16. března 2016 17:32 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Ordnung v Čechách
aneb Dejvická kaluž

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
To jsem vystoupil na Hradčanské a šel směrem do Bubenče, takže jsem přešel... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy To jsem vystoupil na Hradčanské a šel směrem do Bubenče, takže jsem přešel... | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Každý má nějakou obsesi, o níž si myslí, že je oprávněná. Mou utkvělou představou je, že svět je lepší, když je uklizený a čistý. To je samozřejmě velmi sporné tvrzení a už slyším, že to samé chtěl třeba Hitler, který si pořád myl ruce a nesnášel plné popelníky. Boj s Hitlerem proto začíná v udržování nepořádku, ba bordelu. Tím nad Hitlery zvítězíme.

S tím se mi těžko polemizuje. Přesto si na své obsesi trvám a s jistou pravidelností a tedy posedlostí se s ní svěřuju. Naposledy jsem tomu popustil uzdu minulý týden (viz sloupek Osud trávníků v Čechách). To jsem vystoupil na Hradčanské a šel směrem do Bubenče, takže jsem přešel koleje a zase to viděl. Tu nepochopitelnou, ale u nás na Východě zcela běžnou věc. Plochu, která nejspíš měla být po rekonstrukci stanice trávníkem, ale stala se takovým ošklivým kusem země, chudákem, který zvýrazňuje škaredost místa, které by mohlo být když ne pěkné, tak takové normální.

Samozřejmě, že ten trávník je takto nesmyslný, neboť stojí v cestě. Ten, kdo ho blbě nakreslil si asi nevšiml, že se tam cesty rozcházejí a že tedy lidé, když jdou nalevo do Dejvic, nebo napravo na Letnou, vezmou to diagonálně a tedy jdou přes ten kdysi trávník. A nebo si všiml, ale bylo mu to jedno, protože to je v Čechách jedno, jak takové věci pak vypadají, jestli hnusně, nebo ne, protože stejně všichni spěchají domů nebo na pivo do Dejvické sokolovny, která je naproti a když jdou z ní pak ven, tak už je tma a co je komu po nějakém trávníku, ten je tak dobrý na vyvenčení.

Plochu, která nejspíš měla být po rekonstrukci stanice trávníkem.

Plochu, která nejspíš měla být po rekonstrukci stanice trávníkem.

Mimochodem, ta Dejvická sokolovna má pro mě historický význam, neboť je to první hospoda, kam jsem chodil, když jsem se ocitnul v Praze, což mělo ten důvod, že je na tu hospodu vidět z autobusu, který jede od Karlových Varů, takže každý z nás spolužáků ze sokolovského gymnasia, kteří se dostali do Prahy, tam trefil. První roky našich studií jsme se snad každý druhý pátek sešli v Dejvické sokolovně, tam vypili tři čtyři piva a pak jeli z dejvického nádraží půlnočním vlakem, který byl v šest hodin ráno v zaplivaném a zasmušilém Sokolově. To už si nedovedu představit, myslím, že ten noční vlak už ani nejezdí. Byl to osobák s nepohodlnými sedadly, čpěl pivem, mazutem a temnou nocí.

Využiju a zneužiju svůj seriál (fotoblog) k malé antologii svých aktivistických sloupků, které jsem v posledních několika letech na téma zlepšování světa - a našich ulic zvláště - napsal. Do LN samozřejmě. Moc se toho za tu dobu nezměnilo a já si už ani nemyslím, že se něco změní. A ono by mě upřímně řečeno dost poděsilo, kdyby do Čechů a Moravanů vjela nějaká zkrášlovací mánie. To by se jeden začal bát, že Hitler zvítězí...

Tenhle sloupek je psaný pod vlivem těch nešťastných trávníků na Hradčanské.

Osud trávníků v Čechách.

Osud trávníků v Čechách

Evropa je rozdělena různými liniemi. Známé jsou mapy, kde je vyznačena zóna pití vína, zóna piva a zona panáků. Jiná lajna dělí chléb bílý od tmavého, jiná olej olivový od sádla nebo másla, existuje Evropa rajčatová a Evropa bramborová, Evropa čajová a kávová a tak dále. Někde to mají spíš rádi tak, jinde onak: Francouzi a Románi obecně preferují – samozřejmě u žen - zadnice, Britové a jiní Germáni ňadra. Češi mají rádi myslím oboje. Většinou je to dílo tradice, počasí a dlouhého vývoje a nelze říct, že jedno je horší než druhé.

