Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

PEŇÁS: Medzev aneb Mantáci a podivný ujo

Slovensko-cest

  8:08aktualizováno  8:49
Medzev je malé město, které se nekonečně dlouhou ulicí plazí údolím. Ty kopce nad ním jsou Volovské vrchy a náleží do Slovenského rudohoří čili Krušných hor – tak se nazývají ve starších českých průvodcích a encyklopediích.

Ty kopce nad ním jsou Volovské vrchy foto: MAFRA: Jiří Peňás

S tím českým Rudohořím (Erzgebirge) má to slovenské společné, že od středověku sem byli lákáni němečtí osadníci, kteří věděli, jak z nich dostat jejich bohatství, tedy onu rudu. Ti lidé sem skutečně ve 13. století přišli, prý až ze samého severozápadního okraje Německa, z Flámska a Brabantu. Díky tomu lze ještě dnes v medzevském krámu zaslechnout ženy středního věku, jak se baví jakousi středověkou dolnosasštinou nebo co to bylo za dialekt. Říká se mu mantáčtina.

Říká se mu mantáčtina.

(Minule, když jsem slovo Manták použil poprvé, nevěděl jsem, kde se vzalo. Moje oblíbená korektorka mých slovenských zápisků, paní Demáková mi napsala pod můj minulý text vzkaz, v němž původ toho slova objasnila. Děkuji jí za to.

Mantáci  je skomolený názov otázku Nemca na trhu : Was man da? Zvyčajne synovia už vedeli po slovensky a tak s fotrami chodili po trhoch a prekladali. Z  toho si predávajúci, slovenskí remeselníci či roľníci odvodili - manták. Dnes  sa používa aj pre Maďarov, nehovoriacich po slovensky, dokonca aj na Slovákov, neovládajúcich pravopis...¨)

V jeho vodách jsem smyl prach a pot

U jednoho z Mantáků jsem přenocoval. Penzion to byl pěkně zařízený, nedaleko bylo veřejné koupalistě, které by díky své upravenosti mohlo být kdekoli v zemi, odkud Mantáci kdysi přišli. V jeho vodách jsem smyl prach a pot z lesní cesty (viz minulý díl) a šel na obhlídku města.

Ujo, nechcete si zahrát ping-pong

Podvečerní procházku jsem přerušil dobrou polévku v jednom podniku. Když jsem z něj vyšel, seznámil jsem se se dvěma děvčaty. Jejich věk bych odhadl na takových sm let. - Ujo, nechcete si zahrát ping-pong, zvolala na mě ta baculatější. Neviděl jsem důvod, proč bych to děvčatům odmítl a skutečně jsem si chvíli s nimi pinkal. Uměla to lépe než já. Pak mi dívky navrhly, zda se nechci s nimi jít podívat na prasátka. To jsem se již poněkud zdráhal, ale nakonec jsem se nechal zavést na dvorek a chvíli rozpačitě zíral na statnou prasnici se selátky. Ano, pěkné, ale už musím jít, řekl jsem svým novým kamarádkám a snažil se vymanit z jejich přízně. - A prídete zajtra, ujo? slyšel jsem ještě, ale nic jsem nesliboval.

V jednom domě byla otevřená kavárna s galerií

Městečko se mi i díky tomuto setkání jevilo jako přátelské, navíc sympaticky upravené a zachovalé. Podél nekonečné ulice stály prosté jednopatrové domky s opravenými fasádami. Před nimi trocha zelené trávy, v oknech muškáty. Výskyt sprejerů nulový, vrata natřená a chodník zametený. Došel jsem na náměstí s kostelem s velkou věží, naproti mariánský sloup. V jednom domě byla otevřená kavárna s galerií. Znal jsem ji již z internetu. Bylo to tam útulné a pěkné, objednal jsem si kávu se skořicí a dal se do řeči a paní galeristkou. Ta ocenila, že tu jsem na doporučení svého kolegy Gabriela Sedláka, kterého dobře znala. Její muž, výtvarník Helmut Bistika, byl někde na cestách. Touhle kavárnou s galerií manželé Bistikovi drží cosi jako civilizační standard v této krajině přece jen už dosti odlehlé. Bylo tam wifi, zněl tam decentní jazz, na zápraží seděla starší dvojice a mluvila tou mantáčtinou. Poučil jsem se, že pes se řekne Hond, kostel Kirch a Bos es dos znamená Was ist das.

