26. listopadu 2012 22:47 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Muž s maskou aneb
Ať žije 17. listopad!

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 6Diskuse
Jakási teskná nálada se zmocnila ještě silněji | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jakási teskná nálada se zmocnila ještě silněji | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Masku jsem si nasadil, když byl průvod už v pohybu a stáčel se kolem Národního divadla k mostu Legií. Zařadil jsem se do skupinky s podobně ošklivými šedivými kuklami a splynul s průvodem. Bylo to zajímavé, mít na hlavě cosi takového, vidět ven pouze malými škvírami a předpokládat, že stejně jako já nevím, kdo mi jde po boku, nevědí to ani ostatní.

17. listopad připadl letos na sobotu, což asi těžko potěšilo pracující, ale nás v novinách ano, neboť ty papírové nevyšly, takže svátek jsme měli i den před tím. To je vlastně jedna z pěkných věcí, které s tištěnými novinami zaniknou, že se svátek pozná podle toho, že nejsou noviny. Až budou jenom ty na internetu, bude to jedno. Ale zatím to platí a já 17. listopad jako svátek uznávám, beru a slavím, protože bych pravděpodobně bez 17. listopadu 1989 žil úplně jiný život a moje děti taky a myslím, ba vím, že by ten život byl horší a zoufalejší a bůhví, jestli bych ho chtěl žít tady, nejspíše ne, jak jsem ostatně o tom dva tři roky před listopadem vážně uvažoval, protože v tom, v čem jsem tehdy žil, jsem absolutně žíti nechtěl.

Já pochopitelně vím, že není důležité, jestli to bylo 17. listopadu 89 nebo kdy jindy a že ten režim by shnil a rozsypal se tak jako tak, to je jedno: já slavím jeho konec jako začátek něčeho jiného a kdo tvrdí, že vlastně o nic nešlo a že to byla jen taková jakási kamufláž či dohoda, jak přeskupit moc a vliv, tak já za sebe vím, že nikoli, že já osobně jsem pro sebe důkazem, že to není pravda, protože jsem naprosto hmatatelně a reálně žil zcela jinak v roce 1988 a zcela jinak v roce 1990, tedy ne snad materiálně, ale se zcela jinou perspektivou, se zcela jinou nadějí, se zcela jinými starostmi a radostmi.   

Já slavím jeho konec jako začátek něčeho jiného

Z toho důvodu já necítím ani trochu distanc či nějaké rozpaky a rozčarování z toho svátku, z toho dne. Pro mě je to základní datum, začátek jiného života, jiných možností, ještě teď si jsem schopen vybavit tu nesmírnou úlevu těch dnů na konci roku 1989, že ta příšernost, kterou byl ten nechutný režim, který si ještě pár let před tím, ba vlastně doposledka, dělal nárok na věčnost a absolutnost, je pryč, svržen, svalen a pokořen.

Z toho jsem nikdy nepřestal mít radost a jen tak nepřestanu, přestože současnými poměry jsem soustavně spíše znechucen a některé jeho představitele (toho nejvyššího) vnímám jako národní pohromu - ze všeho nejvíc právě proto, že připravují poměry, které se mohou těm, co tu byly před 17. listopadem 89, blížit. Ale pořád je to ještě režim stokrát a tisíckrát lepší než ten před rokem 89, a to především proto, že je kritizovatelný, a tedy vylepšitelný a reformovatelný a jeho reprezentanti odvolatelní, sesaditelní, nejlépe samozřejmě volbami a takovými společenskými poměry, že jisté chování bude nepřijatelné. To záleží ale už jen pak na nás, tedy na těch občanech, kteří přece mají možnost dělat to, co všude jinde v demokraciích a to, co před tím rokem 89 absolutně možné nebylo, respektive bylo to možné (a nutné a já jsem rád, že jsem něco osobně ještě stihnul), ovšem za cenu persekuce: tedy sdružovat se, scházet se, demonstrovat, kritizovat, angažovat se, souhlasit, nesouhlasit, pískat, tleskat a samozřejmě volit, volit, toho koho považuju za nejlepšího, a když ne nejlepšího, tak aspoň nejpřijatelnějšího a bylo by to s tímhle národem skutečně hrozné, kdyby se takoví nenašli. I v těch prezidentských volbách já vidím tři lidi, kterým lze důvěřovat a myslím, že by vůbec nebyli špatní: dvě milé dámy a jednoho staršího pána.    

Olze se to tak zalíbilo, že o tom napsala knihu

Ten průvod v maskách organizovala slečna Olga Cieslarová, kterou znám díky jejímu skvělému otci, velkému kritikovi a esejistovi, mému drahému příteli, Jiřímu Cieslarovi (1951 – 2006). Všechny jeho děti podělily nepřehlédnutelné Jiřího rysy, které v jejich tvářích a fyziognomiích teď vídám. A nepochybně jeho ostrou a tvořivou inteligenci, která se projevuje dědičně rozličnými způsoby, u Olgy například sklony ke kreativním protestům. Pokud jsem to stačil sledovat, tak má za sebou organizaci demonstrace proti „opoziční smlouvě“ na pražském magistrátu (viz Na hrubý pytel), spolu s kamarádkami vymyslela tu bezvadnou legraci s chilskými policistkami, které si došly na Hrad pro chilské pero, prsty má ve vzniku cestovní kanceláře Corrupt Tour a naposledy tuším v nápadu svatořečit Václava Klause, což si jako katolické děvče snad může dovolit navrhnout.

Je to živý a kreativní rituál, na jehož přípravě se podílí velká část obyvatel v podstatě po celý rok.

Na nápad uspořádat k 17. listopadu průvod masek přišla díky svému studijnímu pobytu v Basileji, kde léta o masopustu pořádají satirický karneval Fasnacht. Olze se to tak zalíbilo, že o tom napsala knihu, která před pár týdny vyšla v edici pražské DAMU, kde Olga dokončuje disertaci na téma Role satiry ve veřejném prostoru, což je jí tedy jak vidno vlastní. V té knize je úvod, z kterého tu ocituju, aby bylo zřejmější, o co jde: „V Basileji se říká, že člověk buď Fasnacht miluje, anebo v době jejího konání odjíždí na hory. Pro ty první je Fasnacht většinou celoživotní vášní a říká se jim Aagfrässene (zažranci). Láska k Fasnacht totiž člověka posedne. A jelikož touto posedlostí trpí v Basileji kolem čtrnácti tisíc lidí, ocitá se město v oněch třech dnech opravdu vzhůru nohama. (...) Je to živý a kreativní rituál, na jehož přípravě se podílí velká část obyvatel v podstatě po celý rok. Fasnacht je gejzírem kvalitní společenské a politické satiry v míře, která v současné evropské kultuře zřejmě nemá obdoby. A zároveň je i takovou třídenní meditací celé Basileje. Je fascinující, že tento fenomén je mimo hranice Švýcarska prakticky neznámý." Tolik Olga Cieslarová. 

Především maska Jeho eminence byla tak sugestivně vyvedená, že jsem skutečně měl pocit, že se na mě dívá pan kardinál

 Tak se ho tedy pokusila s přáteli přesadit do Prahy, což jistě není jednoduché, tím spíš mě překvapilo, kolik těch masek v tom průvodu šlo a jak to bylo organizačně zvládnuté a ty masky, jak byly pěkné. Já jsem stále pohyboval v blízkosti dvojice Duka – Klaus a především maska Jeho eminence byla tak sugestivně vyvedená, že jsem skutečně měl pocit, že se na mě dívá pan kardinál, což mi bylo skoro nepříjemné, neboť si ho za některé věci vážím (a za některé méně), takže jsem byl rád, že mám též masku a pan arcibiskup mě nemůže poznat – což by asi stejně nehrozilo.

Já jsem dostal tu ošklivou šedou masku přidělenu od Olgy pár dní před pochodem

Já jsem dostal tu ošklivou šedou masku přidělenu od Olgy pár dní před pochodem. Byl jsem si pro ní na DAMU, kde ještě s několika kolegy dodělávali poslední přípravy. Mým úkolem bylo masku dohotovit, pokrýt ji látkou, která by naznačovala vlasy, čímž bylo moje maskování dovršeno. Měl jsem představovat šedého „ovčana“, člověka pasivního a lhostejného, latargického tvora, vinou jehož nečinnosti a občanské ochablosti může bujet korupční systém. Nevím, jestli to bylo dosti výmluvné a zda každý, kdo mě zahlédl, tomu správně porozuměl, ale to není zas podstatné.

Šlo se přes Kampu, kolem Lennonovy zdi pak na Velkopřevorské náměstí a Lázeňskou ulicí se zahlo do Mostecké a pak se přešel Karlův most, kde na nás zírali turisté a všichno to fotografovali, což se člověku, jen tak nestane, to si musí vyjít s maskou. Vpředu táhly postavy, které měly místo hlavy maketu auta, vůz se zamřížovaným člověkem s maskou Bedřicha Smetany, což jsem nejdřív pochopil tak, že má týkat  absurdně vězněného tykadlového Radima Smetanu, ale ve skutečnosti to mělo být Smetanovo nábřeží, které by iniciativa Auto*mat ráda osvobodila od aut. Za nimi pak šli hudebníci, které Olga pozvala z Basileje, kolem nichž se motaly masky Pavla Béma, kterého není nikdy dost. Dále tam byly figuríny, jež měly znázorňovat parlamentní strany, inu nějak z nich nadšeni nejsme, ale to je i na nás...  Na vodítkách je vedl černý kmotr a obklopovali oni ovčané – jednoho jsem tedy představoval já. Dále tam byla konstrukce krávy, jež měla znázorňovat republiku co by dojnou krávu. Na oné krávě seděl Kníže Potěmkin, který vykřikoval (česky), že si občané mohou jíti krávu podojit. Tomu všemu přihlížela žehnající dvojice Klaus – Duka, jež na vodítku vedl do medvědího kožichu navlečený Vladimír Putin. Bylo to zkrátka veselé.

