9. srpna 2012 11:09, aktualizováno  14:09 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Moravské pole
anebo Pohled lebky

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 5Diskuse
Na den svatého Rufa na poli Moravském krev česká tekla proudem až zrůžověla zem. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Na den svatého Rufa na poli Moravském krev česká tekla proudem až zrůžověla zem. | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Cesta začala v Břeclavi, ale ve skutečnosti až v Lanžhotě, i když bych neměl pominout Pohansko, kam jsme zajeli v podvečer, který byl pořád ještě letně dlouhý.

Tetelivé světlo napůl již zašlého slunce poskytovalo lichtenštejnskému zámečku rozloženému osaměle na kraji velké louky něžnou auru. Protože tato cesta, stejně jako většina mých cest, je nesena v sentimentálním duchu, myslel jsem na tu mezeru času, kdy jsem tady byl naposledy a jedinkrát, bylo mi tehdy čtrnáct, byl jsem účastník docela pěkného putovního tábora po jižní Moravě, ti, co nás doprovázeli - vlastně to byly ženy, takže, pardon, ty -  byly docela rozumné, neotravovaly nás přespříliš a my jsme tehdy ještě nepropadali výrazněji neřestem, i když takové ty pubertální věci se v nás jistě probouzely, ale já jsem byl opožděný a moje hlavní touhy byly skutečně především poznavací.

Neměl bych pominout Pohansko.


















A protože moje vlastenectví tehdy ještě nekalila žádná skepse, vzrušovala mě tehdy jistě Velká Morava: představa, jak asi vypadalo to zdejší hradiště, které mělo patřit k největším velkomoravským, srovnatelným s Mikulčicemi, Starým Městem a Velehradem... Myslím, že jsem tehdy chtěl být archeologem, neboť málo věcí mi přišlo tak vzrušujících, jako z hlíny vyhrabávat střepy a hlavně kosti a lebky, které bych něžně škrabkou a štětkou zbavoval nánosů půdy a postupně odhaloval stovky let vyhaslé oční důlky, kterými hleděli na svět lidé, s kterými se nikdy nesetkám a jejichž jména nikdy nepoznám, ale do jejichž výrazu zbavené tváře můžu právě já po těch staletích jako první od jejich smrti pohlédnout. Tento morbidní rys archeologie, který pravděpodobně není její hlavní náplní, mně dosud připadá... úžasný.

Jak asi vypadalo to zdejší hradiště, které mělo patřit k největším velkomoravským.

Tehdy ovšem, někdy v tom roce 1980, ležel něžný zámeček v pohraničním pásmu, z nějž se sice neodstěhoval, zato poměry se změnily. Mohlo se tam jen na povolení, kontrolovaně se zase muselo odejít, snad tam už tehdy byla nějaká expozice s archeologickými nálezy, ale mám pocit, že vše odpovídalo poměrům v tom hraničním pásmu: klasicistní zámek byl tedy otlučený, zdi byly obrostlé kopřivami a lebedou, nedivil bych se, kdyby okna směrem k Rakousku byla zazděná.

Blízké pohraniční pevnosti, které tam byly narychlo postaveny po Hitlerově anšlusu Rakouska, jako by patřily k věci a stály dál na stráži, přestože se poměry zcela otočily a demokratickým státem bylo nyní Rakousko, které nikoho neohrožovalo a nebudilo žádný strach, ale jen touhu, byť netvrdím, že jsem ji tehdy už jasně pociťoval. Spíš to byl neexistující svět, o němž ani nemělo smysl uvažovat. Matně si pamatuju na místního průvodce, snad skutečného historika, který měl patetický přednes o významu Velké Moravy a její vyspělosti a pokročilosti, neboť co jiného nám také zbývá, než si vyprávět pohádky. 

Nedivil bych se, kdyby okna směrem k Rakousku byla zazděná.

Teď jsem tam tedy byl po dvaatřiceti letech se svým už velkým synem Kryštofem, kterému jsem však slíbil, že ho ze svého líčení vynechám, což byla jedna z podmínek naší cesty. To tedy budu dodržovat, nanejvýš se občas mihne v záběru, neboť jel zpravidla přede mnou a já ho celou dobu dojížděl. Před pár lety jsem ho ještě hravě předjížděl, teď ani náhodou. Ale už o něm mlčím.

