14. srpna 2013 17:31 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Na západ od
Košic aneb Romský Devla

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 5Diskuse
Na romskou svébytnost a přítomnost člověk naráží na východním Slovensku na každém kroku. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Na romskou svébytnost a přítomnost člověk naráží na východním Slovensku na každém kroku. | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Když jsem se v Košicích ptal, na nějaké blízké zajímavé místo, byl mi doporučen Jasov. Ze dvou důvodů: je tam jeskyně a klášter. A pak také velká romská osada. To se mi jevilo jako velmi přitažlivé. Další důvod byl, že leží směrem západním, tedy po směru návratu domů, do Čech, a že kousek je městečko Medzev, které mi zase doporučil můj kolega v redakci Gabriel Sedlák. On je tam odtud. K tomu se však dostanu až příště.

Z Košic jsem vyjel linkovým autobusem. Den byl od rána horký a zem připomínala plotnu, nad níž visí do běla rozpálený železný hák. Krajina byla vyprahlá a plná kopců, byť větší začínaly až trochu dál. Za tři čtvrtě hodiny jsem vystoupil v Jasově. První, co mě upoutalo, bylo množství drobného snědého lidu, který v hloučcích postával, posedával či polehával v ubohém parčíku před místním konzumem.

Z obchodu stále vycházeli další Romové, kteří si nesli nákup. Jiní vcházeli dovnitř. Mnoho mužů a žen mělo otevřenou plechovku s pivem a popíjelo. Jiní, nebo i ti samí, drželi otevřené krabice bomboniér, z nichž nabízeli okolo. Lahev kořalky jsem nezahlédl. Lid působil mírumilovně a spokojeně a jeho počínání trochu připomínalo anglický piknik.

Nahlédl jsem do obchodu, jenž byl plný těl a zaváněl velmi orientálně. Všiml jsem si, že v každém rohu postávají silní mužové, kteří k Romům nepatřili, a ostřížím zrakem sledují pohyb a dění mezi regály. Důvod k zakročení však neměli žádný. Vešel jsem na chvíli i do krčmy, která stála naproti samoobsluze, ta byla také obsypána Romy, muži, kteří si poroučeli pití.

Zde jsem kořalky viděl dost. Bylo však dopoledne a k žádným výtržnostem nedocházelo. - Cigáni dostali dávky, - řekla lakonicky paní, která mě míjela a všimla si mého zaujatého a směrem k ní tázavého pohledu. - To je dvakrát do měsíce. Přijdou, nakoupí, všechno utratí a pak zase odejdou. Bydlí v osadě za kopcem. A za čtrnáct dní znovu. No, čo robiť? – řekla smířlivě a pokrčila rameny.

Lid působil mírumilovně a spokojeně a jeho počínání trochu připomínalo piknik.

Lid působil mírumilovně a spokojeně a jeho počínání trochu připomínalo piknik.

Na romskou svébytnost a přítomnost člověk naráží na východním Slovensku na každém kroku. V Košicích, jakmile opustíte střed města, hned se ten lid objeví. Postávají v hloučcích, živě gestikulují, hluční a temperamentní, stále o něčem diskutující; posedávají na lavičkách před nádražím, schovávají se do stínu.

Každou chvíli se je nějaký strážník nebo ostraha snaží vypudit, oni se přemístí o pár metrů, pak se zase vrátí. Někteří občas nastaví dlaň a zkusí něco vyžebrat, já bývám se svým slabomyslným výrazem častým objektem zájmu. Některé mladé Romky jsou krásné, přitom se po nich plazí dvě nebo tři děti, jiné se popelí v prachu.

Muži působí dosti vyžile, někteří budou nejspíš permanentně opilí nebo omámení. Všichni stále kouří. Dětí je plno, jsou neobyčejně živé, mají v sobě jakousi neunavitelnou vitalitu a na mě reagují způsobem, jakoby mě znali a patřil k nim. Okamžitě a kdekoli se chtějí fotit, přičemž se postaví do estrádních formací, které jsou snad ovlivněny jejich kulturními hrdiny.

Dětí je plno, jsou neobyčejně živé, mají v sobě jakousi neunvitelnou vitalitu.

Dětí je plno, jsou neobyčejně živé, mají v sobě jakousi neunavitelnou vitalitu.

Pak jsem samozřejmě potkával Romy během těch pár cestovních dní. Vždy jsou na stanicích, takže budí dojem, že nějak cestují, stále jako by se někam přemísťovali. Pak jsem je vídal v hloučcích, jak jdou vesnicí s kbelíky plnými borůvek, které natrhali v okolních lesích. Před tím jsem tyto sběrače viděl na košickém trhu, stáli s borůvkami mírně opodál, s výrazem jako by netečným a hrdě indiánským, kdybych věděl, co s těmi čučorietkami počít, tak bych si jich půl litru koupil.

