25. dubna 2012 16:52 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Melancholický chodec
aneb Na výstavě Jana Reicha

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Čekal jsem na příležitost a způsob, jak to udělat | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Čekal jsem na příležitost a způsob, jak to udělat | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
S Janem Reichem jsem se nikdy osobně nesetkal, i když jsem v posledních letech jeho života čekal na příležitost a způsob, jak to udělat. To už jsem byl obdivovatelem jeho Bohemie, těch snových obrazů duchem provanutých míst, která bych si vybíral asi podobně jako on, které bych obcházel se stejným zaujetím a dojetím jako on a které bych nejraději viděl ve stejném tichém a liduprázdném stavu jako on.

A které bych asi podobně fotil, kdybych to ale uměl jako on, měl jeho trpělivost, zaujetí, estetickou vytříbenost – a ten dřevák, velkoformátový aparát, který prý zdědil prostřednictvím Anny Fárové od Josefa Sudka.

To už jsem byl obdivovatelem jeho Bohemie.

Od roku 2006, kdy právě s Bohemií vyhrál hlavní Literu, se stal relativně známým, začaly s ním vycházet rozhovory v časopisech, Viktor Stoilov mu vydal knížku ve Fototorstu s pěknou a výstižnou portrétní předmluvou Petra Třešňáka: a Reicha bylo najednou plno, což souviselo snad i s jakousi melancholickou vlnou, vracející do vnímání věci jemné, konečné, tiché a rozpadající se. Byl jsem rád, že se to stalo a Reichovi jsem to přál, ale raději jsem čekal, až ten zájem mírně poleví. Na sklonku roku 2007 pak vydal Dům v krajině, cyklu fotografických obrazů ze Sedlčanska, jenž představuje tresť jeho vztahu k Čechám, k selským stavením, k polním kamenům, božím mukám, k tomu, čemu by se dalo s nutným ostychem říkat češství, aniž bychom přitom měli pocit, že mluvíme o nějaké roztomilé a kýčovité fikci.

Kdybych ho tehdy  požádal o rozhovor, věděl jsem přesně, že bych se s ním snažil mluvit o těchto věcech, o jeho poutnictví krajinou, o jeho vztahu k polním cestám, úvozům, mezím, dvorům a starým haluznám, a také o tom, jaké to je pozorovat za rozbřesku zámecký park a jak vypadá barokní socha v listopadu a jak se mění světlo pod vlivem nostalgického pocitu zániku krásy. A jistě by mě zajímalo, jestli je stejně mlčenlivý, tichý a soustředěný jako jeho fotografie. Tak dlouho jsem však svůj úmysl odkládal, až v listopadu 2009 přišla zpráva, že Jan Reich zemřel (14. 11. 2009)

Našel jsem si, co jsem tehdy, v prosinci 2007, o Domu v krajině napsal:

Našel jsem si, co jsem tehdy, v prosinci 2007, o Domu v krajině napsal: Zná to každý, kdo miluje chůzi krajinou. Najednou se zastaví a musí se nadechnout, neboť má intenzivní pocit, že je na místě, kde se mu otevře duše. Na sítnici se mu pak vytvoří obraz, který se spojí s jeho prožíváním domova, důvěrnosti, blízkosti. Tak na mě působí černobílé fotografie Jana Reicha, který v osmdesátých letech fotografoval Sedlčansko, kraj mimo hlavní tahy, kraj zapadlý, jakoby odstrčený, což bylo i jeho štěstí, region chudý a přitom centrálně a skrz naskrz český. Krajina je to hrbolnatě mírně zvlněná, kamenitá pole, mezi nimi selská, nijak honosná stavení, spíše ratejny s trochu povalenými ploty, boží muka, za poli horizont lesa, někdy krajinná dominanta lobkovického Vysokého Chlumce. Reichův fotoaparát je s těmi mokrými poli a tichými vesnicemi s baňatými kostely zdrženlivě solidární, zachycuje je ve stavu nerušenosti a jakoby spánku. Nepřibližuje se k ranám a ošklivostem, i když ani Sedlčansko jim za socialismu (a jistě ani po něm) nepochybně neušlo. Fotografuje to, co je na krajině nadčasové, mimo režimy, módu a automobilismus. Obrazy jsou to „nerealistické“ a „abstraktní“ v tom smyslu, že člověk na nich buď chybí, nebo je v nich sám krajinným prvkem. Je v nich melancholie, ale ne laciná idyla, jejich černobílost s mírně nahnědlým tónováním jim dodává cosi osudového - jako když si vybíráme místo na hřbitově, i když k němu ještě máme daleko a nespěcháme do něj.

