je Kapitol. Caesara tam o březnových idách spiklenci zapíchli a nechali ležet. Ještě dnes tam na člověka vleze jakýsi tragický pocit velikosti.

Tam v dálce jsou Albánské vrchy

Tam v dálce, ale také to není moc vidět, protože se už šeřilo a můj foťák je sice dobrý, ale prostý stroj, tak tam jsou Albánské kopce – Colli Albani, a tam se odehrály ty mytologické věci, tam se narodili Romulus a Remus, tam je jezero Nemi, na jehož břehu stával Artemidin čili Dianin chrám, kolem něhož chodil hrozivý strážce Zlaté ratolesti, jak o tom píše ve své nádherné knize James Frazer. Jenže takového kněze mohl kdokoli zabít, přičemž musel zaujmout jeho místo, což se hodilo především vrahům a uprchlým otrokům, kteří si tím však nakonec moc nepomohli. Pak se tam jednoho dne vypravil Caligula, strážce zapíchl a kult tím rázem skončil. Ty kopce s "jezery hladkými v křovích stiných", s háji břečťanovými a piniovými, to je místo, které toužím léta vidět a poznat. Takový geografický předmět touhy. A už jsem tam skoro odjel, vlak jede z Termini do Albani Laziali každou hodinu, ale pak jsem si řekl ne, když je člověk v Římě, nemůže se od něj ani na chvíli vzdálit. Ale ta touha zůstává. Frazer tam ostatně tak nikdy nebyl.

Západ slunce za Garibaldim

A když se na tom Janiculu otočíte, vidíte zapadat slunce za pomník Guiseppe Garibaldiho z roku 1895, což je ovšem už doba pro mě příliš moderní, tak tenhle výklad si odpustím. (Postavili ho tam na truc Vatikánu, ale to je už mimo rámec mé lekce.)

II Fontanone

Kousek dál uslyšíte jakési šumění a to je Il Fontanone neboli Fonte Acqua Paola, největší, i když jistě nikoli ne nejhezčí fontána v Římě a fontány, to je, jak známo, zvláštní fenomén, jenom o nich a vodovodech jsou celé knihy. Užitečnost papežství spočívala mimo jiné v tom, že měli na starosti akvadukty, které přiváděly do města čerstvou vodu zer Sabinských a Albánských hor. To nějak souviselo s funkcí pontifex maximus, strážce mostů, kterou zdědili po římských antických velekněžích. Tuhle fontánu nechal postavit začátkem 17. století papež Pavel V., což byl jinak nepotista a absolutista, ale tohle po něm zůstalo pěkně.

Dolů do Trastevere

Scházel jsem dolů do čtvrti Trastevere. Když jsem byl v Římě před asi osmi lety poprvé, zeptal jsem se spisovatelky Sylvie Richterové, která tady žije, kde to má v Římě nejraději. Ona mi řekla: v Trastevere, ale dodala, že je škoda, že jsem nepřijel před takovými třiceti lety, že teď už to není ono, že je z toho vlastně jen kulisa pro turisty a ten původní duch je pryč.

Uličky do Trastevere

Trastevere, což by se asi dalo přeložit jako Zatibeří, je stará lidová čtvrť malých řemeslníků, obchodníků, rybářů, chudiny a pak asi bohémů, umělců a jiných povalečů. Ulice jsou tu úzké a spletité, domy malebně oprýskané, dláždění hrbolaté. Lucerny k večeru svítí pitoreskně.

Auta jsou tu spíš menší

Automobily jsou tu spíše menší a lidé většinou chodí ve dvojicích a to i turisté, kteří zřejmě již dávno převážili počtem místní. Co chvíli kolem vás projede malá motorka – vespa, což znamená vosa. Tyto motorky jsou tu všeobecně rozšířené a hlučné. Troubí se tu ostatně neustále, na což si člověk musí zvyknout a po dvou dnech už se ani moc neleká.

Inscenace pitoresknosti

Ulice Trastevere jsou osazeny restauracemi jak mucholapky na turisty. Jdete kolem a vyběhne na vás nějaký chlápek s knírem a hned že si musíte sednout a už vám strká jídelní lístek a k tomu topinku s rajčetem jako předkrm, který vám pak napočítá. Je lepší ho setřást a nalézt něco dál, v zapadlejších nebo ne tak pitoreskních ulicích. Vaří tam většinou lépe a je to lacinější a více si vás váží.

