1. srpna 2013 22:06 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: S Kohoutem ve vlaku
anebo Pirohy do Košic

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 3Diskuse
Pavel Kohout v Košicích | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Pavel Kohout v Košicích | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
„Vlakem jezdím moc rád. Ale vždy tam musí být jídelní vůz. V něm pak sedím celou cestu. Je to jedna z mých železných zásad,“ prohlásil Pavel Kohout na bratislavském nádraží a pak tak také učinil.

Motto:

Sedeli pri stoloch
v jedálnom vozni
na trati Bratislava-Košice a späť


Čakali napäto
starí mladí
udreli hlady
na trati Bratislava-Košice a späť

(Lasica, Satinský, V jedálnom vozni)

Měli jsme před sebou pětihodinou jízdu do Košic. Já jsem se ji v jídelním voze ovšem celou strávit nechystal. Spolu s berlínskou spisovatelkou Tanjou Dückersovou jsme se procpali uličkou do kupé, do nějž jsme měli místenky. Bylo už obsazené, jen naše dvě místa zbývala. Nacpal jsem baťohy nahoru a vlak se rozjel.


Vlakem jezdím moc rád.

Vlakem jezdím moc rád.

Už několik let se mě Petr Minařík, brněnský impresário a kultury hybatel, na začátku léta zeptá, jestli se nechci podívat na jím organizovaný Měsíc autorského čtení. To je asi největší akce toho druhu u nás (v Brně a v Ostravě), ale teď už pár let i na Slovensku (v Košicích) a možná, že i v Polsku (ve Vratislavi). Spočívá to v tom, že asi tak šedesát lidí, kteří něco píší, jezdí po oné trase a v každém tom městě mají večer čtení. Polovina těch lidí, tedy asi třicet, mluví, píší a čtou česky (občas slovensky), druhá polovina je z jiné země. Už tam byli Slovinci, Poláci, Bělorusové, Francouzi, letos tam jezdili Němci – a Rakušani a Švýcaři a jeden Luxemburčan a Lichtenštejnec. Jezdí se ve dvojících, z Brna, kde jejich tour začíná, je hodí spojka do Bratislavy autem, pak nasednou na vlak do Košic, druhý den je čeká Ostrava, pak Wroclaw. Za čtyři dny tato dvojice projede kus středovýchodní Evropy, přičemž se ještě kupodivu nestalo, že by se někdo ztratil. Je to logisticky a organizačně dosti náročná operace a funguje to perfektně jako takový cestovní stroj. Prostě během července je na trase vždy příslušný počet spisovatelů, kteří sotva dorazí do cíle, mají dvě hodiny na to, aby se ubytovali, prohledli si okolí hotelu, pak šli na ono čtení, potom večeře, dvě sklenky vína a spát. Ráno v devět odjezd.


Měli jsme před sebou pětihodinou jízdu do Košic.

Měli jsme před sebou pětihodinou jízdu do Košic.

To jsem ovšem poznal poprvé až letos, neboť v předchozích letech mi nějak nevyzbyl čas a rovněž mi bylo jasné, že Minařík si představuje, že o tom pak napíšu článek, do čehož se nikdy moc nehrnu. Letos jsem si však řekl, že bych se do Košic, kde jsem předtím nikdy nebyl, jel rád podívat. A toto by bylo vhodná záminka. Minařík okamžitě souhlasil, přičemž mi přidělil Pavla Kohouta a Tanju Dückersovou. Já jsme trochu zaváhal a zeptal se, jestli by tam neměl snažší dvojici, ale pak jsem se s tím smířil. Neboj, to ti uteče, dodal. Kohout bude pořád v jídelním voze a tu Tanju sice neznám, ale bude fajn. Ty umíš německy, ne? Zabavíš ji. – Tak jsem souhlasil. Jednu její knihu, jmenovala se Zona B, jsem navíc kdysi četl. A Kohouta mám přečteného dávno, občas si ho jen doplním.


Jednu její knihu, jmenovala se Zona B, jsem navíc kdysi četl.

Jednu její knihu, jmenovala se Zona B, jsem navíc kdysi četl.