Neděle v Nechvalicích 1982

O Bohemii jsme mimo jiné napsal tohle:

Zemské scenérie tam vystupují v krásných obrazech jako zhmotnění melancholického snu o kultuře, která krajině vtiskla pečeť a charakter. Snažil se o co nejsilnější vystižení genia loci, toho základního pocitu, kterým vydechují stará ušlechtilá místa a jimž ani novodobé barbarství zcela nezlomilo páteř. Reichovy černobílé, či spíše sépiové obrazy liduprázdných zámeckých parků, krajinných zákoutí a tichých prostranství jsou esencí touhy a lásky k této zemi, k níž ale raději nepustí žádného jejího současného obyvatele. Jako by ji před nimi musel chránit, fotografoval ji za ranního rozbřesku, když se vylupovala z mlh a z šera se teprve vyjevovaly její tvary, u nichž nešlo zcela odlišit, patří-li přírodninám, nebo kulturnímu výtvoru.

A nepopírám, že jsem se se chtěl letmo seznámit s Reichovou ženou Janou, která na těch několika osobních fotografiích, na nichž velmi decentně ukázal své blízké, vypadala jako by si ji přivezl ze Skandinávie nebo vyšla z nějakého Bergmanova filmu.
A s Janou Reichovou jsem v úterý odpoledne procházel výstavou jejího muže, která večer měla vernisáž. Hradní perzonál chystal stoly se skleničkami, paní Reichové zvonil každou chvíli telefon, kde se hlásili přátelé, že na vernisáž buď přijdou, nebo se omlouvali, že se sejdou příště. Jarní slunce svítilo skrz okna tereziánského křídla Starého paláce, do nějž se z třetího nádvoří sestupuje Plečnikovým Býčím schodištěm, což je samo o sobě estetický zážitek. Ještě předtím, než vejdete na výstavu, se vám otevře pohled na Malou Stranu, svatého Mikuláše se můžete skoro dotknout a město je výkladu s monstrancemi.

Vypadala jako by si ji přivezl ze Skandinávie nebo vyšla z nějakého Bergmanova filmu

Výstavu svého muže nazvala paní Jana „Příběh fotografa narozeného roku 1942 v Praze“ a musela si to prosadit a doslova vyvzdorovat, nebo pořadatelé měli konvenčnější představy: Reicha chtěli spořádaně ukázat jako fotografa Prahy, snad byli ochotni povolit slovo „zanikající“, neboť ta byla tou, která ho zajímala a přitahovala nejsilněji. Ale touhou paní Reichové bylo předvést svého muže v celé šíři, včetně jeho životních peripetií, včetně jeho původu, který byl velmi málo vhodný pro hladký start do nových poměrů: bohatá podnikatelská rodina, mezi jejímiž členy se vyskytovali diplomaté, stavitelé a jejíž část žila v zámoří, přišla po roce 1948 o majetek, byla zlikvidována jako třída, otec odsunut do Sudet, na Českolipsko, kde Jan prožil část mládí a kam se pak vracel, dokud nenašel kraj přece jen méně rozedraný, byť něčím, tedy onou zapomenutostí, Sudety připomínající, Sedlčansko.

Bohatá podnikatelská rodina, mezi jejímiž členy se vyskytovali diplomaté, stavitelé a jejíž část žila v zámoří.

Jana Reichová se zastavovala u vitrín a fotografií a já jsem tedy poslouchal, jak vzpomínala na svého muže. Měl jsem pocit, že s jistou pýchou stanula u červeného cirkusáckého saka, které nechala kvůli výstavě vyčistit v čistírně. Mladý Jan jezdil na začátku 60. let dva roky s cirkusy, projel Slovensko a Moravu, naplňovalo to jeho touhu cestovatelskou a jistě i romantickou. Protože byl hezký chlap, říkala paní Jana, obstarával během představení oponu, takže měl sako. Později by se do něj už nevešel, ale byla to cenná relikvie.

Něžná apokalypsa Reichových obrazů


V těch cirkusech už fotografoval: portrétoval tenťáky, čili stavěče stanů, akrobaty, klauna, provazolezce, krotitele, hadí ženu. Jsou to portréty zvláštního národa, který bůhví, zda již nevymizel, podobně jako mizí národy v pralesích Amazonie. Prý když pak Reich začal studovat na FAMU, dostaly se tyto fotografie do rukou Otakaru Vávrovi, který hledal cirkusové umělkyně do Romance pro křídlovku. Když je našli, byly pro film už nepoužitelné, za těch pár let ty krasavice sešly, neměly zuby, ztvrdly jim rysy.