Schusterův otec Alois byl nejspíš zajímavý a podnikavý člověk.

Zase ale tak odlehlá pustina to nebude, neboť odtud pochází jeden ze tří dosavadních slovenských prezidentů, jediný německého původu, který se do úřadu dostal na uzemí obou států – byť Masaryk byl alespoň z matčiny poloviny vlastně rovněž Němec. Prezident Rudolf Schuster (v úřadu byl v letech 1999 – 2004) vyrůstal v Medzevě v domě, kde je nyní muzeum, které se jmenuje kuriozně Múzeum počiatkov slovenskej dokumentaristickej kinematografie. Schusterův otec Alois byl nejspíš zajímavý a odvážný člověk, jehož přínos do kinematografie spočívá v tom, že si v roce 1926 pořídil za nemalé náklady kameru a rok na to za ještě větší náklady s ní a se dvěma přáteli odjel na dva roky do Brazílie. Jejich úmyslem bylo natočit exkluzivní záběry amazonských Indiánů, sběračů kaučuku, zlatokopů a pralesních zvířat a s tímto senzačním materiálem se pak vrátit do Evropy, která byla, aspoň v to doufali, stále lačná takových atrakcí. Jenže načasování a chod dějin dobrodružnému podniku nepřály. Rok po jejich návratu nastupuje zvukový film a v tu chvíli o němé obrázky nějakých pralesních divochů nikdo nestojí. Podnik po stránce výnosu zcela zkrachoval, otec se zadlužil; natočený materiál zčásti zničil, zčásti zašantročil, zachovalo se doslova pár záběrů. Láska k filmování a k exotickým výpravám však přešla na syna Rudolfa, v němž se pragmatismus (za starého režimu to dotáhl až na člena UV KSS) spojoval s podnikavostí a romantismem. Vydal se po otcových stopách do Amazonie, byl na Kamčatce, v Antarktidě, na jižním i severním pólu, psal o tom knihy, natáčel filmy. Jako starosta Košic zadlužil město tak, že se z toho musely dlouho vyhrabávat, ale mají opravenou Dlouhou třídu, takže ta vypadá ne jako na Slovensku – nebo v Čechách, ale někde v té jiné Evropě.

Možná dostal nějakou i od Václava Havla.

A o tomto Rudolfovi Schusterovi, o kterém na Slovensku mluví docela se sympatiemi i ti, kteří ke komunistům jinak žádné sympatie nemají, bylo známo (já jsem to ale nevěděl), že největší radost mu udělá, když dostane nějakou starou kameru. Proto, když za jeho úřadování jel někdo na Slovesnko na státní návštěvu, opatřil si nějakou a přivezl mu ji. Možná dostal nějakou i od Václava Havla, bohužel jsem zapomněl zjistit jakou. Díky této pěkné zálibě, v níž by samozřejmě moralista našel jistou problematičnost, má Medzev jednu z největších sbírek historických kamer ve střední Evropě. Když mi to správce muzea, který bydlí naproti, ukazoval, chvěl se mu dojetím hlas.

Třeba otce muže, u něhož jsem bydlel, odvlekla Rudá armáda.