To tedy budu dodržovat.

Dojeli jsme do Lanžhota, kde jsme tehdy spali v nějaké školní tělocvičně. Teď nás v malém hotelu naproti nádraží čekal muž, jehož postava budila důvěru. Nebyl zdejší, hotel koupil nebo snad pronajal před pár lety a říkal, že to je tvrdé živobytí. Hostů tam moc nebylo, byli-li tam nějací. Muž celý večer vyhlížel další cestující, kteří se mu ohlásili, ale pak nedorazili. Měl navařený guláš, který byl dobrý, ale tak kořeněný, že jsem se pak musel jít několikrát za noc napít. Ve čtyři hodiny ráno se rozštěkal obrovský pes a asi hodinu nebyl k utišení. Počítal jsem vlaky, které však na malém nádraží nestavěly. 

Muž celý večer vyhlížel další cestující.

Ráno jsem vstal brzy, abych stihnul mši. Byla neděle a ke kostelu Povýšení svatého Kříže se scházeli občané a především občanky města, přičemž dobrá polovina těch moudrých a zralých žen byla oblečena v slušivém kroji. Podluží, jak se tento malebný kraj jmenuje, oplývá různými kvalitami, přičemž jistá konzervativnost a spořádanost patří k těm nejdůležitějším. Nejjižnější město republiky, do roku 1918 pochopitelně království a markrabství moravského, stálo v dějinách na pomezí tří zemí, přičemž především od východu se přes městečko jednou za čas přehnaly divoké hordy, po nichž zůstávala jen spoušť a krvavé stopy. Plenili tu Tataři, Turci, nejčastěji však Uhrové, kteří Panonskou nížinu, která tu někde začíná, vždy považovali za svůj životní prostor. Vždy, když se v Uhrách zvedla nějaká revolta proti Habsburkům, odnesly to tyto kraje. V roce 1606 na nejjižnější Moravu vtrhli Bočkajovci, o sto let později kuruci z tábora rebelujícího Františka Rákócsiho. Lanžhot čili Landshut, zemská stráž, stál vždy první na ráně.

Podluží, jak se tento malebný kraj jmenuje, oplývá různými kvalitami.

Naposledy se pohroma, ovšem tentokrát nutná, valila na město začátkem dubna 1945, kdy tudy vstupovala na Moravu Rudá armáda a Němci ze Schörnerova sboru se tu dosti urputně několik dní bránili, takže to stálo životy snad několik stovek, někde píší i tisíců mužů na obou stranách. Padesát šest místních obyvatel přišlo během bojů o život. Většina domů byla po leteckých náletech a soustavné dělostřelbě poničena či zcela zničena – Rusové pálili kaťušemi, Němci měli své nebelwerfry, kterým říkali „chodící štuky“, na rozdíl od těch létajících, několikrát byl útok ruských tanků a kozáckého jezdectva odražen, nakonec se bojovalo dům po domu, kolem pobíhal šílený dobytek... Musela to být hrůza. Domnívám se, že se o tom v Čechách skoro neví. Trochu mimo střed obce stojí pískovcový pomník Rudoarmějce, jehož styl nese stopy lidových let padesátých. Je pěkně udržován, ale moc se z něj člověk nedozví: ruský mladík se dalekohledem na procházce.  

Trochu mimo střed obce stojí pískovcový pomník Rudoarmějce.

Lidí, kteří přicházeli na mši, jsem však tím neotravoval. Kdo si to také může pamatovat? Navíc Lanžhot byl před válkou osídlen aspoň z poloviny německy mluvícími Moraváky – die Mährer, kteří po válce „odešli“ většinou přes řeku do Rakous, sem zase přišli lidé z blízkého okolí, kteří to tu dobře znali a šli hned jakoby do vlastního. To byl jiný případ než v Sudetech, které já znám.

Lidi, kteří přicházeli na mši, jsem však tím neotravoval.

