20. července 2011 16:53 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Šari-Vary aneb
Dobrý voják v Sokolově

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Do Karlových Varů jezdím na pravidelnou inspekční cestu | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Do Karlových Varů jezdím na pravidelnou inspekční cestu | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Do Karlových Varů jezdím na pravidelnou inspekční cestu, na níž mě zajímají dvě věci. Jestli se něco konečně děje s horním nádražím, které je nejškaredějším a nejzaplivanějším středně velkým nádražím ve střední Evropě. A pak jestli se nějak hnulo se secesním Národním domem na Masarykově pěší zóně.

V té honosné, nyní tak oprýskané budově bylo totiž kdysi proslulé varieté a konávala se tam přehlídka kouzelníků a magiků Magiales Šari-Vary a já mám takovou mlhavou vzpomínku z raného dětství, že jsem tam viděl vznášet se zhypnotizovanou mladou ženu, podél níž kouzelník protahoval hořící obruče, aby bylo vidět, že to není nějaký trik a že se skutečně vznáší, přičemž té ženě vzplály zlaté vlasy, které jí splývaly na zem a na které kupodivu gravitace platila, což mi dosud vrtá hlavou.

Ta druhá část vzpomínky bude asi spíš jen sněním z dětství, ale i tak to bylo úžasné a vzrušující a mě to zajímalo mnohem víc než filmový festival, o němž jsem ale dlouho netušil, že se tam koná. To až později.

Konávala se tam přehlídka kouzelníků a magiků Magiales Šari-Vary

Samozřejmě, že stav nádraží, stejně jako Národního domu, jenž ve zlatém věku Karlsbadu postavila slavná vídeňská firma Fellner-Helmer pro městský spolek ostrostřelců, takže se původně jmenoval Schiesshaus, je setrvale tristní, i když se léta už mluví o tom, že se to změní.

Takže já se vždy jen tak rychle přesvědčím, že se to nemění, což je také znakem stability poměrů, takže člověk může být vlastně rád.

Zajímavé jsou ovšem na tom Národním domě venkovní malby, které tam odkryli myslím začátkem 90. let, když nejdřív dům privatizovali (myslím, že jej získal nějaký kouzelník) a pak se nesměle začalo s rekonstrukcí, což skončilo u toho odkrytí.

Výjevy na těch malbách jsou rázu zcela nenárodního, tedy nečeského a jsem si jistý, že skoro nikdo ve Varech neví, co mají představovat. Já to shodou okolností vím, ovšem taky ne ze sebe, ale od karlovarského historika Stanislav Bucharoviče, kterého jsme se na to zeptal a on mi řekl, že to jsou výjevy z klubových dějin oněch karlovarských ostrostřelců, třeba jak soutěžili o nějaký pohár nebo jak si zastříleli s Petrem Velikým, když tady byl.

Vymalovali to dva vídeňští malíři stěn, je to trochu kýčovité, ale docela pěkné a já jsem zvědavý, co se s tím stane. Asi se to zamaže.

Je to trochu kýčovité, ale docela pěkné

Do Varů kromě na ty inspekce jezdím také proto, že mi stojí na cestě do Kraslic, o kterých jsem už několikrát v tomto útvaru psal i o důvodech, proč tam jezdím.

Díky tomu (taky by se mohlo napsat vinou toho) se mi neasociují s filmovým festivalem, ale spíš s tím nádražím. Vím proto, jak jsou mimo lázeňské centrum spíš ošklivé a zanedbané, jak se do nich z jedné strany až tlačí sokolovský hnědouhelný revír, i když se už pomalu zase stahuje, a jak na té druhé, načančané dovedou být jaksi podivně mrtvé, strnulé, potěmkinovské.

Jiná věc je, že pokud jde tedy o polohu a pokud jde o zbytky toho, co tu zůstalo z belle epoque – a je toho pořád dost, tak jim není v Čechách rovno. To tedy ne.

