Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

PEŇÁS: Národní aneb Po sametu

Názory

  13:19
Bylo už po půlnoci, tedy už normální 18. listopad. Mírně a slavnostně připitý jsem se ještě zastavil v podloubí Kaňkova domu, kde vzduch byl parafínový a atmosféra jaksi magická. Blikotavá zář stovek, možná tisíců svíček, osvětlovala tváře zírajících nočních chodců. Tak jsem tam také chvíli stál, nevrávoral, ale měl pocit, že je čas jít domů. Byl to pěkný 17. listopad.

Oslavy 25. výročí Sametové revoluce na Národní třídě foto: Jiří Peňás, Lidové noviny

Já jsem však vinou svého sklonu k zmatkům a špatné koordinovanosti skoro všechno prošvih. Jestliže ony demonstrace pražské lumpenkavárny někdo organizoval – jako že asi každou takovou sešlost obvykle někdo organizuje, třeba lidé, kteří si řeknou, že někam přijdou a pozvou tam další - tak já jsem byl zorganizován špatně a mohl bych se tedy cítit dotčen. Myslel jsem si, že vrcholem dne bude večer něco jako lidský řetěz se svíčkami, jenže jednak jsem nemohl najít doma žádnou svíčku a pak, když jsem tam přišel, lidé, kterých bylo na Národní pořád ještě dost, spíše jen tak postávali a korzovali a klábosili, než že by se měli chuť chytat se mnou za ruce. Vrchol už se totiž konal o pár hodin dřív na Albertově a byl to vydatný vrchol, teď to bylo jaksi post coitum. Šel jsem proto do kavárny Jericho, kde se sešlo pár mých kamarádů z Respektu, abychom si připomněli, že je to pravě rok, co umřel jeden ze zakladatelů toho časopisu, Tomáš Pěkný, jeden z nejskvělejších lidí, co jsem měl možnost v životě potkat. Tomáš se narodil 8. května strašného roku 1943: Tomáš byl židovské dítě - a zemřel 17. listopadu. Tomáš si uměl vždy skvěle vybrat.

Pieta na Národní třídě

Ale na Národní jsem byl dopoledne, v jedenáct, když se tam ukazovaly ty červené karty. Zase jsem přišel trochu pozdě, takže karty už byla rozdané (prý je distribuovala americká amabsadáda, napsaly pak magorské zdroje, protože sehnat kus červeného papíru je v naší zbídačelé zemi zhola nemožné), takže jsem neměl co ukazovat. Místo toho mi jeden známý politolog-anarchista vtiskl do ruky papírek s úryvkem básně Egona Bondyho z konce prosince roku 1989, kde tento svérázný filozof a ještě svéraznější člověk prorokoval lidem, kteří se nejspíš právě radovali ze svobody, co se s nimi za pár let stane.

Jak jste věřili ve svobodu
A zbyla z ní svoboda obchodu
t. j. podvodu
Zalízt pod vodu
a tam utopit byste se měli
vy co jste na Václaváku v nadšení vyváděli
To co jste chtěli jste dostali:
zas vám akorát nasrali
A rvát vlasy by si měl pan Havel
jak to s váma sválel

Oslavy 25. výročí Sametové revoluce na Národní třídě

A onen dobrácky vypadající anarchista středního věku ty škodolibé veršíky rozdával asi v představě, že se ti, kteří je budou číst ustrnou nebo zděsí nebo se rozhořčí nebo prozřou nebo já nevím co, snad, že jim dojde, jak dopadli, že ta jejich svoboda vlastně žádná svoboda není, že žijí v klamu, že celých dvacet pět let jsou obětí velkolepého podvodu a podfuku, který s nimi sválel „pan Havel“ – i když je trochu nelogické, že když se mu to tak povedlo, proč by si musel rvát vlasy, ale na to se zřejmě tak nehledí. Jenže předpokládám, že ti lidé, které potom onen literárně založený levý politolog nazve na facebooku „davem“, si možná ty veršovánky přečetli a hned to zas pustili z hlavy nebo tou hlavou zakroutili a řekli si, no jo, máme tu svobodu a k ní patří i takové blbosti. Ano, blbosti jako je tohle, jako to strašení a vyhrožování a lamentování a apokalypsy přivolávání, kterého je ovšem všude kolem dost, toho rozsévání třídní a jaké jen možné nenávisti, toho skuhrání a kvílení a závidění a šklebení. Ale asi většina z nich dala ten papírek do kapsy a ani ho nečetla a korzovala tou Národní, kde potkávali známé nebo aspoň takové, kteří by jejich známí mohli být.

Ti lidí nesjpíš na Národní přišli, protože patří mezi ty, kteří by asi řekli, že vedou tak nějak normální životy, které jsou vlastně docela dobré. Ano, dobré... Určitě nejsou nijak luxusní a bezstarostné, protože střední městská třída, o niž se většinou jednalo, to u nás skutečně nemá zas tak jednoduché, ale jsou to především jejich životy a jejich starosti a tedy také jejich štěstí. A tito lidé mají 17. listopad nejspíš docela rádi a vědí také, proč ho mají rádi a proč mají rádi svoji svobodu a svůj způsob života, který jim ta svoboda umožňuje vést.

Události na Národní třídě spojené se státním svátkem 17. listopadu

A zase jsem měl pocit, že to jsou ti lidé, které jsem viděl před třemi lety v průvodu při pohřbu Václava Havla (ČTĚTE ZDE) , prostě lidé, kteří nebyli od pohledu vzteklí a štěkaví, ale ve výrazu měli spíš něco klidného a lehce veselého, tvářili se nechci říct svátečně, protože to by bylo asi příliš, ale vyladěni byli veskrze pozitivně a přátelsky. A myslím, že bylo typické, že i když byla Národní opravdu plná, tak se ti lidé, nestrkali a nevráželi do sebe, ale dávali si přednost, takže tam klidně mohli korzovat kočárky a rodiče s dětmi, takže to byla taková baby friendly akce, jak by řekly středně mladé matky, kterých jsem tam potkal aspoň pět takových známých a stejný počet otců, protože ještě někteří mí známí mají malé děti, takže nejsem ještě takový stařec, i když jsem tady toho 17. listopadu byl už před těmi 25 lety, což by mi, na rozdíl od prezidenta, dva tři lidi dosvědčili. A ke sváteční atmosféře té akce přispívalo i to, že si tam bylo možné koupit koláče a svařák a gulášovou polívku, což jsem postupně učinil a nikdo mi ji nepřevrhl a nevrazil do mě a ten svařák jsem v klidu dopil. A trochu mi to připadalo podobné občanské slavnosti, kzeré jsem viděl třeba v Berlíně nebo které jsou v Paříži, když je 14. červenec, i když tedy k tomu musí člověk zapojit trochu fantazie a dobré vůle. Ano, přišlo mi to jako korzo lidí dobré vůle. A uvažoval jsem, jestli půjdu do Slavie nebo Louvru, ale pak jsem zavrhnul obě možnosti a šel domů psát sloupek, což musím dělat každou neděli. A chtěl jsem jím udělat někomu radost, tak jsem ho napsal Vlastě Chramostové k narozeninám, neboť je má 17. listopadu.

Autor fotoblogu Jiří Peňás na Národní třídě 17. listopadu 2014

A já vím, že někdo, a není jich málo, v těch lidech, kteří přišli na Národní jednak kvůli tomu svátku a pak také proto, aby vyjádřili jistý protest, vidí stádo a fanatiky a idioty a lumpenkavárnu a lůzu a dav a nepřátelskou třídu havloidů. A současný prezident – a jiným způsobem i ten předchozí - jimi, aspoň to tak vypadá a myslím, že tomu i tak bude, pohrdá. Cítí v nich totiž své protivníky, stvoření z jiného světa, než toho jejich. A tak jim vyhlásil svým způsobem válku, tedy samozřejmě jen verbální a symbolickou a je pravda, že tento stav, tato společenská vrstva ji přijala a je s ním opravdu v jisté válce, naštěstí zase jen symbolické a kulturní – třeba o ta sprostá slova, i když o ně zas tak nejde. Je to přitom paradoxní situace a v normálních demokraciích asi nevídaná věc, že hlava státu nereprezentuje také a právě ty občany, kteří se s režimem a státem mají ochotu asi nejvíc identifikovat a kteří jsou nejvíce ztotožněni s jeho symboly, z nichž jeden je ten 17. listopad. Jistě, že by mi to někdo, třeba ten bondyovský politolog, vysvětlil třídně, že tady na tom korzu se sešla zahnívající vrstva buržuasie a že ta je odsouzena, jako už několikrát v této zemi (vždy to bylo k jejímu mimořádnému prospěchu...), k zániku a že lpěním na svých hodnotách, které jsou ve skutečnosti pseudohodnotami a kýčovitými abstrakcemi (ta směšná pravda a láska, ehm) a či prázdnými modlami (Václav Havel především) jen k němu, tedy k tomu vlastnímu zániku, přispívají – a dobře jim tak. A že tedy prezident - a to už mi nikdo vysvětlovat nemusí -, jenž deklaroval hned první hodinu své funkce, že bude prezidentem dolních deseti milionů, se přirozeně opírá o ten spodek společnosti (který sice zcela jistě netvoří deset milionů lidí, tak špatné to v této zemi opravdu není), ale čím bude rozsah této dolní plochy větší a čím budou napětí a animozity mezi těmi nahoře a dole (ať už ti lidé skutečně nahoře, či dole opravdu jsou) ostřejší a zavilejší, tím bude jeho postavení silnější. Tím bude jeho ego nafouklejší a jeho zlostná povaha spokojenější. I když otázka základní je, co z toho vlastně ten nemocný člověk vlastně má... Ale lidská duše je tajemná a často temná.

Ale na té Národní bylo především veselo a fajn. Buržuasie či co se to tam sešlo, jako zahálčivá městská třída umí zkrátka svátky pěkně pojmout. Měla se sice podle Bondyho už dávno utopit, ale zatím vesele pluje, byť možná vstříc svému zániku. Ale tam plujeme – sub specie aeternitatis, což by i prezident věděl, co znamená – vlastně všichni.

Nová scéna ND uvedla ve státní svátek 17. listopadu představení Po sametu

Ale já jsem měl ten večer ještě jeden program. Z Jericha, odkud je to kousek, jsem se přemístil na Novou scénu, kde se konala premiéra představení Po sametu. Z něj jsou ty fotografie, které jsem tentokrát použil jako ilustraci tohoto pojednání. A je jistě poznat, že já nejsem jejich autorem. Ono představení je pokusem, myslím, že zdařilým, převést do divadelního tvaru rubriku Minulý týden, kterou od roku 1992 sepisuje týden co týden Ivan Lamper do svého, neboť on ho založil, časopisu Respekt. Já jsem měl tu čest být několik let jeho kolegou, což asi vedlo dramaturgy představení k návrhu, abych napsal do programu nějaký text. Já ho sem, s jejich svolením, dávám, neboť myslím, že také svým způsobem patří k 17. listopadu.

Představení Po sametu vám samozřejmě doporučuju shlédnout. Je jaksi o nás.

Klovající orel Ivan Lamper

Myslím si, že jestli někdo zná skutečně dobře českou společnost, pak je to Ivan Lamper. Zná ji natolik dobře, že být českou společností, krčil bych se v koutě hanbou a prosil bych každou hodinu, tedy dobře, každý týden, kdy Ivan Lamper chystá pro poslední stranu Respektu další registrace mých skutků, ať už mě nechá, ať už mě nemučí, ať už mě tak nesleduje, ať už mě tak nepozoruje, zkrátka ať mě nechá být, že za tu námahu a energii nestojím, protože stejně se mnou nic nezmůže. Já, tedy ta společnost, už jsem prostě taková, taková trochu mrcha nevychovaná, vulgární a zkorumpovaná, latentně fašistická a totalitářská, netolerantní a někdy i otevřeně rasistická, nevzdělaná a často primitivní a násilnická, nevděčná, nečestná a zákeřná, potvora se sklonem k falši, podvádění a zradě. Ano, vlastně je zázrak, že stále jaksi existuju v relativně únosné podobě, že jsem se nezhroutila, nezničila se svou proradností a perfiditou, svou neschopností se sebou něco udělat, být konečně k něčemu dobrá, něčemu se naučit, poučit se z těch strašných přehmatů a chyb, které jsem navršila jednu za druhou, tedy civilizovat se konečně. Vždyť kdy jindy jsem k tomu měla mít – mluvím stále za tu společnost - příležitost než v těch vlastně docela šťastných letech, kdy mi spadla do klína svoboda a s ní i demokracie, se kterými jako bych si nevěděla vlastně rady, ba o ně moc nestála, někdy jimi snad i pohrdala nebo je přímo odmítala, ale spíš k nim byla lhostejná a nevšímavá, vlastně si ani nevšimla, že tady pořád ještě je. Až jednou demokracie a svoboda třeba nebude, a nemusí to být ani za dlouho, třeba mi ani nedojde, že se to stalo. Protože lhostejnost, to je vlastně moje nejsilnější vlastnost, já jsem tak lhostejná, že je mi úplně buřt, tedy úplně jedno, kdo si co žvaní a píše, natož nějaký Lamper z Respektu, pisálek jeden, což musí být, jak říká můj prezident Zeman buď prostitutka, nebo kurvička a v každém případě hlupák... Protože on to ví, on, Miloš Zeman je kvintesencí této země a plod jejího ustrojení. Spolu s Václavem Klausem nejčastější hrdina dvaadvacet let vznikající týdenní kroniky polistopadové české, první roky ještě i československé společnosti...

Spoluzakladatel časopisu Respekt Ivan Lamper.

Byl jsem v devadesátých letech nějakou dobu, více méně šťastných šest let, redaktorem Respektu, toho dítěte vervy a zápalu Ivana Lampera. Nejsem však historikem toho časopisu a nepatřil jsem ani k úzkém kruhu Ivanových přátel, s kterými časopis v prvních měsících roku 1990 zakládal, respektive ho budoval z disidentských a samizdatových základů. Ivan byl o několik rozhodujících let starší a především neskonale zralejší a ostřílenější – vlastně myslím, že Ivan patří k těm lidem, kteří jsou hotoví už jaksi s koncem dětství (pokud u nich tato fáze vůbec nastane) a pak se vlastně ani nemusí moc měnit, jen se přitesávají a tvrdnou. Znal jsem ho ovšem už před listopadem 89 od vidění, věděl jsem, že spolupracuje s Jáchymem Topolem a Viktorem Karlíkem na Revolver Revue, tom asi nejlepším, co na sklonku 80. let v samizdatu vznikalo, věděl jsem, že je ze Zlína a zná se se Stanislavem Devátým a také jsem slyšel, že je radikál a že je připravený do toho jít, tedy do střetu, do nějaké formy guerilly se vší tvrdostí – nyní vím, že Ivan je přesvědčený gándhíovec a byl jím nejspíš už tehdy, což se s tou guerillou nevylučuje. Ani fyzicky nešlo Ivana přehlednout a nezapamatovat si ho: ostrý pohled, ostré rysy, ostrá gesta, image intelektuála z dolů a fabriky, asketa vždy stylově vyladěný, brýle s černou obroučkou, na krátko ostříhané vlasy. V prostředí spíše undergroundově rozevlátém, spíše vlasatém a hedonisticky založeném, byl Lamper vzácným úkazem, jako by geometricky či kubisticky vytvarovaným artefaktem s ostrými hranami a jasnými konturami; napíšu ještě, že takhle - i díky těm brýlím - jsem si představoval Jiřího Koláře v 50. a 60. letech, klovajícího orla, diskutéra, pregnantně a přesně uvažujícího a formulujícího, který nikomu nedaruje nic zadarmo.

Ivan Lamper (uprostřed).

Já jsme přišel do Respektu ovšem až v roce 1994, to už to byl zaběhnutý a dobře šlapající stroj, tedy to není přesné, spíš bicykl čili kolo, obsazené samými individualisty, někdy i svérázného typu a zaměření, ostatně jiný člověk než poněkud podivínského založení by v Respektu ani být nemohl. To podívínství ovšem spočívalo v ochotě jít do věcí naplno, odsunout své osobní zájmy, ba i potřeby, spokojit se s podstatně nižším platem než v jiných médiích, smířit se s jistým spartánstvím a s tím, že hulit tam bude vždy a všude každý (tehdy myslím kouřil i Ivan) a že něco jako pracovní doba neexistuje. Byly to však na druhé straně časy předinternetové a Respekt byl týdeník, takže času bylo relativně dost, pohltily ho však nekonečné diskuse vedené v redakci a s přibližujícím se večerem v blízkých a podobně začouzených hospodách: když redakce byla na Sokolské, byla to nonstop hospoda U havrana, když jsme se přestěhovali do Křemencové chodili jsme nikoli naproti ke Flekům, nýbrž do potemnělého a propolysem prosáklého baru U včelařů, zařízení Českého svazu včelařů. Ivan se tam stavoval však spíše výjimečně. Pro něj bylo hospodské kecání myslím ztrátu času. A také si myslím, že v jeho přítomnosti ani moc tlachat a žvanit nešlo.

Inscenace Po sametu na Nové scéně ND 17. listopadu

Už jsem bohužel nezažil ty časy přeměny disidenstko-samizdatového chaosu v první solidní porevoluční zpravodajský a politicko kulturní časopis. Vím, že Ivan tam měl hlavní roli a dovedu si i představit jakou. Byly to doby ryzího entuziamu, ale i chvil, kdy, jak jsem slyšel vyprávět, Ivan řádil tak, že muži se chvěli s hlavou v dlaních a těch pár příslušnic slabšího pohlaví (Respekt byl dlouho výrazně maskulinní záležitostí) plakaly či se zavíraly na toaletě. Toto už v polovině 90. let polevilo, Ivan Lamper se někdy v té době odstěhoval na Vysočinu a do pražské redakce jezdil na několik dní jednou za dva týdny. Vždy bylo poznat, když je v redakci: to tam bylo jaksi větší napětí, všichni se tvářili jaksi odpovědněji, rukopisy se odevzdávaly včas, redaktoři měli pocity jako před těžkou zkouškou. Ivan pracoval obvykle doma, na venkově, a rukopisy editoval na dálku, dlouho přes fax a telefon, který klidně mohl s něšťastným redaktorem trvat i dvě hodiny, třeba i déle. Ivanova metoda redigování byla taková, že autor článku, odhodlaný zpočátku vzdorovat a stát si za svým se v průběhu hovoru s Ivanem proměňoval až se nakonec zcela ztotožňoval s jeho názorem, byť mohl být na začátku protikladný, takže i článek se v průběhu redigování celý proměnil, přičemž domnělý autor měl na konci radost, jak hezky a výstižně ho sám napsal.

Jedno jsem v té době nechápal. Proč Ivan nepíše sám. Nepochyboval jsem – a vůbec jsem v tom nebyl jediný – že není lepší novinář v této zemi, není člověk, který by byl schopen tak přesně vyhmátnout jadro věci, uchopit ho v jeho podstatě a výstižně vyložit. Nikdo neměl při debatě o čemkoli v téhle zemi podstatném tolik energie jako Ivan, nikdo neargumentoval tak přesvědčivě a tak výstižně jako tenhle klovající orel v brýlých s výrazně černými obroučky. Když jsme seděli kolem redakčního stolu a poslouchali přesně formulované Lamperovy věty, obvykle někdo nakonec řekl: „Tak to, proboha, Ivane napiš! Nikdo to nenapíše tak dobře jako ty!“ Ivan se podíval jako když po něm chceme něco nemožného, zakroutil hlavou a řekl, ne to musí napsat někdo jiný. Já ne.

Bylo to Ivanovo rozhodnutí, které nejspíš souviselo s tím, že pro něj byl důležitější časopis jako celek, tedy komplexnost jeho formy a obsahu, který by v ideálním případě sepsal celý sám, ale protože to objektivně nešlo, ustoupil do role toho, kdo ho dává dohromady, kdo mu určuje směr a kdo za něj za celý ručí. To by v případě, kdyby psal jednotlivé texty, ať již reportáže nebo komentáře, zvládl by jistě obojí, nemohl. V tomhle byly jeho nároky absolutní.

Herec Saša Rašilov v inscenaci Po sametu na Nové scéně ND 17. listopadu

A absolutní – ve smyslu mravním, etickém a lidském - byly a jsou i jeho nároky na společnost. Způsob, jakým ji sledoval je přitom v zajímavém rozporu s jeho jednoznačnou angažovaností. A se s ní zároveň doplňuje. Ve svém každotýdenní rubrice Minulý týden ji totiž nekomentuje, nekritizuje, nenapomíná. Jen ji svým přesným způsobem bere za slovo. Monitoruje její skutky, věci důležité i bizarní, cituje výroky podstatné i kuriozní. Spolu s kongeniálními ilustracemi Pavla Reisenauera, ji nastavuje zrcadlo, které nemuže nebýt satirické. Je to satira na ostří nože, ale nikdy v ní nepadají rány pod pás, nikdy není záludná, potměšilá nebo nečestná a vlastně ne každý ji jako satiru pozná. Je to anatomická satira, vivisekce, při které tuhne úsměv. Jako postavy na nekonečném a nikdy nekončícím orloji se v něm otáčejí figury české existence, postavy politiků, šíbrů, podvodníků, gaunerů, zlořinců, rasistů, sexistů, bláznů, šílenců a psychopatů, lidí všeho druhu, také ovšem lidí poctivých, zajímavých, vynikajících nebo jen takových, kteří se k něčemu důležitému přichmýtli. Důležité místo tu mají houbaři jako, vedle temných nimrodů, na které má vegetarián Lamper spadeno, lepší alternativa české existence. Ta je pro něj nevyčerpatelným zdrojem mírných nadějí, ale mnohem větších obav a skepse, která je někdy tak veliká a tak odůvodněná, že se člověk musí bránit před úplným zhnusením a zoufalstvím. Způsob, jak nad ni, tedy nad českou společností úplně nezlomit hůl, přitom není pro člověka, který ji tak dobře pozorně sleduje, snadný. Myslím, že jedinou metodou, jak to lze učinit, je udržet si schopnost na ni hledět se směsicí klidu, nadhledu a úžasu. Člověk nemusí být fatalista ani zoufalec, aby neztratil naději, že houby příští rok zase porostou, myslivci si najdou jinou zábavu než masakrovat nevinnou zvěř a česká společnost bude slušná a ve své většině čestná, kultivovaná a s citem pro vkus, míru a spravedlnost. Tato naděje je samozřejmě velmi slabá, ale na to jsme si už zvykli. A Ivana Lampera podezírám, že jinou by si už ani společnost nedovedl představit. Na to ji zná moc dobře. Proč by to ale nebýt té naděje všechno pořád delal? Asi kvůli ní.

Foblogy na www.jiripenas.cz/fotoblog/

Autor:

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!