19. ledna 2010 10:05 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Motýl nad rakví
aneb Břevnovské asociace

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Před sv. Benediktem. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Před sv. Benediktem. | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Ve čtvrtek 14. ledna ráno jsem jel do Břevnova na pohřeb Ivana Medka. Areál benediktinského kláštera s chrámem sv. Markéty patří k mým milým místům v Praze, pár let jsem žil na koleji Hvězda a z okna jsem viděl na klášterní sad, který byl tehdy zpustlý, ale na jaře krásný.

Chodil jsem tam s kočárkem se svou roční dcerou, bral si sebou knížku a jak v tom českém snu nebo v Seifertově básni jsem tam četl pod rozkvetlými stromy a dřímal a nechával se spolu s vrnícím děckem zasypat snášejícími se kvítky jabloní, jež padaly na mou počínající pleš a korunovaly ji jak diadém.

Chrám sv. Markéty.

A když jsem tam teď tím studeným lednovým dopolednem přicházel, okamžitě mi vytanula vzpomínka na pohřeb, který se tu konal před kolika? dvaceti čtyřmi léty, to muselo být také v lednu, samozřejmě, Jaroslav Seifert umřel 10. ledna 1986, pohřeb musel mít tedy asi později, teď jsem našel, že to bylo 21. ledna. Od práv až k fildě se táhl průvod lidí, kteří se sunuli k Rudolfinu, kde režim vystrojil státní pohřeb, pamatuju si, jak jsme si se spolužáky, Markem Pečenkou a Petrem Luňákem řekli, že na to kašlem, že režimu stafáž dělat nebudeme, ale pojedeme rovnou na Břevnov, kde se konal pohřeb církevní, ani nevím, jak jsme to věděli, asi se to prostě vědělo.


A jeli jsme tam, před kostelem už byl houf lidí, dovnitř jsme se už nedostali, a tak jsem tam stáli spolu s ostatními, mše byla přenášena reproduktory před chrám (aspoň si to myslím, ale teď si vlastně už nejsem úplně jistý), my jsme si kradmo prohlíželi tajné či potenciální tajné, Pečenka měl teorii, že se to pozná podle polobotek, které fasovali, ale i ty jejich bundy a čepice a hlavně výrazy obličejů je prozrazovaly, i když nemohu říci, že bych v těch letech už byl bůhví jaký expert. Pak vynesli rakev, kolem byl shluk lidí, někteří plakali, naložili ji do pohřebního vozu a jeli s ní do Kralup, kde je Seifert v rodinné hrobce uložen. Myslím, že padl návrh, abychom jeli do Kralup vlakem také, z čehož je vidět, že jsme měli tehdy dost času, ale myslím, vlastně jsem si jist, že jsme zapadli do hospody naproti Markéty a zřejmě z ní už ten nevyšli, ale pamatuju si zcela zřetelně, že když jsem pak večer stál na Hradčanské a čekal na tramvaj - z čehož soudím, že náš tah tehdy musel pokračovat ve městě, protože jinak bych přece šel na kolej z Břevnova - tak jsem se dal do řeči s jiným opilcem, protože opilci se jak známo přitahují, a tak jsme spolu blábolili, bylo to jak v nějaké Třešňákově písni, a zašli jsme ještě na jedno na Špejchar a on mi pak dal do ruky kartičku, kde měl přes kopírák opsanou Seifertovu báseň Pocta Vladimíru Holanovi, kde jsou verše, při kterých mi naskakuje husí kůže: "v té zpropadené voliéře Čech, / rozhazoval své verše s pohrdáním / jako kusy krvavého masa / ale ptáci se báli..." Tak tehdy žila poezie.

Tehdy, v lednu 1986, muselo být tepleji než letos, protože v chrámu se během obřadu stala ta zvláštní věc, která zní jako legenda, ale může být klidně pravdivá. Když totiž končila bohoslužba a už se chystali rakev vynášet, náhle se nad oltářem v paprscích lednového slunce vznesl motýl a začal poletovat nad rakví. Probudil se pravděpodobně rozehřát teplem zaplněného kostela. Lidé si ho všimli a jedním dechem šeptali: motýl, motýl... Ano, bylo to jak v Seifertově básni. Všecky krásy světa mu přišly zamávat...

O pohřbu Ivana Medka jsem ten den odpoledne napsal takový útvar, který v pátek vyšel (mírně zkrácený) v novinách, snad nebude vadit, když ho tu ještě jednou zavěsím.

Parte Ivana Medka.