Existují však ještě jiná rozdělení. Existuje Evropa trávníková a chodníková a existuje Evropa blátivá a kalužová. Ta první je, ano na Západě, ta druhá, to je Východ. My jsme v přechodném pásmu. Rusové říkají, k čemu nám dlážděné ulice, když naše duše kráčí v oblacích. Chodí tedy v blátě a je-li tam nějaký chodník, pro který ani nemají vlastní slovo (říkají mu francouzsky trotuár), jest to děravá katastrofa. U nás chodníky více méně jsou, není to nic moc, příliš se o ně nestaráme (jsou národy, které chodníky myjí a drhnou, to u nás by bylo příznakem šílenství), ale víceméně rozpoznatelné od silnice jsou – v Rusku, že se k tomu vracím, ne, tam jdete na vlastní nebezpečí.

Horší je to v Čechách s trávníkem. Nemluvím teď o tom, co si lidé stříhají a sekají u svých chalup, tam jde často o kompenzaci neuroz a projev latentního sadismu. Mám na mysli trávník obecní, travník veřejný. Na Západě, a to nejen v Británii, kde je trávník božstvo, jde o zvláště cenný kus města. Je sytý, zelený, často ještě květy ozdobený a především ho mají lidé rádi. Ví, že je to křehká věc a potřebuje soucit. U nás je to týraný chudák.

Já třeba sleduju jeden kdysi trávník na stanici Hradčanská. Když vylezete z metra a přejdete železniční koleje směrem do Bubenče, jsou před vámi dvě velké plochy, kde měla růst tráva – tak to projektanti nejspíš mysleli. Samozřejmě, že to nakreslili špatně, takže davům postavili trávník do cesty. Obejít by i tak šel. Ale to není v genetické výbavě převládajícího obyvatelstva. Do zkypřené hlíny bylo nasypáno travní semínko. První rok ještě jakž takž tráva držela. Další rok už se vytvořila skrz záhon pěšina, jež časem se rozšířila v cestu pro slony a nyní je z obou trávníků udusaná hlína, za mokra kaluž. Trávník neměl šanci.

Tak to může být v téhle zemi i s důležitějšími věcmi. I když, jak na to tak myslí, mně tráva připadá hodně důležitá.

Horší je to v Čechách s trávníkem.

Horší je to v Čechách s trávníkem.

Tenhle je z loňska. Obsahuje mou tezi o snadném úpadku Čechů, zůstanou-li jen sami se sebou a nemají-li se pak se před kým vytahovat.

Dlažba nad naše poměry

Jaro je tady, jak praví klasik, a to je čas na maloměšťácký sloupek, v němž tady každý rok doporučuju malý krok ke zlepšení velkých věcí, konkrétně našeho pozemského života. Třeba výsadbu květin, natření domovních dveří, umytí parapetů či prostě nemetaforické zametení chodníku před vlastním prahem. Tyto výzvy jsou samozřejmě utopistické, i když by s nimi asi většina teoreticky souhlasila. Zároveň něco v kolektivní české duši brání takovou věc, jako je zkrášlení vlastního okolí, skutečně provést, neboť

(abstraktní) Čech se vždy vzpírá, má-li udělat něco, co by udělat nemusel, i když by se mu to líbilo. Není to tím, že by byl tak moc líný, i když zas tak moc se čech nepředře. Ten důvod je jiný: on především nechce „být za blbce“, což je možná největší česká fobie. A blbec je ten, kdo dělá něco navíc, i když nemusí. Tento dušezpytný pohled nyní rozšíříme na městskou dlažbu. Ta je v Praze pozoruhodná, krásná - a velmi náročná na údržbu. Klasická pražská dlažba je totiž tvořena tzv. mozaikou, drobnými mramorovými kostkami, složenými do geometrických vzorů. Kostky jsou barevné (šedé, růžové i bílé) a tvoří pěkné ornamenty. Dalo by se říct, že dobře provedený a zachovalý pražský chodník patří k hypoteticky k nejhezčím v celé kulturní Evropě. Je plodem historického vzepětí českého měšťanstva, které se chtělo koncem 19. století před pohrdavými Němci předvést a dokázat, že zvládá složitou organizaci, tedy udržovat výtvarně hodnotnou dlažbu. To se během jednoho století změnilo a výsledkem jsou chodníky samá díra. Schválně si toho někdy všimněte... Je to pravděpodobně tím, že Češi se už před nikým vytahovat nemusí. Z dob, kdy museli - a také chtěli -, tady zbyla složitá dlažba, jejíž odvrácenou stranou je, že se snadno pokazí. O takovou dlažbu je nutné pečovat a spravovat ji hned, jak se pár kamenů uvolní. Jeden uvolněný kámen táhne druhý. Pražská dlažba, to je úkol pro puntičkáře a perfekcionisty. Možná jsme jimi kdysi chtěli být. Nyní už skutečně jimi nejsme, což někteří mohou brát také jako vysvobození. V tom případě se smiřme s rozbitými chodníky a klopýtavou chůzí po dlažbě, jež je, stejně jako řada dalších kulturních hod not, nad naše poměry.

To se během jednoho století změnilo a výsledkem jsou chodníky samá díra.

To se během jednoho století změnilo a výsledkem jsou chodníky samá díra.

Tohle jsme psal jednu pěknou jarní neděli, kdy všechno kvetlo a mě mrzelo, že zase odkvete, takže jsem zatoužil to nějak fixovat a po Goetheově vzoru zvolat Postůj okamžiku, jsi tak krásný!

Květinová výzva

Díky rozumné poloze se v naší zemi docela daří rostlinám. Tráva je po značnou část roku zelená, stromy jsou půl roku obalené listím, křoví je rovněž dost. Snad vinou tohoto příznivého stavu je zdejší obyvatelstvo značně lhostejné k možnostem, jež rostliny skoro zadarmo nabízejí. Rostliny, zvláště ty kvetoucí, totiž nesmírně zkrášlují cokoli, na co jen může pohlédnout lidské oko. Z nehostinného koutu dělá záhon květin kout útulný, z obyčejného domu učiní květiny v oknech dům příjemný a veselý. Pantheista Goethe pravil, že květiny jsou důkazem toho, jak nás Bůh miluje. Češi jsou z nějakých

důvodů k této lásce velmi odmítaví. Květiny sice snad máme teoreticky též rádi, ba také je mnozí pěstují, ale především ve svých zahrádkových koloniích a pak také doma v pokoji. Truhlíkem s květinami ozdobené okno je v českých ulicích spíše výjimkou, jen se opravdu podívejte, květináče na veřejnosti, pokud tam tedy jsou, bývají velmi často v žalostném stavu, schne v nich trocha roští nebo slouží jako odpadkové koše nebo popelníky. Je to něco úplně jiného, než jak se ke květinám, a tedy i k prostředí, v němž žijí, staví třeba naši bývalí spolukrajané Rakušané, kteří květinami obkládají a zdobí kdeco, až to možná přehánějí. My to přeháníme také, ale v opačném směru. Přitom je to tak nenáročné, prosté a jednoduché. A krásné

My to přeháníme také, ale v opačném směru.

My to přeháníme také, ale v opačném směru.

A tohle jsem napsal pod vlivem návštěvy Irska, kde se lidé předháněji, kdo bude mít krásnější, barevnější, elegantnější, vypucovanejší dveře, což z procházky po Dublinu etc. činí takovým radostným kaleidoskopem barev. (Netvrdím, že to musí být u nás stejné, ale umýt by se ty ubohé dveře občas mohly.)

A tohle jsem napsal pod vlivem návštěvy Irska.

A tohle jsem napsal pod vlivem návštěvy Irska.