Pokud jde tedy o polohu, tak jim není v Čechách rovno

Zároveň jsem jen takový hodinový, nanejvýš tříhodinový návštěvník Varů, takže nemohu říci, že bych je měl důkladně prochozené a ke své hanbě přiznávám, že jsem dosud neprolezl jejich kopcovité okolí, takže jsem třeba v životě nebyl na tom Jelením skoku, kde je ovšem socha kamzíka, což člověka poněkud plete a má dojem, že někde musí být ještě ten jelen.

(Ona je to jedna z takových starých historek: měl tam skutečně být původně jelen, neboť ten, jak známo měl prchat před Karlem IV. a volit raději skok do horkého pramene, ale místní bohatý šprýmař, baron von Lützow, tam dal někdy kolem roku 1850 tajně umístit sochu kamzíka, protože věděl, že jelen není blbý a z takové skály by nikdy neskočil, zatímco horská koza možná ano, byť by mě zajímalo, jestli tady někdy nějací kamzíci žili.)

A protože jsme tam nebyl ani teď, nemám ani fotku, kterou bych sem dal.

Nemohu říci, že bych je měl důkladně prochozené

Mám však úmyslu jednou na stáří odjet do Varů do lázní, tam se brouzdat spadaným listím, popíjet ty močůvkou vonící prameny, vnořit zkřehlé údy do bublajících kádí, na kolonádě si dáti dostaveníčko s nějakou ledvinářkou či jaterničkou a vůbec si to v jeseni žití užít – a pokud budu mít sil, napíšu o tom podrobný fotoblog.

Koho to zajímá, může počkat. Už se to blíží.

Vnořím skřehlé údy do bublajích kádí

Ale letos jsem byl po letech na filmovém festivalu. Vystřídal
jsem tam v půlce festivalu Ondřeje Štindla a zůstal tam až do neděle. Ovšem nemohu říci, že bych se cítil být tím pravým mediálním mužem na festival.

Člověk, který tam přijede s úkolem o festivalu psát, má základní problém, že pokud má tedy něco napsat (nyní se předpokládají aspoň dva články denně, jeden do novin, jeden na internet), pak stojí před neřešitelným dilematem, že buď by měl jít do kina či aspoň na tiskovou konferenci nebo na cosi takového, aby měl o čem napsat, jenž když tedy chodí na filmy, tak zase nemá čas, aby o nich napsal.

A to se ještě v redakci předpokládá, že by se večer a snad i v noci měl účastnit společenského dění, aby ty své nudné články o filmech okořenil něčím skutečně zajímavým, tedy kdo tam byl s kým a kdo se nakonec koupal v Puppu v kašně, byť nevím, jestli tam vůbec nějaká je.

Zůstal jsem tam až do neděle

Avšak přece jen jsem na festival přijel s jistým pevným úmyslem. Měl jsem v plánu napsat o zvláštním spojení tohoto kraje, respektive Sokolova, s jedním zajímavým americkým filmařem, Samuelem Fullerem, kterému na festivalu připravili retrospektivu.

A nejen, to na sokolovském zámečku, kde je muzeum, mu odhalili pamětní desku. Možná se přeceňuju, ale mám takový pocit, že v tom mám trochu prsty. A jestli ne, tak mi to vůbec nevadí.

S dovolením to tady objasním sebecitací. Loni jsem totiž tady na tomto místě psal o Sokolovu. Došel jsem tam ke hřbitovu a napsal jsem...

TATÍČEK SOKOLOV ANEB DÁVNÁ PATKA

Kousek před hřbitovní zdí trčí tyto dva pylony, které mají připomínat vztyčené prsty k přísaze nebo co. To je pomník sovětským válečným zajatcům, kterých tu je pohřbeno dva tisíce dvě stě deset.

To je napsáno na památníků a odpovídá to zápisům v hřbitovní knize, Němci takové věci vedou důkladně. Kromě toho by tam mělo ležet také několik desítek, možná stovek žen z pobočky koncentračního tábora Rawensbrück, který se nacházel ve Svatavě (Zwota), což je předměstí Sokolova.

