27. března 2014 13:52 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Rakouský Jupiter
aneb Turci v Hainburgu

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Město se svažuje z kopce k Dunaji. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Město se svažuje z kopce k Dunaji. | foto: Jiří Peňás
Jak jsem minule v závěru napsal, tak jsem i učinil. Na zastávce před trojičním sloupem, který na prudkém březnovém slunci házel oslnivě zlatobílé šajny, jsem počkal na poštovní autobus, který mě z Petronellu zavezl pár kilometrů dál, do malého města Bad Deutsch-Altenburg. I to leželo na rozloze kdysi mocného římského Carnunta.

Navzdory ostrému slunci jsem tam však spatřil sedět vousatého svalnatého muže.

Přijel jsem do toho Starého Hradu, který, ač v Rakousku, se jmenuje Německý – Deutsch. To je ovšem pozůstatek, kdy Rakušané prostě těmi Němci byli, i když rakouskými. Ono to adjektivum má hlavní příčinu v tom, že nedaleko odtud, takových třicet kilometrů jihovýchodně, se nachází Ungarisch Altenburg, tedy Uherský Starý Hrad, který se maďarsky jmenuje Magyarovár, neboť leží již v Maďarsku, a sloučen s městem Mošoň jmenuje se plným jménem Mosonmagyarovar: je to pěkné místo, o němž jsem psal před dvěma lety (viz Chvála perkeltu aneb Mošoňmaďjárovár). Takže to slovo „německý“ je na odlišení, neboť tamten byl v Translajtánii, zatímco tady je člověk v naší Cislajtánii, tedy v Předlitavsku, neboť říčka Litava – Leitha teče tady hned kousek. To by na úvod snad stačilo.

Ve druhém až třetím století po Kristovi byl celý jeho okrsek plný chrámků a oltáříků.

Takže jsem za chvíli byl na místě, vystoupil jsem z autobusu, jenž rozvážel po škole několik rakouských školáků po okolí, a hned pohlédl na sloup, jenž, jak jsem očekával, bude osazen obvyklými barokními obyvateli katolických nebes. Navzdory ostrému slunci jsem tam však spatřil sedět vousatého svalnatého muže třímajícího jednou rukou hůl a druhou si na břichu přidržujícího cosi jako rybu, za což ovšem neručím. Byl to Zeus čili Jupiter, jehož přítomnost tady na rakouském venkově by mohla nepřipraveného poutníka překvapit, nikoli však mne.

Na kopci, zvaném dnes Pfaffenberg, který se zvedá hned za městem, se v době římské nacházelo největší kultovní středisko široko daleko v Podunají. Byl to posvátný pahrbek, jemuž vládl, stejně jako v Římě na Kapitolu, samotný Ivppiter Optimus Maximus čili Bůh Otec Nejlepší Největší, ochránce řádu a imperia, zvláště pak jeho hranic. Ve druhém až třetím století po Kristovi byl celý jeho okrsek plný chrámků a oltáříků, k nimž obyvatelstvo nosilo votivní dary a obětiny. Největší slavnosti se konaly druhého června, kdy se tady shromažďovaly desetitisíce lidí. Vousatý Jupiter je blahosklonně přijímal, možná již tuše, že jeho vláda nad světem pomalu končí, neboť lidu již přestávají stačit tradiční a unavená stará božstva a poohlíží se po něčem, co by mu spásu, po níž tak toužil, přinášelo bezprostředněji a rodinněji, skrz Otce, Syna i Ducha svatého.

Byl jsem překvapen rozlehlostí a členitostí té stavby, která byla obklopena hřbitovem.