V autobusech mě několikrát řidič upozornil, ať si nesedám moc dozadu a já až asi na podruhé pochopil, že je to proto, že tam sedávají oni. Když bylo poloprázdno, bylo mezi nimi a ostatními několik řad volných. Když jsem projížděl malými městečky od Košic po Rožňavu, mnohokrát jsem viděl romskou mládež, sedící v autobusových zastávkách, jež jsou ubohé stejně jako u nás: kolovala mezi nimi plastová lahev s nějakým hnusem, na některých to bylo dosti znát, potáceli se unaveně kolem a myslím, že jim nebylo víc než patnáct. Pohled do očí některých těch holek a dětí byl přitom tak okouzlujícím způsobem krásný, jako když se člověk podívá do černého vyleštěného diamantu. Srdce mi trnulo.

Pak jsem je vídal v hloučcích, jak jdou vesnicí s kbelíky plnými borůvek, které natrhali v okolních lesích.

Pak jsem je vídal v hloučcích, jak jdou vesnicí s kbelíky plnými borůvek, které natrhali v okolních lesích.

Romskou osadu jsem ale letos žádnou přímo neprocházel. I tu Jasovskou, ze které byli ti Romové, kteří si přišli na úřad pro dávky, jsem obešel. Člověk je ale tuší kdesi v krajině všude a může na ně narazit kdekoli, jsou snad za každou větší vesnicí nebo městečkem, mírně skryté, trochu zašité do nějakého údolí nebo za nějaký kopec, aby nebyli hned na očích a snad aby zápach, kterým o sobě dávají znát – kdo by tvrdil, že nikoli, je pokrytec a pokrytectví ničemu neprospěje, těm lidem už vůbec ne – nedolehl k nosům té druhé části obce, která mnohde už je menšinová. Tak to prostě je – a bude. Na Slovensku a v trochu jiné, nevím, jestli příznivější, podobě i u nás.

Člověk je ale tuší kdesi v krajině všude a může na ně narazit kdekoli.

Člověk je ale tuší kdesi v krajině všude a může na ně narazit kdekoli.

Před šesti lety jsem v jedné takové romské osadě na Spiši prožil tři dny – tedy nespal jsem tam, na noc jsme jezdili do hotelu u Spišské Nové vsi. Ale od rána do večera jsem sledoval, jak můj kamarád Břetislav Rychlík tam natáčí dokument, ve kterém srovnával život Romů v Polsku, v Brně, v Maďarsku a na Slovensku –jmenoval se Černá srdce (...zem není gulatá).

Já jsem byl u té maďarsko-slovenské části. Napsal jsem o tom pak takový článek, který vyšel v časopise, kde jsem tehdy pracoval. Dám sem z něj tu část, která se týkala typické východoslovenské romské osady. Pochopitelně, že za tři dny si člověk vytvoří sotva povrchní představa, ale snažil jsem se – sine ira et studio - popsat co nejvěrněji, co jsem tam tehdy viděl a zažil. Fotografie jsou z toho roku 2007. Tehdy jsem fotil ještě na film, možná že to bylo lepší.

Ale od rána do večera jsem sledoval, jak můj kamarád Břetislav Rychlík tam natáčí dokument.

Ale od rána do večera jsem sledoval, jak můj kamarád Břetislav Rychlík tam natáčí dokument.

Stál jsem uprostřed osady Járeček u slovenských Markušovců na Spiši. O poměrech, které v těchto „ghettech“ panují, jsem neměl iluze, ale i tak to bylo jako rána do vazu. Bídné chatrče, které by člověk čekal v Africe, v brazilských favelách nebo na předměstí Dillí, stavení různě nachýlená, stlučená z latí, neopracovaných klád, železničních pražců vyspárovaných zatvrdlou hlínou a blátem. Dveře prokopnuté, vyvrácené z pantů, zavřené na závoru nebo jednoduše nahrazené hadrem. Podlaha většinou hliněná, střechy děravé, zalátované pláty plechu nebo térového papíru. Dědinou se táhla nová asfaltová cesta, ale to byl tak jediný spořádaný projev „civilizovaného“ světa. Ještě snad hydrant, u kterého ženy nabíraly vodu. Elektřina vedla jen k některým, přece jen lepším domům, to jest z cihel nebo tvárnic, ale i ty byly omlácené. Některé absurdně zdobil talíř satelitní antény. Všude se válely odpadky, především tisíce igelitových pytlíků, ale i všemožné harampádí, mezi tím slupky od brambor, zahnívající kosti, které občas popadl do tlamy prašivý pes. Do nosu příchozího okamžitě udeřil nasládlý zápach, kterého se pak ještě několik dní nemohl zbavit.