Pomník

Ty se již koncem války pohřbívaly bez registrace. Ten památník byl vztyčen začátkem sedmdesátých let, chodilo se k němu stát pionýrskou stráž, snad, že to byl pomník osvoboditelům, já bych někde našel fotku, jak tam stojím s pionýrským šátkem, nad tím vlaje sovětský prapor.

Svým způsobem by se dalo říct, že jsou ti mrtví oběti také stalinismu, neboť jak se asi ti lidé sem dostali... Byli obětováni vlastní zemí, jež je macešsky nahnala do chřtánu nepřítele a pak je zavrhla jako zrádce, a kteří, když přežili, šli do lágru dalšího. K tomuto místu se vztahuje mail, který jsem dostal před pár dny po prvním sokolovském fotoblogu. Píše mi pan Štěpán Benda, filmař, který žije léta v Berlíně:

Pane Peňás, kdysi jsem seděl celou noc se slavným americkým režisérem Samuelem Fullerem v jedné řecké hospodě v Berlíně ve Fuggerstrasse. On mi vykládal, jak přišel jako mladý americký GI do FALKENAU a svou privátní kamerou točil nějaký mrtvoly z nějakého koncentráku.

Byl svým ofizirem "povýšen" na batalionskeho kameramana, protože měl kameru a jejich jednotka zrovna někde zabavila náklaďák filmu z bavorského Agfa Wolfenu. Ptal se mne, jak to tam bylo v tom Falkenau.

Jestli teda ty lidí tam byli obsazení Němci anebo osvobození Češi. Říkal jsem mu, že podle té bílé pásky na rukávu. Nevím, zda-li tomu moc rozuměl.

Chtěl tam jet a říkal: "Pojeď se mnou. Uděláme o tom, jak jsem tam byl, dokument. Oni se totiž nedávno ty filmy, co jsem tam točil pro armádu našly v nějakým archívu a oni mi to nabídli."

Musel jsem mu vysvětlit, že to asi nepůjde. Že bych rád, ale že ačkoliv jsem Čech, tak do vlasti nemůžu. Říkal mi ještě: "Ale Forman, to je přece taky Čech jako ty, ten tam, pokud vím, právě točí."

Říkal jsem mu: " No jo, ale von není Čech, jako Čech." Pak už jsme se bavili o něčem jiném. Nevíte, co to bylo za koncentrák?

Samuel Fuller

Odpověděl jsem, že pokud jsem se o tom mohl dočíst, tak v Sokolově - kromě toho ženského ve Svatavě - ani v okolí přímo zajatecký nebo koncentrační tábor nebyl, ale v dnešní Vítkovské ulici, směrem na předměstí Dolní Rychnov, se nacházel velký zajatecký lazeret, odkud právě vozili mrtvoly sem, na pohřebiště.

A tam s největší pravděpodobností Samuel Fuller 6. května 1945 přišel, když americká armáda obsadila Sokolov. Fuller, tehdy už kultovní filmař, se do Sokolova skutečně vrátil v polovině 80. let, tady ho však znal málokdo, a natočil o tom dokument, ve kterém použil zábětry z května 1945.

Je to otřesná podívaná, protože v posledních týdnech války se lazaret proměnil v otevřenou márnici. Nevím, jestli se o tom v Sokolově ví a jestli je na místech toho lazaretu pamětní cedule. Měl by tam být, a také se lazaret proměnil v otevřenou márnici americké armádě, která se na to musela dívat.

Lazaret se proměnil v otevřenou márnici

Někdy letos na jaře mi pak zavolal nový umělecký ředitel festivalu Kryštof Mucha a říkal mi, že má v úmyslu uspořádat Fullerovi retrospektivu a zda něco vím o jeho sokolovském (tedy tehdy falknovské) působení, respektive kdo by o tom mohl něco vědět.