Sedli jsme si do kupé, které bylo obsazeno ženami. Vůbec celý vlak mi připadal výrazně ženský, složení mírně narušoval jen personál: konduktér a takový ten prodavač limonád byli muži. Slovenské paní měly plné kabely a zdály se být dobře naladěny, jako by se vracely z nějaké rekreace. Brzy jsem zjistil, že většina z nich s námi pojede až do Košic. Mírně jsem vzdychl. Byl to vlak, kde se nedaly otevřít okna. Kousek za Bratislavou jsem vytáhl mapu Slovenska a začal Tanje ukazovat, kudy pojedem. Tanju překvapilo, že třetina cesty povede na sever a teprve pak, někde u Žiliny, se stočí na východ. Na Slovensku byla jen jednou, v Bratislavě na nějakém čtení. Žila ale půl roku v Krakově na stipendiu, takže znala Tatry z druhé strany. Příležitosti, která se nabízela, trochu si ze Slováků utahovat, jsem využil jen skromně, nejen kvůli tomu, že v cizím jazyce vtipy nemusí dopadat nejlépe – navíc v němčině a před německou intelektuálkou. Tanja se však velmi často smála, aniž bych řekl něco vtipného. Upozornil jsem ji na předpokládaný větší výskyt ovcí a na to, že pastevectví bylo původní profesí většiny slovenského lidu a že dosud se Slovensko pozná podle specifické vůně ovčího sýra, čili bryndzy. Tanja říkala, že se na to velmi těší.

Pracujeme všechny v Rakousku, tak jsme se trochu přiučily.

Pracujeme všechny v Rakousku, tak jsme se trochu přiučily.

Ženy nenápadně poslouchaly naši německou konverzaci a zdálo se, že občas rozumí. Veď hej, jedeme z Rakouska. Pracujeme všechny v Rakousku, tak jsme se trochu přiučily. – A jako co tam pracujete, smím-li se zeptat?, zeptal jsem se. - Ako ošetrovatelky dementov..., řekla jedna a zasmála se. - Byly to ženy, které se staraly o rakouské penzisty, staré muže a ženy, většinou již nemohoucí a nevládnoucí. Bylo pondělí dopoledne a včera jim skončil čtrnáctidenní turnus. V tomto vlaku se sjížděly slovenské ošetřovatelky z celého Rakouska, jedna paní jela z Burgenlandu, druhá z Vorarlberska, další jela ze Salcburku, jiná z Vídně. - Rakúskym senilom vymieňame plienky, dodala jiná realisticky a věcně. - Ti Rakušani se dožívají tak vysokého věku, že je mezi nimi plno dementů, vysvětlila. To u nás na Slovensku takové problémy nemáme. Chlapi pijú borovičku, jedia špek, fajčia, tak umierajú mladí, inteligentní a zdraví, zasmála se, ale nebylo jisté, zda to nemyslela vážně. S chutí jsem se snažil to Tanje přeložit, ta jen kulila oči.


Vlak mezitím za sebou nechal Trnavu i Piešťany, projel pod trenčínskou hradní skálou, kde zůstal vytesán římský nápis, že dál už se legiím nechce a nechávají to tu Slovákům, minuli jsme Dubnici, kde jsem prožil první dva roky života, z nichž si však nepamatuji skoro vůbec nic, takže mé slováctví zůstalo jen v zárodečném stavu. Když jsme přejeli kolem zdí hrozivé věznice v Ilavě, nebyl jsem si jistý, zda zde seděl Husák, či ne. Ženy si také jisté nebyly a já jsem si vzpomněl, že bych se mohl jít podívat do jídelního vozu za Pavlem Kohoutem, který by to jistě věděl.

Já jsem si vzpomněl, že bych se mohl jít podívat do jídelního vozu za Pavlem Kohoutem

Já jsem si vzpomněl, že bych se mohl jít podívat do jídelního vozu za Pavlem...

Pavel Kohout skutečně, tak jak sliboval, seděl v jídelním voze a cosi si psal. Kolem něj se měnila krajina, jež získavala s každým kilometrem divočejší a krásnější rysy, ale Pavel Kohout byl zcela soustředěn na svůj fejeton. Pohroužen sám v sebe si možná ani nevšiml, že kolem něj sedí slovenské ženy, které jako by z oka vypadly těm, co seděly v našem kupé. Pozdravil jsem a Pavel Kohout zvedl oči od textu a řekl: "Tak jak se vám cestuje? Máte tam dobrá místa? Tady je to velmi příjemné. Posaďte se, nechcete si objednat pirohy? Já už si je objednal. Když jsem na Slovensku, vždy si dávám halušky. To je taková moje zásada. Jelena je také miluje. Ale tady je bohužel nemají, zato mají pirohy s bryndzou. Ty jsou určitě také dobré. Dejte si." Objednal jsem si zatím kávu a čekal, jak budou pirohy vypadat. Slovenské ženy dělaly, že se baví o svých věcech, ale všiml jsem si, že nás odhadovaly, co jsme zač. Já už měl náskok.

