1. prosince 2010 15:38 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Na hrubý pytel aneb Dekadence

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
3367 | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy 3367 | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
V úterý ráno jsem se také já stal součástí davu. V mrazivém počasí, jež v tuto dobu dlouho nepamatuju, jsem se zašel na pražské Mariánské náměstí podívat na demonstraci proti radničnímu spojenectví těch dvou stran nebo spíše dvou na stranách parazitujících part, nebo jak ty zájmové kartely nazvat.

3349

To, že je to koalice nechutná a nevkusná, je patrné už zdálky, když se pak člověk dočítá podrobnosti, je mu nevolno ještě více. Kromě estetických a žaludečních záležitostí mi na tom nejhorší připadá plíživě se rozšiřující představa, že je to tak v pořádku a že je to počínání dokonce demokratické, ba z podstaty zastupitelské demokracie vycházející. Houby, není. Je to jednání, které právě demokracii ochromuje a zesměšňuje.

Nechci poučovat, ale když už tady to místo mám, pak demokracie musí mít za prvé nějakou kvalitu obsahovou a hodnotovou: mělo by být zřetelné, co od jednotlivých hráčů očekávat a oni by neměli o svých úmyslech lhát. Pokud například slibují změnu, byť by k ní byli dotlačeni, pak to není jen reklamní taktika měsíc před volbami, ale jakýsi vážný úmysl a měl by být také požadován a jimi samotnými zaručen. Stal se pravý opak. A za druhé musí být v demokracii zajištěn nějaký pohyb, nějaká zaručená proměnlivost, klidná odvolatelnost elit tomu říkal Karl Popper, tedy možnost výměny a změny, k čemuž jsou právě volby. Strana, která podstatně ztratí, což se ODS v Praze stalo, má příležitost z toho cosi vyvodit i pro sebe, nikoli však to, že se spojí se svým pseudo-protivníkem a tím své pozice zabetonuje a jaksi se ze svého neúspěchu vylže.

Právě znechucují na tom je, jak okázale se to stalo a s jakou samozřejmostí ti lidé už dávno kašlou na věci jako je stud, čest a a nějaké mravní rozlišování. Jejich ideální představou je demokracie bez demokratů čili rituálního a mechanického odkývání nehybného stavu, po čemž pak zase následují čtyři roky strnulosti a apatie, která je udržovaná určitým podílem na všeobecné korupci. V něčem to skutečně připomíná perestrojková osmdesátá léta, kdy se režim snažil vytvořit zdání jakési imitované "demokracie", už i přestal mluvit o diktatuře proletariátu a takových hrůzu nahánějících věcech, dokonce začal i brzdit s vedoucí úlohou strany a dalšími dogmaty, ale začal míti plnou hubu demokracie a volených orgánů lidu a právního rámce rozvoje socialismu a takových frází. A pořád se ještě našlo dost lidí, kteří to baštili, ba takových, kteří to mysleli všechno i vážně, nebo se u toho tak tvářili. Já samozřejmě vím, že se všechno změnilo a takové analogie mají hrozné nedostatky a že samozřejmě není možné srovnávat stále ještě demokracii, byť vyprazdňovanou, s pozdní totalitou. Ale když vidím a poslouchám Karla Březinu a Borise Šťastného, mám pocit, že mezi nimi a lidmi jako byl Vasil Mohoryta nebo Miroslav Štěpán jde především o fázový posun. Mentalita a způsob pohledu na svět mi připadá stejný.

Jiná věc je, že se s tím, co se stalo na magistrátu, nedá dělat nejspíše nic jiného, než je za čtyři roky nevolit, což je ale poněkud knížecí (nemyslím toho z Černé hory) a bezmocná rada, neboť život je krátký a Praha si zaslouží lepší zacházení, když už ne její obyvatelstvo, které si nakonec za to ale může samo. Já jsem ostatně ty dvě strany nevolil nikdy (moje strany nikdy neměly víc než takových osm procent, spíš méně), zato se vždy našlo dosti lidí, kteří ano, těch však myslím právě na této demonstraci příliš nebylo. Zapeklitost té věci je totiž v tom, že nejvíce by měli protestovat právě voliči těch dvou stran, ale zase není zdaleka tak jisté, zda jim to natolik vadí. Navíc bych předpokládal, že v úterý ráno jsou právě tito lidé buď v práci nebo mají něco důležitějšího. Proto slabina takového protestu a podobných akcí je, že protestují nejvíce ti, kteří to sice jistě nejvíce prožívají, ale jaksi nejméně se jich to přímo a účelně týká, neboť ony dvě strany se bez nich klidně obejdou, ba to, jaký na to oni mají názor, je poslední, co takového Březinu nebo Šťastného zajímá. Byla to tedy jaksi demonstrace těch nepravých, těch, kterým někteří s despektem říkají "pražská kavárna", pokud ne rovnou "pravda a láska", což je nadávka už tak nudná a vyprázdněná, že se divím, že to ještě vůbec někdo, třeba i tak vážený a fráze pronásledující člověk jako Bohumil Doležal, ochotně vypustí z úst či z pera.

3352

Ale dobře, co se dá dělat, hned jsem na jednoho příslušníka PaL narazil, na Vladimíra Justa, který měl na sobě sluneční brýle, což organizátoři doporučovali, že to jako bude připomínat mafiánské praktiky, ale Vladimír mi hned říkal, že ty brýle si vzal protože má něco s očima. Pak jsem mu pogratuloval k titulu profesora, který před pár dny získal, ale on říkal, že to se ještě uvidí, protože ho musí jmenovat prezident a Vladimír říkal, že Klaus ho má jistě asi tak rád jako on jeho. Tak jsem mu řekl, že jestli mu přijde pozvánka na Hrad, že bych rád byl u toho, jak si před ním Václav Klaus přečte ten profesorský dekret a začne kroutit hlavou: "teatrologie, co to za obor? To se také studuje? Na to je někdo taky profesorem? Nevím, nevím..."

3357

A pak hned jsem kápl na druhého, kterého bych nazval enfant terrible Pravdy a lásky. David Černý stál opřený o stěnu Klementina, na sobě ošoupanou bundičku snad z hadí kůže nebo co to bylo a klepal se zimou. Chvíli jsme se bavili o vhodnosti jeho oblečení, on chudák říkal, že moc oblečení nemá, tak já jsem mu poradil, ať prodá to letadlo, on tvrdil, že to není jeho letadlo, že si ho jenom půjčuje, tak jsem mu řekl, ať prodá motorku. Pak si ho všimla nějaká slečna pořadatelka, která hledala celebrity a navrhovala mu, zda by také promluvil. David se vymlouval, že ho bolí v krku a že je nachlazený. Tak nešel, hrdina.

3351

Pak jsem potkal našeho skvělého fotografa Jana Zatorského a pozdravili jsme se jako dva fotografové, to jest namířili jsme na sebe fotoaparáty. Na rozdíl od něj, já tu fotografii zveřejněním.

V době, kdy jsem byl na náměstí, tak lid byl již shromážděn, bylo ho tam relativně dost a poněkud hlučel. Avšak spořádaně a zdálo se mi, že sklony k násilnictví jím necloumaly. Ve chvíli, kdy se odehrávaly ony dramatické děje uvnitř, to znamená, že nějakou dobu několik desítek lidí na pískalo a nadávalo, čímž znemožňovalo promluvit chudákovi příštímu primátorovi Svobodovi, jsem už byl v redakci a hleděl jsem si svého. Odpoledne jsem potom četl a na internetu přehrával různá vyjádření, mezi nimi například fantasmagorika Petra Hájka z Hradu, který napsal, že se v podhradí konal lynč a že mu velel Havel. Také jsem četl, že Václav Havel řekl, když se ho ptali, co na to říká, "že kdo seje vítr, sklízí bouři, že ano, ehm". Za to mu hned bylo moudře připomenuto, že tak se jmenoval článek v Rudém právu, jímž zahájil v roce 1989 režim kampaň proti jeho Několika větám. Hrabal tomu říkal sémantický zmatek a blbnutí na kvadrát. Já bych řekl "na hrubý pytel, hrubá záplata."