Tenkrát v Zátibeří

Mimochodem, jsou odsud Sergio Leone a Ennio Morricone, seznámili se tady spolu na základní škole a pravděpodobně spolu chodili do biografů na westerny, což pak mělo význam pro světovou kinematografii. Tenkrát na západě má možná začátek tady v Zátibeří: C´era una volta il West.

Srdce Trastevere

Srdcem Trastevere je malé náměstí před kostelem Santa Maria in Trastevere. Chiesa, kostel patří k nejstarším v Římě, ostatně křesťanská obec tady také; křesťani tu žili už za Nerona, který je nechal házet lvům, což se pak dělo ještě dalších tři sta let. Hned jak si po Konstantinově prozření (312) mohli stavět kostely, vznikl tento, snad první kostel zasvěcený Panně Marii. Bylo už zavřeno, takže jsem si sedl ke schodům obelisku, kde měl třicet let před narozením Krista vytrysknout pramen oleje, což pak bylo vykládáno jako znamení příchodu Mesiáše. Hleděl jsme na ten soumrak, jemuž ta kampanila dodávala na něze. Uvnitř je nádherná mozaika z pátého století: poslední soud, Kristus vládce, Panna Maria po boku, procesí oveček jako Boží lidu, dole zatracené hříšníci...

Židovská čtvrť

Když přejdete přes Tiberský ostrov čili Isola Tiberina, který spojují s pevninou dva mosty, jež tu stojí od dob dávno antických, dostanete se do židovské čtvrti. Žijí tu prý ještě rodiny, které odvozují svůj původ od vážených jeruzalémských rodů, které sem přivlekl jako zajatce a rukojmí císař Titus poté, co potlačil povstání a zbořil Jeruzalém.

Ztracená menora na Titově oblouku

To bylo prosím pěkně roku 70 po Kristu a výjev, jak Římani odvážejí z Jeruzalémského chrámu menoru čili ten obrovský sedmiramenný svícen, je zobrazen na reliéfu na Titově oblouku na Foru Romanum. Vzhledem k tomu, že je to poslední zpráva o existenci tohoto mimořádně posvátného symbolu, tak jsou kolem toho jakési divoké spekulace a la Dan Brown. Menora se potom ztratila, snad ji někam zašantročili Góti nebo Langobardi nebo Vandalové nebo jiní barbaři, když se v následujících století stoletích stěhovali a cestou nezapomněli vydrancovat Řím.

Večer v Židovské čtvrti

V té židovské čtvrti byl pozoruhodný klid, pizzerie byly italské, ale s upozorněním že vše, i pizza a spagetti jsou košer. Krámy a dílny se zdály býti autentické a lidé, kteří postávali na rohu a klábosili také. Turisté to tu ještě asi neobjevili a vzhledem k tomu, že asi nečtou tyto zápisky, tak si to tu dovolím doporučit.

Giordano Bruno

Na Campo de Fiori čili Květinovém trhu či spíše poli byly krámy už dávno zbaleny a do tmavého nebe tu čněla tato ponurá socha Giordana Bruna, jenž tu byl v únoru roku 1600 (to se lehce pamatuje) upálen. To byl velmi hanebný čin Svatého oficia (římské inkvizice), která sice nebyla příkladem tolerance, ale rozhodně byla mírnější než španělská a kdyby ten Bruno tak zatvrzele netrval na svém, s chutí by mu udělila nějaké to pokání a neobtěžovala se s hranicí, která jí v budoucnosti přinesla jen potíže. Ostatně i tento pomník tu bylo postaven jako antiklerikální gesto, když si římský starosta dovolil poblahopřát papeži k jubileu, tak ho to jednak stálo funkci a za druhé, aby Italský stát a antiklerikální ministerský předseda Crispi ukázal, že se s Vatikánem na žádné sbratření nechystá, postavili tu v roce 1889 na just tenhle pomník. Po straně jsou plakety s jinými kritiky církve, je mezi nimi i náš Jan Hus, pěkně se špičatou bradou a asketickými tvářemi. Ostatně, obdivovatel Jana Husa byl i Mussolini, který o něm jako mladík napsal brožuru.

