11. prosince 2013 20:59 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Norimberské trosky
anebo Samec na můstku

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 2Diskuse
Norimberk | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Norimberk | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
O Norimberku se dá psát různými způsoby, teď před vánocemi jako o městě perníku a šíleného ježíškovského trhu (Christkindlesmarkt), do něhož když se člověk neočekávaně dostane, myslí na norimberský trychtýř a jiné mučící nástroje. Neboť ten trh, to je jedna davová zácpa, která se pomalu pohybuje kulisami toho krásného města nasáklého vůní perníku, svařeného vína a historie, která je však v mnohém dosti temná.

Ale do vánoc zbývá ještě trochu času. Gotiku, císaře Karla IV., říšské klenoty, Krásnou kašnu a Dürera a všechny ty rozkošné pasti na peníze nechám na příště a tady se budu věnovat rozvalinám. Rozkládají se na jihovýchodním předměstí města, tady na místech, kudy se do Norimberka vjíždí nebo odjíždí z Prahy. Jejich hlavní tvůrce, architekt a Hitlerův miláček Albert Speer snil o tom, že jednou, za stovky, možná tisíce let, budou zbytky jeho staveb připomínat rozpadlé velkolepé trosky „věčného města“, kterému měl v něčem Norimberk konkurovat. Dalekým generacím se budou prý tyto ruiny jevit jako monumenty dávné a velké doby zakladatelů, jejich zborcené pilíře a sesuté zdivo bude vyvolávat romantické představy o dávné nádheře a rozkvětu doby, v níž tkvěly základy tisícileté říše. Poutnící budou do Norimberka, toho „nejněmečtějšího z německých měst“ putovat tak jako v naší době se přichází do Říma a v jeho antických rozvalinách se sní o velké slávě těch legendárních časů. Dalekým generacím se budou prý tyto ruiny jevit jako monumenty dávné a velké doby zakladatelů.

To rozsáhlé prostranství mezi Luitpoldovým parkem, Zeppelinovou loukou a Martovým polem je skutečně působivým a dojem nahánějícím místem. Tím spíš myslím teď, když je příroda zcela holá a na pozadí šedivého nebe vystupují velké kamenné kvádry největšího staveniště Třetí říše jako bledé kosti. Zástavba na pláni o rozloze šestnácti kilometrů čtverečních začala hned po převzetí moci a měla být dokončena až v roce 1945. Původní plány prvního Hitlerova architekta Paula Ludwiga Troosta (zůstaly po něm stavby v Mnichově, především Haus der Kunst) ještě počítaly s rozšířením a přestavbou původního parku a budov, které do té doby sloužily Norimberčanům jako místo nedělních procházek a výletů. Po Troostově smrti v lednu 1933 převzal vedení celkové přestavby tehdy ani ne třicetiletý Speer. Věc v souladu s Hitlerovými vizemi pojal jako „místo svěcení národa“, gigantomanické jeviště, na němž se bude setkávat vyvolený lid se svým Vůdcem, který tu v každoročním rituálu provede jakési orgiastické splynutí s národní pospolitostí. Mnoho už toho bylo napsáno o pseudoreligiozní a kryptosexuální podstatě těch monstrózních představení, které se tu konaly v letech 1933 až 1938, vždy v pozdním létě, když je počasí nejstabilnější a nejslunečnější – Führerswetter se tomu říkalo, vůdcovo počasí. Tady dostoupila nacistická mánie a posedlost symbolickými a teatrálními výjevy vrcholu. Říšské sjezdy (Reichsparteitage) byly organizovány do podoby jakéhosi gigantického gesamtkunstwerku, obřího divadelního představení, které „ještě nikdo v dějinách nepředvedl“, jak psal tehdy německý tisk, aniž by příliš přeháněl.

Slovo stranický „sjezd“ je ovšem pro monstrózní propagandistickou akci poněkud zavádějící - stejně jako bylo zavádějící pro „sjezdy“ naší předlistopadové komunistické strany. S nimi měly ovšem společný ryze demonstrativní, aklamační a naprosto nepolemický, tedy de facto antipolitický charakter. „Delegáti“, straničtí vůdcové a podvůdcové, v předem připravených a schválených projevech jen a pouze nekonečně stvrzovali věrnost vůdci i straně, přičemž s čím větší vervou a fanatičností tak činili, tím lépe posloužili sobě a účelu.

