25. září 2014 18:35 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Římská cedule
aneb Studna v Trenčíně

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 6Diskuse
Trenčiansky hrad, po Spišském snad největší na Slovensku, je vidět z dálky,... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Trenčiansky hrad, po Spišském snad největší na Slovensku, je vidět z dálky,... | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
V Trenčíně jsem měl úmyslu ubytovat se v hotelu Tatran, v němž jsem byl hostem koncem srpna roku 1979. To pro mě mělo historickou důležitost, neboť jsem tehdy navštívil i prvoligové utkání místní Jednoty Trenčín, která tehdy hostila Zbrojovku Brno. Rok nato Trenčín z ligy vypadl. Nedařilo se pak ani Zbrojovce, jejíž slavná éra s trenérem Josefem Masopustem pomalu také končila. Mě už pak fotbal přestal zajímat.
Hotel Tatran jsem tedy nalezl ve stavu velmi proměněném.

Hotel Tatran jsem tedy nalezl ve stavu velmi proměněném.

Jenže hotel Tatran se před pár lety vrátil k původnímu jménu Elisabeth. Tak se jmenoval v letech 1902 až 1922, kdy musela vzpomínka na nešťastnou císařovnu Alžbětu tedy Sissi (maďarsky Erzsébet) ustoupit nové době.

Nebyla to ostatně jediná změna: pryč musel i reliéf na skále nalevo od hotelu, kde v roce 1916 vytesali mladou ženu, znázorňující Vítěznou Hungarii. Po trianonské konferenci, která z Hungarie vítězné učinila Hungarii amputovanou, by takový artefakt mohl být vnímán pouze ironicky - a vůbec na něj asi nebyl v nové republice nikdo zvědavý. Byl proto přesekán a místo maďarské ženy zjevil se na skále zbrojnoš, jenž znázorňuje vojenského veterána Jana Jiskru z Brandýsa, který tady, v Horních Uhrách měl v polovině 15. století hájit zájmy nezletilého Ladislava Pohrobka proti Huňádymu Jánosovi, Maďarovi jak poleno. Kolem krku má náhrdelník s pěti zlatými dukáty, které, jak si pamatuju z četby Jiráskova Bratrstva (vůbec té četby nelituju, těším se, že na stará kolena si Jiráska celého znovu přečtu, čímž završím svůj intelektuální život), mu tam vložil nezletilý Ladislav. A jak si dále z té četby pamatuju, husitský radikál Petr Aksamit mu tuto loajalitu k reakčním Habsburkům (Ladislav Pohrobek, pravnuk Karla IV., byl Habsburk, což se myslím málo ví) vyčítal a prorokoval mu, že mu nezbyde než těch pět dukátů. Ve skutečnosti byl Petr Aksamit zabit v bitvě u Lučence v roce 1451, zatímco Jan Jiskra ještě nějakou dobu tady na Slovači prohluboval česko-slovenskou vzájemnost. Vzpomínka na ni je tedy vytesána ve skále. Předpokládám že ten schoulený stařec bude nějaký roduverný Slovák či snad Praslovák, který se přimyká k mladšímu a přece jen silnějšímu českému bratrovi. 

Kolem krku má náhrdelník s pěti zlatými dukáty.

Kolem krku má náhrdelník s pěti zlatými dukáty.

Hotel Tatran jsem tedy nalezl ve stavu velmi proměněném. Před pár lety se se staronovým jménem zvedla též jeho úroveň a samozřejmě cena, která mi přišla vhodná pro jiné příležitosti, než bylo moje skromné sentimentální putování. Tak jsem ocenil nablýskaný mramor, vodotrysk a celkově procovskou atmosféru zrekonstruovaného hotelu a omezil se na míchaná vajíčka v hotelové kavárně.

Tehdy, před těmi pětatřiceti lety, kdy jsem tu pobýval dva či tři dny s mojí melancholicky naladěnou mámou, která pravděpodobně tímto způsobem vzpomínala na mládí (viz Ztracená Dubnica), to byla umakartová teskná ubytovna s linoleem na chodbách, s pokoji prosycenými pachem z kuchyně a celkově jaksi tesknou, ba řekl depresivní atmosférou malátnosti a omšelosti. Pozoruhodným však ten hotel činila věc, která tehdy rozechvívala mou obrazotvornost a na kterou bylo – a dosud je vidět  – z hotelové restaurace, kam jsme chodili na snídani. A já tam, třináctiletý hoch, pojídal míchaná vajíčka nebo snad hemenex a žvýkal gumový rohlík a hleděl skrz okno na skálu, k níž se hotel přimykal. A na té skále byl a pořád je vytesán nápis:
           