Tak by si to asi Ivan Medek přál. Pohřeb to byl vydatný, poctivě provedený a svým způsobem i veselý. Lidí přišlo dost, ale tak akorát, aby se do kostela sv. Markéty vešli. Pokud se v něm však chtěli zahřát, pak snad jedině tělesnými cviky. Je proto možné, že i bezvěrci během mše poklekávali, a snažili se tak rozproudit krev. Rozdíl mezi holomrazem venku a uvnitř byl nepatrný, což za hodinu, po kterou trvá slušná katolická mše, člověk procítil vskutku do hloubky.

V chrámu.

Mši celebroval biskup Václav Malý, který už je úplně bělovlasý, ale když šel kolem, měl jsem pocit, že ve tváři omládnul. Mluvil o věcech, které s Ivanem Medkem máme spojeny všichni, tedy o statečnosti, humoru, odvaze, o mužnosti, jež se projevovala i v letech, po něž se tak dlouho seznamoval se svou smrtí. Připomněl ale také, že byl za svůj život dvanáctkrát vyhozen ze zaměstnání - a přitom si představme, jestli by se našel někdo z principu tak svědomitý a akurátní, jako byl on! Ne, pomysleli si lidé v kostele, Medka nevyhazovali kvůli pozdní docházce a kvůli tomu, že by se flákal o pracovní době. Vyhazovali ho právě kvůli těm vlastnostem, které ho provázely celý život, ale kvůli kterým mu na pohřeb přišli předseda vlády, předsedové politických stran a různí jiní potentáti a církevní preláti a samozřejmě prezident Václav Havel, který ho musel v jistém slova smyslu vyhodit také, neb i v jeho službách si Ivan Medek zachoval své "vyhazovací" vlastnosti.

Rakev

Když pak vynášeli chrámem rakev, vypadalo to, jako by všichni zdravili živého člověka, který má za sebou nějakou úspěšnou věc a teď si jde odpočinout. Většina se pak spořádaně seřadila a následovala rakev podél dlouhé zdi na hřbitov. Tam nahoře v rohu byl vykopaný hrob. Trochu jsem litoval hrobníky, určitě se jim do zmrzlé hlíny nechtělo. Když jsem házel hrst hlíny na rakev, už jí byla zcela pokrytá.

V klášterním Tereziánském sále, kam hosty pozvali Medkova žena Helena a převor Prokop Siostrzonek, bylo teplo, víno, čaj a káva. Přitočil jsem se k hloučku, v němž stál Tomáš Halík, doufaje, že se třeba dozvím, kdo by mohl být novým českým arcibiskupem. Místo toho páter Halík vyprávěl vtip: Khon je v posledním tažení, navštíví ho rabín a připravuje ho na smrt, která přijde každou chvíli. Poslouchaj, Khon, těšej se, vždyť už dnes večer budete večeřet s Abrahámem v nebi. Načež se Khon z posledních sil nakloní k rabínovi a řekne: Já bych radši dneska ani nežral.

Všichni jsme se zasmáli. Ivan Medek s námi.


Po obřadu lidé vyšli ven a zdravili se mezi sebou a klábosili, neboť se mnozí znali navzájem. Já jsem potkal například Pavla Zajíčka, kterého vidím vždy rád, nevím, jak on mě, ale snad jo. Připomnělo mi to, jak Ivan Medek mluvil o tom, jak podepisoval Chartu. Dával mu ji k podpisu filosof Jiří Němec, jenž měl k undergroundu blízko, rozhodně blíže než Ivan Medek. Tomu naopak nejspíš hudba Plastic People a Zajíčkových DG 307 trhala uši, pokud by jí je vůbec vystavil. Ale Ivan Medek pak prý řekl, dej to sem, jakmile začnou brát svobodu jedněm, začnou i druhým, já to podepisuju nejen za sebe, ale i za bratra, tátu a mámu, ti by to podepasli také. A bylo.

Pavel Zajíček

No a samozřejmě tam byl Břetislav Rychlík, který si přivezl z Ruska obrovskou ušanku, ze které mu koukal jen ten jeho nos, a sotva vyšel z kostela, už to začal dirigovat, kdo pude kam a že by nebyla špatná slivovica, šak jednom jedna, na zahřátí a kde by se dala obstarat. A já jsem ani nevěděl, že jsou takoví kamarádi s Topolánkem, který ho hned zdravil a málem se objímali, nazdar Břeťo, jak se máš. Ahoj Mirku, tož dobře, přijedeš na horňácké slavnosti? Jestli budu mít čas tak přijedu, tak ahoj Břeťo, ahoj Mirku. Pak mi Břeťa říkal, že Topolánek se normálně projevuje docela normálně a rád se převléká do lidového kroje, což mají společné, transvestiti...