A já mu poradil ředitele sokolovského muzea Michaela Runda, se kterým mám společné třeba to, že chodil na sokolovské gymnázium, ovšem o čtyři roky později než já. A pak už to šlo mimo mě.

Tímto pomyslným řetězcem kauzalit na konec došlo k tomu, že v průjezdu sokolovského zámku je nyní tato pamětní cedule, jejíž výtvárnou podobu tu hodnotit nebudu, hlavně, že visí.

Hlavně, že visí

Pan ředitel Michael Rund, který pilně jezdil do Varů dívat na Fullerovu retrospektivu, mě vzal jednoho festivalového dne do své služební Dacie a odvezl do Sokolova na své pracoviště, tedy do zámku a do muzea – je tam ještě knihovna.

O zámku jsme rovněž psal v loni. Věnujte tomu pozornost. Sokolov bude ostatně za pár let, až vody naplní bývalé velkolomy, přístavním městem, kam se pohrnou turisté. Muzeum bude praskat ve švech.

Pan ředitel Michael Rund mě odvezl do Sokolova

Expozice věnovaná Fullerovi v Sokolově je malá, ale dostatečná. Její hlavní součástí je dvacetiminutový film, na kterém lze při vší znázorněné hrůze též poznat kulisy Sokolova, což má pro člověka, který toto město trochu poznal (já tam chodil na gynmazium) zvláštní efekt.

Třeba tady, ukazovali jsme si s Michaelem, tady je vidět střecha zámku, a tady jdou kolem plaveckého bazénu, který se postaví za třicet let, a tady průvod stoupá k nemocnici, ta už stála. A už jsou na místě. Jáma je vykopaná.

Tady jdou kolem plaveckého bazénu

Film je součástí dokumentu, který Fuller natočil v roce 1987 pro Arte. Při té příležitosti i do Sokolova zajel, o čemž píše v dopise Štěpán Benda. Fuller, o jehož přítomnosti v Sokolově tehdy asi stranické a státní orgány nevěděly, prolézal místa, tehdy zcela zarostlá a zpustlá, kde ještě našel několik zbytků morových baráků.

Vlasy mu divoce vlály a on vzpomínal na tu hrůzu, co viděl. Teď stojí na tom místě sídliště Vítězná, ale pravděpodobný střed lazaretu zůstal nezastavěný.

S Michaelem Rundem jsme po něm došli k pamětnímu kameni, který tam byl položen v ten fullerovský den, 4. července 2011. Všechno to nějak souvisí s tím jedním hollywoodským filmařem.

Došli jsme k pamětnímu kameni

Pro úplnost tu ještě umístím článek, který jsem v těch Varech také pod dojmem krátkého odskoku do Sokolova napsal: jestli to už náhodou někdo četl, omlouvám se.

Všechno to nějak souvisí s tím jedním hollywoodským filmařem

FULLEROVO BOJIŠTĚ Z VARŮ

V pátek (8.7.) skončila nejzajímavější karlovarská retrospektiva, přehlídka věnovaná dílu a osobnosti amerického režiséra Samuela Fullera (1912-1997).

Promítalo se tu deset jeho celovečerních filmů a jeden dokument, který s ním natočili Jim Jarmusch a Mika Kaurismäki, z čehož je patrno, že se tento muž těšil velké úctě u mladších, ale náročných mužů - předmluvu k Fullerově autobiografii zase napsal Martin Scorsese.

Fuller byl samorost už od pohledu, vždy s ožužlaným doutníkem, ve starším věku připomínal postavy, které se v jeho filmech samy vyskytovaly: potřeštěnce, divouse, originály, kterým je lepší se někdy vyhnout, nebo naopak se dát s nimi do řeči, což může mít za následek životní obrat.

Točil filmy, jež se tradičně označují za béčkové, protože měly nízký rozpočet a hráli v nich méně známí herci (i když vůbec ne špatní), ale zato v nich pravděpodobně měl větší svobodu pro svůj styl vyprávění, pro svůj radikalismus a pro své pojetí, které pregnantně vyjádřil sám Fuller v Godardově Bláznivém Petříčkovi, kde se ho Belmondo ptá, co je to film, a on odpovídá: "Film je jako bojiště. Láska.