Vážené dámy, řekl jsem, je nám velkou ctí, že můžeme ve vaší přítomnosti cestovat tímto zvláštním slovensko-rakouským rekreačním vlakem. Mimochodem víte, že zde sedící pán prožil dlouhá léta ve Vídni, kde je váženým občanem? – ženy se podívaly na Pavla Kohouta a on se usmál. – Áno? Bývate vo Viedni? Kde, ak sa možeme opýtať?, zeptala se jedna. – Měli jsem dlouhá léta byt na Kohlmarktu, možná nejkrásnější adresa ve Vídni. Ale už jsme jej opustili, bydlíme především v Praze, v létě na Sázavě, do Vídně se vracíme spíš už jenom pracovně. Praha je krásnější Vídeň. A Vídeň je lépe fungující Praha, řekl Pavel Kohout.


Posaďte se, nechcete si objednat pirohy?

Posaďte se, nechcete si objednat pirohy?

Číšník mezitím Kohoutovi přinesl pirohy, které se podobaly uříznutým uším, jež se dlouho válely ve slaném roztoku. Na drobno nakrájená oprančená slanina na nich tvořila nazlátlý posyp. Vzbuzovaly ambivaletní pocity, neodolal jsem a objednal si také. – A vy ste bol diplomat? - zeptala se jedna z žen Pavla Kohouta, který začal jíst. – To se úplně tak říct nedá, ale něco jsem pro naše vztahy s Rakouskem udělal, řekl mezi sousty. Ženy byly čím dál napjatější. Chopil jsem se tedy slova, přičemž Pavel Kohout se nenechal rušit od konzumace pirohů.  – Máte, milé dámy, zvláštní příležitost cestovat s literárním klasikem. Českým, ale řekl bych, že i na Slovensku se najde řada lidí, kteří znají jeho dílo. Třeba vaše mamičky by si vzpomněly na některé jeho verše, které v mládí recitovaly. V Čechách i na Slovensku to byl svého času to byl nejoblíbenější básník mladé generace. Ne sice celé, ale té, co ráda recitovala, té ano. -

Ozaj?, řekla jedna z žen a měl jsem pocit, že jí svitlo. – A ako sa voláte, ak sa možem spýtať. – Kohout, řekl Pavel Kohout a napil se ze sklenice piva. - Á, však my vás poznáme, ozaj, pan Kohout (řekla to trochu slovensky, tedy "kohút"...). Tak to je česť pre nás. – Především pro mě je to čest, mé damy, řekl skromně spisovatel. – A kam jedete?, zeptaly se. – Do Košic, do Bábkového divadla, budu tam číst fejetony. – Joj, škoda, že nemáme čas, řekly ty ženy a zdálo se, že by opravdu šly.


Ozaj?, řekla jedna z žen a měl jsem pocit, že jí trochu svitlo.

Ozaj?, řekla jedna z žen a měl jsem pocit, že jí trochu svitlo.

Na pirohy jsem čekal od Martina do Popradu. Pavel Kohout mezitím dojedl, dopil lahvičku piva a dopsal fejeton. Sedl si k mému stolu a já jsem pohlédl do jeho modrých a stále docela mladistvých očí, které se za pár dní měly na tenhle svět dívat už pětaosmdesátou sezónu. -

A já jsem začal rekapitulovat místo Pavla Kouhouta v mých osobních dějinách.  - Víte, že u nás doma, u mých rodičů, jste byl velmi oblíbený, řekl jsem mu. Jednak moje máma byla v těch nejlepších, tedy nejhorších, letech zapalená svazácká recitátorka, takže si pamatovalo až do samého konce života mnoho vašich básní. Třeba tuhle měla moc ráda: Uvidíš-li ho vířit v prudké polce / či v sadu trhat růži komsomolce,  / nemohu říci. Ale jedno vím:  / v poledním slunci nebo v nočním dešti / jistě ho potkáš. Půjde Bukureští... Vždycky mi běhal mráz po zádech z té představy, jak v Bukurešti se zjevuje duch Julia Fučíka.... A pak se u nás vyprávělo, jak se otec vracel v roce 1969, to mohlo být tak na jaře, ze Švýcarska, kde byl rok na stáži, a letěl s vámi letadlem. A jak jste si celou cestu povídali o poměrech, které už byly špatné. A jak jste mu pak na Ruzyni před pasovou kontrolou dal najevo, ať se k vám už nehlásí, že jste sledovaný. Tak to byla druhá fáze. A víte, kdy jsem vás poprvé na vlastní oči viděl já? Na tom festivalu ve Wroclawi, na začátku listopadu 89, týden před tím, než to ruplo... Myslím, že jsem tam tehdy s vámi i chváli mluvil. Byl jsem z toho celý dosti rozstřesený. Krátce před tím jsem čel Kdo je zakopán pes. Potom jsme se už setkávali jinak, občas jsem o vás něco napsal, že, možná ne vždy lichotivě... (Snad bylo z toho, co jsem mu říkal poznat, že mám toho člověka, ano, rád...) 