Horňák a Valach.

Nakonec to Břeťa zorganizoval tak, že se šlo do Šenku, k čemuž lehce přemluvil Svatopluka Karáska a Ladislava Kantora, i když je pan převor Siostrzonek zval do kláštera, že ohřát se mohou tam. Já jsem šel s průvodem na hřbitov, podél klášterní zdi, kudy jsem chodil na procházky s kočárkem před těmi dvaceti dvěma lety. Na tom hřbitově je pohřben vedle Jana Patočky také literární kritik Jan Lopatka, kterému jsem tady byl na pohřbu v červenci 1993, to bylo velmi smutné, pamatuju si, jak lidé z Respektu, Tomáš Pěkný a Josef Chuchma, který tam tehdy vedl kulturní rubriku, byli z té věci zaražení a zasažení, snažili se Lopatkovi pomoci a hodit mu lano, poté, co ho vyhodili z Literárních novin, ale už to nešlo, už byl příliš potopen sám ve své beznaději. Bavili jsme se o tom po cestě s Karlem Hvížďalou, který říkal, že ho navštíval dva dny před smrtí a bylo to strašné, už ne k životu. Tak Janu Lopatkovi patřila také naše vzpomínka.

Hřbitovní zeď.

Mimochodem, tady toto místo s dlouhou hřbitovní zdí, mi asociuje ještě jednu věc. Tady si představuju, že stojí ona stařena z krásného obrazu Jakuba Schikanedera Na dušičky (1988), znáte ho jistě, lehce ho lze nalézt na internetu. Napsal jsem o tom před nedávnem takovou glosu do LN, tak si ji zde na polosoukromém poli též zasadím:

Mám pocit, že to místo, kde postává ta stará žena, ano, stařena, znám: pro mě je to hřbitovní zeď u kláštera svaté Markéty v Praze na Břevnově. Chodíval jsem tudy podél dlouhé zdi mnohokrát, když jsem před dvaadvaceti lety bydlel na koleji Hvězda - to byl ještě areál kláštera zpustlý. Nejsilněji to tam na člověka působí za pokročilého podzimu, tak někdy po čtvrté hodině, kdy se již smráká a mlhou se prodírají poslední paprsky slunce. Vzduch je cítit tlejícím listím, holé pařáty stromů se rýsují proti tmavnoucímu nebi, ze strany hřbitova blikají svíčky, které tam zapálili pozdní návštěvníci, kteří se trousí na tramvaj. Na blízkém plochodrážním stadionu nějaký blbec túruje motorku, za což je mu v tom smutku člověk skoro vděčný.

Stařenu, jež se zastavila na Schikanederově obraze - který, dříve než jsem ho viděl v Národní galerii, jsem znal z vynikající Kroutvorovy monografie -, jsem tam párkrát viděl také. Stála tam právě sto let, na předělu mezi životem smrtí, mezi realitou a skutečností, hmotou a přeludem. Byla zapřena holí do země, jako by se však od ní už odpoutala mírně nadnášená éterem. Byla nehmotná a přitom skutečná, stará žena, pro kterou bude hřbitov zanedlouho též domovem, ale tady ještě naposledy na ni dopadá podzimní světlo zbytku dne. Když jsem šel kolem ní, přidal jsem vždy do kroku. Otočil jsem se, ale již tam nebyla. Myslel jsem si, že nás nic nespojuje. Teď už si to nemyslím.

LN, 20. listopadu 2009

Po uložení rakve se šli všichni rádi ohřát do prelatury, kam byli hosté pozváni převorem a paní Medkovou, jak jsem o tom psal.

Tereziánský sál.

Tereziánský se ten sál jmenuje na počest návštěvy císařovny Marie Terezie v roce 1753, kdy to tu byla vlastně novostavba. Jak jsem napsal, páter Halík tam vyprávěl vtipy. Skončím tedy ještě jedním, který má s Ivanem Medkem tu souvislost, že je o Třech králích, jejichž příchod slavíme 6. ledna na den Zjevení Páně. A 6. ledna Ivan Medek zemřel. Tak tady ten vtip. Tři králové přicházejí do Betléma, aby se poklonili Mesiášovi. Když chce jeden z nich, řekl bych, že to byl Baltazar, vejít do chléva, bolestivě se praští o trám nízkých dveří. Chytne se za čelo a sykne: Ježišššš! Slyší to Josef a řekne Marii: "Vidíš, takový pěkný jmeno! A ty porád Hugo, Hugo..."

Tak to je dnes všechno.

  • 1Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz