3. srpna 2011 10:52 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Omluva Varšavě
aneb Chopinovo srdce

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Tady asi nikoho nenapadne prodávat ruské vojenské čepice | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Tady asi nikoho nenapadne prodávat ruské vojenské čepice | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Omlouvám se Varšavo, przepraszam Warszawo, měl jsme o Tobě (pardon za to tykání) povrchní, mylnou a namyšlenou představu.

Já, czeski pepik z Prahy (ve skutečnosti jsem z Moravy a pak ze Sudet, do Prahy asi už jen natrvalo vyplavený) jsem na Tebe léta hleděl s vrchu, s hloupou přezíravostí jsem Tě považoval za cosi skoro už východního, ano napůl snad i ruského, vždyť přece Tě silou drželi víc než sto let v ruském záboru, takže cosi se do Tebe vsáknout muselo, i když teď vím, že naopak máš protilátky.

Do Polska jezdím od mládí, ale Varšavu jsem pořád míjel, vždyť i od i samých Poláků, ale ti byli z Krakova, Wroclawi nebo Gdaňsku, slyšel, že ve Varšavě, tam už začíná Orient, tam už pomalu smrkají do rukávu a takové pomluvy. Jenže ona to spíš byla závist.

Teď vím, že má protilátky

I teď jsem na Tebe hleděl nejdřív svrchu. Přiletěl jsem skoro v noci, ubytoval se v hotelu, ze kterého jsem nejdřív viděl toto. Stalinův dárek polskému lidu, se kterým před tím krvavě zametl. V noci to vypadalo zajímavě a svítilo modře. Za hodinu zase červeně. Ve dne svým způsobem čnělo taky. Popíšu to monstrum podrobněji ještě v dalším díle.

I teď jsem na Tebe hleděl nejdřív svrchu

Ale ráno jsem viděl toto. Když jsem v sobotu odlétal z Prahy, jediné slunce bylo vidět v letadle nad mraky. V Polsku se tlaková níže projevovala jako kompaktní mlha, pak se na chvíli zvedla, ale v neděli odpoledne začalo pršet a jak vím, tak když v Polsku začne, tak padá a padá a padá (polsky se pršet řekne padacz). Teď už je druhý den hezky a já mám dovolenou a píšu to kvůli udržení kondice a kontextu.

Ale ráno jsem viděl toto..

Varšava… Tak především bych prožitek toho fascinujícího města rozdělil na dvě části. Ta první je ideová. Ta druhá estetická. Pokud totiž jde o tragické a strašné dvacáté století a jeho příšerné dějiny, pak myslím, že je v Evropě jen jediné město, které se v tomto může Varšavě rovnat, a to je… Berlín, město do určité míry Varšavě podobné, zvláště tedy jeho východní část, která vyrostla ze stejných trosek a ve stejném ideologickém inkubátoru. Ovšem zatímco Berlín, to je temnota pachatele, špatné svědomí zločince, který pak musí celý zbytek života už jen činit pokání a dobře se chovat (a já, jak mám Berlín rád, tak mu to dobré chování přiznávám), Varšava, to je něco jiného! Zákeřně přepadená žena, týraná, znásilňovaná a ponižovaná, ale nikdy ne zcela pokořená, naopak od začátku chystající odplatu, která nakonec přijde - a to se vším polským patosem, heroismem a sebeobětující a beznadějnou odvahou.
Varšava, to je něco jiného!

Bez ohledu na své předsudky k samotnému městu, přál jsem si celá léta zažít první srpen ve Varšavě, tedy ve výroční den Varšavského povstání. Myslím, že jsem si to nesugeroval, ale měl jsem celou neděli a pondělí pocit, že to Varšavané i po 67 letech ctí, vědí o tom, prožívají to. Zažívají to, čemu by se dalo říci kolektivní historická identita heroického typu, věc, kterou Češi zcela postrádají. Když jsem si ráno pustil televizi, mluvilo se o tom ve zvláštních pořadech, když jsem v neděli vešel postupně snad do pěti kostelů - netřeba psát, že byly plné -, v kázáních o tom byla řeč na prvním místě. Před pomníčky, jichž jsou ve městě stovky, byly položeny květiny a planuly svíčky. Muzeum Varšavského povstání bylo plné rodin s dětmi.

