22. března 2012 16:31, aktualizováno  18:21 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Periklův Děvín
aneb Sovy do Athén

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Po svých obřích stopách a nikoli bez svědectví budeme sklízet obdiv u přítomných i budoucích. (Perikles) | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Po svých obřích stopách a nikoli bez svědectví budeme sklízet obdiv u přítomných i budoucích. (Perikles) | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Z olympských bohů mi byli v dětství nejsympatičtější Pallas Athéné a Héfaistos. Athéné asi díky její vzornosti a chytrosti: byl jsem do určitého věku též šprt a toužil jsem být premiantem jako ona.

Athéné byla přece miláčkem Dia, který si ji musel nechat právě Héfaistem vysekat z hlavy, z níž vyskočila již hotova a oděna v zbroj. Představoval jsem si ji jako takovou panenskou, štíhlou, sportovně založenou a ve všech ohledech vzornou soudružku učitelku, ke které bych ze své přirozené touhy po pořádku tíhnul. Byla přísná, avšak nikoli krvelačná, nýbrž spravedlivá, i když i ona to občas přehnala. Třeba to, co udělala s tou Arachné, kterou proměnila v pavouka kvůli tomu, že lépe tkala, to se mi moc nelíbilo. Ale bohyně je bohyně.

Athéné byla přece miláčkem Dia. Dvanáctkrát zmenšená kopie Feidiovy sochy Athéné Parthenonské, tzv. Athéné Varvakeion. Národní archeologické muzeum, Athény.

Héfaistos pak byl mým nejoblíbenějším mužským bohem ne kvůli svému oboru, tedy kovářství, ale kvůli tomu, že to byl outsider. Později jsem si spíše oblíbil Dionýsa, ale jako chlapec ještě nezkažený jsem sympatizoval s ošklivým Vulkánem pro jeho kulhavost a odstrčenost, cítil jsem s ním soucit, když ho matka Héra hodila jako nedochůdče z Olympu a radoval se pak, když se jí tak pěkně pomstil: když si u něj Héra objednala – aniž ovšem tušila, že je to její zavržený syn – křeslo, Héfaistos do něj vsunul nějaká neviditelná péra či co a dokonce nějaké tryskové motory, takže když si na trůn Héra sedla, přicvakly se jí ruce a nohy k té židli, která se navíc vznesla a počala poletovat nad Olympem. To jsem se smál, jak s ní synek zatočil!

Sympatizoval jsem s ním pro jeho kulhavost a odstrčenost.


















Chrám Héfaistův, který patří k nejlépe zachovaným antickým stavbám vůbec, stojí na západním okraji staré athénské agory, dnes plotem ohraničeného archeologického parku, jenž přiléhá k onomu akropolskému masivu. Ve srovnání s Athéniným akropolským Parthenonem, jenž je sedmdesát metrů dlouhý a třicet metrů široký, je kovářův chrámek přesně poloviční. Přesto působí jaksi stabilněji a podsaditěji než ten v podstatě křehce a zranitelně vyhlížející velechrám. Héfaisteion stojí na mírném návrší, obklopen keři a olivami a budí dojem, jako by byl rád, že ty dva a půl tisíce let přežil trochu vskrytu a nenápadně. Přitom měl s Athénou své úmysly.

Působí jaksi stabilněji a podsaditěji než ten v podstatě křehce a zranitelně vyhlížející velechrám.



Athéna a Héfaistos totiž patří k sobě a do Athén. Z jejich vzájemného nedorozumění de facto vzešlo místní potomstvo, i když prameny jsou jako obvykle velmi mlhavé, ba protichůdné. Ale má se za to, že Héfaistos pošetile po Athéně zatoužil, přičemž se domníval, že by mohl mít šanci. Vilný kovář tak usoudil i z toho, že si u něj bohyně válečné taktiky a lsti nechala ukout zbroj, kterou si nechtěla pořád půjčovat od otce Dia. Když si ji pak byla u něj v kovárně vyzkoušet, vzrušil se rujný kovář na nejvyšší míru, takže se na Athénu vrhl, ovšem ta, samozřejmě, starostliva o své panenství, rychle ucukla, jenže to se již Héfaistův úd otřel o její stehno, načež ho pokryl výronem semenným. Pak se božský kripl zhroutil. Znechucená Athéna vzala prý chomáč vlny, jímž sperma setřela a odhodila. Chomáč vlny smísený se spermiemi spadl do posvátné půdy Akropole, kde zrovna byla na návštěvě bohyně Gaia, která byla tak plodná, že stačilo, aby na ni shůry dopadl onen dosti nechutný materiál a okamžitě otěhotněla. Donosila pak dítě, jež se jmenovalo Erichthonios.