Nenávist. Akce. Násilí. Jedním slovem emoce." Autor článku může po zhlédnutí několika filmů potvrdit, že se snažil zásady držet.

Fullerova retrospektiva se liší od "běžných" přehlídek, které patří na každý festival, v jedné důležité věci. Obyčejně předmět retrospektivy nemá osudový vztah k místu, kde probíhá, maximálně se na ni může přijet ukázat: Fullera musela již zastoupit jeho žena, dcera a vnučka.

Ve Fullerově případu je to jinak. Naopak místo, byť nikoli konkrétně Karlovy Vary, ale blízký Sokolov, mělo pro něj význam zcela zásadní. Zde se totiž zrodil Fuller jako filmař: u hromad mrtvol, zajateckého tábora Stalag XIII B na okraji tehdejšího Falkenau.

Fuller sloužil u 1. pěší divize americké armády, prošel s ní severní Afrikou, Sicílií, vylodil se 6. června na Omaha Beach. V poslední den války se svou jednotkou dorazil do Sokolova (Falkenau), kde osvobodila zmíněný zajatecký tábor, který se v posledních měsících války změnil prakticky v tábor vyhlazovací: sovětští zajatci tam mřeli jako mouchy na vyhladovění, průjem, tyfus.

V bývalých armádních kasárnách Američané narazili na zbylé vyhladovělé zajatce a na stovky mrtvol. Zápach z těl byl prý cítit kilometr daleko, do středu města, které jinak válkou poznamenáno nebylo.

To, co Fuller viděl, pak popisoval jako nejhorší noční můru. Velící kapitán, jmenoval se Richmond, věděl, že Fuller sebou nosí kameru - koupila mu ji matka. Vyzval ho, ať to všechno natočí, na dobrou paměť.

Ten film existuje a v roce 1987 jej Fuller okomentoval pro stanici Arte. Při té příležitosti přijel do Sokolova - až když si musel vyřídit vízum, mu došlo, že Falkenau nebylo v Německu, jak se v roce 1945 samozřejmě domníval.

Na místě, kde tehdy byly už jen rozvaliny, pak vzpomínal na tu přízračnou scénu. Američané tehdy z výchovných důvodů sebrali falknovskou honoraci a přivedli ji do tábora. Donutili pak asi dvacet německých mužů, aby vlastnoručně vytahali mrtvoly na apelplac a pak je opět vlastnoručně oblékli do pohřebních šatů.

Nad kůží potaženými kostrami se naklání pan bankéř, pan lékárník, učitel. Američané přihlížejí, někteří si tisknou na tvář kapesník. Němci, už mají na rukávech bílé pásky, pak nakládají mrtvoly na máry, zapřáhnou se do vozu a tlačí hrozivý náklad ulicemi Sokolova.

Vidíme scénku, jak jeden přihlížející Němec má na hlavě klobouk, přichází k němu americký voják, který ho důrazně upozorní, nechť smekne. Němec tak hned učiní. Jdou kolem zámku, pak směrem k nemocnici až přijdou na návrší Hard ke hřbitovu.

Za ním už je vykopaná jáma, do níž jsou mrtví nakládáni. Opět je tam pečlivě urovnávají Němci, mladí i staří. Američané a několik Rusů pak hodí do hrobu prsť hlíny.

Promítání filmu je součástí malé výstavy věnované Samuelu Fullerovi v městském muzeu v Sokolově, které se nachází v městském zámku, kde na jaře 1945 sídlil štáb americké armády. V jeho průjezdu byla v úterý odhalena Fullerovi pamětní deska, na místě lágru ten samý den kamenný památník.

Sam Fuller se vrátil do města, které mu přineslo noční můry, ale asi také důvod, proč se v jeho filmech postavy tolik perou o věc, které lze také říkat důstojnost.

  • 0Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.