31. října 2013 20:26, aktualizováno  22:50 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Po volbách aneb Smutný dům

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 3Diskuse
večerka | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy večerka | foto: MAFRA: Jiří Peňás
Moje volební účast byla nenápadná. Už doma jsem si připravil jeden lístek, zakroužkoval dvě jména, opatrně přehnul, vložil do kapsy, ještě jednou se podíval, zda je to ten správný, a odebral se na volební shromaždiště.

Činžák, postavený na začátku třicátých let.

Pak jsem rychle odvolil. Na seznamu, který ležel před volebním komisařem, jsem si všiml, že z našeho domu nás přišlo jen pár. Do konce voleb přitom chyběly asi dvě hodiny. Ti už nepřijdou. Mají to padesát metrů, jsou to spíše starší lidé, pochybuju, že by odjížděli na víkendy – a stejně nejdou. Koho by asi volili? Skutečně by nikoho nenašli? Třeba našli, ale prostě nejdou, nestojí jim tom zato, nevidí důvod.

Dům, kam jsme se nastěhovali čtrnáct dní před listopadem 89, do bytu, v němž nyní bydlí moje dcera, byl činžák, postavený na začátku třicátých let. Kousek nad ním končí Královské Vinohrady a začínají Vršovice, čtvrť již více proletářská. Patřil Lidovému bytovému družstvu (LBD), takže domy tam byla malé a obyvatelé tedy spíše dělníci nebo drobní úředníci, kteří možná pracovali v blízké Koh-i-noorce nebo v nějakém

jiné fabrice, kterých v té začouzenější části Prahy bylo mnohem víc než dnes. Ještě předtím, než jsme dostali byt v pátém patře přidělený, dělal jsem v tom domě dva roky domovníka. Byl to totiž domovnický byt – a dělat domovníka byl způsob, jak se k bytu dostat. Pomohl nám tehdy pan Jirásek, což byl mukl z padesátých let, spoluvězeň dědy mojí ženy: seděli spolu v Jáchymově a solidarní vztah jim zůstala na celý život, jak to bylo ummuklů zvykem. Panu Jiráskovi mohlo být asi osmdesát, před únorem 48 byl redaktorem, pak deset let politický vězněm, potom pracoval na LBD, kde měl pořád velké slovo. Nejprve zjistil, kde jsou volné domovnické byty, v jeho rajóně byly asi dva, dovedl mě pak na družstvo k úředníkům a za chvíli jsme se na byt jeli podívat. Trvalo ještě však dva roky, než jsme dostali klíče a do bytu, který byl zcela prázdný a bez topení, jsme se mohli s malým dítětem, onou dcerou, nastěhovat.

Nejprve zjistil, kde jsou volné domovnické byty.

 Ty dva roky jsem jezdil z kolejí přes celou Prahu třikrát týdně vytírat pětiposchoďový dvojdům. Protože jsem nechtěl obtěžovat nájemníky, kteří se již tak od začátku tvářili dosti nevlídně, musel jsem si pod kotlem v prádelně rozdělat oheň, takže jsem přijížděl ověšený bedýnkami a papundeklem, který jsem sbíral po cestě. Pak jsem se dohodl s jedním zelinářem, který mi lísky nechával. Hodinu trvalo, než se voda ohřála, přikládal jsem třísky pod kotel, četl jsem si, což bylo docela fajn.

Ten dům je průchozí a dole byla dosti příšerná vinárna, takový ten nejstrašnější pajzl, takže v tom domě, který se tehdy ještě na noc, nevím proč, nezamykal, bylo každou chvíli nablito a naděláno. Nejčastěji v suterénu, odkud to vzlínalo do vyšších pater. To bylo strašné, dosud se mi ten smrad vybavuje, těch polozaschlých blitek a sraček, které jsem musel horkou vodou odstraňovat, ovázal jsem si obličej šálou, zadržoval dech a šel do toho – několikrát jsem musel během toho vybíhat se nadechnout na vzduch, hekal jsem u toho a sám cítil trhavé dávivé návaly. Tehdy se ještě většinou topilo v kamnech uhlím, které měly partaje složené ve sklepech, odkud je nosily v uhlácích nahoru. Dům byl proto půl roku plný mouru a uhelného prachu, takže jsem vodu na mytí podlahy musel vyměňovat i několikrát. V domě je výtah, který se každou chvíli kazil a zasekával. Byl jsem domovník, takže mi to obyvatelé přirozeně dávali za vinu a očekávali, že já vždy s výtahem něco udělám. Jenže já jsem v tom domě nebydlel a telefon jsem samozřejmě neměl...

Celé ty dva roky jsem permanentně trnul, jaký mě v tom domě čeká průšvih. Lidé tam bydlící se na mě veskrze dívali jako na vetřelce, který má zálusk na něco, co oni považovali za svůj majetek – tedy ten byt v podkroví. Že byl prázdný a nikdo tam nebydlel, jim bylo myslím milejší, než představa, že by se tam někdo nastěhoval a měl z věci užitek. Připadalo mi, že i to, že jim jezdil někdo uklízet, jim bylo víceméně lhostejné nebo to spíš nevnímali, o to více je hnětlo, že za to bude ten byt. Byli to přitom dozajista obyčejní, v jádru možná ne zcela zlí lidé, ale měl jsem pocit, že nepřejícnost a iracionální závist je jejich podstatnou vlastností. Byl jsem vděčný, když mně někdo odpověděl na pozdrav.

Celé ty dva roky jsem permanentně trnul, jaký mě v tom domě čeká průšvih.

Každý měsíc mi musel domovní důvěrník podepsat papír, s nímž jsem pak jezdil na LBD, kde jsem dostal nějakou mzdu, pár stovek, ale dobrých, ale hlavně jsem tím papírem měl prokázat, že „funkci domovníka řádně vykonávám“, což bylo nutné, aby se vidina bytu nevzdalovala. To byl strašný problém. Ještě teď je mi při těch vzpomínkách lehce nevolno. Ten domovní důvěrník byl zlý kretén. Od první chvíli mi bylo jasné, že mezi námi je třídní nenávist.  Tehdy to mohl být tak pětatřicátník, měl podobně tlustou ženu, dvě malé děti pulčího typu, na které oba jejich zploditelé každou chvíli ječeli.

Za tímto hovadem jsem musel jednou měsíčně chodit, zazvonit u jeho dveří, s bušícím srdcem počkat až blb otevře a pak s výrazem, do nějž jsem se snažil nepustit žádnou emoci, ho požádat, zda by mi podepsal onen papír.

Blb na mě hleděl, někdy beze slova papír vzal, udělal klikyhák a zase mi ho vrátil. To mi spadla ze srdce tuna. Čas od času ale pronesl: To teda nepodepíšu. – Aha, ale já jsem tady uklízel, řekl jsem a srdce jsem měl v krku. - Jsou na vás stížnosti, zahuhňal on. – Prosím vás a jaké? – Bylo moc vody na podlaze, řekl třeba on. – Aha, to se omlouvám, ale já se snažil. Budu ždímat pečlivěji. – A nebyla vyměněná žárovka. Tři dny nesvítilo ve druhým poschodí světlo. – To je mi moc líto. Víte, že tady ještě nebydlíme, takže jsem to nevěděl. – To mě nezajímá, to je vaše věc. Nesvítilo světlo a já vám to nepodepíšu... Je málo tak strašných věcí, jako být vydán do rukou zlovolného hajzla. Má vás v hrsti, jste proti němu bezmocní, je vám z něj špatně, hnusem z něj se skoro zalykáte, ale víte, že se musíte držet, že na tom strašně záleží. Blb mi pak do výkazu napsal třeba „Byli stížnosti“ a nebo „Uklízeno špatně“, Já to šel ukázat na LBD, taková uvzdychaná paní, která měla na starosti domovníky, na to hleděla a vzdychala, že to neví, co s tím, že ten pán je soudruh a že se stěžoval už i jinak a že se to bude projednávat... Myslím, že zase zakročil pan Jirásek. Na tu protekci od jáchymosvkého mukla jsem vlastně hrdý.

Byli stížnosti.

Domovníkem jsem byl ještě několik let po roce 1989. Dvakrát týdně jsem se převlékl do svršků a vytřel dům od shora dolů. Nebylo to ostatně tak strašné, dalo se při tom meditovat, myslet si na své věci, z walkmanu jsem poslouchal operu nebo Lou Reeda a ždímal špínu do kbelíku. Myslím, že si postupně zvykli i sousedé, na starší ženy přece jen zapůsobily naše úplně malé děti, někdy bylo možné zaznamenat i cosi jako sympatie, s jednou, jež se jevila jako protivná babizna, přímo čarodějnice, jsme se snad i jako by seznámili, ona nám několikrát přinesla buchty nebo nějaké koláče, neodvážili jsme se je vzít do úst. V hojné míře se mezi muži vyskytovali alkoholici, jednoho jsem tipoval na původce oněch fekálních a urinálních příšerností a bylo mi strašně z představy, že se s ním tak důvěrně seznamuji.

Nemám příliš tušení, jak se ti lidé v domě stavěli ke starému a pak k novému režimu. Odhaduju, že většina z nich listopad 89 ale spíš přivítala, nedivil bych se, kdyby koncem prosince nosilo chvíli na klopě trikolóru i to hovado domovní důvěrník. Zda z něj něco pak měli, nevím. Někdo ano, někdo ne. Teď už je to vše jako by jedno.

V domě se během devadesátých let měnila kamna za plynové topení, převadělo se napětí, pak se vyměňovaly stoupačky. Domem vždy jako by prošla občanská válka, kterou jsem jako domovník vždy odnesl. Dole v parteru, kde měly kancelář uhelné sklady, se začaly střídat obchody, byly tam nejdřív nějaké podřadné modes robes, pak second-hand, z něhož pocházela značná část mojeho šatníku devadesátých let, potom se tam prodávaly předražené počítače, nakonec tam neviditelná ruka trhu umístila vietnamský kvelb, který je tam dosud. Jednou za čas se objevilo u výtahu parte a já odhadoval, kterému z nájemníků by mohlo patřit. Někdy jsem to poznal tak, že jsem někoho přestal potkávat: Nejčastěji jsem na to ale nepřišel. Takový obyčejný, spíš smutný dům.

Pár dní před volbami, v nichž strana, kterou jsem volil, dostala 3,2 procenta hlasů, napsal takovou pesimistickou glosu.

Z hrdel zlé vrčení

Tahle země měla být i podle střízlivých představ ze začátku 90. let už dávno normální demokracií, kde většina obyvatelstva přijímá svůj stát jako své dílo, na němž se společně, bez velkého patosu a velkohubých gest, zato tak nějak občansky, čapkovsky a klidně pracuje. Nikdo střídmý si nepředstavoval ráj na zemi, ale vlídnou, slušnou a rozumně spravovanou společnost jistě ano: to přece nebude zas takový problém, vždyť tenhle národ by to měl zvládnout.

Nejspíš však nezvládl. Místo toho žijeme v zemi, kde se prací pro společnost spíš pohrdá, kde se dobrá vůle a zdrženlivost považuje za slabost, ne-li za pitomost a kde každým rokem příbývá agrese, nevraživosti a podrážděnosti, jež zatím nezatíná do druhých zuby, ale chvíli již je slyšet z hrdel zlé vrčení. Společnost se jako by rozpadla na různé střepy, které k sobě nepasují, ba se přímo odpuzují. Nemáme se rádi a přitom s jinými vyjít neumíme. Nevíme si rady v základních věcech, jako by nám chyběl střed a orientace. Místo toho znovu a znovu obnovujeme chaos, avšak ne proto, že bychom byli tak svobodomyslní a tvořiví, ale proto, že nejsme schopni nic udržet v rukou a dopřát věcem i sami sobě kontinuitu a trvání. Jsme stále proto jako by na začátku, jen už z toho skoro smrtelně unavení a otrávení.

Přitom jsme zatím sotva vyšli na cestu. Že ten začátek přitom zabere skoro celý život, to na tom nic nemění.

(Lidové noviny, 20. října 2013)

  • 3Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.