Další etnickou vrstvu této části Podluží, nevím, zda přímo Lanžhota, ale jistě blízká Charvátská Nová Ves to má v názvu, tvořili Charváti. Jejich předkové sem přišli snad v 17. a 18. století ze Slavonie, když prchali před Turky a sem, jak mě upozornil folklórní znalec Břetislav Rychlík, přinesli ty nejhezčí barevné výšivky, krajky a některé druhy divočejších tanců a určitá slova, která se prý drží dosud jako obad (oběd), jezvac (jezevec) či rapucha (žába), což se současným obyvatelům jistě hodí, když jedou v létě na dovolenou do Chorvatska. Po roce 1948 se i tito lidé stali státně podezřelými, celé skupiny byly rozváženy do nově vzniklých pustin, třeba na Bruntálsko, kde se tito houževnatí lidé zase většinou dovědně vzchopili – před časem o tom natočil pěkný film dokumentarista David Vondráček, jmenoval se Do země (ne)zaslíbené. Přitom nebýt těchto Slovanů, nebyly by tyto okrajové kousky Moravy v republice, ale v Rakousku, jehož byly součástí do roku 1920. To se ovšem Lanžhota netýká, ten ani, na rozdíl od Břeclavi, nebyl zabrán po Mnichovu 38 do Říše, ale zůstal v Protektorátu.

Jak mě upozornil folklórní znalec Břetislav Rychlík.

Podlužácké kroje jsou celé hezké, přizpůsobené počasí i věku a stavu uživatelek. Mladé ženy a dívky je bohužel oblékají jen při zvláštních příležitostech, třeba když jsou tady hody, což byvá v neděli po 14. září. Pár týdnů před tím se vztyčuje na náměstí májka, a já mám pocit, že před těmi dvaatřiceti lety jsem byl právě u toho. Miluju tyto déjà vu a jak člověk stárne, zažívá je stále častěji, až jednou bude celý žít jen v pocitu, že už vše kdysi jednou kdysi viděl.

Mladé ženy a dívky je bohužel oblékají jen při zvláštních příležitostech.

Nejzajímavější součástí vycházkového či kostelního oděvu zralých žen jsou varhánkovitě prolamované čižmy, které těm ženám velmi sluší a dodávají jim rysy trochu zbrojnošské. Osmělil jsem se a zeptal těch sympatickým paní, kde se ty boty dají koupit. Ony říkaly, že u Bati ne, ale jsou tady ještě dnes ševci, kteří to pořád umějí. Zeptal jsme se, jestli existuje mužská varianta, ony říkaly, že mužští mají na čižmách takové střapce, ale nosí je jenom už o hodech, na které mám prý přijet.

Dodávají jim rysy trochu zbrojnošské.



Mezitím syn dospal, majitel hotelu si oblékl košili, já se seznámil se psem, který mě v noci týral svým štěkotem a vytím.

Seznámil jsem se se psem, který mě v noci týral.

Projeli jsem znovu Lanžhotem a vyrazili jsme jižním směrem. Brzy jsme byli obklopeni nádherou lužních lesů. Podjeli jsme dálnici a za chvíli přejeli most přes Moravu, za kterou začínalo Slovensko.

Brzy jsme byli obklopeni nádherou lužních lesů.

První Slovák, kterého jsme potkali, byl sympatický muž v pracovním oděvu, který stejně jako my používal nejpřirozenější prostředek tohoto rovinatého kraje, bicykel. Měl kabelu a jel nasekat trávu pro králíky. Ukázal nám pro jistotu cestu a řekl, že se po ní lehce dostaneme až do Bratislavy, kde on už ale nebyl roky. Sám po té cestě, vedoucí po protipovodňovém náspu, také nikdy nejel, neboť podél ní vedla železná opona, takže sloužila hlídkujícím pohraničníkům. Když opona padla, tak už na takové cesty jeho kole nebylo. Rozloučili jsme se, když tu nás muž ještě jednou zavolal, aby nám řekl, že to kolo má po nějakém vojákovi z wehrmachtu, který ho tady nechal, když Němci ustupovali z Břeclavi. To jsme ocenili a říkali si, jestli naše kola také vydrží sedmdesát let. Já mám ostatně také německý bicykl, koupil jsem ho před třemi lety v Berlíně na Warschauerstrasse, ale přece jen ono to Německo už není to, co bývalo...