Na místě Jupiterova pozemského příbytku je dnes velkolom, takže tam vlastně už nic není. Před tím, než kopec zmizel, provedl se důkladný archeologický průzkum, a co se našlo, dalo se do muzea. Šel jsem se na ten kopec podívat a vážně tam je kamenolom, prý jeden z největších v Rakousku. Domnívám se, že bych, být zde občanem, tehdy protestoval, ale teď už bylo pozdě. Z řečeného ale vyplývá, že tu začínají kopce, čímž se kraj již liší od povídeňské roviny. Tady si totiž před Dunaj odskočí několik kopců Karpat do Rakouska, takže tato země není jen alpskou zemí, ale zčásti i karpatskou, což ji trochu sbližuje s Východem.

Klid toho místa byl okouzlující, v blízkém lomu se nestřílelo.

Asi sedm set let – římské náboženství oficálně zaniklo roku 381 - poté, co z kopce slezl Jupiter, byl kousek vedle, na vedlejším návrší, postaven zprvu románský, pak gotický kostel Nanebevzetí Panny Marie, ke kterému jsem došel příkrou stezkou - jistě k němu vede též normální silnice. Byl jsem překvapen rozlehlostí a členitostí té stavby, která byla obklopena hřbitovem. Poblíž stála kostnice-karner s krásným románským portálem. Byl jsem užaslý nádherou a tichostí místa. Sedl jsem si na lavičku mezi hroby, jejichž někteří obyvatelé měli slovanská, snad chorvatská jména. Klid toho místa byl okouzlující, v blízkém lomu se nestřílelo, nebesa, ta jupiterovská i ta křesťanská, se zdála smířena.

Nebesa, ta jupiterovská i ta křesťanská, se zdála smířena.

Přečetl jsem si pak na kostelní nástěnce, že první zmínka o kostele pochází z roku 1028 a že údajným zakladatelem je sám svatý Štěpán Uherský, který ho tu založil jako dík, že vyvázl zdráv z jakési bitky, ve které se utkal s německým císařem. Z tohoto uzemí se Maďaři, kteří se krátce předtím usadili v Panonské nížině, když přijali prostřednictvím krále Štěpána křest (roku 1000), pomalu stahovali. Brzy pak již byly vymezeny hranice mezi Říší a Uhry Dunajem, který je tady z návrší vidět, jak se šine směrem k Preßburgu čili Pozsony čili Bratislavě, která zůstala na uherské straně. Kdyby bylo lépe vidět, vykukoval by tam most SNP.

Poblíž stála kostnice s krásným románským portálem.

Dvakrát, v letech 1529 a 1683, se tudy valila turecká vojska na Vídeň, jež měla v tureckých představách význam mystického města Zlatého jablka. Kdo měl Vídeň, měl sladké ovoce světa. Pět generací Osmanů se zdravilo: Sejdeme se u Zlatého jablka! Zvláště za druhého pokusu, roku 1683, měla střední Evropa, tak, jak ji známe a jak v ní žijeme, namále. Do pohybu se tehdy z Balkánu směrem na severozápad dala největší armáda, kterou tahle část světa do té doby viděla. Dvě stě tisíc ozbrojenců se všemi možnými orientálními krámy, včetně velbloudů, šelem, antilop, pochopitelně nemohl chybět obrovský harém hlídaný eunuchy...

To všechno táhlo proti proudu Dunaje na Vídeň, se kterou to vypadalo zle, císař Leopold I. již v červenci uprchl, takže nebylo vyloučeno, že tam, kde stál a stojí svatý Štěpán, bude brzy vztyčen minaret, z nějž se bude pětkrát denně rozléhat volání muezzinovo. Avšak nestalo se tak, Turci udělali strašné strategické chyby, nezajistili si týl, takže když jim 12. září do zad vpadlo vojsko, které přišlo Vídni na pomoc a jemuž velel polský král Jan Sobieski, který pak spolu s Karlem Lotrinským svedl s musulmany rozhodující bitvě pod Kahlenbergem, byla Vídeň a s nimi i naše, přece jen asi našemu duchu a mentalitě bližší, civilizace zachráněna. Buďme Vídeňákům a Polákům za to vděčni, týkalo se to i nás.

Až na odchodu jsem všiml náhrobku, kde bylo napsáno, že pod ním leží „11 neznámých Izraelitů“.

Až na odchodu jsem si všiml náhrobku, kde bylo napsáno, že pod ním leží „11 neznámých Izraelitů“. Přečetl jsem si pak, že koncem března 1945 byli tudy hnáni Židé do koncentráku v Mauthasenu. Z Petržalky a okolí se slévaly temné potoky pochodů smrti, které sbíraly otroky, jež před tím nacisté nahnali na stavbu tzv. jihovýchodního valu. Ten měl zabránit v proniknutí Rusů do střední Evropy, především směrem na Vídeň. To už ale nebyl Limes Romanus, který odděloval civilizaci od barbarů. Tady jedni barbaři barbarskými metodami se snažili nepustit jiné barbary, jejichž barbarství bylo v tu chvíli barbarstvím menším.

S úlevou jsem se dočetl, že nyní je starostkou nějaká paní ze sociální demokracie.

Dále jsem si přečetl, že bývalý místní starosta před pár lety proslul po celém Rakousku tím, že si na volební plakát dal heslo Unsere Ehre heißt Treue: Naše čest je věrnost. Hájil se pak, že nevěděl, co to znamená a odkud to je, debil. Jeho stranou byla FPÖ čili Haiderovi Svobodní, nyní je ve Vídni poslancem za jeho nástupnickou BZÖ. S úlevou jsem se dočetl, že nyní je starostkou nějaká paní ze sociální demokracie.

Slovem Bad se v názvu města dává najevo, že jde o lázně. Do těch jsem sestoupil z kostelního návrší a šel směrem k Dunaji, kde se ony malé říční lázně prostírají. Několik lázeňských pavilonů, hotelů a penzionů je ozvláštněno jaksi římským koloritem, alejí či promenádou s různými artefakty na antický způsob, tedy různými stélami, pylony a kopiemi římských soch, které byly nalezeny na onom Pfaffenbergu. Promenáda se jmenovala pochopitelně po Marku Aureliovi. Archeologické muzeum, před nímž stojí socha jiného císaře, Franze Josefa, který ho roku 1904 otevíral, bylo zavřené – otevírá se 21. března, takže už tam můžete. Já nemohl.

Po řece proti proudu pomalu tlačil remorkér několik člunů naložených pískem.

Došel jsem místo toho až k vodám Dunaje, sedl si nikoli do písku, nýbrž do oblázků a nastavil nohy tak, že jsem si nechal šplouchat vlnky do podrážek bot a čekal jsem, jestli ucítím mokro. Vody bylo málo, neboť již asi měsíc nepršelo. Po řece proti proudu pomalu tlačil remorkér několik člunů naložených pískem. Počkal jsem, až mírně zvednuté vlny došplouchnou až k mým podrážkám a pak slastně trnul, když se tak stalo. Blaženě jsem se usmál a cítil, jak se vlhkost rozlévá po ponožce. Ohlédl jsem se, jestli mě někdo nesleduje, ale jen pár lázeňských hostů se bavilo nejspíš o Marku Aureliovi a jeho stoicismu, tom klidném pohledu na svět a sebe sama jako na nepatrnou částečku vědomí ve lhostejném vesmíru. Kdyby viděli, co dělám, možná by to ocenili.

Archeologické muzeum bylo zavřené.