Z domů vycházeli lidé, jejich obyvatelé, a zvědavě na nás hleděli, vzápětí poznávali známé tváře, kteří tu již byli po několikáté, a přátelsky je zdravili. Za chvíli byla cesta plná lidí a z chatrčí vycházeli další a další. Naprosto převládaly děti. Ušmudlané a umazané, ale nesmírně živé, veselé a okamžitě na vše reagující. Jejich povyk se rozléhal osadou. Zdravili jsme se pak snad stokrát „Ahoj, ahoj“. Zapisoval jsem si jejich jména a brzo mi nestačil papír. Mezi tradičními jmény se objevil i Ronaldinho a k mému úžasu tam byl jeden „Beket“, pravděpodobně nikoli Samuel... Skoro každá mladá žena držela v náručí dítě, které s radostí ukazovala příchozím, a často už byla opět těhotná. S bříškem postávaly úplně mladé dívky: když jsem se některé absurdně zeptal, zda bude mít miminko, podívala se na mě oprávněně jako na pitomce – dile a řekla, že už má dvě. Některé mladé matky byly pohledné, jedna měla tvář jak černá madona. Břetislav Rychlík říkal, že takhle krásně vypadala Iva Bittová, když přišla jako patnáctiletá do Divadla Husa na provázku. Právě toto děvče jako jediné na nás hledělo plaše, jako by se stydělo za bídu kolem.

Kolegové filmaři se s mnohými zdravili jako se starými přáteli. Okamžitě nás zvali do svých příbytků. Jejich pokoje byly chudé, vyzdobené na kdysi růžově vymalovaných zdech například kusy vánočního balicího papíru, ale vesměs uklizené. Vzpomněl jsem si na to, co jsem četl o rituální čistotě u Romů a co říkala o „cikánské špíně“ romistka Milena Hübschmannová: „To není špína, co se válí kolem romských chatrčí, to jen tak vypadá jako špína.“ Romové přísně odlišují mezi nečistým (mahrine) a čistým (vujo). Mnohem důležitější je pro ně prý, aby se neznečistili uvnitř.

Odklízením odpadků by se prý znečistili, proto je pro ně přirozenější a jaksi hygieničtější nechávat je ležet před svým příbytkem. Ti, kdo ještě neztratili svou kulturu (ale jsou takoví ještě?), doma přísně dodržují rituální zásady, mají různé nádoby na přípravu pokrmů, a děsí se toho, že by se dotkli například sklenice, ze které pil nečistý gadžo. Kočka je prý pro ně vrcholně špinavý tvor, protože olizuje z povrchu svého těla všechnu špínu a přenáší ji do svého vnitřku. Šedá je však všechna barvitá teorie. O rituální nečistotě kočky naši Romové nic nevěděli, byť jsem v osadě žádnou nezahlédl. Když jsem se, to jsme se již trochu znali, zdrženlivě zeptal, zda by nebylo dobré uklidit to harampadí před domy, že by tím slovenské Neromy zaskočili, milí Romové vřele souhlasili, že hej, že by to bolo dobré. Nepředpokládal jsem, že by to na ně silněji zapůsobilo, podobně nadšeně mi odkývali návrh, aby si vysadili brambory nebo růže. Neměl jsem přitom pocit, že by nepořádek udržovali především z rituálních důvodů.

Naši hostitelé, široce rozvětvená rodina Tolkošova, nás přivítali písní. S nesmírným zaujetím a evidentním nadáním zpívali jakousi zbožnou „píseň o Ježíšovi, kterého mají v srdci“. Dojemně se přitom chytali za hruď a naznačovali, že právě tam mají Ježíše. V čele stál kazatel, štíhlý mladší muž s knírkem, dvěma zuby, oblečený do černé košile a černých kalhot, v ruce bibli. Pak začal kázat. Přečetl slovensky větu z evangelia a přeložil ji do romštiny. Bibli uměl nazpaměť, ani ji nemusel číst: vždy zavřel oči a odříkal text. Tato rodina před nějakou dobou konvertovala k sektě Mezinárodní křesťanské společenství, jejíž sídlo je USA, v Amerike, což hrdě zdůrazňovali. Od té doby nepijí alkohol a vedou ctnostný život, alespoň to tvrdili.

Jednou za měsíc nasednou do autobusu, který je odveze na shromáždění do kulturního domu v blízké Spišské Nové Vsi. Po bohoslužbě jdou nakoupit do Billy. „Devla je dobrý, poručil, abychom poslouchali Ježíše a našeho kazatele. Farář (katolický) je zlý. K čemu jsou obrazy a kostely, když máme Devlu v srdci.“ Devla je romsky Bůh a amatérský lingvista se zaraduje, neboť v tom slově zaslechne indoevropské kořeny: Déví – Deus – Dieu... Od jiných jsem pak dověděl, že je boss, zástupce sekty pro Slovensko, bezostyšně okrádá: odevzdávají sektě nemalou část sociálních dávek, ale Devla prý tak poručil.

