26. září 2013 15:43 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Ojvínské obrazy
aneb Ruiny romantiků

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Peňás 5698. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Peňás 5698. | foto: Jiří Peňás
Ruiny gotického chrámu. Z jeho rozpadlé podlahy prorůstá bujná vegetace. Lomené oblouky oken slepě hledí do večerní oblohy. Pocit jaksi strašidelný a zároveň vznešený. Věčnost a nicota v jednom. Ještě tak zahlédnout mnicha, jehož kápě se mihne mezi pilíři. Nebo zakopnout o lebku u zarostlého hrobu, s nápisem, na němž k svému úžasu vyluštíme své vlastní jméno...

Zřícená katedrála, pokud možno gotická, to je velká romantická vize. Největší z romantických malířů, Caspar David Friedrich, rodák z německého severu, který ale prožil podstatnou část života u našich hranic a na jehož krajinách často poznáváme kdysi tak krásné severní Čechy, takových scenérií namaloval několik. Symbolický obsah zaniklé minulosti, z níž se zvedá budoucí chaotický život, se spojuje s niternou krásou teskného a poněkud přízračného výjevu.

Jeho mýticko-historické vize jsou však prodchnuty tak jemnou citovostí, že jim snad rozumí i současník, aniž by k tomu vyžadoval alegorický výklad. Jako mnoho úžasných věcí světa, máme zdroj této nádhery na dosah. C. D. Friedrichovi - a dalším malířům drážďanského romantismu - byl pro jejich snění modelem zaniklý klášter v Oybin, český Ojvín, ležící pár kilometrů od českých hranic.

Ojvín leží hned na druhé straně Lužických hor, kterým se tu říká Zittauer Gebirge. Do Žitavy-Zittau je to skutečně kousek a z ojvínské hory na dohled. Když jsem tam však koncem srpna tím směrem hleděl, skrývalo se město Žitava a rovina, jež začíná hned pod ojvínskými skalami a pokračuje stovky kilometrů až k Baltu, v mlžném oparu. Světlo bylo to odpoledne jaksi roztýlené a mléčné, takže mé amatérské pokusy jedinečnou ruinózní scenérii zříceného hradu a kláštera důstojně vyfotit, dopadaly ještě diletantněji než obvykle.

Představoval jsem si však, jak nádherně a magicky asi musí ony zčernalé trosky vyhlížet v zimních časech, za rychlého soumraku, když z mrazivého vzduchu vystoupí jen jako skelet dávného tvora. Sněhem posypané kameny získají ještě tmavší odstín a vyhlížejí na černajícím se nebi jako zapomenuté pařáty obrů. Ze zasněžené země vylézají povalené hroby mnichů a kříže, které se nachylují do různých stran. Skály opodál obklopují někdejší lidské dílo jako dlaně obra, jako by ho chtěly pojmout, vrátit do sebe a znovu z něj učit přírodninu. Neboť všechno, i ta nejpevnější stavba, se rozpadá a vrací do stavu přírodní nicoty, jež je pro romantiky nejvlastnější formou bytí.

Tak namaloval roku 1824 klášter v Oybině Friedrichův následovník a drážďanský souputník Carl Gustav Carus. Jeho obraz Hřbitov v Ojvíně – Der Friedhof auf dem Oybin visí drážďanském Grafickém kabinetu - Kupfurstich-Kabinett. Hroby a ruiny tu jsou jako symboly minulosti oproti věčně se zelenající jedli, jež znamená naději na návrat života, na jeho regeneraci, věčně se obnovující sílu.

Ojvín je něžným místem, které se za těch dvacet let německé znovusjednocené renesance, stalo vypíglovanými a vyšňořenými "vzdušnými lázničkami" - Luftkurort. V parčíku je kámen, kde se píše, že se tady zastavil skandinávský ledovec, za což bychom mu mohli být my Češi vděční, kdyby jen na tom záleželo. Ale nezáleží. Místo obklopují bizarní skalní útvary hroudovitých forem a načervenalého zabarvení. Odhaduju, že to bude mít něco společného se železem. Některé ty skály jsou vhodné pro lezení, jak jsem na vlastní oči viděl, ale nezkoušel.
V neděli je tu všude je plno výletníků, pokud jde o ty německé, převládají konzervativně nastrojení důchodci východoněmeckého typu, muži v kalhotech s vyžehlenými puky, ženy s udělanými vlasy, nejspíše docela spokojeni s tím, čeho si nyní užívají. Hojně je tu však i Poláků a Čechů, kteří to mají kousek a hledí tady na tu upravenost s jistou nedůvěrou a s nevyřčenou otázkou, proč to u nás vypadá tak jinak, když je to přitom takový kousek. Pitoresknost místa pak dotváří úzkokolejná železnice, po níž jezdí vláček do Žitavy a na druhou stranu kousek do podobně malebného Jonsdorfu. Nevím, co tomu zde vytknout a proč to dělat – cesty jsou zametené a chodníky bez děr, domy jsou decentně opravené, v každém druhém penzion, kavárna, cukrárna nebo přímo restaurace, v nich sezónní nabídka, zrovna byl čas na na různé úpravy Pfifferlingen čili lišky jedlé, kterým se u nás na Moravě říká kuřátka a každý je zná jako výtečnou jedlou houbu, ale jídlo z ní si musíte jet objednat třeba sem do Saska, protože u nás by se s tím v hospodě nikdo jen tak nedělal. Zde ano, zde si z nějakých důvodů tu námahu a práci, která je nejspíš baví, dají, neboť jsou tak zvyklí.

Historicky jsme však trochu u nás. Už Přemyslovci se snažili proniknout do oblastí těsně „za horami“. Jejich největší a trvalý zájem přitom platil právě pro tyto kraje: pro někdejší Záhvozdí, které dnes tvoří trojmezí česko-německo-polské, které na saské straně přechází v Bydyšínsko a Zhořelecko (Görlitz je „krajským městem“ pro Oybin a Žitavu). Horní Lužice byla tehdy ještě z větší části slovanská, lužickosrbská, takže nárok se zdál být jaksi i pokrevně oprávněný. Žitavsko a tedy i Ojvínsko ovládal od konce 12. století mocný rod Ronovců s osekaným kmenem, ostrevem, ve znaku: to slovo Ronovci, které zní tak česky, je ve skutečnosti odvozeno právě od německého slova der Ronn - ostrev. Z nich, z Ronovců, se potom odvinuly šlechtické rody jako pánové z Lipé (z České Lípy), jejichž nejslavnějším členem byl mocný Jindřich z Lipé, svého času, tedy ve dvacátých letech 14. století, první muž království. Žitavu s okolím, tedy i s Ojvínem, přenechal roku 1319 výměnou za území na Moravě Janu Lucemburskému. Morava ho zajímala i z citových důvodů: mohl tam být na blízku své milované Elišce Rejčce, své královně-vdově, v té době sotva třicetileté krasavici švédsko-polského původu. Po Jindřichově smrti v roce 1329 ho Eliška nechala pohřbít v jí založené bazilice Nanebevzetí Panny Marie na Starém Brně – tam, co Mendel prováděl své pokusy s hrachem. Po své smrti v roce 1335 si Rejčka lehla k němu. To je zajímavá historie, která mě tak vždy dojme, že ji tu musím připomenout.

Po cestě vzhůru na „ojvínskou akropoli“ chodec málem mine skalní kostelík, Bergkirche, což by byla trestuhodná chyba. Nenápadná, žlutí svítící stavba, ukrývá uvnitř nádhernou výzdobu. Všechno, s výjimkou oltáře a křtitelnice, je tu dřevěné, ovšem povýšené prostou rukou řemeslníka-umělce do zdobné nádhery. - To je jako v divadle, vydechne kdosi vedle mě. Vymalované stěny, strop a empora-balkony o lavice působí jako kulisy lidového divadla, které hraje slavnou hru O umučení a smrti Pana našeho, Ježíše Krista. Formou grisaillových obrázků, šedi v šedi, tu ruka lidového umělce vymalovala biblický komiks tak, že porozumět a vcítit se do něj mohlo dítě i stařec. Byl jsem z toho tak dojatý, že jsem při odchodu zapomněl vrátit do češtiny přeložený průvodní text, který začínal: „Vážení návštěvníci, jsme rádi, že jste si našli čas na návstěvu tohoto kostela. První dojem jste již získali. Posaďte se do některé z kostelních lavic s tímto malým průvodcem po našem kostele a důkladněji si tento kostel prohlédněte...“ Tak jsme tedy učinili.     

Nejslavnější chvíle Ojvína jsou však spojeny s císařem Karlem IV. Zde, na ojvínské skále, nechal v roce 1364 přestavět hrad na císařský dům (Kaiserhaus), který mu měl sloužit při jeho cestách do Horní Lužice. Dva roky nato tady nechává vybudovat kostel, na němž pracuje svatovítská katedrální huť Petra Parléře. O další dva roky sem stárnoucí císař zve celestinské mnichy, nejspíš zprvu italského původu, aby se tady, na tom zvláštním skalním místě modlili a pracovali (ora et labora), jak jim to kázala benediktinská řehole, jíž se celestini podřizovali. Koncem 14. století se tu stane opatem Petr Zwicker, který se pak smutně proslaví jako fanatický inkvizitor, pronásledující valdenské, ty docela sympatické hippies středověku, vyznávající chudobu, pacifismus a v přiměřené míře i volnou lásku. Zda to souviselo s několika husitskými pokusy o dobytí kláštera a hradu, těžko říct, nejspíš nikoli – byly to snahy ostatně neúspěšné, Prokop Holý sem jen přitáhl, několik hodin na skálu hleděl a pak se rozhodl táhnout dál, na Žitavu. Existence kláštera však již i tak nebyla dlouhá. V roce 1559, tož byla reformace v plném proudu, opustil Ojvín poslední mnich, a v roce 1577 udeřil do kostela blesk a celý areál vyhořel. Od roku 1635 ostatně již nebyla Horní Lužice součástí české koruny, nýbrž luteránského Saska. A tak to již zůstalo.

Ruiny pak působivě chátraly. Malebnosti místa si všimli již malíři v 18. století, ale docenili ho až romantici po napoleonských válkách. Zříceniny ojvínské se tehdy stanou kultovním modelem a romantickým toposem první kategorie. V roce 1823, rok před Carusovým obrazem hřbitovem, vytváří Caspar David Friedrich obraz Hrobka Ulricha von Hutten. V němž umístí hrob říšského rytířem, humanistického básníka a dobrodruha, snícího o sjednoceném Německu, do středu zřícené katedrály. K hrobu se sklání schýlená postava v obleku z 19. století s jakousi renesanční čapkou, jakou nosili občanští dobrovolníci v osvobozenecké válce proti Napoleonovi. Kolem poutníka, jenž bude nejspíš samotný C. D. Friedrich, jsou rozmístěny další hroby s účastníky různých vlasteneckých bojů – od Arminia-Hermanna, který rozmetal v Teutoburském lese římské legie, přes von Huttena až k naposledy k bojovníkům proti Napoleonovi. Rozvaliny a celkově truchlivé zákoutí však ozařuje rudý rozbřesk, jehož paprsky dopadají na mladý německý dub, který se má čile k světu za hrdinovou hrobkou. 

Prolézal jsem asi dvě hodiny hradní a klášterní návrší. Vždy, když jsem myslel, že jsem již prozkoumal ruiny ze všech stran, objevily se další a s nimi i nové pohledy, průhledy a výhledy. Neboť chór katedrály je obklopen lehce přístupnými skalami, bylo možné vylézt až na úroveň jeho zřícené klenby a hledět do lodi jako do odkrytého a kýmsi prošlápnutého hrudního koše. Vychutnával jsem tu možnost pohledět jako by na žebra a obratle chrámu, v jehož čele stál skromný oltář a před ním několik prostých lavic. Návštěvníků bylo v srpnové pozdní odpoledne už jen pár a já jsem nebyl rušen ničím jiným, než vědomím, že za chvíli budu muset sejít dolů a vrátit se do reality, jako to musí udělat každý romantik, konfrontovaný s prostou skutečností světa. 

 Průvodce po horském kostelíku jsem pak nechal ležet u jeho dveří. Bylo už zamčeno. Snad ho našli.   

  • 0Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Dětská kosmetika, po které se vaše dítě neoprudí
Dětská kosmetika, po které se vaše dítě neoprudí

Recenze si přečtěte na eMimino.cz.

Najdete na Lidovky.cz