Pomalu jsem se v mokrých botách vracel tou hezkou alejí do kavárny, kde jsem nechal před pár hodinami svou cestovní kabelu. To nebylo přitom tak jednoduché. Zkusil jsem to nejprve v trafice, kde jsem si kvůli tomu koupil dvě pohlednice a moje oblíbené rakouské větrové bonbóny a teprve pak se mladé prodavačky zeptal, jestli bych si u ní mohl na dvě hodiny kabelu nechat. Ta se podívala dosti nedůvěřivě, poznala jistě můj akcent, odhadla mě na rumunského cikána a rázně to zamítla. Ani druhý pokus nevyšel: v hotelu a restauraci na náměstí jsem byl sice velmi vřele přivítán a když jsem si objednal vínršnycl, vypadalo to, že budu hýčkaným hostem. Neváhal jsem proto a hned po objednávce se hospodského otázal, zda si tu budu moci pak nechat kabelu. Hospodský rezolutně odmítl. Já se tedy okamžitě zvedl, pronášeje cosi o tom, že mám v kabeli dynamit. Šel jsem pryč udiven, co je to s tou rakouskou pohostinností. Do třetice již se staženým hrdlem jsem se zeptal u vídeňské kávy paní kavárnice, která ochotně svolila. S úlevou jsem si poručil i sacher, nechal euro tringelt a opět si o Rakušanech spravil mínění.

Moje cesta pokračoval do Hainburgu na Dunaji.

Moje cesta pokračovala do Hainburgu na Dunaji, nejvýchodněji položeného rakouského města. Z autobusu, který jel sotva čtvrt hodiny, jsem vystoupil před městskou bránou, která byla mohutná a středověká. Celé to město je velmi středověké, má takové brány tři, pocházejí ze třináctého století, tuhle nechal zvednout o jedno patro Přemysl Otakar II., o němž ještě bude řeč. Nalézá se tu dále patnáct středověkých věží a kolem obvodu města se táhne podstatná část středověkých pevnostních zdí.

Město se svažuje z kopce k Dunaji.

Město se svažuje z kopce k Dunaji, k němuž se přimyká na severní straně. Tam jezdí vlak a je nádraží. Uličky ve starém městě jsou rovnoběžné nebo se protínají. Na obdelníkovém náměstí je barokní kostel sv. Filipa a Jakuba, takže se z jeho věže shazuje na čarodějnice černý kozel. Na náměstí je barokní sloup s Immaculatou, kašna, pranýř a v rohu radnice. Též laciný hotel Zur goldenen Krone, kde je maďarský personál, který umí slovensky. Tam jsem se za dvacku ubytoval. Jsem na takových cestách skromný.

Na obdelníkovém náměstí je barokní kostel sv. Filipa a Jakuba, takže se z jeho věže shazuje na čarodějnice černý kozel.

Hned jsem vyrazil na prohlídku města. To leží mezi dvěma kopci, které tvoří velmi působivou bránu do Rakous. Na jednom z těch kopců, vzdálenějším, bylo kdysi keltské oppidum, na druhém kopci, přímo nad městem, se tyčí velmi impozantně působící zříceniny hradu Heimenburgu. Založil ho v polovině 11. století císař Jindřich III., koncem 13. století byl rozšířen, mimo jiné díky výkupnému, které musel zaplatit Richard Lví Srdce, aby se dostal z rakouského vězení.

Pro nás je nejzajímavější asi ta věc, že se tu 11. února 1252 slavila dosti bizarní svatba, která ale nebyla zas tak něčím výjimečným. Jednadvacetiletý mladík si tu bral skoro padesátiletou ženu, k níž rozhodně žádnou láskou nehořel. Ten mladík byl kralevic Přemysl, který si nedávno, aby to v jihoněmeckém prostředí znělo lépe, začal říkat Otakar. Ta žena byla dědička rakouských zemí, Markéta Babenberská. Tady tedy začal vzestup ambiciozního Přemyslovce, který to dotáhne až na nejmocnějšího panovníka střední Evropy, což mu právě zlomí vaz. Též finále jeho impozantní kariéry se odehraje na prostoru nijak vzdáleném od tohoto hradu: Moravské pole, kde mu rozšlehnou lebku až k čelisti, je odtud takových čtyřicet kilometrů na sever.

Moravské pole, kde mu rozšlehnou lebku až k čelisti, je odtud takových čtyřicet kilometrů na sever.