Takže se na Athénu vrhl, ovšem ta, samozřejmě, starostliva o své panenství, rychle ucukla.


















Jako dítě jsem četl řecké báje – ve zpracování Petiškově i Zamarovského, v podání sovětského akademika N. I. Kuna, pak později v solidních pracech Karla Kerényiho a Roberta Gravese, v nichž si občas čtu dosud; někdy ve dvanácti, třinácti letech jsem se dal i do Homéra, kterého jsem v Mertlíkově překladu přečetl celého, přičemž více se mi líbila Odyssea, i proto že jsem fandil Trojanům a prožíval jejich tragédii – nejsympatičtější ze všech mi byl Hektor, jehož smrt jsem si bral osobně. Řecké báje jsem četl asi stejně, jako moje děti četly Harryho Pottera a pak Tolkiena, nebo Zbyněk Petráček Foglara a jiní třeba, Jáchym Topol – ten četl ale cokoli, co mu přišlo pod ruku - Karla Maye, což je všechno vlastně též mytologie.

Ale mě zkrátka popletl hlavu a představivost dráždil a základní vzorce lidského chování určil ten rej nadpozemských bytostí, které se ale chovaly vlastně docela lidsky, přestože se proměňovaly tu v divočáka, statného lva, v kapku rosy, nebo v obludu plivající oheň. Uchvacovala mě ta nesmírná spletitost a proměnlivost jejich příběhů, jejich vzájemných vztahů, intrik a pletich, posedlostí a vášní, za nimiž jsem asi i jako dítě cítil něco tajemně dráždivého, čímž byl samozřejmě vševládný sex. Libílo se mi, jak krásné i hrozné věci tyhle bytosti prováděly, jak to bylo plné archaického puzení a svévole, ale zároveň přes všechnu fantasknost nepostrádaly ony děje jistou logiku a příčinnost. Vzrušovalo mě zároveň to tajemné a symbolické, které je v každém tom příběhu a určuje jakýsi hlubší smysl, který vtahuje tyto příběhy do souvislostí s věcmi jako je osud, smrt, čas, mýtus. Uvědomuju si, jak mi ty řecké báje vlastně vytvořily představu o tom, co je to vyprávění, co je to příběh a co je to též čtenářské blaho, které jsem zažíval při pročítání těch knih, byť měly třeba formu encyklopedickou. Uvědomuju si, že tahle literatura vlastně určila i můj čtenářský vkus: vůbec si myslím, že jinak čte (a píše) knihy ten, který v mládí skrz houštinu mytologickou prolezl, než ten koho tento svět minul.

Samozřejmě že moje okouzlení antikou bylo a je diletantské a povrchní, tedy takové, ke kterému je odsouzen člověk bez skutečného vzdělání klasického, ba aspoň doteku s klasickými jazyky, což je znalost a zkušenost, které se z naší „kultury“ už asi definitivně vytratily. Ale i tak si myslím, že jsem měl v dětských letech štěstí. Často mám totiž pocit, že bez tohoto zážitku je i kultura mrzákem a že to, co současnou literaturu a kulturu činí z velké části tak plochou, poloprázdnou a plytkou, je to, že ji už nenapájí voda z mýtů, která je omamná a způsobuje snění, které těžko něco nahradí.

Za nimiž jsem asi i jako dítě cítil něco tajemně dráždivého, čímž byl samozřejmě vševládný sex. Sousoší Afrodité, Pana a Erose. Helenistická socha z 1. století před Kr.Delos. Národdní archeologické muzeum, Athény.

Zvláštním způsobem počatý a Zemí donošený malý Erichthonios byl napůl chlapec a napůl had. Athéné ho zcela nezavrhla, ale ukryla ho do truhly a tu svěřila do opatrování dcerám athénského krále Kekropa, který byl též zrozen chtonicky čili ze země a též byl do půli těla hadem. Podmínkou jejich opatrovnictví bylo, že se ony tři sestry nepodívají dovnitř truhly. To samozřejmě nevydržely, podívaly se a když viděly, že v ní leží dítě s hadími končetinami, šíleně se polekaly a v hrůze skočily z Akropole. Mýtus se nezabývá otázkou, jak se asi mohly polekat, když i jejich otec byl napůl hadem a měly by být tedy zvyklé, vždyť se jim i říkalo drakaulos, žijící s hadem. Tak jaké překvapení? Mýtus je ale mýtus. Ten se neptá.

Šíleně se polekaly a v hrůze skočily z Akropole.


















Onen napůl hadí otec Kekrops, který první zavedl monogamii, postavil první chrámy určené Athéně a zrušil některé krvavé oběti a nahradil ječnými koláčky, už nejspíš bydlel tady, na Akropoli. Stopy osídlení jsou tu od neolitu, první hradiště tu stálo v době mykénské, tedy patnáct set let před Kristem. V archaické době se výšina stala ústředním sakrálním místem vzmáhajícího se města. První monumentální kamenný chrám, zhruba na místě dnešního Parthenonu, nechal stavět tyran Peisistratos v šestém století před Kristem, říkalo se mu – tedy tomu chrámu – Hekatompedom, „stostopý chrám“. V době, kdy na Řecko zautočili Peršané, byl rozestavěný na jeho místě nový chrám. Když pak v roce 480 Xerxes Athény, jež mezitím Themistokles evakuoval, obsadil, zmasakrovali Peršané obránce Akropole, kteří se odmítli vzdát, a co bylo možné rozbořit, to jeho vojsko zbořilo. Řekové se však jen tak nedali. Napráskali o pár měsíců později u Salamíny a pak u Platají Orientálcům kožichy a zachránili Evropu pro další naše dějiny. To snad ani nemusím psát. Za to Řekům nepřestaneme být vděční.

Stopy osídlení jsou tu od neolitu, první hradiště tu stálo v době mykénské, tedy patnáct set let před Kristem.

Vraťme se ale k mýtu. Když se ony princezny vrhly z Akropole dolů, letěla právě Athéné s kusem skály v náručí nad budoucími Athénami, asi směrem od dnešní čtvrti Psychiko ke čtvrti Kolonaki. Právě na tom místě, kde je teď pahorek Lykabéttos (dnešní řečtinou Lykavittos, zkrátka Vlčí hora), jí zprávu o sebevraždě opatrovnic truhly zakrákala vrána. Bohyně, zasažena tou smutnou zprávou, upustila skálu, kterou chtěla použít k dalšímu opevnění Akropole, na zem, díky čemuž jsem mohl před dvěma týdny na onu horu vylézt a rozhlédnout se po městě. (Viz fotoblog Švihlá chůze aneb Bambule v Athénách). Vrána, která zvěstovala onu smutnou novinu, to odnesla tím, že je od té doby černá a že nesmí létat nad Akropolí, neboť by Athéně připomínala nešťastnou událost. Zajímalo by mě, zda to vrány dodržují. (Podle mýtologů je však vyhnání vran z Akropole symbolickým vyjádřením vítězství olympského božstva nad starším Kronem. Kronos je totiž řecky vrána. Podle rozšířenějšího přesvědčení je však Kronos spíše všepožírajícím časem, což dal najevo tím, že sežral své děti, jak to pěkně vymaloval Francisco de Goya na svém strašidelném obraze.)

Bohyně, zasažena tou smutnou zprávou, upustila skálu.


















Ocasohadému Erichthoniovi je zasvěcen chrám, který se nalézá na severní straně akropolského posvátného okrsku. To je ta zvláštní, do L zatočená, složitá stavba, podobná nějaké velmi pěkné funkcionalistické antické vile, prý dílo architekta Mnésikla, který je prý autorem též Propylají, jimiž se do Akropole vchází. Erichtheion, který se jindy nazývá též Erechtheion, neboť Erechtheus byl jeho vnuk, ale podle jiných šlo pořád o toho samého hadočlověka, stojí na nejstarším kultovním místě, snad nad hrobem onoho mýtického Eri(e)chthonia, který založil též slavnostní hry Panathénaje, a dokonce slavná eleusinská mystéria, i když jinde se o tom píše zase jinak a kdo se chce o tom něco zajímavé dočíst, má příležitost třeba v klasické knize profesora Radislava Hoška Náboženství antického Řecka. Já jsem ještě, bylo to v roce 1985, chodil k starému panu profesorovi na přednášky, velký učenec, vždy v černém roláku... Ten by to s tím „e“, či „i“ věděl.

Ocasohadému Erichthoniovi je zasvěcen chrám, který se nalézá na severní straně akropolského posvátného okrsku.

Tady na tom místě se odehrál souboj mezi Poseidonem a Athénou, komu bude město pod Akropolí zasvěceno. Athéna nabídla Athéňanům olivovník, Poseidon slaný pramen, který vytryskl ze skály, když do ní Poseidon udeřil trojzubcem. Rozsoudit to měli olympští bohové, kteří se ovšem zeptali onoho Kekropa, co na něho zapůsobilo silněji a co se mu více líbí. Kekrops se rozumně rozhodl pro olivu, protože co se slanou vodou? Riskoval tím sice konflikt s Poseidonem, což nebylo vzhledem k přímořskému charakteru města jen tak, ale oliva je oliva. Z té žije Řecko doposud. Olivová byla též barva Athéniných očí, která zase jiným připomínala oči sovy, což vyjadřovalo přízvisko glaukópis čili sovooká, ale též zelenooká. Neboť co je to glaukom? Zelený zákal, prosím. A sova, to je pták Athénin. A já tu nosím sovy do Athén...

A sova, to je pták Athénin.


















Nejslavnější částí Erechtheionu je řada šesti koré, ženských či dívčích sloupů podpírajících krásnou loggii. Jim se říká karyatidy, neboť jde o speciální koré (Κόρη, singulár korai) čili dívky z peloponéského města Karyai, kde se prý vyskytovaly mimořádně pěkné koré. Je vlastně zázrak, že všech šest těchto krasavic, na nichž šat peplos (πέπλος) splývá, jako by vylezly z vody, přečkalo čtyřiadvacet století – některé knihy připisují autorství Alkaménovi, žáku Feidiovu. Přečkaly soumrak antiky, přečkaly rané křesťanství, různé ikonoklasmy, přečkaly pět století turecké vlády nad Attikou – tehdy tu Turci zřídili harém, neboť co také v takovém ženami ozdobeném domě? Na začátku 19. století odvezl jednu z nich anglický velvyslanec u Vysoké Porty, velký drancovač lorg Elgin do Londýna a pokud vím, tak se Britům z Britského muzea moc nechce ji do Athén vrátit. Pravé už nejsou ani tyhle nádhery, neboť z důvodů povětrnostních se ty originální přestěhovaly dolů do Muzea Akropole, které bylo otevřeno v roce 2004. Je krásné.

Ty originální se přestěhovaly dolů do Muzea Akropole, které bylo otevřeno v roce 2004. Je krásné.


















A pak Parthenon. Chrám Panny. Čili Děvín, jak bychom mu mohli říkat. Stojíte před ním, tisíckrát ho člověk viděl na různých vyobrazeních, nic ho vlastně už nemůže překvapit, ví, že tohle je už jen skelet, jen kosti toho velkolepého chrámu, který přitom nevystavěla žádná tyranie, která mohla na své monumenty nahnat tisíce otroků (jistě, otroci ho samozřejmě postavili, ale i s nimi přeci jen v Athénách zacházeli trochu slušněji než někde v orientálních despociích), nýbrž že je dílem a rozhodnutím svobodných suverénních občanů, Athéňanů, kteří, není to tak dávno, ubránili svoji svobodu a kteří si volí své vůdce, své muže ze svého středu. To všechno už nějak ví... a stejně je dojat. Ví, že je pod tím chrámem, který je krásný, i když už z něj zůstaly jen ty trosky, podepsán jako ideový tvůrce Perikles, který byl prvním moderním politikem evropského typu, demokratem, aspoň v rámci možností dávné athénské obce.

Jeho řeč, kterou pronesl v roce 431 před Kristem, pár let po dokončení tohoto chrámu, v němž už stála slavná jako strom vysoká Feidova socha Athény Panenské, je jednou z nejlepších a nejkrásnějších politických řečí, která byla kdy vyslovena. Je oslavou způsobu života v obci či státu, ve kterém byl mýtus spojen se skutečností.

A pak Parthenon. Chrám Panny. Čili Děvín.
















Řeč Periklova, řeč nad padlými

„Máme ústavu, která se nezhlíží v zákonech sousedů, ba spíše je vzorem pro jiné, než aby je napodobovala. Říká se mu demokracie, vláda lidu, protože se opírá o většinu, ne jen o několik málo jedinců. Před zákonem jsme si všichni rovni, pokud jde o osobní zájmy. Pokud však jde o společenský význam, má při vybírání pro veřejné úřady každý přednost podle toho, v čem vyniká, podle schopností, ne podle své příslušnosti k určité skupině. Ba ani chudoba a skromný původ nikomu nebrání dojít hodnosti, je-li schopen vykonat něco pro obec.

Ve vztahu ke společnosti žijeme svobodně a stejná svoboda panuje v každodenním vzájemném styku, kde neplatí žádné podezírání, kde se nehněváme na souseda, jestliže něco dělá podle své chuti, a nevyvoláváme mrzutosti, které sice nemusejí být škodlivé, vyhlížejí však nepříjemně. V soukromém životě se chováme jeden ke druhému bez vzájemného obtěžování a v životě veřejném nepřekračujeme zákony, především ze studu, posloucháme své spoluobčany, kteří právě zastávají úřady, a zákony, především ty, které byly dány na ochranu lidí, jimž bylo ukřivděno, a ty, které jsou sice nepsané, ale jejich porušení přináší podle obecného soudu hanbu. Poskytujeme duchu možnost nejrozmanitějšího oddychu po denním úsilí. Pořádáme rok co rok závody a slavnosti, zařizujeme se vkusně i v soukromí, takže radost z toho všeho den co den zahání smutnou náladu.

Díky velikosti naší obce proudí k nám z celého světa všechno. Okoušíme tedy a užíváme plodů ciziny stejně pohodlně jako těch, které se rodí u nás. Naše obec je otevřena všem.

I způsobem přípravy na válku se lišíme od svých nepřátel. Do svého města dovolujeme vstoupit komukoli a nestává se, že bychom někdy vyháněním cizinců někomu bránili v poučení nebo v podívané na něco, z čeho by nepřítel mohl mít prospěch, protože by to nebylo utajeno, neboť víc než na vojenské přípravy a úskoky spoléháme na odhodlanost k činům vyrůstajícím v našem srdci. Ve výchově se některé národy snaží dosáhnout mužnosti namáhavým cvičením hned od dětství, kdežto my trávíme život ve volnosti, a přesto nejsme o nic horší, když dojde k zápasu s rovnocenným soupeřem.

Milujeme umění, ale s pravou mírou.


Milujeme umění, ale s pravou mírou. Milujeme vědění, ale bez újmy na mužnosti. Bohatství je pro nás spíše příležitostí k šlechetným skutkům než k chlubným slovům a co se chudoby týká, není k necti se k ní znát, ale spíš je k necti nevymanit se z ní prací. Pečujeme jak o svůj dům, tak o svoji obec, a třebaže se každý věnuje jinému zaměstnání, docela dobře se vyzná ve veřejných věcech. Jsme snad jediní, kteří pokládáme toho, kdo se veřejných věcí straní, nejen za nečinného, ale za neužitečného. A jsme jediní, kteří o veřejných věcech společně správným způsobem rozhodujeme, nebo aspoň jednáme. Nemyslíme si totiž, že slovo činu škodí, ale naopak, že je škodlivé nedat se slovem poučit předtím, než se přikročí k činu. I pokud jde o ušlechtilost duše, chováme se opačně než většina lidí. Získáváme si totiž přátele ne tím, že bychom od nich přijímali úsluhy, ale tím, že jim je prokazujeme. Kdo prokázal laskavost, je jistější přítel - bude se snažit udržet si stálou náklonností k obdarovanému vděčnost, na niž má právo. Dlužník je méně horlivý, protože ví, že se mu bude vše, čím oplatí šlechetnost, počítat ne za laskavost, ale za splátku na dluh. My jediní prokazujeme komukoliv služby beze strachu, ne z prospěchářské vypočítavosti, ale v důvěře ve svobodu.

Celá naše obec je školou Hellady.

Celá naše obec je školou Hellady. Každý náš občan je po mém soudu stejně způsobilý k rozmanitým oborům činnosti a schopný provádět je obratně a s půvabem. A že to není jen chlubné slovo pro tuto chvíli, nýbrž pravda a skutečnost, to dokazuje sama velikost naší obce, které jsme dosáhli právě pro tyto vlastnosti. Po svých obřích stopách a nikoli bez svědectví budeme sklízet obdiv u přítomných i budoucích."

(Thukydides. Dějiny peloponéské války. Praha: Odeon, 1997. str. 121 - 125)


Kdo to dočetl až sem, tomu vzdávám dík. Ještě by bylo o čem psát. Jsme vlastně teprve na začátku. I když je to stejně jen nošení sov do Athén.

  • 1Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.