V kázáních o tom byla řeč na prvním místě..

Když pak v pondělí v pět hodin, tedy na přesně v čas, kdy Akcja Burza - operace Bouře, v roce 1944 začala, zazněly sirény a vše se zastavilo. Lidé vystoupili z tramvají a z automobilů a tu chvíli mlčky postáli. Vůbec jsem neměl pocit, že je to prázdný rituál. (Já byl taky v tramvaji, marně jsem se snažil dojet v čas na vojenský hřbitov Povazki (je tam nosové a, takže se to čte asi "povanzky"), kde se koná každý rok oficiální ceremoniál. Vlezl jsme však do tramvaje, která jela opačným směrem, takže jsem půl hodiny jezdil sem a tam po Aleji Jana Pavla II. a když jsem na hřbitov přijel, už bylo po všem. Ale mám dovolenou, tak si to můžu dovolit…)

Vůbec jsem neměl pocit, že je to prázdný rituál

K Památníku povstání, který je tak akorát monumentální a realistický, jak to věc unese, nosili lidé, zase celé rodiny, květiny v bílo-červených barvách a zapalovali u nich svíce. Nemohl jsem si nevšimnout štíhlého muže s ostrými rysy v dokonale střiženém obleku, s vyznamenáními na hrudi. Lidé ho obklopovali a prosili ho, zda by se s ním mohli vyfotografovat. Muž ochotně každému vyhověl, pak mu podal mu ruku, představil se, pak před každým vysekl pozdrav, takový ten polský se dvěma prsty. Zaslechl jsem, že říká, že v roce 1944 mu bylo osmnáct a že bojoval nedaleko odsud. Dojatě jsem na něj i na tu výchovnou vlasteneckou scénu hleděl, pak se osmělil a řekl, že jsem z Prahy a že my Češi (to jsem asi přeháněl, když jsme mluvil za všechny, ale za své kamarády z oddílu Černá labuť zcela jistě) máme obdiv k hrdinství Poláků. On řekl, Á, z Čechii, mám hodně přátel v Čechách, byl jsem s nimi v Buchenwaldu, kam jsme se dostal po kapitulaci povstání (Němci nakonec přiznali zbytku Armiji Krajowej statut válečných zajatců). Češi byli v Buchenwaldu výborní, moc stateční lidé, pokračoval ten muž. I v časech Solidarnosci jsem s nimi spolupracoval, pašovali k nám "štučky", říkal – aspoň mám pocit, že říkal štučky, jenže já si nemohl vybavit, co to znamená. Pan byl v Solidarnosci, zeptal jsem se ještě a byl jsem úplně vedle, že mám před sebou polskou bojující kontinuitu. Oczywisćie, samozřejmě, všichni, kdo byli v Zemské armádě (Armija Krajowa), byli pak v Solidarnosci, řekl ten muž a pak se ke mně naklonil a pevně, po vojensky mě stiskl paže, že jsem to ucítil a řekl hlasem: Ja kocham Czechi, vyřiďte jim to. A měl jsem pocit, že v tom hlasu bylo pohnutí silného starého statečného muže. A mně vyhrkly slzy do očí a taky říkal, že my Češi milujeme Poláky a doufám, že jsem snad jsem úplně nekecal. Aspoň v tu chvíli jsem to snad říct mohl.

V roce 1944 mu bylo osmnáct

Chodil jsem tedy dva dny po Varšavě a líbila se mi víc a víc. Chodil jsem s mapkou po obvodu varšavského ghetta a hledal jeho stopy, jichž je asi tolik, kolik toho zůstalo ze židovské Varšavy, kdysi asi nejmohutnější obce v Evropě: zbylo pár fragmentů, pár rozbořených zdí, několik solitérních pustých domů, vtěsnaných do ne příliš vábné poválečné a nejnovější výstavby. To, co se tu stalo a co tenhle svět, o kterém tak úžasně psal Isaac Bashevis Singer, navždy vymazalo, připomínají pomníky, ke kterým jezdí mládež izraelská a pak i z celého kulturního světa. Ale o tom chci napsat v některém příštím díle.

Zbylo pár fragmentů, pár rozbořených zdí, několik solitérních pustých domů

Chodil jsem po Varšavě a v rychlokursu jsem tím městem listoval především nohama, protože než člověk jako já vleze do tramvaje, chce si město nejdřív ochodit. A tedy žádný orient, žádné smrkání do košule, žádná tatarská poušť! To my bychom se tam měli jezdit učit, jak se vede městský život, jak vypadá živé velkoměsto, jak udělat v rámci možností město příjemné pro své obyvatele. Protože když se večer procházíte několikakilometrovou Královskou cestou, které vede od uliček Nového města, přes staroměstský rynek a Zámecké náměstí a pak přes Krakovské předměstí (to je nejhezčí a nejnoblesnější ulice ve Varšavě) až po Nový svět (další hogo fogo ulice), pak musíte uznat, že si to ti Poláci dovedou zařídit tak, aby to tu měli takové, jaké by to člověk chtěl mít taky v Praze na Královské cestě, ale nemá (viz nedávný fejeton Tomáše Baldýnského Královská cesta je výkladní skříň k poblití).

Musíte uznat, že si to ti Poláci dovedou zařídit

Tady asi nikoho nenapadne, a když napadne, tak si to nedovolí, že by se tu mohly v rámci "volného trhu" prodávat ruské vojenské čepice a idiotské matrjošky a další východní obludnosti, zde nevidíte žádný šunt a drek, kterých jsou naše historické pražské ulice plné. Žádná výprodej stupidity, žadné pitomé řvavé reklamy na bordely a šmíru, žádné přízračné mafiánské podniky, kam by normální člověk ani nepáchnul. Možná to někde ve Varšavě také je, a i já si všimnul toho Polska chudého a bezdomoveckého, ale tohle prosze Panstwa, je totiž Trakt Królewski, Královská cesta, cesta polských králů (a pak místodržících etc), takže má podle toho vypadat. A skutečně jsou tu kvalitní, ale nemám pocit, že nedostupné restaurace, kavárny stylové i ty starbucky, mají tu výbornou zmrzlinu, které se té, co prodávají u nás, nemůže rovnat – a vůbec je to tu celé dosti vkusné a naplněné tím, čemu se říká - a čeho se v Čechách hluboce nedostává - "flair", tedy cosi šarmantního,lehkého, nenuceného. Člověk tu pomalu bloumá, tady se tu se posadí, pak se zase zvedne, hledí do výkladů, dá si tu zmrzlinu, celkově se cítí povneseně a lehce. Lze něco takové říct o poměrech u nás? A přitom Prahu nám nikdo nerozbombardoval, nikdo nevydal rozkaz, že musí být zničená a do kamene rozvalená, což se ve Varšavě opravdu stalo. Vždyť všechny ty pěkné, ale při bližším pohledu jaksi podezřele si podobné domy na starém varšavském městě, jsou kulisy: samé nově postavené makety původních barokních a klasicistních domů, z nichž nezůstaly, včetně starého zámku, pomalu ani obvodové zdi. Asi si to Čech neuvědomuje, ale nic podobného před námi po válce nestálo. My jsme jenom dostali skoro zadarmo města jako Ústí, Karlovy Vary, Most, Teplice… A co jsme s nimi provedli? Škoda mluvit.

Tady asi nikoho nenapadne prodávat ruské vojenské čepice

A tak povznesen, ale i těmito úvahami zemdlen, usedl jsem před jedním kostelem na lavičku z černého leštěného mramoru, když v tom jsem skoro s uleknutím vyskočil, neboť lavice začala hrát, a to prosím na klavír. Co jiného než Chopina? Pak jsem se zase posadil a poslouchal ty něžné, melodické a přitom jaksi až vesele vznešené tóny polonézy. A to celé bylo umocněné tím, že pár kroků odsud, v kostele Sv. Kříže, je v jednom sloupu uložené Chopinovo srdce, jehož tělo sice leží na Pére Lachaise, ale jak známo, Polsko je tam, kde je Polákovo srdce. Před tím kostelem zvedá tělo Krista těžký kříž a pod tím je nápis SURSUM CORDA: Vzhůru srdce. Srdce je v té Varšavě slyšet zvláště silnými údery.

SURSUM CORDA: Vzhůru srdce

  • 0Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na Lidovky.cz