Hrad byl mnohokrát obléhán různými národy a pronárody, nejčastěji samozřejmě Maďary, kteří ale nemohli nic jiného dělat, když jim stál v cestě. Dvakrát město s okolím zplundrovali Turci, při druhém tažení na Vídeň (už víme, že to bylo roku 1683) hrad dobyli a rozbořili a od té doby je z něj ruina. Jejich řádění tehdy bylo takové, že mu padla za oběť většina obyvatel města – šest tisíc lidí. Na jednom domě v centru je pamětní cedule, kde se píše, že se tam před Turky v komínu zachránilo osm obyvatel Heinburgu...

Hrad byl mnohokrát obléhán různými národy a pronárody.

Na jiných domech jsou pamětní cedule Josephu Haydnovi, který se nedaleko odtud ve vesnici Rohrau v roce 1732 narodil, a sem, do Hainburgu, přišel, či byl spíše dostavníkem nebo jak se tehdy jezdilo dovezen jako šestileté dítě k učiteli hudby Franckovi, u nějž obdržel první hudební vzdělání. Prý tu dosti trpěl, míval hlad a byla mu zima, vysvobozením pro něj bylo, když ho po dvou letech, tedy jako osmiletého, odvezl varhaník od sv. Štěpána do Vídně. Tam prožil skoro celý harmonický život, kterému nic výraznějšího nechybělo: kde je Haydn, nemůže se nic stát, říkával prý s jistotou vyrovnaného člověka, který si ve své nevědomosti myslí, že ho nemůže nic ohrozit. A mívá většinou pravdu.

Prý tu dosti trpěl, měl hlad a byla mu zima.

Ten samý pocit jsem měl i já, když jsem kozími stezkami stoupal vzhůru k zřícenině hradu. Pozdně odpolední slunce se opíralo o listnatými stromy bez listů zarostlé stráně. Občas se otevřel pohled dolů na město a pak dál na řeku a potom na ty lužní lesy, které měly být zaplaveny přehradou, ale odpor obyvatel tomu zabránil. Vystoupal jsem až k hradu a vstoupil branou na nádvoří, které bylo zarostlé ranně jarní travou. Pečlivě ošetřené zdi dávaly tušit, jak rozlehlý to byl areál a co se na tomto důležitém hradě všechno mohlo odehrát. Z různých koutů hradu by bylo výtečně vidět do okolí, jenže už dny trvající opar způsoboval, že bylo možné spatřit sotva jakési kontury.

Vystoupal jsem až k hradu a vstoupil branou na nádvoří.

Spolu se mnou hrad prolézaly skupinky Slováků, kteří sem mohou dojet z Bratislavy autobusovou linkou. Doplňovaly je party mládeže turecké, jejichž rodiny žijí dole ve městě: tmavovlasí hoši posedávali u vodní dýmky, kterou zřejmě nosí na kopec v batohu. Byli hlučnější než ostatní, jako by tu byli doma, což již jsou. Nikdo jim to ale nevyčítal a mě by zajímalo, jestli tuší, že hrad do stavu zříceniny přivedli jejich předci před třista padesáti lety. Byli by na to hrdí? Nebo by jim to bylo líto? Rozuměli by tomu, nač se ptám? Ale já jsem se neptal. Ještě chvíli jsem tak seděl na cimbuří, pak jsem sešel dolů do města, chodil ještě chvíli, dokud se úplně nesetmělo, tím městem, najedl se tučného pokrmu v hospodě, kde se mluvilo jakýmsi huhňavým jazykem, z nějž jen občas vystoupilo nějaké německé slovo, a šel spát. Jednou za čtvrt hodiny zněly zvony ze svatojakubského kostela. Ale slyšel jsem je jen asi dvakrát...

Sešel jsem dolů do města, chodil ještě chvíli, dokud se úplně nesetmělo.

Ráno jsem odjel linkou č. 901 do Bratislavy. Bylo zataženo a kolem poledne začalo pršet.

Všechny blogy na www.jiripenas.cz/fotoblog/

  • 1Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.