Nevím, jestli to bylo dosti výmluvné

Když průvod přešel Karlův most, zastavil se na Křížovnickém náměstí. Již se smrákalo a já si řekl, že je čas, abych se tiše vytratil. Sundal jsem si masku a zase jsem byl zcela nenápadný občan. Larvu jsem nacpal do baťohu a šel se projít kolem Slávie po Národní, kde jsem došel k onomu podloubí v Kaňkově domu, kde vůně parafínu vyvolala ve mně jakousi melancholii. Odbočil jsem do Voršilské ulice, kde míval kancelář Václav Havel. Kdybych měl svíčku, asi bych ji zapálil tady. Ale neměl jsme ji. Teskná - ale nikoli zoufalá či pochmurná, prostě jen teskná - nálada se zmocnila ještě silněji. Nasadil jsem si proto znovu masku a vykročil do ztemnělých ulic. To bylo děsu!  

Já 17. listopad jako svátek uznávám

Před pěti lety jsem o 17. listopadu napsal takový rozcitlivělý fejeton, který vyšel v časopise, kde jsem tehdy pracoval.

Roura a listopad

Roura a listopad

V listopadu 89 bylo asi trochu lepší počasí než dnes. Odpoledne sedmnáctého jsem na Arbesově náměstí koupil rouru ke kamnům, takže jsem nejspíš ještě netopil. Jel jsem s ní pak na Albertov, kde se, jak známo, konalo povolené studentské shromáždění. Snad i proto jsem mu nepřikládal velký význam, ale podívat jsem se tam chtěl. Rouru jsem držel v náručí jako nějaký podivný transparent nebo symbolický předmět, ale tak jsem to nemyslel, prostě jsem ji potřeboval, neboť jsem pár dnům předtím dostal klíče k domovnickému bytu. Táhl jsem ji pak i na Vyšehrad, potom s ní konečně rychle odjel domů do Vršovic, tam ji nechla a vrátil se zase do průvodu a došel na Národní třídu. To byl můj sedmnáctý listopad a symbol v té rouře spatřuji až dnes.

Základní zážitek mé generace, listopad 89, nepřišel náhle, ale připraveni jsme nebyli. Tedy: jak kteří. Já si třeba myslel, že nejlepší přípravou na kapitalismus je nic nemít, nic nevlastnit a nic moc nechtít. Pozdní totalita mimořádně svědčila utopii, že peníze jsou nedůležité, že to, čemu bychom dnes řekli „životní zajištění", je věc relativní, závislá je na tom, jak se k tomu kdo postaví. A protože skoro nikdo nic neměl, nebylo co zajišťovat, stačila roura a kamna. Svoboda měla přinést existenciální úlevu, možnost se rozpřáhnout do prostoru, který je otevřený do různých stran, v čemž by člověku neměly bránit jeho hmotné pudy a tužby.

Domníval jsem se tehdy, že přijde cosi jako antimaterialistická svoboda, v níž bude nejoceňovanější schopnost vzdát se přílišných nároků, protože ty člověka svazovaly především, dělaly z něho otroka nedostatkového systému, nervózního obstarávače zbytečných ošklivých krámů a zajatce obecné nouze. Víc být než mít, víc prožít než užít a zažít. Plodem těchto komických představ byly děti, které by se při dnešních nárocích na zplození dítěte nikdy nenarodily, i moje představa, že psát o knihách je důležitá společenská činnost, že jízda vlakem je zajímavější než povinnost starat se o auto, že počítač je především psací stroj, že móda je k smíchu a svetr se nosí, dokud se nerozpadne.

Myslím, že jsem většinu let po listopadu, kdy už dávno všechno bylo jinak a ani špetka takových iluzí se neujala, prosnil a pak se zabýval starostmi, které toto snění přineslo. Protože to samozřejmě bylo naivní a z hlediska praktického života téměř smrtící. Však si také většina společnosti inteligentně dokázala poradit a podobnými pitomými představami netrpěla.

Tehdy s tou rourou jsem vlastně šel vstříc své pošetilosti. A nesu ji v náručí pořád. Svoji plechovou rouru.

  • 6Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Bomba slevy
Bomba slevy

Chcete mít přehled o těch nejlepších slevách a nakupovat chytře?