Naši nudní komunisté se ovšem s nacisty nemohli měřit v jedné věci: v dokonalosti, s jakou nacisté do svého srazu zapojili masy, s nimiž sehráli obludné a fascinující představení, které ovládlo na několik dní obrovský prostor a všechny smysly. Zde mělo vskutku jít o akt splynutí lidu s vůdcem, o akt totálního podřízení a odevzdání, v němž má být každému nad slunce jasné, že národ odevzdává dobrovolně a jásavě svou vůli, osud, ba i životy do rukou jediné vůle - vůle Adolfa Hitlera. Ten ční nejen nad lidem, který zaplní ulice a ochozy, ale i nad hnutím, nad celým Německem. Hitler od začátku inscenoval sjezd jako teatrální představení, v němž mu měla posloužit propracovaná mystika nacistického hnutí, v čele s krvavým praporem, kultem mrtvých, ohňostrojem a pochodňovými pochody. To Hitler a s ním nacisté obzvláště milovali, z těch spořádaných a kulturních Němců se v těch letech stali skuteční pyromani, magoři do ohňů...

Zločinný stát, v nějž nacisté Německo přeměnili, se tady předváděl jako organizátor největší a nejdokonalejší podívané. Ta ambiciózní megera Riefenstahlová, pobíhala mezi pojízdnými kamerami a byla jak u vytržení z představy, že tak monumentální podívanou ještě nikdo nikdy nenafilmoval.

Několikrát za život jsem už viděl ten její majstrštyk, Triumf vůle, „dokument“ ze sjezdu v roce 1934,   nejprve ze zvědavosti, pak jaksi ze studijních důvodů.  Těžko zapomenutelný je začátek: zazní tóny wagneriánské hudby a objeví se titulky: „Dvacet let po vypuknutí války, šestnáct let po začátku německého utrpení, šestnáct měsíců po německém znovuzrození přilétá Adolf Hitler do Norimberku“. A vidíme nadoblačnou říši mraků, nad nimiž se objeví aeroplán s vůdcem na palubě. Letadlo se ponoří do mraků, ty se za chvíli rozhrnou a pod námi se rozklene panoráma starobylého města. Symbolické poselství nemůže být čitelnější: shůry se snáší spasitel národa, je to dar nebes , vyjev až banálně mytologický.

Následuje uvítání Hitlerovy suity a triumfální cesta jásajícím Norimberkem. Davy se tlačí na chodnících, okna přetékají, vše je naplněno jásotem. Hitler stojí v mercedesu a zdraví dav. Vidíme záběry rozesmátých žen a dojatých mužů. Především ovšem žen. Davy jsou již připraveny k sugesci, ta je ještě zesilována celkovou režií. Občas Hitler zastaví a přijme hold, jedna žena s dítětem je poctěna možností předvést vůdci svou ratolest - za několik let scénu zparoduje Charles Chaplin v Diktátorovi. Hitler mizí v domě, řičící davy zůstávají v očekávání, za chvíli se vůdce objeví na balkoně. Davy řvou, zase především ženy...
Tento bezpochyby reálný obraz zfanatizované a beztvaré „hmoty“ je ve filmu rytmizován inscenovanými scénami až lyricky ztichlými nebo naopak stroze vojenskými. Po prvním klimaxu přichází tichá noc, do níž se zahalí krásné město. Blíží se rozbřesk a symbolická scéna německého mládí: probuzení v táboře Hitlerjugend. Družní a veselí hoši konají ranní hygienu, jejich polonahá těla osvěžují proudy vody, pak spolu kamarádsky zápasí. Pedofilní a homofilní sklon nacismu  je tu vyjádřen v čistém stavu. A tak se dále střídají scény jaksi oficiální, v nichž dominuje spořádanost, vážnost a militantní pompa, s těmi volnějšími, v nichž je čas na oddech, na vlídnou a lidovou tvář nového režimu.
A feminní masa stojí v pozoru, pochoduje, řve, jásá, hajluje, jak jeden muž (či spíše žena) se obrací z boku na bok a nastavuje své jednotné rasově čisté přirození, jež symbolicky vztaženou pravicí oplodňuje ten jednovaječný samec na můstku.

Ten můstek tam zůstal zachován a dodnes spíš nenápadně vyčnívá ze zpuchřelého oltáře na Zeppelinově poli. Je z něj nyní už jen pohled na asfaltovou silnici a trávník, na kterém trénují fotbalisté, předpokládám, že dost z nich bude pocházet z nějaké podřadné rasy. Když jsme tam v neděli dopoledne došli, bylo tam pár turistů, kteří před tím asi zašli do muzea, které je zbudováno v bývalé Nové kongresové hale. Ta leží asi dva kilometry odsud a je dnes největší a nejzachovalejší nacistickou stavbou v celém Německu. Ale ani ta nebyla zcela dostavěna, přestože se na ní pracovalo až do zimy 1942/43, kdy už v celém Německu všechny stavební práce stály. Stavba je na první inspirována římským Koloseem a a niž bych s epřemáhal, budí ve mně podobně hnusný a přitom přitažlivý pocit. Mělo se sem vejít padesát tisíc soukmenovců, zaléhat jim měly uši z největších elektrických varhan, které byly kdy postaveny, svítit na ně měly poprvé neonové zářivky, které byly tehdy právě vynalezeny.   

Koncem 90. let minulého století byla troska Kongresové haly přestavěna na muzeum (jmenuje se Dokumentationszentrum Reichspareitagsgelände – člověk to může používat jako jazykolam), přičemž jistá ruinoznost byla citlivě zachována. Muzeum je to dokonale provedené, se všemi náležitostmi: také  v připomínkách své už čím dál vzdálenější strašné minulosti jsou Němci perfekcionalisté. Zešeřelými místnostmi člověk prochází od jednoho osvětleného panelu k druhému, buď čte nebo poslouchá z audioprůvodce (čeština se mezi jazyky nedostala) nebo jen tak zírá a těká po těch fotografiích nadšených davů, srocených zástupů, vyrovnaných řad, vlajících praporů a slavnostně vyzdobených ulic.
Včera se jimi procházel či spíše prodíral mezi vánočními davy, takže je zná, i když jsou tak jiné, neboť starý Norimberk se po několika náletech v lednu a v předjaří 1945 proměnil v hromadu trosek. Ne všechno bylo nebo mohlo být pak obnoveno, i když i v tom jsou Němci mistři. Norimberk si svou slávu a proslulost těžce odnesl a vlastně se člověk nemůže za ten cíl divit. Trochu mu to patřilo.     

Pochopitelně si nacisté a Hitler nevybrali Norimberk náhodou. Spolu s Hamburkem, Lübeckem a Augspurkem byl Norimberk od středověku svobodným říšským městem, takže podléhal jen císaři. Toto provilegium potvrdil „náš“ Karel IV. zde vydanou svou Zlatou bulou, jakýmsi pokusem o všeněmeckou ústavu. On také určil, že každý nově zvolený římský král je povinen první říšský sněm (Reichstag) uskutečnit tady v Norimberku. De facto tedy nacisté navázali na tradici, kterou založil právě Karel. K tomu se přidala skutečnost, že Norimberk byl „klenotnicí říše“, sem Zikmund, který tady byl, stejně jako jeho starší bratr Václav, pokřtěn, uložil říšské klenoty, která byly až v 19. století převezeny do Vídně – ale odtud je v roce 1938, po anšlusu Rakouska, nechal Hitler zase převézt a právě během zářijového sjezdu je slavnostně vrátil sem do Norimberka – po válce se zase vrátily do Hofburgu, v Norimberku zůstal futrál, který nechal vyhotovit Karel IV. – lze se na něj podívat Národním germánském muzeu.   

Norimberk, který po době Karlově, jenž si město tak oblíbil, že nakonec v něm trávil více času než v Praze, zažíval pak druhé velké období kolem roku 1500, kdy ho ozařuje sláva a genialita Dürerova, jenž se tu narodil i zemřel (1471 – 1527). Město v té době překypovalo blahobytem, dařilo se tu technickým vynálezům, jako byl třeba ten norimberský trychtýř...
Bylo to mimochodem první říšské město, které přešlo k protestantismu, což může překvapit člověka, jenž si myslí, že je v katolickém Bavorsku: nikoli, Norimberk je sice od začátku 19. století součástí Bavorského království, ale leží ve Frankách a jeho obyvatelé mluví franským dialektem a pijí spíš franské víno než pivo a smýšlí jinak než Bavoři, kteří mají za zády Alpy a v hlavě z nich vanoucí fén. Ten sem nedolehne, tady je to opravdová střední Evropa, spíš mlhy a plískanice, Čechy na dosah, ale k Berlínu a k Prusku přece jen blíž, prostě Německo in pure..

Později, po třicetileté válce a v 18. století, sláva Norimberka pohasla a město se propadlo mezi sídla třetího řádu. To bylo však i jeho výhodou, neboť se v něm nebouralo a zůstal tak zachován jeho středověký architektonický ráz, ty křivolaké uličky, prastaré pitoreskní domy s bizarními výstupky a výčnělky a přístavky, vše jaksi křivé a vachrlaté a přitom naprosto okouzlující a na pohled úžasné. Tak objevili Norimberk na začátku 19. století němečtí romantici, kteří si tady mohli představovat, že tak vypadal ideální německý středověk, nejkrásnější doba němectví. Vrcholu tohle okouzlení došlo Wagnerovou operou Mistři pěvci norimberští. A Hitler byl, jak všichni vědí, velký ctitel Wagnera, Mistry pěvce si nechával předvést vždy na závěr prvního dne: berlínská Státní opera pod taktovskou velkého Wilhelma Furtwänglera se činila, aby zahajovací den byl korunován „svatým německým uměním“. První provedení v září 1933 však nedopadlo nejlépe: funkcionáři neměli stejně vybraný vkus jako vůdce a pětihodinový Wagner je nelákal. Divadelní sál byl poloprázdný: od příštího roku se mohly vstupenky prodávat i nestranické veřejnosti. Zájemci na operu s führerem se jen hrnuli.

Spojnici mezi Novou kongresovou halou, Luitpoldovou arénou a Martovým polem tvoří i dnes dva kilometry dlouhá Velká třída – Grosse strasse, která měla být lemována kolosálními sochami, tribunami a duby, vydlážděná měla být gratinovými deskami, které byly speciálně zdrsněny, aby po nich neklouzaly vojenské holínky. Na západní straně měl vyrůst Německý stadion, podkovovitá stavba s 80 metrů vysokými tribunami, které měly pojmout 400 tisíc diváků. Do začátku války se stačila vykopat jen základová jáma. Naproti se rozkládala (a rozkládá) Zeppelinovo pole, které je na severovýchodní straně zakončená vůdcovskou tribunou. Speerovi se inspirací stal pergamonský oltář, který dobře znal z berlínského muzea (Pergamonmuseum). Mně ta souvislost došla až tady na místě, skoro jsem se zastyděl, vždyť je to tak jasné.

Se zeppelíny má Zeppelinfeld společné to, že tu skutečně od roku 1909 přistávaly vzducholodě, které na to potřebovaly obrovský prostor. Jestli tu někdy vystoupila skupina Led Zeppelin, nemám bohužel tušení, ale rockové koncerty se tu v 70. a 80. letech konaly – předtím tu však měla tréninkové hřiště americká armáda, předpokládám, že tu hráli baseboll a takové americké věci. Nejdřív, hned v létě 1945, ale naložili dynamit pod obří kamennou orlici s haknkrajcem v pařátech a nechali tu pohanskou obludu odbouchnout. Jsou z toho slavné záběry, amíci v přilbách hledí na to, jak se ta zlá modla řítí dolů. Pak se rozprskne a nechá po sobě bordel. Ten je už dávno uklizený, a též to, co tu zůstalo a co nešlo tak jednoduše vyhodit do povětří podléhá zhoubě času. Roční údržba, tedy jen pouhá základní sanace, stojí město 100 tisíc Euro a na celkovou opravu by jich bylo potřeba 70 milionů, které město nemá a nejspíš by ani dát nechtělo. Já bych byl také proti. Proměna v ruiny je nakonec to nejlepší, co může takovou architekturu potkat. Ne, připadat si tu jako v Římě nebude nikdy, ale i to je dobře. 
 

Žádný zvláštní pocit se nedostavoval.

Vyšli jsme pak po těch schodech nahoru. Chvíli jsme pak před můstkem čekali, až bude prázdný a pak na něj vyšli. Chvíli tam stáli a hleděli dolů a před sebe. Ten jednovaječný samec sledoval ze stejného místa orgie, které i nestranní korespondenti tehdy popisovali jako „nepopsatelně krásné“ (New York Times). Zainteresovanější komentátor je ale označil za vítězství nihilistické vůle:  "Dlouhé proudy nevinných mladíků a vzrušených mužů  pochodovaly k neplodným krajinám této vůle, jako by v nich sami chtěli rychle zaniknout.“ (sociolog a kulturní teoretik Siegried Kracauer).             

Žádný zvláštní pocit se nyní nedostavoval. Tak pojedem, pronesl někdo. Cesta do Prahy byla pak už klidná a trvala sotva čtyři hodiny. Soumrak však padal rychle, ale nebyl to soumrak Bohů, ale ten obyčejný prosincový. Tak to má být. A vánoce jsou za dveřmi. Pokoj lidem dobré vůle.
(Do vánočního Norimberka se ještě vrátím.)

 

  • 2Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz