15. prosince 2010 12:51 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Muži a hory
aneb Lovoš a Radobýl

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 4Diskuse
České středohoří | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy České středohoří | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
V tomto vlastivědném díle popíši za pomoci obrazů výpravu skupiny mužů vyššího středního věku do blízké pahorkatiny, jež nese název České středohoří. Odehrála se od pátečního večera do sobotního pozdního odpoledne a nic zvláštního se během ní nepřihodilo. Dobře však snad ilustruje úroveň zábavy těchto mužů a druh jejich skromných zálib. Bude to tedy sonda krajinářská i etnografická. Seznámíme se na ní s oněmi muži a se dvěma kopci, na něž vystrkali svá již poněkud obnošená těla, jež je pak zase snesla dolů. Ty kopce se jmenují Lovoš a Radobýl.

Začněme popisem cesty. K ní jsme použili výhradně vlaky. Ty stále ještě kupodivu jezdí. Rychlík se jmenoval Střekov podle jednoho strašidelného hradu (Schrekenstein), byl velmi starý, ale z pražského hlavního nádraží do Lovosic nás dovezl spolehlivě.

Hned jak jsme vyjeli, vytáhnul vůdce výpravy šunku od kosti a počal ji pojídat. Byl na něj příjemný pohled. Mezi jednotlivými sousty nás informoval o úrovni dvou zbylých smíchovských řeznictví, kam pro ni chodí. V jedné je lepší zboží, ale blbá obsluha, v druhé naopak. Tak to střídá.

Šunka od kostiV

Lovosicích jsme přestoupili do osobního kapesního vlaku, který nás za deset minut dopravil do vsi Oparna. Vystoupili jsme a už byla úplná tma. Zde jsem poprvé nasadil a zapnul tzv. čelovku, kterou jsem si těsně před cestou zakoupil v prodejně se sportovními potřebami, kde se ocitám jen výjimečně. Byl jsem však překvapen, ba nadšen, jak je to užitečná věc. Možná, že ji budu nosit i v Praze.

Nádraží v Oparnu

Na té fotografii však s ní nejsem já, to je vůdce výpravy Marek P., jenž tvrdil, že má čelovku napájenou vlnovým zářením svého mimořádného mozku, takže ji měl i v rozsvícené místnosti. Nikdo se tomu vlastně moc nedivil.

Čelovka

V Oparně jsme po chvíli došli do penzionu Oráč, kde jsem se chtěli občerstvit před výstupem na horu. V hospodě se nesmělo kouřit, což jsem já přívítal. Zvláštní však bylo především chování paní hospodské, z něhož jsme nabyli dojmu, že se nás štítí. Když nás spatřila, udělala mlčky několik kroků vzad, jako by se chtěla schovat za pípu, a bylo vidět, že by byla nejraději, kdybychom rychle zase šli. Působila jaksi mátožně a nepřítomně. Tomu, kdo si odvážně objednal jídlo, podala příbor tak, že ho prsty chytla za tu část, která se strká do úst. A když jsme ji požádali o solničku, předstírala, že o ničem takovém nikdy neslyšela. Moje útrata stála dvacet pět korun (grog) a když jsem řekl třicet, nechápala to. Na náše dánísbohem neodpověděla. Byli jsme rádi, když jsme vyšli do tmavého večera.

Grog v penzionu OráčPak jsme se již vydali na výstup na Lovoš. Na něj je možné jít od Lovosic, nebo z druhé strany od Oparna, což je kratší a schůdnější. Té jsme dali přednost. Ušli jsme několik desítek metrů a již jsme popadali dech. Sníh byl mokrý a čvachtal. Chvíli jsem šel po zpátku, abych se kochal do oranžova osvíceným panoramatem dvou kopců, z nichž jeden byl Milešovka a druhý Kletečná. Naším cílem však byl o něco menší Lovoš, který dosahuje výšky 570 metrů nad mořem. Ten jsem v této fázi výstupu vyfotografovat nemohl, jednak proto, že byla tma a za druhé proto, že kopec, na nějž stoupáte stejně nevidíte. Ale vím, že za dennního světla vypadá docela hezky jako ostatně všechny ty vulkanické kopce v Českém středohoří. Jako takový zašpičatělý dvojhrb, zvedající se nad krajinou.

Milešovka a Klotočná ze tmy

Když jsme vystoupali do patřičné výše, spatřili jsme pod sebou záplavu světel. Ty někomu připomínaly letiště, jinému sanfranciský záliv, dalšímu zase rozteklé zlato nebo odpich tavicí pece či snad šperk královny noci. Byly to večerní Lovosice a její chemičky. Noc byla jasná, nikoli však mrazivá. Naše baterky svítily spolehlivě. Zabloudili jsme jen jednou, ale zase se našli.

Chemičky v noci

Výstup nebudu dramatizovat. Nikdo si nezvrtnul nohu, nikdo se neztratil, ba ani neuklouzl. Spoceni jsme byli, to ano, unaveni jistě, na pokraji vyčerpání snad, úplně na dně, no připouštím, téměř polomrtví pochopitelně. Ale to je tak všechno. Nahoře to foukalo kupodivu více než dole. Ale co bylo nejdůležitější, chata, lovošský útulek turistů a poutníků, kde je možné za rozumný peníz i přespat, byla otevřená, nezapomněla na nás ta paní, u které nás vůdce výpravy telefonicky objednal! Hned se všichni svlékali a převlékali do suchého spodního prádla, ani břicha přitom neskrývali a paní, zvyklá na takové výjevy, se nijak nerděla.

Společenský život

V turistické boudě, která byla kdysi nazývana po svém sponzorovi Johannu Nepomukovi Schwarzenberská (ano, to byl nějaký prastrýček), pak uběhl večer v klidné zábavě a ve vyprávění oblíbených historek. Vzpomínali jsme také na to, jak dlouho se již známe, v mém případě je to pouhých dvacet pět let, zatímco přátelé Luboš B., Marek P., Petr Sch., Laco N. a Maxa Jan jsou rodem z Prahy a znají se snad od školy národní. Na škole střední pak založili umělecké sdružení Omastek, jehož význam pro pražskou nezávislou kulturní scénu není dosud doceněn. Já jsem byl kooptován až po svém příchodu do Prahy, ale to už Omastek spíše stagnoval, ochromen frakčními boji a nároky rodinného života. Nicméně umělecké jádro v každém z nich zůstalo nepotlačeno a projevuje se dále.

A jak se takoví muži spolu baví? Vlídně. Našlo by se pár konfliktních témat, ne každý má stejný vztah k Václavu Klausovi, EU a tání ledovců, ale ne to přijde řada když tak po několika hodinách a jsou způsoby, jak hrany rozumně otupit.

Jsou způsoby, jak hrany otupit.

Když jsem se ráno probudil s mírnou bolestí v hlavě, vyšel jsem na verendu a zase se rychle vrátil.

Na verandě

Dal jsem si čaj a v knize, kterou jsem si vzal s sebou, hledal vhodnou pasáž, kterou přátelům přečtu na příštím kopci. Naše výprava měla totiž též za cíl symbolicky uzavřít máchovský rok. Výprava se od obyčejného výletu totiž liší tím, že má nějaký ideový obsah, to znamená, že se na ní najde někdo, kdo ty druhé otravuje s něčím, co on považuje za zajímavé.

Cesty s knihou

Zajímavé je, že na Lovoši Mácha podle všeho nebyl, aspoň jsem o tom nikde nenašel zmínku. Napadá mě, že si Lovoš mohl odkládat na později, neboť do blízkých Litoměřic přišel v druhé polovině září 1836, a hned začal podnikat výpravy po okolí, prolezl třeba zříceninu hradu Oparna, která je hned pod Lovošem, ale říkal si, že na kopec vyleze až bude hezčí počasí, třeba si to nechá na jaro. Jistě ho nenapadlo, že za dva měsíce již bude po smrti.

Pohled z Lovoše směrem severním

Těmito úvahami jsem se zabýval, zatímco přátelé pochrchlávali a nemotorně vstávali z paland. Paní správcová vařila polévku hustoty mateční protoplazmy a nosila mi alba starých fotografií. Trochu vzdychala, že to není žádný med uživit se v tomto kraji, místní moc peněz nemají a navíc se nevyznačují právě dobrou fyzickou kondicí, takže výšlap na kopec nad jejich městem si dopřejí tak jednou za pár let. A víte, že je plno Lovosičáků, kteří tu nikdy nebyli? řekla. Já jsem tu potřetí, řekl jsem, abych jí udělal radost. A vůdce výpravy tu byl šestkrát, dodal jsem a nepřeháněl. Venku se mezitím vyjasňovalo a zem pod námi dostávala kontury.

Lovosice z Lovoše

Byl čas odejít. Rozloučili jsme se s paní správcovou, která, zdálo se mi, měla v očích slzy. Požehnali jsme boudě, v níž jsme přenocovali, a vydali se na cestu.

Při sestupu jsme hledali místo, kam mohla zahučet vétřieska (Praga V3S), jejíž osud byl zdokumentován na fotografiích, které nám ukázala paní správcová. Stalo se to někdy v šedesátých letech a prý to dopadlo dobře, neboť zdemolovaný byl jen náklaďák. Paní správcová říkala, že řidič byl opilý a závozník taky. Vedli jsem hovor o tom, co mohlo být v cisterně. Nejspíš fekálie, shodli jsme se.

Havárie na Lovoši

Na úpatí kopce se nám opět naskytnul pohled na Milešovku a Kletečnou. No tohle, vzpomněli jsme si, tenhle pohled přeci známe! Odsud přece vymaloval Bömisches Mittelgebirge romantický krajinkář Caspar David Friedrich při své výpravě do Čech před rovnými dvěma sty léty. Shodli jsme se na tom, že na kopcích je nejlepší, že většinou pořád stojí na stejném místě. Řeč přišla také na dálnici, která povede právě mezi těmito dvěma ňadry. Už je vlastně skoro hotová. Protesty jsou v tuto chvíli již zbytečné.

Odtud maloval C. D. FriedrichOpět jsme došli do vesnice Oparno nebo taky Opárno kdysi Wopparn čili Opar. Rys domů byl sudetský. Úzké hranoly a sem tam nějaká hrázděnka. Před jedním domem muž odklízel sníh.

Oparno

Přímo v obci se nalézá zřícenina hradu Oparno. Založil ho v první polovině 14. století muž se sympatickým jménem Smil z Vchynic. Litovali jsme, že jméno Smil se již nepoužívá. Nejeden z nás by se tak rád aspoň jmenoval. Samotná zřícenina se jevila zachovalá. A po naší návštěvě zůstala neporušená.

Zřícenina Oparno

Z jednoho okna se nabízel krásný pohled na Milešovku, kterou německé obyvatelstvo nazývalo Donnersberg čili Hromský kopec. Vůdce výpravy vyslovil ono jméno jako Dönersberg, čímž si vysloužil jízlivé poznámky, zda tím myslí Kebabový kopec čili Gyrosberg. (Znalcům nejoblíběnější berlínského jídla není třeba vysvětlovat). Připomněli jsme si rovněž, že na kopec vystoupil velký cestovatel Alexander von Humboldt, který pak prý prohlásil, že je z něj třetí nejhezčí pohled na světě. Přitom neuvedl, které jsou ty dva ještě hezčí, čímž umožnil nekonečné dohady. Já jsme pak připomněl, že na tamější meteorologické stanici našel kdysi azyl básník Petr Kabeš. Shodli jsem se na tom, že to je místo pro básníka.

Milešovka přiblížená

Na okraji obce začíná Opárenské údolí, jímž protéká Milešovský potok. Na něm dřívě stálo několik mlýnů, z nějž se zachoval mlýn zvaný Černý. Byl jsem tam před několika léty a vzpomínám si, že byl v dosti zpustlém stavu. Nyní je velmi decentně opravený a putyka, tehdy dosti nevábná, se proměnila v útulnou restauraci, kde měli po ránu výborné koláče a takové věci. To mnohý z nás ocenil. Připojil se tam k nám další účastník výpravy, Martin W., jehož názory můžete číst na stránkách tištěných Lidových novin. Často jsou protichůdné s mými, ale to samo o sobě nebrání tomu, abychom spolu jeli občas do přírody. Tam je koneckonců netaháme. Tak tedy tento Martin nám líčil, že během cesty se k němu ve vlaku připojila mladá žena, která říkala, že se živí pečením a prodejem vánočního pečiva. Martin si ji získal svým vzhledm a konzervativním vystupováním, tak mu věnovala několik vanilkových rohlíčků. Bohužel je však všechny snědl, což je pro něj typické.

Černodolský mlýn

Cesta Opárenským údolím byla pěkná a klidná. Starohorní a prvohorní horniny, které tu běžně vystupují na povrch, byly však zasypány sněhem, takže jsme nemohli vidět ani migmatizované ruly a hybridní ortoruly, natož pak křemencový porfyr neboli ryolitový ognimbrit, jenž se tu od pradávna těžil a v nedaleké vsi se z něj sekali žernovy, což je věc, o níž není již obecně známo, k čemu měla složit, ale aspoň se zachovalo ve jméně oné obce. Ano, přicházeli jsme do Žernosek.