Předválečný Metzenseifen byl téměř výlučně německý. Dnes se k německé národnosti v Medzevu (žije tu 4 700 obyvatel) hlásí kolem sedmnácti procent obyvatel - a jejich počet stále klesá. I tak je to nejněmečtější obec na Slovensku a nejspíš byla i nejněmečtějším městem v poválečném Československu. Vyhnání tu neprobíhalo tak systematicky a totálně jako v českých zemích a mělo i trochu jiný průběh. Třeba otce muže, u něhož jsem bydlel, odvlekla Rudá armáda, jež to tu obsazovala v lednu 1945, jako dezertéra z wehrmachtu do zajetí na Sibiř, kde přežil šest let. Když se vrátil, mohl už zůstat na Slovensku, ovšem za cenu poslovenštění. Doma stále mluvili mantáčtinou, ale jinak vedli zcela obyčejný život normálních Slováků – snad jen ty fasády častěj natírali. V průběhu let se pak řada z nich, nejčastěji mládež, vytrácela do Německa, kde okamžitě dostali jako etničtí Němci státní občanství, ale ne už jistotu, že jsou plnoprávnými Němci se vším všudy, tedy i pro usedlé Němce. Pořád jich tu dost zůstávalo. Hodně chlapů šlo do Německa pracovat v 90. letech, ale většinou se prý vrátili. Říkal mi takový statný urostlý muž u kovadliny, že tady je jako Němec občanem druhé kategorie, ale v Německu, kde léta pracoval, byl jako z Volksdeustsche též občanem druhé kategorie. Ale tady je aspoň doma, na svém gruntu.

Já ho zastihl, jak bušil kladivem do rozžhaveného kusu železa.

Ten kovář se jmenuje Jan Bröstl a návštěvu u něj na hamru doporučuju. Bude rád. Já ho zastihl, jak bušil kladivem do rozžhaveného kusu železa, z kterého za chvíli vykoval docela pěkný malý svícen. Nejdřív nechal do běla rozsvítit v žáru ohniště starý narezlý šroub, ten pak chytil do kleští, švihnul jím těsně kolem mého obličeje, skrz špaček cigarety umístěný v koutku úst se uchechtl mému leknutí a spustil hamr. Elektrický, nikoli už vodní, kterých tady bylo před sto léty několik stovek, takže Medzev a okolí, bylo prý místem s největším výskytem kovářských dílen v Evropě. Kovaly se tu rýče, motyky, lopaty a takové věci, pro které si slovenští či jací sedláci rádi do Medzeva zajeli z širokého okolí. Dnes jsou hamry dva, jeden muzeální, skutečně na vodní pohon, a ten pana Bröstla. On říká, že už je to jen takový jeho koníček. Ráno vstane a jde si chvíli zabušit do železa. Vyrobí nějaký ten svícen, kus okrasného zábradlí nebo někomu spraví lopatu. Uživit se tím prý už nedá. Rýče jsou z Číny, sice nekvalitní, ale laciné. Jejich potřeba už taky není tak naléhavá. Občas ho někdo požádá o žbrlení, sem tam si někdo koupí svícen. Jeden mi tento sympatický kovář nabízel, se slevou. Já s těžkým srdcem a s pohledem na svůj batoh odmítl. Nebylo mi to vyčítáno.

Autobus naštěstí jel už za půl hodiny.

Pomalu jsem se z Medzevem loučil. S úmyslem dát si drobný oběd v restauraci, kde jsem včera pojedl hovězí polévku, jsem se blížil k náměstí. V tom jsem spatřil onu baculatou dívku ze včerejška. Pozdravila, ale jaksi s jiným výrazem, než tomu bylo včera. Měl jsem pocit, že se opatrně rozhlédla kolem. - Dobrý den, ujo, pozdravila mě. Už idete? – Ano, už odjíždím. Ještě si zajdu na oběd, svěřil jsem se jí. – Ujo, ale ja by som vam chcela niečo povedať. – Děvče začalo špitat. – Viete, teta z tej reštaurácie povedala, že ste úchyl a že si máme na vas dať pozor, že nám zrobite niečo nepekneho. Že to nie je pravda?  Že nie ste úchyl? – Nejspíše jsem zbledl a zrychlil se mi tep. – Ne, ne, nemusíš se ničeho bát. Nejsem úchyl (pokud vím, tedy aspoň jsem si to vždy myslel, dodal jsem však jen pro sebe). A tetu pozdravuj, řekl jsem tomu děvčátku. Chuť na oběd mě přešla. Autobus naštěstí jel už za půl hodiny.

Zdálo se mi, že mě ta teta z Medzevu pronásleduje a vykřikuje, že jsem deviant.

