15. prosince 2009 9:03 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Nazdar, smutku
anebo Marlene jede domů

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Slezská ulice v Kreuzbergu | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Slezská ulice v Kreuzbergu | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Bonjour tristesse. Kolem toho trochu nepovedeně provedeného nápisu vysoko na nároží šedivého domu ve Slezské ulici (Schlesische Strasse) v Kreuzbergu jsem chodil dva dny a vždy slušně odpověděl, Guten Tag, Trauer, Hallo, Sadness, Nazdar, smutku.

Jak ví každý, kdysi tak pozdravila svět Francoise Saganová v své prvotině, kterou sepsala ve osmnácti letech, kdy už jako správná existencionalistka-začátečnice věděla, co od života čekat. Tady ale jako by ten nápis mrkal jedním okem onoho vikýře na město, které svou hlubokou melancholii sice nevystavuje na odiv - na to je příliš drsné, cool, hrdé a paličaté - ale má ji zadřenou ve své mentální zkušenosti; vydechuje ji svými dlouhými ulicemi a parky a nábřežími, šeptá ji svým kovově dunivým hlomozem nadzemní dráhy, vyzařuje ji svým už severním světlem, které mi připadá už jaksi mořsky stříbřitější a než v jižnější a dokonale suchozemské Praze, a to i v mlze, která Berlín zavaluje v prosinci po celé dny.

Spréva, tedy Spree, pramení pár kilometrů od našich hranic, tam, kde končí Šluknovský výběžek a k severu se svažují kopce, které se jmenují Lausitzer Bergland, a jsou nejseverněji položenými kopcemi v jinak už jen ploché, jen sem tam mírně zvlněné, rovině, která se táhne až k moři. Chvíli se jmenuje Sprewja, když teče Lužicí, kde zůstalo pár desítek tisíc Sorbů, pro které je to jejich domjacy rěka. Na rozdíl od naší Vltavy má Spréva sklony se třepit a větvit a vytvářet kolem sebe tůně a zátočiny a pak i celou vodní krajinu s močály a jezery a přírodními rezervacemi a naučnými stezkami a vzdělávacími ekosystémy, v čemž jsou Němci skuteční kulturtrégři. A i tady v Berlíně je Spréva vsáklá do města jinak než naše Moldau, která si majestátně jednou mohutnou cestou teče pod panoramaty. Spréva je tu mnohem nenápadnější a zároveň vlhce přítomnější, neboť je rozvedena kanály do různých stran, což dává těm místům jaksi meditativní charakter, neboť pohled do klidné, či jen nepatrně tekoucí vodní hladiny je dušezpytný, jak ví hlubinná psychoanalýza a jak to popsal Gaston Bachelard v knize Voda a sny. A ty denní sny na mě přicházely, když jsem šel Kreuzbergem podél kanálu, který se jmenuje Landwehrkanal, tedy Kanál domobrany, což má jakýsi dávný militární důvod, neboť kopíroval v 17. století městské hradby, a v lednu 1919 v něm pár kilometrů po proudu v Tiergaten plavala mrtvá těla Rosy Luxemburgové a Karla Liebknechta; ale teď tam plavalo jen listí, které neznatelně unášel proud.

Kanál domobrany


Minule jsem psal, že jsem v Kreuzbergu četl kreuzberský román Svena Regenera Ještě jedno, panne Lehmane (minulý týden jsem o té knize napsal krátký článek do LN). A v jedné kapitole tam jde onen pan Lehman na koupaliště do Prinzenstrasse s nadějí, že se tam setká s kyprou Katrin, která se mu líbí, ale všechno dopadne trochu jinak – místo ní tam potká známé opilce, se kterými si bude muset dát pivo, protože je mu trapné přiznat pravý účel návštěvy koupaliště, takže když přijde Katrin, bude muset dělat, že tam přišel kvůli těm opilcům. No, neděje se v té knize nic dramatického vlastně po celý čas, a stejně klidně vypadalo to koupaliště i teď, v prosinci, kdy jsem do něj hleděl přes plot a vlastně viděl jen park a opadané stromy a tušil, že ty kabiny vpravo asi budou šatny a ještě dál bude bazén, který se rozkládá tak pěkně mezi dvěma řadami činžovních domů, takže v létě vidí nájemníci rovnou na plavce.

Koupaliště v zimě

Po celé ty tři dny se ztrácela koule televizní věže na Alexanderově náměstí - to jméno má skutečně po ruském carovi Alexandru I., pro kterého tady v říjnu 1805 vystrojili slavnostní přehlídku, neboť to byl protinapoleónovský spojenec - v mlhách. Když na něj svítí slunce, vytváří jeho skleněný a kovový plášť zajímavý optický efekt: světelný kříž. Když se tam objevil poprvé, tedy v říjnu 1969, když se věž s parádou "odhalovala" (zajímalo by mě, jestli přes ni hodili plachtu), byl Walter Ulbricht pěkně naštvaný. Prý tomu zrcadlení pak Berliňáci říkali Rache des Papstes, papežova pomsta. Ale i takhle zahalená má ta věž něco do sebe. Roste do nebe jako ten obří stonek fazole, co, se na něj vyšplhal baron Prášil (von Münchhausen). To byl ostatně Němec jak poleno.

Věž v mlze

Pamatuju si v devadesátých letech, jak na těchto místech bylo nejmohutnější staveniště, které jsem kdy v životě viděl: táhlo se celým dlouhým pásem ve středu města a byl to svým způsobem úchvatný pohled, zvláště, když jste jeli S-Bahnem, jehož vlak v některých úsecích zpomaloval, protože překonával rozestavěná místa: všude bylo plno strojů, jeřábů, bagrů, traverz, pylonů, obrovských míchaček, mezi tím hemžení dělníků a v pestrých bundách a v barevných helmách, takoví mravenci ztracení v písčité jámě. Na člověka to působilo, že takhle se naposledy musely stavět pyramidy nebo možná bělomorský kanál. Ale zároveň bylo jisté, že je to vše promyšlené a dokonale organizované, i když to působilo jako naprostý gigantický chaos, pod nímž nějaký řád viděl jen kolektivní německý inženýr. No, už to mají hotové, jak známo, Berlín má svůj střed, své mocenské, vládní, dopravní, kulturní a já nevím jaké centrum, v něčem ohromně ambiciózní a pompézní, ale zároveň by mu křivdil, kdo by tvrdil, že to tu působí chladně, nelidsky, imperiálně. Tohle nemá nic společného se vizemi Speera a toho víte koho s jeho Germanií, tohle je sídlo demokratické Metropolis, Německa bez komplexů, země docela vlídné a jaksi rozumné, a v něčem až dojemně idealistické. Aspoň mně se to tak jeví.

Centrum germanie

Tím bych svůj paján na Berlín ukončil. Došel jsem k hlavnímu nádraží, koupil si na cestu výborný a vždy čerstvý sendvič a ještě lepší koláč s drobením a zase myslel na to, proč jsou ty naše nádražní sendviče tak často olezlé a nechutné. Pak jsem ale nemohl najít lístek od úschovny zavazadel, potom jsem zase nemohli najít to zavazadlo, pak jsem nemohl najít perón, potom jsem si nemohl najít jízdenku, pak mi ten sendvič spadl na zem na mazanou stranou, pak mě málem zatkli, když jsem si chtěl zapálit, potom jsem už byl úplně vyřízený, z posledních sil nastoupil do vlaku a hned usnul. Zdálo se mi, že jsem nechal v Berlíně kufr a začal známým hlasem zpívat Ich hab noch einen Koffer in Berlin / deswegen muss ich da nächstens wieder hin. Cestující se otáčeli a divili se, že s nimi jede Marlene Dietrichová.

Nádraží

  • 0Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Jste ve městě nová a nikoho neznáte?
Jste ve městě nová a nikoho neznáte?

Na eMimino.cz najdete maminky, které jsou na tom podobně.

Najdete na Lidovky.cz