Opárenské údolí

Vůdce výpravy sliboval, že zde objednal převoz přes řeku Labe, neboť Radobýl se nalézá na druhém břehu. Když jsme však k přívozu přišli, zjistili jsme, že pan Charón přes zimu nepřeváží, takže se duše zemřelých shromažďují na břehu a čekají na jaro.

Přívoz v Žernosekách

My jsme tak dlouho čekat nechtěli, použili jsme proto vlak, který vůdce výpravy okamžitě přivolal, čímž opět nabyl u nás autority. S ním jsme přijeli opět do Lovosic, kde jsme však hned přesedli na další, na němž bylo zajímavé, že projížděl skrz chemickou továrnu.

Chemička z vlaku

Dojeli jsme do stanice Žalhostice. Stav obce se nám jevil opravdu žalostný. Jak je naším zvykem, hleděli jsme především nalézti hostinec. Jmenoval se U čarodějnice. Sloužila v něm pěkná žena středního věku a když jsme se jí ptali, zda je hospoda pojmenovaná po ní, pohlédla na nás tak, že nám zatrnulo. Když jsem ji chtěl vyfotit, řekla, že se mi rozbije fotoaparát, což se po hodině skutečně stalo, neboť mi v něm došla baterka. Další zajímavostí hostince bylo, že tam byla puštěná televize, v níž běžel kanál specializující se na pořady o chytání ryb. Zrovna tam byl záznam z mistrovství Rumunska v chytání kaprů v deltě Dunaje. Já jsem byl udiven, že se takový kanál může v Čechách uživit, přátelé mě upozorňovali, že má jistě mnohem více diváků než mají naše noviny čtenářů.

Hostinec v Žalhosticích

Nejzajímavější na obci ovšem je kopec Radobýl, jenž se tyčí přímo nad ní. To byl druhý a poslední vrchol naší výpravy. Zvolen byl právě s ohledem na konec máchovského roku, neboť byl místem básníkova životního epilogu. Sem si vyšel 23. října 1836, když z vrcholu zahlédl, že v Litoměřících hoří, jedenáct stodol bylo v plamenech. Nic neváhal a rozběhl se k městu. V dopise rodičům pak líčil, jak vylezl na stodolu na špic a sedl na ni jako na koně a "ti druzí mi podávali vodu a já jsem furt střechu políval, aby nechytila, ale sotva jsem tam vydržel větrem a horkem, vždycky než jsem vodu vylil, musel jsem si ksicht natřít a napít se..." Za dva týdny byl na márách.

Radobýl v Žalhosticích

Zbývalo nám tedy zdolat kopec. Zprvu se věc jevila snadnou. Šli jsem po stezce, která stoupala vzhůru, nikoli však příkře. Došli jsme k čedičovému lomu, odkud dál vedla turistická značka, avšak vůdce výpravy prohlásil, že tato cesta je nudná a statečných mužů nehodná. Přikázal nám, abychom šli téměř po kolmici, kudy normálně chodí jen zajíc, možná nějaká odvážnější koza. Stačil jediný špatný krok, jediné zaváhání a mohli jsme se zřítit do hlubiny, ba strhnout tam i ostatní. Byly chvíle, kdy nejeden z nás se již viděl roztříštěný o kameny a napíchlý na haluze křovin. Co chvíli se někdo zastavoval a váhal, zda najde dost sil v pokračování v cestě. Bylo i patrno, že by nejeden dal přednost sestupu do tábora, ale jen ohled na ztrátu prestiže mu v tom zabránil. Dokonce i Martin W. a Petr Sch., na něž jsem hleděl s obavami, nakonec přemohli strach a vyburcovali se k překonání seba sama.

Cestou na Radobýl

Dosáhli jsme vrcholu. Blažený pocit čehosi až posvátného nás zalil u velkého kovového kříže a kdybychom se nestyděli navzájem, snad bychom před ním i poklekli. Dojatě jsme hleděli na všechny strany na tu zemi, na kterou sice občas po právu nadáváme, ba mnohé jí vyčítáme, ba občas nás i pěkně s..., v čemž vedu mezi přáteli asi nejvíce já, ale jest to jistě nejkrásnější zem ze všech. A tak jsme ji tam nechali pozdravovat, "ach zemi krásnou, zemi milovanou, kolébku mou i hrob můj, matku mou, vlasť jedinou i v dědictví mi danou, šírou tu zemi, zemi jedinou!" Tě pic.

Na Radobýlu

  • 4Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.