Měl jsem pocit, že s jistou pýchou stanula u červeného cirkusáckého saka

Koncem roku 1969 odjel do Paříže, kde zůstal devět měsíců. Podle paní Reichové snad měl představu, že získá stipendium, bude studovat, nebo půjde do Ameriky jako Miloš Forman, kterého znal z FAMU, nebo bude jezdit po Evropě jako Josef Koudelka, ale nic z toho se nesplnilo. O Československo už pomalu přestával být zájem, Jan neuměl francouzsky, nebyl ani tím správným typem pro exil. Ale Paříž ho jistě fascinovala, prochodil ji s leicou křížem krážem, oslněn tím „městem světla“, jež se tak lišilo od toho, co znal z domova, kam se na konci roku 1970 zase vrátil a odkud se nedostane dalších dvacet let.

Ale Paříž ho jistě fascinovala

Se svou budoucí manželkou seznámil koncem 70. let, kdy si Jan již prošel své univerzity ve smyslu Gorkého, ale vystudoval i tu školu reálnou, tedy FAMU, odkud znal Milana Kunderu, který mu napsal v 90.letech krátkou předmluvu do jedné z knih o Praze, ale, jak mi řekla paní Jana, hodně pomohlo, že Kundera, o němž rozhodně nelze říci, že by byl pražský chodec, natož chodec pražské periférie, tím chtěl zároveň vzdát hold Hrabalovi, který měl Jana Reicha velmi rád a jeho práce mu byla blízká, co blízká, mluvila mu z duše, však o něm napsal dva krásné texty.

Se svou budoucí manželkou seznámil koncem 70. let

Na fotografii z 1. března 1977 stojí Hrabal v pozici velmi charakteristické, oblečen způsobem, jenž prozrazuje jeho sklon k dandyovství. To se v Divadle v Nerudovce (zaniklo toho roku) otevírala Reichovi výstava Periférie.

Na fotografii z 1. března 1977 stojí Hrabal v pozici velmi charakteristické.

Josef Kroutvor, další z pražských chodců a senzitivní mluvčí tehdejší mentality, v roce 1977 do samizdatu, o Reichových fotografiích Libně, Smíchova, Holešovic napsal: „Každý opravdový tvůrčí fotograf je melancholický svědek. Výjimkou není ani fotograf Jan Reich. Jeho fotografie s oblibou zachycují vyvržené trosky života, zákoutí zarostlá plevelem, odlehlé kouty Prahy. Dříve se taková místo obvykle nazývala periférií, ležela na okraji města, na rozhraní svou světů. Dnes se ale periférie přestěhovala přímo do centra, zabydlela se tu jako doma. Město zpustlo, změnilo se v rozkopaný labyrint. Melancholický chodec na svém nekonečném putování Prahou objevuje absurdní lokality, anonymní prázdná místa, lokální periférie.“

Melancholický chodec na svém nekonečném putování Prahou objevuje absurdní lokality

Myslkov, tady to znám, řekl jsme paní Reichové u fotografie Božích muk a velkých žulových kamenů. Ano, to je přes kopec od Křemenice, tam naše holky prožily dětství, odstěhovali jsme se tam a žili vlastně než začaly chodit v Praze do školy, řekla paní Reichová. Já pak řekl, že její muž udělal pro tuhle část Čech, tolik, co Jindřich Štreit pro okolí svého Sovince, i když přece jen Štreit tam má víc lidí... Ale rychle jsem si uvědomil, že to je přeci jen dosti odlišná matérie lidská, krajinná, historická a že přístupy a založení obou těch mužů byly odlišné, i když nakonec se ve výsledcích, byť tak různých, se stýkali.

Člověk, město, řeka

Pak na výstavě visí mapa Čech, o které jsem četl v předmluvě k Bohemii. Jan Reich si ji pověsil ve svém ateliéru na Novém Světě u Pražského hradu a  měl  v ní vpíchnuté špendlíky do míst,  jež už navštívil a portrétoval, a pak, jinými špendlíky, označená místa, jejichž návštěvu má před sebou. Špendlíky byly modré, těmi si označoval místa, která už navštívil, červená měl před sebou. Paní Reichové jsem to sice neřekl, ale ofotografoval jsem si tu mapy i s tím úmyslem, že se jimi, modrými i červenými budu  inspirovat. V mnoha případech jsem si vybrali stejná místa. Výstava Jana Reicha na Pražském hradě končí 19. srpna.

V mnoha případech jsem si vybrali stejná místa


  • 1Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.