Výzva pro naše dveře

Skoro přesně před rokem vyšel na tomto místě sloupek, ve kterém jsem se snažil vyzvat obyvatelstvo, aby více zdobilo své domy i okolí květinami, neboť je to pěkné a nestojí to ani moc peněz. Květinová výzva, jak se ten sloupek jmenoval, měla nebývalý ohlas: počet květin v oknech se sice myslím nezvýšil, zato já jsem byl pozván do rozhlasu, kde jsem vysvětloval, že to myslím docela vážně a že na truhlíku v oknech nevidím nic maloměšťáckého a pokryteckého. Sám jsem pak o jeden květináč s muškáty houževnatě pečoval, a když ho napadly mšice, dokonce jsem ho poléval jakýmsi roztokem a vůbec dělal věci, kterými jsem si rozšířil obzor a posílil pocit, že jsem na světě něčím platný. Nyní, po roce, si dovoluju předstoupit s novou výzvou. Týká se dveří. Vyzývám spoluobčany, zvláště ty, kteří nějaké mají, aby si natřeli dveře. Nebo aspoň umyli. Je to opět míněno vážně, i když sankci ode mne

asi těžko čekat. Stav českých dveří, zvláště těch ve městech jako třeba v Praze na Vinohradech, na Letné či Smíchově, kde to znám nejlépe, je totiž až příliš často - žalostný: jsou zhusta otlučené, počmárané, rozviklané, zapatlané, dvěma slovy špinavé a nevábné. Jsou často odsouzené k pouhé vyviklané existenci, jako by nebyly k ničemu jinému, než aby skrz ně člověk co nejrychleji zmizel do domu či z domu nebo se na ně vyčůral pes. Jako bychom je ani nechtěli vidět a jako by pro nás nic neznamenaly. A přitom dveře jsou tou nejsamozřejmější a vedle oken nejdůležitější věcí na domě. Jí se dům obrací k světu a přijímá či zase vydává ze sebe svůj obsah. Jsou to ústa domu. My se k nim však chováme tak, jako když si člověk přestane čistit zuby. A s takovým člověkem se nikomu nechce nic mít!

Vyzývám spoluobčany, zvláště ty, kteří nějaké mají, aby si natřeli dveře. Nebo aspoň umyli.

Vyzývám spoluobčany, zvláště ty, kteří nějaké mají, aby si natřeli dveře. Nebo aspoň umyli.

No, okna se u nás přece jen občas myjí: v Rusku jsem si všimnul, že téměř nikoli, tam jdete po ulici a najednou všimnete, že se tam vůbec nelesknou okna, což vytváří úplně jiné světlo, než když jsou okna umytá: je to tam tedy mnohem ponurejší, smutnější, jaksi tupější. Jak pak nemají být takoví lidé?

A přitom dveře jsou tou nejsamozřejmější a vedle oken nejdůležitější věcí na domě.

A přitom dveře jsou tou nejsamozřejmější a vedle oken nejdůležitější věcí na domě.

O mytí oken

V tak krátkém sloupku se dá napsat jen o něčem skutečně důležitém. Bude proto o mytí oken. Minulý víkend (psáno koncem října) byl možná jeden z posledních, který se na to hodil. K čemu je nám totiž dobrá vláda, když nemáme umytá okna? Spousta lidí se ale naopak domnívá, že vláda je špatná, takže jim nestojí ani za to mýt okna, natož aby zametli chodník před domem. To pak vede k tomu, že vlády jsou čím dál horší, protože obyvatelstvo se špinavými okny a nezametenými chodníky si takové vlády volí. Špatná vláda si pak může na občany více dovolovat, když vidí, jací jsou bordeláři. Stav oken je zásadním indikátorem kulturnosti národa a jeho duševního stavu. Na rozdíl třeba od fasády

odpovídá za okna většinou každý sám. Jejich údržba přijde též na méně peněz, neboť každý si novou omítku dovolit nemůže, zatímco okenu si může koupit skoro každý. Okna jsou často jedinou věcí, kterou obyvatel bytu vizuálně sdílí s kolemjdoucími, takže by se dalo říct, že to člověk dělá pro sebe i pro druhé. Pravdou je, že právě tento sociální aspekt může být pro někoho důvodem, proč je nemýt. Ve společnosti, kde převládnou takové názory, jsou pak nejen špinavá okna, ale nedá se tam skoro žít. Mytí oken je kromě toho i zábava. Většinou stačí na okno vychrstnout vodu a čekat, až to uschne. Dole pak vytřít hadrem podlahu a je to. Já to tak dělám. Sotva dopíšu sloupek, jdu na to.

Takové listí se speče do jedné dosti nechutné krusty, přilne napevno k chodníku a promění se v jednu špinavou slupku.

Takové listí se speče do jedné dosti nechutné krusty, přilne napevno k chodníku a promění se v jednu špinavou slupku.

No, tohle je už asi čtyři roky staré, to bylo před komunálníma volbama a skutečně se radnice chvíli snažily, takže Praha byla plná metařů. Pak se to zase vrátilo do normálu. To, co tam líčím, je ovšem pravda. Důkladně jsem zametl asi tři sta metrů ulice Na Václavce. Klidně se tam zeptejte.

Konec jedné iniciativy: autor odkládá koště

Zdá se mi, že do letošní kampaně před komunálními volbami poprvé výrazně vstoupilo téma úklidu. Téměř všechny strany slibují, že se zasadí za větší čistotu ulic, veřejných prostranství, parků a nároží. To myslím dříve nebylo. Kandidáti slibují více odpadkových košů, více zametačů a košťat. Dokonce se na plakátě objevil i kandidát, je to dosavadní starosta Prahy 1, pózující se smetákem, jejž drží jak prase flobertku (flobertka je vzduchová pistole, nikoli stimulátor). Když jsem ho spatřil, ulekl jsem se, zda to nejsem já, neboť se se smetákem na ulici opravdu vyskytuji, zametaje svépomocí a dobrovolně. Zametání považuji totiž za velmi příjem nou činnost: tělo se nenáročně protáhne, mysl i chodník se vyčistí, pocit ze smysluplné práce se dostaví, na rozdíl od psaní do novin, okamžitě. Soustavně jsem začal zametat před několika lety, když jsem propadal marnosti, že nikdo jiný už to asi neudělá. Bylo to na jaře a na chodníku dosud tlela vrstva nezameteného listí z minulého podzimu. Takové listí se speče do jedné dosti nechutné krusty, přilne napevno k chodníku a promění se v jednu špinavou slupku. K jejímu odstranění jsem si musel koupit motyčku, kterou jsem škrabal onen povrch, jenž jsem pak zametal do kbelíku, jehož obsahem jsem naplnil několik popelnic. Celkově mne tento „úklidový set“ přišel asi na dvě stě korun, což není tak hrozné. Nejdříve jsem tedy vyčistil chodník a přilehlou část silnice. Tady mi práci komplikovaly parkující automobily, takže jsem vždy musel čekat, až nějaký odjede a uvolní místo. Naštěstí na ulici vidím od psacího stolu, takže jsem vždy okamžitě vystřelil a rychle těch několik metrů zbavil onoho bordelu. Když byla část ulice přiléhající k domu, v němž bydlím, uklizena, začal jsem expandovat dále. Tady jsem

však poprvé narážel na jistý sociální problém. Zatímco před „svým“ domem jsem se cítil jistý a můj domácí mě podporoval, na cizím území jsem se nevyhnul jistým trapným pocitům. Zvláště jsem měl spadeno na chodník před samoobsluhou, kam chodím nakupovat a kde je výlučně ženský personál. Před krámem mívají strašný nepořádek a žádnou z těch žen jsem s koštětem nikdy neviděl. Představa, že tam přijdu se svým nástrojem já a začnu jim uklízet přede dveřmi, mi přišla nepatřičná až drzá. Vyhradil jsem si proto na úklid sobotní a nedělní brzké ráno, kdy byla možnost, že je potkám, nepatrná. Zametl jsem jim tedy za rozbřesku před prodejnou a šel domů počkat, až otevřou. Pak jsem si šel koupit noviny a jogurt a hleděl do tváří těch žen, zda je v nich něco poznat. Samozřejmě že nebylo. I tak jsem to pro ně dělal rád. Jsem ještě raději, že už nebudu muset.

Další fotoblogy najdete na www.jiripenas.cz/fotoblog/

  • 1Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Oblečení pro děti za pár kaček!
Oblečení pro děti za pár kaček!

Bazar na eMimino.cz oblékne každého