                         VICTORIAE
                    AVGVUSTRORV(m)
                   EXERCITVS QVI LAV
                 GARICIONE SEDIT MIL(ites)
                    L(egionis) II DCCCLV
          (Marcus Valerianus) MaXIMIANUS LEG(atus)
       LEG(ionis) II AD(iutricis) CVR(avit) F(aciendum)

Což v překladu znamená toto: (Věnováno) Vítězství císaře a vojska, které sídlilo v Laugariciu, v počtu 855 vojáků II. legie, dal zhotovit M. V. Maximianus, legát II. pomocné legie.

A na té skále byl a pořád je vytesán nápis.

A na té skále byl a pořád je vytesán nápis.

Já jsem tehdy asi nebyl blíže seznámen s historií toho nápisu. Nevěděl jsem, že ho tam nechal onen Maximianus vytesat nejspíš v zimě na přelomu let 179/80, kdy tady, v táboře Laugariciu, přezimovaly detašované oddíly římského vojska. A netušil jsem, že onen Maximianus se pak stal místodržícím římské provincie Numidie, tedy Alžírska, kde mu, ve městě Diana Veteranorum, což je dnes kozí osada Zána, v níž se nachází pár antických trosek, vztyčili o pár let později pomník, jehož nápis obsahuje informace o Maximianově působení na dalekém a nehostinném severu. Na to přišel až v padesátých letech 20. století jeden francouzský vědec, který oba nápisy srovnal a dal k sobě, čímž definitivně vyvrátil podezření z falsu, které se ještě občas někdy objevilo a jež sdílela například největší autorita na starověk v 19. století, velký německý historik Theodor Momsen.    

Mě ale snad už i tehdy fascinovala ta představa, že tady  kdysi na skálu ve slovenském okresního města vysekal nějaký Říman.

Mě ale snad už i tehdy fascinovala ta představa, že tady kdysi na skálu ve...

Mě ale snad už i tehdy fascinovala ta představa, že tady  kdysi na skálu ve slovenském okresního města vysekal nějaký Říman, člověk úplně jiné a ano, vznešenější a důstojnější, kultury nápis a že ten nápis tady vydržel dva tisíce let, přežil všechno možné, nejdřív ty Římany a germánské Kvády, pak stěhování národu, Huny, Slovany, Avary, Maďary, Tatary, Turky, Židy, Čechy, Němce, Rusy, Cikány, Maďaróny, Slováky... až ho začátkem 20. století obestavěli hotelem, jehož stavitelé ovšem decentně vytvořili jakýsi výklenek, do nějž je možné hledět jako do světlíku, v kterém někdo nechal vzkaz.
Na ten nápis se smí každý jít do hotelu podívat, aniž by tam musel přespat. Tak jsem tak též po pětatřiceti letech učinil. Vyjde se skrz dvoranu po schodech nahoru, je tam terasa Marca Aurelia, neboť na sklonku jeho panování byl nápis vyhotoven. Dokonce jsem někde četl, že předobrazem onoho myslím už slavného prologu ze Scottova filmu Gladiator, tedy lesní bitva disciplinovaných legií s divokými Germány, která se tak líbí Jáchymovi Topolovi, že ji umí nazpaměť: jak mi kdysi říkal, pouštěl si ji po večerech, dohromady snad už třistakrát... tak ta řež by se mohla hypoteticky vztahovat zde k tomu nápisu a tedy odehrát se někde tady, v okolí Trenčína.

Já jsme tam přijel od Beckova s písní v hlavě.

Já jsme tam přijel od Beckova s písní v hlavě.

Já jsme tam přijel od Beckova s písní v hlavě (viz minulý díl). Trenčiansky hrad, po Spišském snad největší na Slovensku, je vidět z dálky, protože je mohutný a dobře usazený na skále. Jeho hranolová věž zakončená dřevěnou stříškou se tyčí nad sestavou bílých polozřícenin a připomíná těžní věž nějakého obrovského dolu. Před oněmi (pěta)třiceti lety byla tato sugesce skoro dokonalá, protože na vrcholu věže trůnila v noci svítící rudá hvězda, jíž byl hrad ponížen a potupen, jak jen nejvíc bylo možné. Když jsem na to zavedl řeč s mladou průvodkyní na hradě, nevěděla o tom, ale majitel penzionu, v němž jsem se nakonec ubytoval, ten ano, ten si to pamatoval. Tahle paměť rychle mizí. Možná, že by mládeži už ani nepřišlo na té hradní rudé hvězdě nic perverzního.  