Ale už toho nechám. A aby tento díl nebyl tak monotónní, bude jeho druhá část věnována pátečnímu koncertu jediné státem uznané zpěvačky, se kterou se osobně kamarádím, totiž Moniky Načevy. Koncertu v pražsko-smíchovské MeetFactory jsem se osobně zúčastnil. Den před tím jsem napsal článek, jehož propagační účel nijak nezastírám. Proložím ho čímsi, co by snad mohlo připomínat fotografie, kdyby na nich bylo něco vidět. Jsou ale hodně barevné.

3233

Červ v růži svoji lásku pěl
Přestože je zpěvačka a herečka Monika Načeva veselý člověk se smyslem pro humor, po celou svou uměleckou dráhu inklinuje spíše k polohám potemnělým, šerým, ba morózním.

To poslední slovo, jež znamená asi tolik co chorobný či zasmušilý, milovali čeští dekadentní básníci a takového Hlaváčka nebo Karáska si bez něj nelze představit. Být "morózní", znamenalo před takovými sto dvaceti lety být "in" či "cool".

3233

A blízké by bylo i ladění a atmosféře básní, které si Monika Načeva vybrala k interpretaci na své poslední album, se kterým právě v těchto dnech vstupuje do reálného světa. Jméno dostalo po básni Williama Blakea The Sick Rose. Blake sice nebyl v literárněhistorickém smyslu slova dekadent, ale jeho slavná báseň svým obsahem zcela koresponduje zmiňovaným náladám: do češtiny se překládá nejen jako Nemocná růže, ale též jako Červ v růži, neboť on to je, kdo nakonec svou chorobnou láskou růži zahubí.

3233

Dekadentní rysy by se jistě nalezly i v básních a textech Jáchyma Topola, které si kdysi dávno jako mladá zpěvačka pro sebe našla a s nimiž prošla kusem života. Od něj a od nich pak směřovala její cesta přímo k pramenům, tedy k básníkům, na které neprávem napadal prach jisté školní čítankovosti či odtažitosti. Podle přímého líčení umělkyně jejich svazečky hledala v antikvariátech a chodila je číst pod lampičku do čítárny v pražském Klementinu. Tady si pro sebe našla básně Antonína Sovy, zmíněného Karla Hlaváčka či pozapomenuté Irmy Geisslové.

Toto okouzlení se projevilo účinkováním v přidruženém programu výstavy české dekadence v Barvách chorobných, která se konala před čtyřmi lety v pražském Obecním domě a jejíž část pak byla vystavena v Bruselu, kde Načeva vystupovala jako živé ztělesnění dekadence. Nyní, kdy v Rudolfinu a na jiných místech pokračuje historická výstava aktuální částí Decadence NOW!, dokončila umělkyně album, které obojí, dekadenci starou i novou, spíná tvůrčím obloukem.

3251

Hudebním projev Moniky Načevy je totiž ryze současný, označovaný obvykle jako "taneční hudba s prvky noise", což je jen důkaz, že pro to chybí slova. Do elektronicky strukturovaného hluku, šumu, rytmů, praskotu, sykotu a šumotu pronáší zpěvačka svým hluboce "morózním" hlasem verše o noci, o tanci života a smrti, o cestě posvátným hájem, o jezerech, do nichž lesů stíny padaly... Je to sugestivní a elektronicky morózní.

Deska vznikla ve spolupráci s britským hudebníkem a skladatelem Timem Wrightem. Nahrávka vznikala kompletně v Anglii ve městě York letos na jaře a v létě. "Noise" desky vytvořil zvukový mistr Simon Davey, který spolupracuje s umělci, jako jsou Björk, Moby, Laurent Garnier nebo The Chemical Brothers. Pražská premiéra desky se koná dnes 26. listopadu ve smíchovské Meetfactory.

3271

Po hudební a taneční produkci se Monika se převlékla z kostýmu, který se stával z jakési antické řízy a kusu prostěradla, s nímž mávala, následovalo polevání nového CD šampaňským. Účastnil se ho slavný fotograf Ivan Pinkava, který Moniku dekadentně vyfotografoval na obal onoho CD.

A na závěr společná fotografie dvou klasiků svého druhu, které jsem tam potkal, Pavla Zajíčka a Josefa Rauvolfa. Slušelo jim to, není-liž pravda.

3207

  • 1Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.