Měl kabelu a jel nasekat trávu pro králíky.

Lužní krajina podél Moravy, zaplavovaná každý rok přívaly jarní vody, jež se pak drží podél břehů dlouhé měsíce, má prastarý, nesmírně sugestivní ráz. Aluvium, usazeninami tvořená půda, žije vlastním mokvavým životem, z jehož plodivých útrob se rodí nekonečná rozmanitost přirodního bytí, do které člověk nemá právo zasahovat, smí ho pouze chránit. Na východní straně řeka Morava a Dyje na západní tu tvoří jakýsi vlhký, zelený vak či klín, z jehož bodu dotyku vycházejí tři země: Rakousko, Slovensko a Morava. Je to myslím nejkouzelnější trojmezí z těch čtyř, které v republice máme.

Aluvium, usazeninami tvořená půda, žije vlastním mokvavým životem.

Před sedmi lety, v roce 2005, jsem se vracel z Bratislavy do Prahy, ale vystoupil z vlaku na poslední slovenské zastávce před hranicí. Vylíčil jsem pak v jednom fejetonu, pro časopis, kde jsme byl tehdy zaměstnaný, co jsem tehdy zažil. Nazval jsem ho V lůně vody. Psal jsem o sobě ještě v třetí osobě. 

Most přes Moravu už stál.

   

Toto je cestopis, jenž se v závěru změní v přírodopis. Pocestný vystoupil na malém nádraží ve slovenské vsi Moravský Svätý Ján, poslední před slovensko-moravskou hranicí. Bylo pěkné jarní ráno a muž měl v úmyslu dojít pěšky k nedaleké rakouské hranici, tam po pontonovém mostu přejít řeku Moravu, dojít do blízké vesnice Hohenau, sednout na vlak a dojet kousek do stanice Dürnkrut čili Suché Kruty. Král železný a zlatý Přemysl Otakar II. tu padl na Moravském poli, jak známo. Teď tam, v Rakousku, stojí na poli památník a poutník k němu chtěl už dávno dojít. Nedošel.

Když s mapou v ruce procházel vsí, houkl na něj nějaký strýko: "Kde ideš?" "Do Rakouska," odpověděl podle pravdy. "Na hokej? Do Viedne? Vaši hrajú zajtra, ponáhľaj sa."

Z toho je patrné, že se právě konalo mistrovství v hokeji. Cestovatel ocenil humor, ale víc si toho neřekli, což se ukázalo jako Slovákova zlomyslnost. Když asi po třech hodinách chůze nejprve po silnici skrz nekonečné pole a pak dlouhou cestou lužním lesem dorazil pocestný k řece Moravě, nenalezl tam nic, po čem by se dalo přejít. Cesta končila ve vodách zvednuté Moravy. Jen houf snědých chlapů, kteří přehrabovali vidlemi a lopatami štěrk. Muži zvedli hlavy od roboty a bělmo se zablesklo. "Dobrý den, tady má být přechod do Rakouska, v mapě je to jasně vyznačené," pronesl překvapený poutník, který vždy dal na to, co je v mapách. Předák si zapálil cigaretu a výsměšně odplivl. "Čo ti jebe, voda ho vzala. A aj keby nevzala, na jar je most každý rok pod vodou." "Aha, takže na druhý břeh se asi nedostanu." "Skús preplávať." Haha, zasmáli jsme se již všichni.

Poutníkovi přišlo banální vracet se stejnou cestou - a znovu potkat toho zlomyslného dědka... Rozhodl se vyrazit podél břehu skrz divočinu a dosáhnout blízkého soutoku Moravy a Dyje, magického trojmezí: nejjižnějšího bodu své česko-moravské vlasti. S myšlenkami na hrdiny dobrodružné literatury, bodán komáry, ohrožován jedovatými hady, lstivými ropuchami a zrádným močálem prodíral se pralesem. Sem Eduard Štorch zajisté umístil román Na veliké řece. Jsem Havranpírko, pomyslel si poutník. S rámusem vedle něho vzlétla kachna, zavřeštěl vřešťál, sborem zakuňkaly žáby. Poutník byl nadšen, jeho srdce se naplňovalo štěstím. Ocitl se v lůně šťavnatostí, v kypící mnohosti, v dýmajícím mokru. Skoro každý rok zalije okolní les voda a na několik týdnů se sem vrátí druhohory.