Srpen nebyl ještě ani v půli, ale už se toho dne hlásil podzim, bylo šedivo, od Váhu i trochu studeně a jaksi bahnitě foukalo.

Srpen nebyl ještě ani v půli, ale už se toho dne hlásil podzim, bylo šedivo, od...

Vystoupal jsem na hrad, stejně jako před těmi pětatřiceti lety, tehdy ovšem s mou nyní již léta nebožkou matkou. Sám jsem si koupil lístek, stál dvě a půl eura, další za focení. Srpen nebyl ještě ani v půli, ale už se toho dne hlásil podzim, bylo šedivo, od Váhu i trochu studeně a jaksi bahnitě foukalo. Zestárlým zrakem jsem obhlížel město, jehož hezká část se přimyká k hradní skále, ta horší se rozprskává do širokého údolí, v čemž jí příliš nebrání ani ta řeka. Strašlivá sídliště, nalepená jako drůzy na svazích kopců, jsou však situovány na druhou stranu, asi aby nekazila dojem.

Trenčín ale patří jistě k těm hezčím slovenským městům, za což samozřejmě je nutné vzdát dík hlavně onomu hradu na kopci. Neboť hradem či chrámem se vždy vše vylepšuje a činí snesitelnějším. Přitom i sám zdejší hrad měl namále, neboť od konce 18. století, kdy vyhořel (1790) celý chátral, po celé 19. století tu bylo už jen vězení, panstvo se už dávno odstěhovalo do pohodlnějších bydlišť, nakonec ho poslední majitelka, jistá Iphigénie de Castries, později provdaná d´Harcourt (zcela slovenská jména) darovala roku 1905 městu Trenčínu. To už to bola zrúcanina, kterou v roce 1924 převzal Klub československých turistů. Pak ho pro změnu od padesátých let zase betonářsky dostavovali, aby lépe vyhovoval pokrokovým představám, jak má slovenský lidový hrad vypadat. Sám hrad se proti tomu v rámci svých možností nakonec vzbouřil a před asi deseti lety nechal zřítit nově postavené hradby, jež se sesuly do údolí, naštěstí bez následku na životy poddaných.

Zajímavá rodina čili család.

Zajímavá rodina čili család.

Prohlídka byla dlouhá a solidní, vůbec mám pocit, že na Slovensku to zatím moc nešidí a nepředpokládají, že návštěvník je infantilní tvor, kterého to začne za deset minut nudit a bez hradního strašidla byl by zklamán. Měl jsem pocit, že jsem některé prupovídky slyšel před těmi pětatřiceti lety, třeba tu, proč se na barokních obrazech portrétovaní nikdy neusmívají. No protože by jim byly vidět zkažené zuby. Nebo kvíz, kdy má návštěvník poznat, které dítě zabalené do plen jak malé mumie bylo již namalované mrtvé: všechny... To se odehrává v bohaté ilešháziovské malířské galerii, pro niž se dali vymalovat příslušníci rodu Illésházi, kteří Trenčín drželi od 17. do poloviny 19. století. Zajímavá rodina čili család.

Roku 1241 i sem přitáhli Tataři, ale múry odolaly.

Roku 1241 i sem přitáhli Tataři, ale múry odolaly.

Nepočítáme-li římský tábor, který se rozkládal spíše dole na říční terase, pak hradiště tady stálo jistě v době velkomoravské. První písemná zmínka o hradu je z roku 1069 a náš Kosmas píše k roku 1090, že k němu přitáhlo přes dva tisíce bojovníků knížete Břetislava (II.), které panonský (uherský) král Vladislav (ale má být asi Ladislav, Lászlo svatý) „vlídně přijal a vykázal jeho bojovníkům za bydliště Bánov blízko hradu Trenčína (...) Břetislava samotného s několika druhy nechal král u sebe v radostech dvora královského.“ O co šlo, nevím, důležité je, že Češi to sem měli vždycky kousek. Za zmínku pak stojí, že ve 13. století se v tzv. Anonymově kronice (jinak též Gesta Hungarorum, takový maďarský Kosmas) se hrad jmenuje Trusun. Roku 1241 i sem přitáhli Tataři, ale múry odolaly. Pro jistotu král Béla IV., tchán a také velký protivník našeho Přemysla Otakara II., nechal hrad přestavět do nedobytné pevnosti s obytnou věží, která má prý předobraz ve věžích římských táborů, jež prý v té době ještě někde stály. Alespoň to tak píší autoři knížky o Trenčianskom hradě (Ferdinand Brunovský a kol.), kterou jsem si na hradě v obchodě se suvenýry zakoupil.