„Bílá“, gadžovská část Markušovců působila oproti živé a hlomozem překypující osadě jako po vymření. Krásný, i když v minulých desetiletích zčásti zdevastovaný barokní zámek, zkonfiskovaný po válce rodu Mariássyovců, byl zavřený. Jediná hospoda nebyla otevřená, po silnici podél Hornádu sem tam přejelo auto. Zde byl klid skutečně velebný.

Na Boží hod velikonoční se z bílého, pozdně románského kostela (stejně jako za většinu středověkých památek i za tento vděčí kraj německým kolonistům) trousilo pár babek v šátcích, sem tam nějaký pantáta. Ještě před pár lety tu byli Neromové ve většině, nedávno se poměr obrátil a rychle se rozrůstající cikánský Járeček převážil staré městečko. Dnes tu žije osmnáct set Romů, šestnáct set Slováků a nic nenasvědčuje tomu, že by se populační trend měl měnit, naopak. Zastavil jsem se u fortny kostela, z něhož právě vycházeli svátečně oblečení lidé s několika vyšňořenými a vymydlenými dětmi. Po chvíli rozpaků jsme šli rovnou k věci: Co na to říkáte? Co si myslíte o Járečku? Znáte se s těmi lidmi?

Slova se ujala energická žena středních let, ostatní souhlasili. „Co bychom říkali?! Je to strašné a nikdo neví, co s tím. Podívejte se, já pracuji na sociálním odboru, já ty lidi znám. Když potřebují vyplnit papíry pro nějaké dávky, to jsou velmi inteligentní, všechno zvládnou. Ale práce, robota? Kdepak, to jsou najednou všichni nemocní. Ne, do osady nikdo ze Slováků nechodí, co by tam dělal? Ještě by něco chytil. Ano, je to ostuda, ale ať si je pánové z Bruselu odvezou, když jsou tak chytří. Já vím, že ty děti jsou často talentované, mají hudební nadání, jsou bystré. Ale to tak do třetí čtvrté třídy, pak už je to marné. Však u nás ve škole na jedno slovenské dítě připadají tři romské. Nevím, jak to půjde dál. Sterilizace by byla proti lidským právům. Ale že my si nemůžeme vysadit brambory, protože jsou druhý den z polí už zase vyhrabané, to není proti lidským právům? Víte, já jsem věřící, ale radši bych byla, kdyby ti Romové nikdy neslyšeli, že Bůh přikázal: Jděte a množte se. Jestli je nějaké řešení? Na Slovensku se říká: Krátký výběh a dlouhý bič.“ Dodejme, že to říká především vůdce nacionalistů Ján Slota.

Vracel jsem se do osady, kde mě už vítaly houfy dětí, jedno přes druhé volalo: „Ahoj, ahoj, ahoj.“ Lidé stáli před svými barabiznami a tam, kde fungovala elektřina, měli vytažené magnetofony, z kterých vyhrál ryčný balkánský rom-pop. Kde proud nebyl, byla kytara. Někteří tancovali a popíjeli z plastových lahví vinný patok. Kynuli mi, zvali mě na skleničku, vyptávali se, odkud jsem. Když slyšeli, že z Prahy, pokyvovali a říkali, že tam také pracovali. Znali pozoruhodné podrobnosti o pražských periferních nádražích. Slunce se opíralo do zaprášených oken, vůkol se vznášel sladký pach. Na horizontu bylo vidět Tatry a tento pohled dodával výjevu něco himálajského a mystického.

(Týden, květen 2007)

Z domů vycházeli lidé, jejich obyvatelé, a zvědavě na nás hleděli.

Z domů vycházeli lidé, jejich obyvatelé, a zvědavě na nás hleděli.

Naši hostitelé, široce rozvětvená rodina Tolkošova, nás přivítali písní.

Naši hostitelé, široce rozvětvená rodina Tolkošova, nás přivítali písní.

Víte, já jsem věřící, ale radši bych byla, kdyby ti Romové nikdy neslyšeli, že Bůh přikázal jděte a množte se.

Víte, já jsem věřící, ale radši bych byla, kdyby ti Romové nikdy neslyšeli, že Bůh přikázal jděte a množte se.

V tom Jasově jsem ještě vlezl do jeskyně, v níž jsem se praštil do hlavy o krápník, že mi z čela začala kapat krev. O tom a podobných příbězích napíšu však až příště.

  • 5Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Hledáte maminku s dítětem a podobnými zájmy?
Hledáte maminku s dítětem a podobnými zájmy?

Na eMimino.cz najdete maminky, které jsou na tom podobně.