Naznačil jsem (viz minulý blog), že jsem však odbočoval, abych se mohl podívat též na stavby poboční, jimiž obdařili park následovníci velkého Fritze. Ti se třikrát po sobě jmenovali Bedřichové Vilémové čili Friedrichové Wilhelmové II., III. a IV., což se na jedné straně snáze pamatuje, ale zároveň se to poněkud plete, zvláště ještě když ta jména počeštíme, najednou je to samý Bedřich-Friedrich-Vilém-Wilhem čili Fritz-Béďa-Willy-Vilík Grausam. Pokud si v tom potřebujete udělat jasno, čtete správný článek. Řeč bude hlavně o tom čtvrtém.
Naznačil jsem, že jsem však odbočoval, abych se mohl podívat též na stavby poboční.
Na jižní straně parku se nachází dvě rozkošné stavby, jež od sebe dělí pár desítek metrů: bělostný zámeček ve stylu antického chrámu, Charlottenhof, a snad ještě nádhernější Římské lázně (Römische Bäder) ve stylu latinské vily. V roce 1825 daroval první z nich vládnoucí král Friedrich Wilhelm III. svému synovi, korunnímu princi téhož jména, jenž až o patnáct let později nastoupí na trůn jako F. W. čtvrtý, tehdy co do věku pětačtyřicetiletý. Karolinin dvůr nechal tento uměnímilovný princ přestavět podle plánů Karla Friedricha Schinkela, který z původní prosté zahradní stavby vytvořil elegantní letohrádek, jenž měl sloužit princi a jeho choti, bavorské princezně Alžbětě Ludovice, jako místo letního pobytu. Za teplých dní tu mohli vysedávat na přivětivých exedrách, kamenných lavicích, a s pohledem na blízký Nový palác, který byl sotva padesát let starý, zažívat pocit propasti věků, jež je tady dělily od rokokových časů velkého Bedřicha. Tu propast vykopaly samozřejmě napoleonské války, které změnily co jen mohly a po nichž Prusko bylo značně jiným státem, než jak ho de facto vytvořil osvícenský agresivní prastrýc Friedrich II.
Bělostný zámeček ve stylu antického chrámu, Charlottenhof.
Friedrich Wilhelm IV. byl synem krásné královny Luisy (Meklenbursko-Střelické), jejíž kult by se v jistém smyslu snad mohl srovnat s rakouským (a maďarským) uctíváním císařovny Sissi. Doposud se po všech pruských monarchistických štacích prodává hedvábný šátek a la Luisa, kterým mladá královna chránila svůj křehký krk před nachlazením. Na rozdíl od neurotické a ve svém osobním životě nešťastné Sissi, byla Luisa činorodá a energická mladá žena, která v časech napoleonského ohrožení, pruského debaklu let 1806 – 07, který vyústil ve francouzskou okupaci její vlasti, burcovala svého pasivního muže Friedricha Wilhelma III. k odporu a činu. Sama se s korsickým netvorem v Tylži (Tilsit) sešla, učinila na něj svou krásou zcela jistě dojem, snad šly na Napoleona jisté chutě, avšak v jeho záměrech s Pruskem ho neobměkčila. Luisa, před níž, jak napsal reakční romantik de la Motte-Fouqué, „všechna srdce zjihla a jejíž půvab a něha všechny dojala“, zemřela na zástavu srdce ve třiačtyřiceti letech v roce 1810. V Berlíně ve sbírkách umění 19. století je nádherné sousoší od Johanna Gottfrieda Schadowa (tvůrce trigy na Braniborské bráně), na němž jsou v něžném objetí zvěčněny mladé princezničky Luisa a její sestřička Bedřiška. Navzdory pučící hrudi je Luise pouhých deset let. Splývající a v rámci možnosti kamene zdálo by se průhledný šat byl příčinou, že sousoší bylo dlouhá desetiletí diskrétně ukrýváno před zraky veřejnosti. Já se na ně chodím dívat v Berlíně snad pokaždé, když tam jsem.
Všechna srdce zjihla a její půvab a něha všechny dojala.
Ale to jsem odbočil od těch staveb, které její syn, Bedřich Vilém (FW IV.), nechal vystavět v antickém duchu, neboť ten tehdy Evropou vlál, což se zajímavě kloubilo s biedermeierovskou atmosférou, pro níž je příznačná intimita, útulnost, tichá zbožnost a sentimentalita. Zbožný a citlivý byl i kralevic a posléze král FW IV., který se prý nijak, ba ani na veřejnosti, nebránil slzám, jeho dopisy jsou plné citových výlevů, věty končil prý až sedmi vykřičníky. Byl hluboce přesvědčen, že křesťanství, kterému byl niterně oddán, znamená víc než pouhé osobní náboženství. Byl to možná poslední evropský monarcha, který chápal náboženství jako základ své královské vlády. Byl v tom naprostým protikladem svého velkého předka (v nepřímé linii), Friedricha II., kterého náboženství prakticky nezajímalo a sám sebe chápal jako prvního úředníka ve státě. Dobrosrdečný, milý, laskavý a hovorný Bedřich Vilém, byl „laickým teologem“ na trůně, stát viděl jako křesťanskou instituci, která měla směřovat k překonání rozdílů mezi kalvinismem (náboženství Hohenzollernů), luteránstvím (náboženství většiny poddaných), ale poprvé i katolicismem, které Fridrich Vilém IV. i díky své bavorské manželce hluboce respektoval a podporoval, čehož je důkazem jeho financování dostavby mohutné kolínské katedrály. Ostatně má před ní sochu.
Když jsem přišel k zámečku, bylo asi půl deváté ráno, bylo tedy ještě zavřeno, a také na dveřích Římských lázní byl nápis, že zde je „geschlosen“ dlouhodobě „aus technischen Gründen“. Nelitoval jsem toho příliš. Posadil jsem na dvůr toho nádherného a něžného stavení, které navrhnul skvělý žák velkého Schinkela Ludwig Persius, ovšem zcela v intencích svého učitele, který si představoval, že to má být „malebně seřazený celek (malerisch-gruppiertes Ganzes), který poskytuje rozličné příjemné pohledy, utajená místa pro odpočinek (heimliche Ruheplatze), útulné pokoje a otevřený prostor pro zážitek venkovského života.“
Posadil jsem se na dvůr toho nádherného a něžného stavení.
Jaro se teprve v ty dny na začátku května dralo k rozpuku, ráno bylo ještě dosti chladno a na kamenných lavicích mokro po nočním dešti. Nikde nikdo, nejbližší lidský tvor šlapal asi sto metrů ode mě na kole po pískové cestě. Krásné bronzové miniatury stály téměř nechráněny, byť jistě solidně připevněny. Pěkně patinované stěny římsky okrové barvy nenesly jedinou stopu vandalismu. Vše bylo něžné a zachovalé, jako by majitelé buď ještě spali nebo na pár dní odjeli na prázdniny a sem docházel jen zahradník, jenž pečoval o záhony.
Tak jsem tam chvíli tak seděl, unášen představou, že to tu mám pronajaté či vypůjčené, že tu strávím pár dní o samotě, budu si číst klasiky, popíjet střídmě víno na terase, procházet se po parku jen tak třeba bosý a ráno vždy přijde mladá lázeňská, která mi napustí vanu, do níž nasype trochu šalvěje, rozmarýnu a nějakého tajného afrodisiakálního býlí a pak s ní strávím několik diskrétních chvil a ona se opět vzdálí, aniž řekne jediné slovo a nechá mě až do dalšího dne mému rozjímání... Ehm, probudil jsem se a otřásl, co to na mne jde za vidiny.
Pěkně patinované stěny římsky okrové barvy nenesly jedinou stopu vandalismu.
Prošel jsem pak parkem napříč směrem na sever a směřoval ke stavbě, která leží na hranici parku, oddělena silnicí. Zámek Oranžérie čili Orangerieschloss je poslední z velkých staveb v Sanssouci. Friedrich Wilhelm IV. ho nechal ve stylu vrcholné italské renesance vystavět podle plánů architektů Friedricha Augusta Stülera a Ludwiga Ferdinada Hesseho. Se stavbou se začalo v roce 1851, dokončena byla roku 1864, to už král dva roky nežil. Ten Stüler je mimochodem autorem návrhu luteránského kostela sv. Bartoloměje v Teplicích (viz), kde stojí nyní dosti bezprizorně a budí dojem, že se tam vzal omylem: měl sloužit pruské lázeňské klientele, která sestávala z těch nejvyšších aristokratických pater. Postupimská Oranžérie je další z řady úžasných imitací jihu na chladném písečném severu. Rozlehlá žlutá stavba, ke které se návštěvník blíží podhledem, takže, když stojí pak před ní, je udiven její rozlehlostí, přesto nepůsobí nevlídně či monstrózně. Jako by sestávala z několika vzdušných prostorů zajímavě vklíněných do sebe a propojených v kubickém Raumplanu, jak tomu říkal Adolf Loos...