Piazza navona (ve dne)

Z Květinového trhu je to kousek na Piazza Navona, tradičně považované ze nejkrásnější náměstí v Římě. Může být. Za starého Říma tady bylo závodiště a to Navona je zkomolenina od Agona, což je bojiště a skutečně to náměstí má tvar závodní dráhy. Berniniho fontánu Quattro Fiumi čili Čtyř řek opravují, takže byla za paravánem, do kterého byly udělány decentní okna.

Fontána Čtyř řek za paravanem

Tady na tom náměstí mají k sobě dva největší římští barokní mistři, Bernini a Borromini, nejblíže, neboť fontána stojí naproti Borrominiho chrámu Sant´Agnese in Agone a ve všech bedekrech se můžete dočíst, že se ti dva neměli rádi, žárlili na sebe, přičemž Neapolitánec Bernini byl premiant a oblíbenec, takový Mozart svého oboru, kterému vše šlo samo a genialita z něj jen pryštěla, zatímco seveřan Borromini, který byl od Lugana, tady vlastně Švýcar, byl těžkopádnější a jaksi hloubavější a "inovativnější" a že to mezi nimi bylo napjaté a právě tady se to mělo projevit tím, že socha Nilu zvedá ruku jako by si chtěla chránit hlavu, neboť očekává, že se co chvíli Borrominiho kostel zřítí, zatímco socha sv. Anežky, nikoli však Česká, nýbrž mučednice Římská (usekli jí hlavu za Diokleciána, když před tím jí zázračně narostly vlasy, aby zakryly její nahotu), pro změnu dává gestem najevo, že se jí nelíbí Berniniho fontána. Nu ale já tu nepíšu bedekr, navíc je to nesmysl, protože ta fontánu tu stála dřív než ten kostel, já popisuju svou cestu večerním Římem. Z kostela se právě ozýval zpěv, byla Květná neděle, sbor tam recitoval a zpíval jakási pašijové oratorium, no, co víc si poutník jako já mohl přát.

Kopule v Pantheonu

Cesta pak vedla nutně kolem Pantheonu, který se v noci jeví jako nějaký strašný bochník nebo obrovský muffin, který tam umístila nějaká jiná civilizace. Ruiny staveb antického Říma jsou vůbec poněkud strašlivé, většinou to jsou obří nahnědlé kupy z tmavých cihel, jako třeba Andělský hrad, tedy Hadriánovo mauzoleum, jež připomíná obrovskou remosku, nebo Diokleciánovy nebo Caracalovy lázně, které byly ohromné a člověk, když si šel zaplavat, tak musel mít pocit, že vlezl na hlavní nádraží v Pekingu nebo kde by asi mohlo být tak strašně velké nádraží.

Jeden lístek do Pompejí

Pantheon čili Rotonda a od 7. století Santa Maria ad Martyres mi uvnitř také připomíná nádraží a lze si představit, že v těch výklencích, kde stály pohanské sochy a teď tam stojí sochy světců, by mohli prodávat lístky na vlak. Přijdete a řeknete, jednu zlevněnou do Pompejí a místenku na 23. srpna, je rok 79 (podle římského letopočtu by to mohl být rok asi 852 Ad urbe condita), prý tam má být nějaká přírodní zajímavost, něco s Vesuvem, tak bych chtěl být u toho, prego.

Rafaelův hrob

Jsou tu pohřbeni první králové sjednocené Itálie a Viktor Emanuel II. a Umberto I., tomu prvnímu postavili tu bílou šílenost u Kapitolu, o které se už sto let debatuje, jestli by ji neměli raději odstřelit, ale už to asi neudělají – já jsem ji schválně nefotil, koho to zajímá, najde lehce na wikipedii. Ale většinou se jde ke hrobu Raffaelovu, k tomu miláčkovi, který zemřel tak mlád a všechno mu šlo tak hladce a něžně, že i příroda záviděla, ale pak, když zemřel, chvěla se bolestí a chtěla zemřít s ním. Tak nějak to stojí psáno nad jeho rakví, u níž jsou vždy čerstvé květiny. Za deset let to už bude půl tisíciletí.