Voda z pravidelně zaplavovaných míst pak ustoupí, a už za několik dní se tu jarní vegetace se svou oplzlou silou prodere vzhůru, živená právě jí, ničivou a životodárnou vodou. Poutník omámeně doklopýtal až k soutoku dvou teď líně se převalujících řek, které tu každý rok dělaly svou užitečnou práci - rozlily se. Tu ucítil, jak mu na krku pučí žábry, tělo se balí šupinami. Plavně vklouzl do lůna vod.

K soutoku jsme nezajeli, ale namířili to rovnou do Rakous, k mostu přes Moravu, jenž už stál. Na rakouské straně řeky March, jak se německy jmenuje Morava, stály stejně jako tehdy rybářské boudy, z nichž trčely ráhna s čeřeny. Na (česko)slovenské straně nezůstalo nic, jen kousek dál z jiné doby linie opevnění.

Na rakouské straně řeky March stály rybářské boudy, z nichž trčely ráhna s čeřeny.

Moje touha stanout na místě bitvy na Moravském poli se nijak neotupila, ba stále rostla, v čemž nalezl pochopení i u svého syna, který uznal, že taková přání si má muž ve zralém věku konečně splnit. Vjeli jsme do malého městečka Cáhnov, jak se česky jmenuje Hohenau an der March. Městečko dříve žilo z cukrovaru, který ovšem před pár lety zavřeli. Dali jsme se do řeči s číšníkem, který nám přinesl alpskou limonádu, ale v zápětí jsme přešli z němčiny do češtiny, neboť muž byl z Břeclavi. Říkal, že odsud odcházejí lidé, protože není práce, když skončil ten cukrovar. Na druhé straně má tady pořád mnohem větší plat, než by měl v Břeclavi, kde možná práce je, ale nejsou peníze. Ukázal nám cestu a podivil se, kam to jedeme, když tam je jen nějaký kámen.

Městečko dříve žilo z cukrovaru, který ovšem před pár lety zavřeli.

Marchfeld čili Moravské pole, ležící na západním břehu řeky Moravy, je mírně nakloněná nížina, na jejímž lehkém sklonu se pěstuje réva a na rovině cukrovka a obilí. Směrem východním, tedy přes trať a řeku na Slovensko, lze vidět obrysy Malých Karpat. Cyklistická stezka tady není, ale spolková silnice 49 byla v neděli odpoledne klidná, auto projelo decentně jen jednou za pár minut.

Marchfeld čili Moravské pole, ležící na západním břehu řeky Moravy, je mírně nakloněná nížina.

Brzy jsme přijížděli k vesnici Jedenspeigen. Sem tedy přivedl v srpnu 1278, pár dní před svatým Rufem, Přemysl Otakar II. své vojsko. Už před měsícem překročil Moravu a vtrhnul do Rakous, které musel dva roky předtím potupně odevzdat Rudolfovi Habsburskému, tomu o patnáct let staršímu hraběti z Nemanic, kterým tak pohrdal, ale před nímž musel, od té doby, co mu před pěti lety unikl titul římského krále a korunován byl Rudolf, jen a jen ustupovat. Týdny však teď ztratil obléháním Lávy (Laa an der Thaya), zatímco Rudolf u Hainburgu na Dunaji sbíral vojsko, kde se jen dalo a hlavně čekal na svého spojence, uherského krále Ladislava IV., který doplnil Habsburkovo vojsko o oddíly lehké jízdy se skvělými lučištníky, šikmookými Kumány.    

Brzy jsme přijížděli k vesnici Jedenspeigen.

V obci Jedenspeigen je v zámečku, který věru neoplývá honosností, skromné muzeum bitvy. Mezi cedulemi a maketami středověkých zbraní či jednoduchého stanu, jenž má evokovat nejspíš polní ležení, je také figurína jezdce s helmicí s oněmi úzkými průzory, které jsou považovány za jednu z příčin porážky Otakarových vojsk, jehož síla měla být právě v těchto těžkooděných monstrech. V horku pozdně letního dne se však těžká zbroj proměnila v rozpálený krunýř a vinou těsných očních průzorů se rytíři nemohli orientovat, když na ně zaútočil někdo nenadále po straně, což se právě stalo.