Moje cesta pak vedla do nedalekých lázní Štós. Ty sestávají z jednoho sanatoria a několika poněkud ošuntělých vil z gründerských časů. Jejich předností je krásné položení v lesích na svahu horského masivu. To zaručuje čertvé povětří, jehož jarost jsem okamžitě pocítil, jakmile jsem vystoupil z autobusu. Další jel za tři hodiny a já už po půl hodině nevěděl, co v lázních dělat. Vzhledem ke svažitosti terénu se nedalo chodit jinak než po vrstevnici, takže za chvíli jsem byl se všemi pozoruhodnostmi obeznámený. V lázeňském domě jsem si dal dietní oběd a pozoroval rekreanty. Letní den a zážitky mě záhy přemohly a já začal klimbat... Zdálo se mi, že mě ta teta z Medzevu pronásleduje a vykřikuje, že jsem deviant, neboť jsem hrál s dětmi ping-pong a byl jsem při tom nahý. S děsem jsem se probudil, rozhlédl a s úlevou zjistil, že vše je pořádku. Šel jsme na autobus.

Popojel jsem do Smolníku.

Popojel jsem do Smolníku. To je další historické město, které si rozkvětem prošlo v 15. až 17. století, kdy patřilo k nejdůležitějším hornickým městům v Uhrách. Němečtí kovkopové do malé slovanské osady přišli ve 13. století z blízké Gelnice, aby v okolí města dobývali měď, stříbro, antimon a já nevím, co ještě. Za císaře Zikmunda, který má v Uhrách mnohem lepší zvuk než u nás, tu fungovala mincovna razící stříbrné mince a později tu sídlila důlní komora pro celý Spiš a Gemer. V 17. století tady uměli metodou cementace získávat z měďnaté vody měď. V 18. století tu bylo hornické učiliště, na kterém působil jistý Christoph Traugott Delius, který později napsal jednu z prvních evropských učebnic hornictví: Úvod do hornického umění  – Anleitung zur Bergbaukunst.  Ve Vídni vyšla v roce 1773. A na začátku 19. století tady bánští úředníci zřídili jedno z prvních kamenných divadel na Slovensku. Pro koho a co hráli, bohužel nevím. Zajímavostí ještě je, že nejspíš v souvislosti s poklesem těžby tady v 19. století byla jedna z prvních manufaktur na výrobu cigaret a ručně se tu balí prý cigára dodnes – na jediném místě na Slovensku. To mi bylo ale jedno, já už nekouřím.

Na druhém pozoruhodně velká barokní kaple se sochou Jana Nepomuckého

Původně jsem měl v úmyslu zůstat tu na noc, ale po hodině jsem měl již opět pocit, že vše zajímavé jsem nejspíš viděl. Prošel jsem obcí tam a na nazpátek, na jednom konci měl zaujal nově postavený pravoslavný chrám, na druhém pozoruhodně velká barokní kaple se sochou Jana Nepomuckého. Druhou část pobytu ve Smolníku mi zabralo pozorování romské mládeže, která se opíjela čímsi hnusným z pet-lahve na autobusové zastávce. Vždy, když se naše pohledy setkaly, ucukl jsem. Nesledoval jsem je však s nějakými nesympatiemi, natož odporem, naopak, myslel jsem na tu hroznou prázdninovou nudu u nás v Sudetech, na tu bezcílnost a strašlivou bezvýchodnost, kdy mladému člověku nezbývá nic jiného, než se složit s pár kamarády a koupit si nějaký utrejch a pak ho vypít na zastávce. A pak padnout a zase jeden den za námi.

Naopak, vzpomněl jsem si na tu hroznou prázdninovou nudu.

Byl jsem rád, že autobus přijel a já jsem mohl Smolník opustit a pokračovat přes Volovské vrchy směrem severním. Dojel jsem do obce Mníšek nad Hnilcom. Pohled na něj toho mnoho nenábízel. Vystoupil jsem až na vlakovém nádraží, jehož budova prozrazovala prvorepublikový původ a šel se podívat, kdy co a kam jede. Vlak směrem Stratená odjížděl za deset minut. To je místo pro mě!, zaradoval jsem se a vyrazil vstříc dalším dobrodružství.

Přístě již snad se slovenskou cestou skončím.

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!