Směj se, paňáco

Když jsem tam byl ve dne, tedy za světla, tak na Piazza della Rotonda pěl tento ohnivý jižan operní árie a já netvrdím, že že mé ucho je obzvláště pro to citlivé, ale i tak jsem ho dokázal poslouchat snad půl hodiny a chvílemi, to zvláště, když ze sebe tahal vysoké tóny při gradaci árie Směj se, paňáco (Ridi, pagliacco), při které božský Luciano vždy na konci slzel a utíral se celý do obrovského kapesníku, tak i já jsem měl slzy na krajíčku. A nejen já. Chodila mu tam žehnat taková stará římská babička (nebo čarodějnice), nejspíš byli domluvení, ostatně teatrálnost je pravděpodobně italským národním rysem, oni vám prodají a podají procítěně i zmrzlinu, a třeba pozorovat v trattorii při práci číšníky, čím starší, tím lepší a v čím méně turistickém podniku, tím také lépe, je vyloženě rozkoš.

A pak stojíte tady

Od Pantheonu se noční chodec prodírá spletitými uličkami a je mu vlastně jedno, kde vyjde, neboť pěkné je to tam všude a v Římě (tady v tom starém Římě) se vlastně nemůžete ztratit, protože všude je něco, co poznáte. Takže jste za chvíli na Via del Corso, které je živé dlouho do noci, a po levé straně je sloup Marca Aurelia na Piazza Colonna, což znamená, že přejdete Corso a půjdete rovně, a pak stojíte tady.

Fontána na sucho

Během těch tří dnů jsem šel kolem Fontány di Trevi šestkrát, už bych si i býval ten velkolepý kýč odpustil, ale vždy jsem jím byl nějak přitahován, asi to bude tím šuměním vody nebo nějakým hydromagnetismem. Nejspíš tím, že jsem tam hodil už před lety nějaké mince. A navíc stojí ten aquapark na ráně a ty ulice vás sem přirozeně zavedou.

...a s vodou

Ale paf z té vodní atrakce byla i Anita Ekbergová, která se v té scéně k ní zatoulala s kotětem v náručí a zatímco Marcello (Mastroianni) zoufale hledá trochu mlíka (ne kvůli kotěti, ale kvůli sexuální vidině), tak ona stane před tím divem a řekne jen: Oh, Godess...! Pak, jak známo do fontány bez rozmyšlení vleze (kotě je nejspíš utopeno) a její mohutné tělo způsobí vlnobití. Široko daleko není ani živáčka. Zblblý Marcello vleze za ní.

A ještě jednou di Trevi

Sladký život má letos padesát let a změnilo se asi hlavně to, že je pravděpodobně vyloučené, že by mohl někdo přijít k té fontáně a nikdo tam nebyl. Pořád – jsem si jist, že třeba i ve čtyři ráno – tam někdo stojí, sedí, leží a - čumí do vody. Je to totiž nesmírně přitažlivá voda a mě by nejvíce zajímalo, kde se jí pořád tolik bere, když za tou kulisou je jakýsi palác, který nevypadá, že by byl vodárnou.

Španělské schody

Došel jsem pak večer ke Španělským schodů, které se vlastně jmenují Scalinata Trinitá dei Monti tedy asi Schodiště k Trojici na kopci. Španělské – Piazza di Spagna se jmenuje to náměstí po ambasádě, která je tu od 16. století v jednom těch paláců. Je zajímavé, že tak populární jsou právě schody, což bude tím, že se na nich dobře sedí a v horních patrech je pěkný výhled.

Tady se do sebe zamilovali Audrey Hepburnová s Gregory Peckem v Prázdninách v Římě: Gregory čili ten americký novinář Joe Bradley bydlel tady kousek ve Via Margutta, což je taková jako by skrytá malebná ulička vhodná na to, abyste tam odvlekli spící aristokratku, když ji najdete někde v okolí spát na lavičce, a ráno si budete jisti tím, že bude okouzlena. Hledal jsem tam ten dvorek, ale nepamatoval jsem si přesně číslo domu (ve filmu ho Gregory řekne, když to říká taxikáři), tak odhaduju, že by to mohl být třeba tenhle dvorek.