V obci Jedenspeigen je v zámečku skromné muzeum bitvy.

„Nach der Schlacht bei Jedenspeigen am 26. 8. 1278 begann der Aufstieg von Land und Haus Östereiech“ stojí na pamětní desce u vchodu do zámku. „Po bitvě u Jedenspeigenu 26. 8. 1278 se započal vzestup země a domu rakouského.“ Ve skutečnosti Přemysl Otakar II. o Rakousko, stejně jako o Štýrsko, Korutany a dokonce Furlandsko přišel už před dvěma lety a vlastně celý ten projekt vybudování „české říše“ směrem na jih stál od začátku na vratkých základech a nemohl dlouho vydržet. Nezdařily se ani další pokusy: Otakarova syna Václava II., který směřoval na východ, ani vlastně Karla IV., který se snažil expandovat na sever, přes Lužici, Braniborsko až k Baltskému moři. Poslední českou říší bylo vlastně předválečné Československo, které bylo – včetně monarchy TGM v prezidentském rouše - jakousi zmenšeninou habsburské monarchie, jež tedy vlastně povstala na poli u těchto zapadlých, tichých a nenápadných dolnorakouských vesnic.

V horku pozdně letního dne se však těžká zbroj proměnila v rozpálený krunýř.

Památník, který jsem mnohokrát viděl na fotografiích, stojí vzpřímený kousek od silnice asi kilometr před Suchými Kruty, jak zní starý český název městyse Dürnkrut. Kámen je větší, než jsem si představoval. Vztyčen byl v roce 1978, na památku sedmi set let od bitvy. Nevím, jak bylo vybráno toto místo, zda tady byla největší vřava, zda tady se rytířská vojska srazila, poté, co bitva někdy po deváté hodině ráno začala deštěm šípů, které na Otakarovo vojsko vypálili Kumáni, po nichž následoval útok uherské jízdy, kterou následovali alpští těžkooděnci. Nevím, jestli právě za ten kopeček, kde teď je vinice, se schovalo těch prý šedesát švábských rytířů, kterým Rudolf rozkázal se skrýt a počkat s útokem, až to bude Otakar nejméně očekávat. Tento nehorázný způsob boje, který zcela odporoval rytířským zásadám, ještě dlouho vrhal stín na Rudolfovo vítězství.

Kámen je větší, než jsem si představoval.

A nevím ani, jestli ten kámen označuje místo, kde byl Otakar stržen z koně a pak někým z Rudolfovy družiny, údajně jistým Bertoldem z Emmersberka, zabit ranou, která mu rozsekla lebku až skoro k čelisti. Kdysi dávno, v roce 1978, to mi bylo dvanáct, jsem ji viděl na vlastní oči na výstavě, když měli dva velcí čeští panovníci, on a Karel IV., velké jubileum od své smrti – dělí je přesně sto let. Doba Karla IV. v dějinách národů Československa se ta zvláštní výstava, která končila Husákovým portrétem, jmenovala. Šest set tisíc lidí na ni přišlo. A i na mě tu zíraly zpoza skleněné vitríny dva prázdné oční důlky „krále železného a zlatého“, rozťatá lebka, v nichž byly kdysi dávno oči, které jako poslední kmit mysli poslaly do mozku obraz této krajiny a jejího pořád ještě letního nebe.

Dojeli jsme do Suchých Krut. Městečko bylo v neděli odpoledne jako po vymření.

       

Na den svatého Rufa
na poli Moravském
krev česká tekla proudem,
až zrůžověla zem.

Tam české pluky stály,
Otakar vedl voj:
Ó, slavný, zlatý králi!
to poslední tvůj boj.

Král Otakar vítězný,
jenž jméno české nes'
až k moři Baltickému,
u své Moravy kles'.

Morava hučí temně,
i pláče všechen lid,
tak jak by v zemi zhynul
poslední slunce svit.

(Vincenc Furch, 1817 – 1864)

  • 5Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.