V úterý (17. března) vyšel v tištěných Lidových novinách článek, který jsem napsal o plánech s bubenským nádražím. Sešel jsem se kvůli němu s Pavlem Štinglem, jehož dokumentárních filmů si vážím. Stáli jsme nejprve u sochy Aleše Veselého, která se tam odhalovala pár dní před tím (8. března) – slovo „odhalovala“ nebude v případě té sochy asi nejpřesnější. Pak jsem šli do nádražní budovy, která je z vnějšku sice omšelá a zpustlá, ale příliš neporušená, takže vypadá asi jak před osmdesáti lety; z vnitřku je jako by vykuchaná, ovšem opět nezničená. Pavel Štingl mluvil o představě, co by tu jednou mohlo vzniknout – a pomalu už vzniká - a proč je důležité, aby to bylo tady, na tomhle místě. Já si to myslím také.
Dávám sem proto onen článek, který v novinách vyšel trochu zkrácený. Fotky jsem pořídil před pár dny, kdy jsem se tam vrátil a už začalo jaro.
Třicet šest spravedlivých v Bubnech
Je to jedno z nejzpustlejších míst v Praze. Nádraží obklopuje zóna rozježděného bláta, povalených plotů, léta neuklizených zákoutí. Člověk, který chce odtud odjet (jezdí se odtud směrem na Kralupy a na Rakovník), musí zatnout zuby. Nebo si zvyknout. Není to přitom obyčejné nádraží. Je to místo historie: nádraží Bubny v Praze 7.
A už začalo jaro
Minulý týden byla před budovou bubenského nádraží odhalena monumentální socha Aleše Veselého Brána nenávratna. Sestává z železné konstrukce na níž se k nebi tyčí dvacetimetrová diagonála kolejí.
Symbolika díla jednoho z nejvýznamnějších českých výtvarných umělců od počátku 60. let, letos osmdesátiletého autora možná vůbec nejsilněji působící poválečné sochy, patetického Kaddiše z roku 1967, je názorná a přitom hluboká. Odkazuje k žebříku, jenž viděl ve snu biblický Jákob, třetí patriarcha Židů, a jenž je tradičně vykládán jako příslib spojení židovského národa s Bohem.
Třicet šest pražců pak odkazuje ještě k jiné symbolice: k chasidské představě, že svět stojí na 36 spravedlivých, cadicích. Ti se neznají a ani neví, že jsou oněmi vyvolenými, spravedlivými. Jsou však pro trvání světa nezbytní. Bez nich by se zhroutil.
K věci patří, že Aleš Veselý původně neprojektoval svou sochu pro právě 36 pražců. Ten počet vznikl v důsledku vypočtu konstrukce a statiky sochy. Když ji s kolegy spočítal a zjistil, že ideální číslo je 36, sochař, znalý židovské mystiky, se prý musel něčeho chytit... (Tohle mi vyprávěl Pavel Štingl.)
A pak je tu ten symbol zcela zřejmý. Železniční kolej jako prostředek k transportu ke „konečnému řešení“. To je v pražském a vůbec českém případě spojeno s nádražím Praha-Bubny.
Třicet šest pražců pak odkazuje ještě k jiné symbolice
Odsud, nikoli z holešovického nádraží, jak by si někteří lidé mohli myslet, neboť to je až z 80. let, byly vypravovány vlaky, do nichž nastupovali lidé, kteří se předtím shromáždili v dřevěných barácích pár set metrů odtud, v místech dnešního Parkhotelu na Veletržní ulici. Někdy tu zůstali i několik dní, přespat či přenocovat museli na zemi nebo jak se dalo. Před nástupem do transportu odevzdali majetkové přiznání, klíče od bytu, šperky a jiné cennosti, potravinové lístky, zbylou hotovost.
(To místo připomíná kovová plaketa Helgy Hoškové-Weissové: umělkyně, která byla jako dvanáctileté dítě odvlečená do Terezína, pak do Osvětimi a osvobozena byla Američany v Mauthausenu. Její deník, který si tehdy psala, to je česká obdoba deníku Anne Frankové. S lepším koncem naštěstí.)
Její deník, který si tehdy psala, to je česká obdoba deníku Anne Frankové
Byli pak obvykle v počtu kolem tisíce lidí vedeni Veletržní ulicí, dolů, směrem k trati. Pro většinu to byla poslední cesta Prahou. Bylo brzy ráno, většinou ještě tma. Nikoho obvykle nepotkali a nikdo nechtěl potkat je. Celkem touto cestou prošlo padesát tisíc českých, ale i německých, rakouských a jiných Židů. K 1. říjnu 1941 bylo v protektorátu úředně evidováno 88 105 židovských obyvatel.
(Na začátku Veletržní ulice stojí velká zelená pumpa, nejspíš pozůstatek časů, kdy v domech nebyl běžný vodovod, takové pumpy běžně stávaly v mnohem větším počtu než dnes, běžně byly u nádraží, tam snad byly povinné, známá je žlutá pumpa v Belgické ulici na Vinohradech, hlavně díky hospodě. Myslím, že jen málokterá už pumpuje a myslím, že výjimka nebude ani tahle holešovická. Mohli by ji aspoň umýt, když ne natřít. Já kdybych tam bydlel, tak to asi udělám. – A zajímalo by mě při té příležitost, jestli o ní někdy nepsal Ludvík Vaculík, který v té ulici od roku 1956 bydlí – s paní Marií Vaculíkovou čili Madlou.)
Já kdybych tam bydlel, tak to asi udělám
Potřeba zřídit na místě bubenského nádraží památník byla pociťována již brzy po roce 1989, vždy se však našly důvody, jak to odsunout do neurčené budoucnosti. Reálný problém spočíval ve složitých vlastnických poměrech budovy a okolního pozemku: jen bezprostřední okolí má až dvacet různých (reálných či se soudících) majitelů. Samozřejmou brzdou byly finance a pak neexistence reálného konceptu, co s takovou „kládou“ provést. Bylo a je jasné, že rekonstrukce nádraží a jeho přestavba na památník musí souviset s řešením celého okolí, tedy toho industriálního, zničeného a zdevastovaného pásu nicoty táhnoucí se od stanice Vltavská k nádraží, že je nutné, aby byl památník-nádraží integrován do složitého celku jak historického, tak urbanistického, zkrátka do „sémantiky prostředí a dějin“.
Socha Aleše Veselého, která byla odhalena 8. března, tedy ve výroční den hromadné vraždy tzv. rodinného tábora v Auschwitzu (v noci z 8. na 9. března 1944), má být prologem přestavby. Jejími autory je právě filmový dokumentarista Pavel Štingl, jenž je garantem ideového „libreta“, a známý architekt Romana Koucký, mj. hlavní autor generální plánu rozvoje Prahy. Pro účely přestavby nádraží vznikla Obecně prospěšná společnost Šoa Praha, která spolupracuje s nedalekou galerií DOX, která je jakýmsi tvůrčím zázemím projektu. Dalšími partnery jsou České dráhy a Správa železničních dopravních cest.
Tato část článku je propagační: kvůli tomu ale v těch novinách i vyšel. Zjevná účelovost však by neměla znamenat, že to není důležité.
Ti z transportů samozřejmě žádný lístek nepotřebovali
Přestavba je naplánována na tři etapy. V první by šlo o revitalizaci nádražní budovy v jejím původním půdoryse a objemu. Dbalo by se přitom o maximální zachování dotýkaného a původního zařízení, jež se zachovalo v poměrně značné míře. Budova, solidní c. a k. nádraží, je sice omšelá a zpustlá, ale téměř v původní podobě. Dokonce i přístavky jsou předválečné a v hale se zachovala například originální okénka u pokladen, ba dokonce kovové, dřevem vykládané stojany na zavazadla. (Ty mi přidají obzvláště cenné. Představuji si, jak na to ti lidé kdysi kladli ty těžké hranaté kufry, které si ještě pamatuju z dětství, nebo proutěné koše, v kterých měli vajíčka nebo živou husu nebo trochu uzeného a sklenice se zavařeným sádlem – ale to vlastně těžko, to vozili do Prahy, nikoli z Prahy. Ti z transportů si tady žádný lístek nekupovali. Proplatit ho ale nacistickým úřadům samozřejmě museli.)
Stropem prochází světlo, což působí možná až příliš symbolicky
V administrativní části, kde je nyní služebna policie, je krásné spirálové schodiště, které vede ke dvěma podlažím. Stropem prochází světlo, což působí možná až příliš symbolicky. Pavel Štingl má představu, že právě tady by byla umístě expozice o životě předválečného českého židovstva, o jejich asimilaci, antisemitismu, o historické paměti.
Druhá etapa by spočívala v urbanistickém řešení přilehlého okolí. Počítalo by se v ní s důrazem na „kontemplativní pouť z místa někdejšího Radiotrhu na nádraží Bubny.“ (Přiznám se, že si nedovedu moc konkrétně představit, co by asi taková „kontemplativní pouť“ mohla znamenat a jak by to vypadalo. Obávám se, že i sami autoři by s tím měli problém. Ale chápu, že se takové věci do návrhů píší.)
Čtvrť přiléhající k „bubenské“ zóně je zajímavá i architektonicky, byť na první pohled tak nevypadá. Jde o tu část Holešovic, které se říkalo Malý Berlín. (Zajímalo by mě, kolik lidí, i těch, kdo tam dnes žijí, o tom ví.) Původ toho označení je předválečný a souvisí se silnou německou a německo-židovskou přítomností, kterou sem přivedl právě dynamicky se rozvíjející vnitroměstský dopravní uzel. Nejvýraznější památkou na tuto zapomenutou a dějinami pozřenou epizodu je blok činžovních domů v ulici U Smaltovny navržený významným pražským německým architektem Adolfem Foehrem (1880 – 1943), žákem Jana Kotěry. Při troše představivosti lze v těch domech onu německost vycítit. (Tady se přiznám, že si nejsem tak jistý. No, je to v každém případě pořádný barák, ale jestli vyzařuje právě nutně „německost“, nevím, no, ale snad mi případný čtenář porozumí.)
Při troše představivosti lze v těch domech onu německost vycítit
V plánované přestavbě by šlo ovšem především o prostor mezi ulicí Bubenskou a nádražím, prostor, který dnes naplňuje definici termínu „brownfields“, tedy deprimující, zanedbaná, většinou různým svinstvem kontaminovaná zóna uprostřed města.
Třetí etapou by měla být „dostavba památníku ve stylu moderní architektury, která místu dodá nezaměnitelně současný ráz“. Autoři realisticky dodávají, že s tím nelze počítat dříve než za patnáct let.
Autoři realisticky dodávají, že s tím nelze počítat dříve než za patnáct let
První transport odjel z nádraží Bubny 16. října roku 1941. Nacisté ho poslali do Lodže. Za ním následovaly další, vždy po tisíci lidech. 21. října druhý, 26. října třetí, 31. 10. čtvrtý a 31. listopadu zatím poslední. Pak následovaly transporty do Terezína, respektive do Bohušovic na Ohří, odkud se do vybudování vlečky chodilo pěšky. Poslední transport terezínským směrem odjel 16. března 1945.
Jiří Padevět ve svém Průvodci protektorátní Prahou uvádí kuriózní souvislost: když odjížděl ráno 16. října první transport, loučil se toho dne s Prahou, ovšem o pár hodin později, německý cirkus Krone. Odjížděl z toho samého nádraží. Jeho vystoupení na Letné shlédl i nový říšský protektor Reinhard Heydrich. Cirkus Krone, dodává pečlivý Padevět, je spjat s historií nacismu, neboť v něm Adolf Hitler 30. října 1923 vyzval k povstání proti bavorské vládě – jednalo se nepovedený puč, po němž byl Hitler zatčen a odsouzen k pěti letům ve vězení v Landsbergu. Neodseděl si ani celý rok. Měl mu tam někdo zakroutit krkem.
To už je ale jiná historie. V ní však nějak tajemně vše souvisí se vším a tedy i jaksi s nádržím Praha-Bubny, před nímž míří k nebi 36 pražců s nadějí na 36 spravedlivých.
Poslední transport terezínským směrem odjel 16. března 1945.
– Tak. A teď jsem korespondencí přes facebook zjistil od Jana Vaculíka, že s tou pumpou mnohokrát jako dítě cloumal - a nic. Voda netekla. Ale též dodal, že paní Vaculíková ji kdysi už 60. letech zachránila před likvidací, když na jakési uliční schůzi přesvědčila výbor, že taková pumpa se může jednou hodit, že to zažila při bombardování ve Zlíně, kdy netekla voda a pumpy byly jediným jejím zdrojem. Člověk nikdy neví. Je to taková strategická rezerva, napsal Jan.