Ulice Margutta

V tom filmu, tedy v Prázdninách v Římě, dojde k rozkošné konverzaci, kdy princezna zasněně recituje báseň o římských večerech a pak řekne: Keats. A Gregory Peck ji opraví a řekne: Shelley. Keats, trvá na svém Audrey. Shelley, řekne Gregory a tak asi pětkrát. Percy Bysshe Shelley a John Keats jsou prominentními obyvateli tohoto plácku, kde si před sto devadesáti lety najali společně tehdy laciný penzion po pravé straně schodů: sto let je tam muzeum obou mladíků, kteří tehdy žili životem, který bychom mohli nazvat protobohémským nebo pra-hippiesáckým, každopádně velmi divokým. Když si ještě uvědomíme, ža naproti bydlel několik měsíců lord Byron, a se Shelleym kromě jiných žen také jeho druhá manželka Mary, ta, co napsala z nudy Frankensteina, pak je to posvátné místo anglické poezie a romantismu a komunitního žití a mnohoženství, které všichni praktikovali a vyznávali, stejně jako posvátný obdiv k Itálii, jihu a Římu, k jeho jasné, modré obloze, k jeho "přebožskému podnebí, jímž napájí duchy až do opojení". Keats. Ne, Shelley! Ten třeba o Římu psal takto: "Jilmy právě raší a teplé větry jarní přinášejí z venkova neznámé vůně, vesměs příjemné. Vídávám zářícího Oriona mohutným sloupovím chrámu Svornosti a měkké, hasnoucí světlo přitlumuje moderní budovy Capitolu, jediné, jež ruší vznešenou opuštěnost tohoto místa." Těmi "moderními" budovami myslel ty, jež na Kapitolu postavili na návrh jistého Michelangela Buonarottiho, ale je pravda, že to byly pouze tři sta let staré novostavby.

Zde bydlel Šely a Kíts

John Keats v tom domě 23. února 1821 zemřel v pouhých šestadvaceti letech. Ani to slunce nedokázalo zastavit tuberkulózu, což byla skoro povinná choroba básníku a bohémů. Pohřben je na protestantském hřbitově na Janikulu a na hrobě má snad nejkrásnější epitaf, co znám: "zde leží ten, jehož jméno byla napsáno na vodu." Jeho přítel Shelley, který leží v hrobě opodál, ho o dlouho nepřežil: 8. července 1822 se s ním ve Spezzijském zálivu u Livorna potopila loď, do které v bouři narazila nějaká rybářská bárka. Shelleymu nebylo ještě ani třicet. Shelley měl před smrtí vizi, že jej jakýsi jeho dvojník zve na moře a ten dvojník bude jeho Smrt. Svěřil se s tím Mary, ale více na to nedbali. Vyjel si na moře v dosti chatrné a dle jeho návrhu postavené lodi, a byla to Smrt... Ale mně tady, před domem, kde asi půl roku bydlel, došla jiná souvislost, jiné znamení: vždyť on musel každý den chodit kolem této krásné Berniniho fontány della Barcaccia, která přece není ničím jiným než potopenou bárkou, chatrnou lodí, která tam má být sna na památku povodní někdy z konce 16. století! To je přece také znamení jeho konce, potopená bárka! Tady něžně a hravě kynula Shelleymu smrt! Jaksi barokně a římsky. (Už to někdo napsal?)

Memento mori

A už jsem u konce své večerní cesty. Je skoro půlnoc. Město je živé, dojdu do hotelu, který je sice kousek od luxusní Via Venetto, kde jsou ty bary ze Sladkého života, ale celou noc tam hučí ventilace, na pokoji je zima a to prostěradlo, které tu mají místo peřiny vás moc nezahřeje... ale to se v tomhle městě odpouští. Aspoň já mu to odpouštím. A pokud to někdo dočetl až sem, tak ať mi odpustí taky.

(Já si ale asi neodpustím se sem vrátit. Vždyť tohle byla jen malá procházka. Vatikán... Forum Romanum...)

  • 2Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na Lidovky.cz