Král tu často pobýval a střední část stavby mu sloužila jako pokoje. Tady již zažíval podzim svého života: po revoluci 1848, kterou chápal jako trest boží a které bezmocně přihlížel v Berlíně, stále častěji upadal v melancholii a netečnost. S ním končila definitivně epocha, kdy ještě dožívalo něco ze středověku, především křesťanstvím prodchnutý pocit nadpozemského poslání panovníka z Boží vůle, byť i z toho už zůstávala jen naivní anachronická iluze. Za dveřmi už je Bismarck a zcela jiné nahlížení na to, co je úkolem německého panovníka: sjednocení všech Němců, třeba železem a mečem. Fridrich Wilhelm odešel právě včas: v červenci 1857 ho na zpáteční cestě z návštěvy u Františka Josefa I. postihl záchvat mrtvice, při němž ztratil schopnost mluvit, tedy postihla ho afasie. Pomalu umíral ještě tři a půl roku, smrt ho zastihla 3. ledna 1861.
Po revoluci 1848, kterou chápal jako trest boží a které bezmocně přihlížel v Berlíně, stále častěji upadal v melancholii a netečnost.
Velký historik Leopold von Ranke o něm napsal: „protikladná hnutí doby se vždy dotkla jeho duše. Měl možná více citu, než dokázal snést. A v jeho osobním svérázu tkvělo něco, co budilo opozici. Nedokázal být šťasten; většina jeho slavnostních projevů z pozdější doby v sobě nesla nádech bolesti.“
Měl možná více citu, než dokázal snést.
Bedřich Vilém IV. je pohřben po boku své ženy Alžběty Luisy ve Friedenskirche, kostele Míru, myšleno zcela jistě „míru nebeském“. Kostel nechal král v polovině 40. let postavit podle návrhu F. A. Stülera a Ludwiga Persia, nejnadanějšího Schinkelova žáka. I tento chrám, jehož boky hladí vlnky umělého jezera a vítr tu ševelí jazykem lístků cypřišů a zimostrázů vždy zelených, stojí na kraji parku Sanssouci. Jen kousek dál začíná vlastní město Postupim. Jeví se jako projev německé touhy po jihu, německé lásky k Itálii: vzorem byl římský kostel sv. Klementa v Římě, kampanila napodobuje tu, co stojí u baziliky Santa Maria in Cosmedin na Piazza Bocca della Veritá. Tahle stavba je jen o nějakých sedm set let mladší. Na slavném obrazu Germania und Italia (1828) Friedricha Overbecka, který visí v mnichovské Nové pinakotéce (existuje i drážďanská verze), vedle sebe v něžném zaujetí sedí dvě krásně oděné ženy, ta tmavovlasá (Itálie) poněkud nyvě podřimuje, zatímco ta světlovlasá (Germánie) jaksi dychtivě hledí vpřed, do jižní krajiny, po které její duše touží.
Chrám, jehož boky hladí vlnky umělého jezírka a vítr tu ševelí jazykem lístků cypřišů a zimostrázů vždy zelených.
Karl Friedrich Schinkel (1781 – 1841) je jméno, které poutníka po postupimských luzích, hájích a parcích vždy dostihne. Největší architekt pruského klasicismu i romantismu, možná vůbec nejznámější německý stavitel všech dob, synonymum pro normativní vznešenost oficiální i intimní, univerzální tvůrce, který z každého historického slohu, především tedy z antiky a gotiky, vytvářel syntézu slohu ideálního, povýšeného nad ty „nedokonalé“ slohy původní. Zatímco v Berlíně tento sice neoficiálně, ale v podstatě královský architekt, navrhoval reprezentativní budovy pro státní instituce, v Postupimi ho Hohenzollernové pověřovali prací pro vlastní blaho a potěšení. „Zbožnost, umění a patriotismus, láska k Bohu, láska ke krásnu, láska k vlasti.“ To byla trojice, která měla vládnout umění té doby, krása z ní stála ovšem nejvýš a také ta jediná překonala se vším všudy do dnešních časů.
V Postupimi ho Hohenzollernové pověřovali prací pro vlastní blaho a potěšení.