Největší sláva hradu, lze-li to tak nazvat, je ovšem spojena s časy Matúša Čáka, kterému Maďaři říkají Csák Maté. Ten povýšil hrad na sídelní, zřídil v něm cosi jako knížecí dvůr a s pomocí své družiny, čili jakéhosi malého vojska, ovládal dvacet let (jednalo se o začátek 14. století, tedy u nás doba posledních Přemyslovců a nástupu Lucemburků) velkou část Slovenska a severního Maďarska – to území se nazývalo Matúšovou zemí - terra Mathaei: tedy, kdo ho tak nazýval, těžko říct, slovenští drotári či pastevci asi nikoli, možná pár středověkých intelektuálů v Prešpurku a v Pešti. Zda byl, či nebyl Matouš Čák Slovák, je dle všeho sporné a já bych se do té věci Slovákům nemíchal. Zemřel 28. března 1321, nejspíš tady na Trenčianském hradě v církevní klatbě a ve sporu s uherským králem Karlem Robertem z Anjou, který se brzy po jeho smrti jal dobývat jeho hrad. Kde je Matoušův hrob není známo, prý je pohřben s ohromným bohatstvím, což láká některé Slováky podobně jako třeba některé Čechy Štěchovický poklad.

Za zmínku ještě stojí, že 24. srpna 1335 sem dorazil král Jan Lucemburský.

Za zmínku ještě stojí, že 24. srpna 1335 sem dorazil král Jan Lucemburský.

Za zmínku ještě stojí, že 24. srpna 1335 sem dorazil král Jan Lucemburský, který v té době ještě pár let viděl (oslepl roku 1339). V doprovodu svého syna Karla, což byla pokud vím, jediná Karlova návštěva Slovenska. Sešli se tady s polským králem Kazimírem a uherským králem, již vzpomenutým Karlem Robertem. Výsledkem summitu bylo, že se Jan zřekl titulu polského krále, který stále formálně držel po Václavu III., a jako kompenzaci obdržel piastovské Slezsko s Vratislaví, jež pak patřilo jako klenot zvláštní hodnoty na tři století k zemím Koruny české a to až do poloviny 18. století, kdy ho schramstlo Prusko, což mělo za následek, že Češi převládli v království a mohli se začít vytahovat na náhle menšinové Němce, kterých bylo do té doby naopak v království více. Takže národní obrození má původ tady na tomto hradě.

Děti hrály pitomé hry, třeba že skákaly po jedné noze s šátkem na očích.

Děti hrály pitomé hry, třeba že skákaly po jedné noze s šátkem na očích.

Ale jak se píše v té brožuře, tak do povědomí uherské šlechty se Trenčín dostal až po nešťastné bitvě u Moháče roku 1526. Tehdy se stal uherským králem Jan Zápolský, kterému ovšem konkuroval Ferdinand I. Habsburský, jehož vojsko přitáhlo v roce 1528 pod Trenčianský hrad, který po devítitýdenním obléhání padl do jeho rukou. To není tak zajímavé, jako pověst o hradní studni, kterou měl v té době za úkol vykopat zamilovaný Turek Omar, jenž tím chtěl vysvobodit krásnou Fatimu, kterou na hradě držel Zápolský, bojovník s Turky. A tak Omar kopal a kopal a stále nic, jen kamení. Po mnoha měsích, snad letech kopání nakonec přece jen narazil na vodu, zvolal Sláva Alláhovi! a již se těšil, že se shledá s krásnou Fatimou. Předstoupil proto před Zápolského a oznámil mu, že vody bylo dosaženo. Jenže proradný křesťan vzal Omara za ruku a dovedl ho do komnaty, kde ležela Fatima, ovšemže krásná, bledá a jaksi orientálně průzračná. Omar se k ní rozeběhl, sklonil se nad ní, chtěl ji, pochopitelně zahalenou, políbit, dotknul se však rty jen chladné pleti, neboť Fatima byla mrtvá, možná již delší dobu a tedy nabalzamovaná. I zaplakal Omar a při vouse Prorokově slíbil pomstu. Načež voda zase vyschla a od té doby je na Trenčianském hradě ve studni jen voda dešťová.   

Stojí na něm pěkné platany či co to je, takže má jaksi mediteranní ráz.

Stojí na něm pěkné platany či co to je, takže má jaksi mediteranní ráz.

Chodil jsem pak dole po Trenčíně, několikrát se prošel po protáhlém náměstí, které se vyvinulo z jedné trhové ulice v podhradí. Už na hradě jsem si všimnul skupiny dětí, nějakého skautského tábora. Děti hrály pitomé hry, třeba že skákaly po jedné noze s šátkem na očích kolem studny. Měly je na starosti asi tři mladé ženy, zajímavá byla jedna v modrém tričku, neboť měla velmi hezké nohy v šortkách. Občas jsem na ně nenápadně pohlédl, pak je zase ztratil, ale protože jsme měli podobnou cestu, opět se zase někde objevily. Byly to takové vynořující se dívčí nohy trenčínské. Připomínaly mi domov. Ale to sem píšu tajně a skrytě. Vůbec si toho nevšímejte.

Slunce k večeru přece jen vyšlo a opíralo se o domy jižní strany náměstí, které jsou proto honosnější. Do roku 1962 neslo jméno Stalinovo, předtím Hlinkovo, ne ale toho hokejisty, předtím Masarykovo, předtím Föter, což znamená Hlavní. Teď se jmenuje Mírové. Stojí na něm pěkné platany či co to je, takže má jaksi mediteranní ráz. Ale to je jen sugesce. Piaristický kostel z poloviny 17. století má hezky okrovou barvu, takovou panonskou. Uprostřed sloup Nejsvětější trojice. Postavený byl roku 1712 na památku vítězství nad Rákocziho vzbouřenci (kuruci), kteří byli poraženi tady kousek u Trenčína 3. srpna 1708. To je třeba také zmínit. Zajatci prý byli občas svrhávání z hradních zdí. Kolem Trenčína bylo zkrátka živo.

Po nich zbyla mohutná synagoga ve velmi modním orientálním stylu.

Po nich zbyla mohutná synagoga ve velmi modním orientálním stylu.

Náměstí ústí do ulic, které padly za oběť pokroku. Předpokládám, že město pokračovalo pitoreskními a malebně nehygienickými uličkami plnými krámů, obchodů a kvelbů, v nichž prodávali vousatí a pak i moderní civilizaci přizpůsobení židé. Po nich zbyla mohutná synagoga ve velmi modním orientálním stylu, takže připomíná Hagiu Sophiu v Cařihradě – postavena byla v letech 1909 – 1912. Teď je tam oblastní galerie. Vystavovali tam amatéři z Pováží, krajinky, zátiší, cudné akty. Židů již v Trenčíně není, jedním z posledních byl Egon Lánský, který byl odsud, rozený Löwy. Taky zajímavý osud... 

Ten ještě před těmi pětatřiceti lety nestál.

Ten ještě před těmi pětatřiceti lety nestál.

Zbořena byla za socialistického budování a planýrování i budova evangelického kolegia, ve kterém studoval František Palacký, který byl poloviční Slovák, vždyť každý Moravák jím trochu je. Mladý František v oněch letech 1808 – 1812 bydlel u svého učitele Samuela Štúra, což nebyl nikdo jiný než otec velkého Ĺudovita, který se ovšem narodil až o tři roky později (1815) v Uhrovci. Z kolegia zbyly pamětní desky, které byly po demolici domu přilípnuty na hnusný Dům armády z poloviny 80. let. Ten ještě před těmi pětatřiceti lety nestál.

Obešel jsem pak ještě jednou město, nohy se již neobjevovaly. Na stadionu, kam jsem došel, hraje už jiný klub a já marně vzpomínal, jaký byl tehdy výsledek. Vzpomněl jsem si však, že jsem tehdy v tom hotelu na snídani potkal Josefa Masopusta, bylo mu tehdy asi padesát. Takže to možná nebyl tak špatný hotel. Možná se šel podívat na ten římský nápis, který tady byl už 2000 let... Kdo by nešel. Snad tam ještě nějakou dobu vydrží.

Na stadionu, kam jsem došel, hraje už jiný klub a já marně vzpomínal, jaký byl tehdy výsledek. Vzpomněl jsem si však, že jsem tehdy v tom hotelu na snídani potkal Josefa Masopusta, bylo mu tehdy asi padesát.

Na stadionu, kam jsem došel, hraje už jiný klub a já marně vzpomínal, jaký byl...


Všechny fotoblogy na www.jiripenas.cz/fotoblog/

  • 6Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.