– A víte, jakou na vás mám první vzpomínku já? – zeptal se Pavel Kohout. Nevím a byl jsem zvědavý, co se dozvím. – Když jste si se mnou domluvil rozhovor a přišel na něj asi o tři čtvrtě hodiny později. To se mi do té doby nikdy nestalo. Až s vámi. – A vy jste tam čekal? - zeptal jsem se udiveně a z dávnověku raných devadesátých let mi vytanula nejasná vzpomínka na jedno kalné dopoledne, a ta mi říkala, že to asi bude pravda. – Já jsem tam čekal, protože jsem nemohl uvěřit tomu, že by někdo, kdo si se mnou domluvil rozhovor, nepřišel. A víte, co mě udivilo: že jste pak přišel a dělal jste, jako že se nic nestalo. – To není možné, to sám sebe nepoznávám. – A opravdu jsem užasl sám nad sebou.

A víte, jakou na vás mám první vzpomínku já?

A víte, jakou na vás mám první vzpomínku já?

Krajina získávala stále romantičtější a divočejší ráz a když mi ty pirohy donesli, vzdalovali jsme se již od Vysokých Tater, těch kapesních velehor. – Ženy se vrátily na své místa v kupé a my jsme zůstali v jidelním vozu skoro sami. - Vy jezdíte na ta čtení pravidelně, že, začal jsem opět konverzovat. – Ano, jsou to moc prima hoši, ten Minařík a Řehořík, dělají to skvěle. Už jsem na tom poněkolikáté, ale již s tím končím. Už ani letos jsem původně nechtěl, ale pak mě přemluvili. Jelena už zůstala doma. Minule jsme četli spolu. Pojedem ale v srpnu na oslavu naší společné padesátky do Bratislavy, pronajali jsem si tam pět dní v hotelu Devín. Do Bratislavy jsme jezdili jako do zahraničí, když nám sebrali pasy. – Tu pětaosmdesátku oslavíte v Brně?, zeptal jsme se, i když jsem to věděl. – Ano, na Provázku, je to už taková tradice, pan režisér Morávek vždycky připraví kolem toho nějaký program, no před pěti lety to bylo docela veselé. – To myslím u toho byl ještě Václav Havel, že. – Ano, Václav se tam objevil. My jsme se už moc v posledních letech nevídali, ale když k tomu došlo, myslím, že jsme se viděli rádi. – Nepřijde vám gratulovat Miloš Zeman?, zeptal jsem se a nemyslel jsem to nijak zle. – To asi ne. Já nejsem nějaký jeho kamarád, jak si asi myslíte. Já ho viděl asi třikrát. Je pravda, že tím, že jsem ho podpořil, jsem byl mezi spisovateli asi výjimka. Ale já jsem tehdy napsal, pokud chcete prezidenta, který okamžitě vrátí prestiž této zemi, pak víte koho volit. Pokud chcete prezidenta, který něco v této zemi změní, pak to také víte. – No, to vidíme, že se něco skutečně mění. Možná až moc, řekl jsem tehdy před čtrnácti dny. – Možná, že to Zeman už přehání, to máte asi pravdu. Ale já měl pocit, že se na to Kari (tedy Karel Schwarzenberg, doplňuji) už nehodí. Víte, já znám Kariho čtyřicet let, a považuju ho za svého dobrého přítele. Ale prezidenta jsem mu nepřál. To by nebylo dobré pro něj, a asi ani pro tuhle zem. – řekl Pavel Kohout a já, protože už to bylo jedno, jsem jen pokrčil rameny. Dojedl jsem pirohy.


Tanja zdvořilostně souhlasila.

Tanja zdvořilostně souhlasila.

Vlak pokračoval ve své cestě a měl jsem pocit, že zrychluje. Najednou jsme projížděli Spišskou Novou Vsí a řítili se ke Krompachům a když jsme se blížili ke Kysaku, přišla do jídelního vozu Tanja. Byla okouzlena krajinou a překvapena, že jsou všude takové hory. Já jsem řekl, že nebýt těch paneláků, které hyzdí i nejkrásnější panoramata, Slovensko by mohlo připomínat Bavorsko. Tanja zdvořile souhlasila, ale připomněla, že ona je z Berlína a v Braniborsku je nejvyšší kopec jedna taková vyvýšeněna za Postupimí. Hleděla dost bezradně na jídelní lístek a pak si objednala vyprážaný syr. Stačili jí ho přinést ještě před Košicemi, kam jsme přijeli svěží a plni sil.

Večer měli oba při čtení  úspěch. Měl jsem pocit, že v publiku v Bábkovém divadle jsem zahlédl dvě paní, které jely s námi. Ale možná jsem si je spletl.


(O Košicích ještě příště. Husák seděl v Leopoldově.)


Kam jsme přijeli svěží a plni sil.

Kam jsme přijeli svěží a plni sil.

  • 3Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!