K Schinkelovi, rodákovi ze severobraniborského Neuruppinu, se samozřejmě hlásili romantici, idealisté, stejně jako nacisté. V jeho reprezentativních stavbách v Berlíně, především ve stavbách berlínské Činohry (Schauspielhaus) a v budově Starého muzea (das Alte Museum) byl spatřován vzor „pruského stylu“, který měl vyjadřovat pruské úspěchy především na poli válečném. Fasáda a nádvoří Speerova nového Říšského kancléřství, objednaná Hitlerem a dostavěná v roce 1939, obsahoval mnohé citace z nejdůležitějších Schinkelových staveb. Nejnáckovitější architekt, Paul Ludwig Troost, navrhnul mnichovský Dům německého umění jako přímou parafrázi Schinkelova neoklasicistního Starého muzea. Albert Speer ovšem píše ve svých pamětech, které samozřejmě je nutné brát s rezervou, že Hitler kupodivu nebyl žádným jeho velkým obdivovatelem. Prý se před ním nikdy o Schinkelovi nevyjadřoval s žádným zaujetím, což vzhledem k tomu, jak rád mluvil o architektuře, bylo zvláštní. Ale mohlo to také být tím, že Hitler vůbec nemiloval Berlín, pro něho to bylo chladné a kosmopolitní, zčásti židovské město, které by nejraději celé přestavěl, na což se, jak známo, chystal ještě když Rusové byli před branami. A což se mu koneckonců také povedlo.
Především v Schauspielhausu a Starém muzeu byl spatřován vzor "pruského stylu" (Alte Museum v Berlíně).
Pozdním Schinkelovým dílem je zámek Babelsberg, který leží na protilehlé straně rozlévající se Havoly. Ne tedy již v parku Sanssouci, ale v babelsbergském parku, spolu s Novými zahradami - které se rozkládají na severní straně - třetím ze soustavy postupimských obřích zahrad, jednoho z divů Evropy. (O cestě skrz Neue Garten jsem psal před třemi lety, to jsem tento útvar ještě psal do Týdne, tedy na www.tyden.cz, nevím, jestli se to tam lze ještě najít.) Schinkela si pro stavbu tohoto plodu anglofilie objednal princ Vilém, mnohem později, v tom pro Francii trapném roce 1871, korunovaný jako první německý císař, Deutscher Kaiser Wilhelm I. To tento zámek stál čtyřicet let, dokončen byl v roce 1849, rok před Schinkelovou smrtí. Císař ho s oblibou navštěvoval až do své smrti v roce 1888.
Kdysi samostatná obec Babelsbergu je dnes součástí Postupimi, známá je svými filmovými ateliéry UFA a DEFA, o kterých tu ale psát nebudu. Mě zajímal ten zámek. Prošel jsem krásným anglickým parkem, jehož kultivace je dílem slavného zahradního architekta, cestovatele a dobrodruha, „zeleného knížete“ Hermanna von Pückler-Muskau, jedné z nejsympatičtějších postav německého 19. století, jehož barvité cestopisy, v nichž vystupuje pod jménem Semilaso, bych si jednou rád přečetl – nevím jen, jestli vyšly česky, ve 20. století pravděpodobně nikoli. Došel jsem k zámku, jehož tmavé zdi toho dne téměř splývaly se zamračenou oblohou. Zámek byl zavřený, dlouhodobě se rekonstruuje, v době NDR tu bylo muzeum pravěku, nyní se prý uvažuje o muzeu Hohenzollernů, což je ale háklivé téma, i když by vlastně už ani nemuselo. Zámek trochu připomínal naši a schwarzenberskou Hlubokou, byť ta je, rád to přiznám, elegantnější. A trochu mladší. Nikdo nebyl široko daleko, takže jsem se nerušeně procházel po nádvoří a snažil se stavbu vyfotit v celku. Což se mi tedy nedařilo.
Nikdo nebyl široko daleko, takže jsem se nerušeně procházel po nádvoří a snažil se stavbu vyfotit v celku.
Otočil jsem se pak směrem k jezeru a k Postupimi, která je odsud nadohled, stejně jako zátočina Gliniecke, na jejímž břehu bychom došli ještě k jednomu Schinkelovu dílu, zámečku, který navrhl pro prince Karla von Preussen, třetího syna krásné Luisy. Ten to na monarchu nedotáh. Ale to nebyl ten důvod, proč jsem se k jeho zámku už nedošel. Prostě už jsme měl pocit, že to stačí.
Ale to nebyl ten důvod, proč jsem k jeho zámku už nedošel.
