17. srpna 2011 16:13 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Šavlí a písní
aneb Sladké Mazury (II.)

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Ani nevím jak, ocitl jsem se na folklorním festivalu. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Ani nevím jak, ocitl jsem se na folklorním festivalu. | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
V mazurském jezerním městě Mrągowo, o němž jsem neměl ještě před pár týdny ani tušení, jsem se, ani nevím jak, ocitl na folklorním festivalu.

Jmenoval se Festival Kultury Kresowej, což je termín bez jisté znalosti polských zvláštností neproniknutelný. Přitom je základní. To "kresowej" znamená asi totéž jako "okraje" nebo spíš "pohraničí", prostě "kresy", kraje, které nejsou součástí vlastní centrální Polsky a po poslední válce se ocitly mimo ni, v cizích státech.

A přitom právě ony Kresy Wschodne, tedy východní kraje, odervané Stalinem od těla ojczyzny a přifařené k Sovětskému svazu a nyní rozdělené mezi Litvu, Bělorusko a Ukrajinu, jsou pro mnoho Poláků tou nejhorlivěji vyznávanou vlastí, tím ztraceným rájem pravé "polskosti", tou sladkou, protože jen vysnívanou domovinou, pro kterou tluče jejich horoucí, romantické srdce. (Nevím, jestli poněkud nepřeháním, ale na tom festivalu se mi to tak zdálo.)

Ztracený ráj pravé polskosti.

Ono je to samozřejmě složité a člověk musí strávit hodně času nad knihami a mapami, aby se v komplikovanosti polských historických posunů od západu na východ a zase zpátky vyznal a trochu jim porozuměl.

Současný prostý čtyřúhelník, který Polsko zaujímá a ve kterém vlastně až na výjimky žijí skutečně jen Poláci (ani ve velkých městech nevidíte příliš imigrantů), je vlastně historickou anomálií, protože Polsko, ať už během dějin jako stát existovalo, nebo ne, to byla stále se pohybující a přeskupující se mozaika, rozšiřující se a zase se smrskávající, ba na čas zcela zase zanikající.

V tomto amébovitém prostoru žilo na desítky národů, protonárodů a národností, které vytvářely skutečnou multikulturalitu, ze které by se současným národovcům a ochráncům fiktivních hodnot, ježily vlasy na hlavě.

V typickém polském městě žili vedle sebe v různém poměru Poláci, Němci, Židé, okolní vesnice, asi nejzaostalejší z celé klasické Evropy, mohly být, podle toho, kde se nacházely, polské, ukrajinské nebo litevské, nechyběli Romové, Arméni, Tataři, Rusové, Mongolové, Češi, čarodějové, ježibaby, skřítci, víly a zubři, čápi, sobolové, losi a jiné lesní i polní bytosti.

Že se ten festival, na kterém jsem se tak náhodou ocitl, koná v onom Mrąngowu, náhoda nebude. Tohle kdysi východopruské město se dlouhá staletí jmenovalo německy Sensburg, polsky Ządźbork. Ve znaku má uťatou medvědí pracku, což snad souvisí s tím slovem die Sense, tedy kosa. Ale prý je to ještě staršího původu, snad starolitevského a znamená bůhvíco. To dnešní jméno mu bylo úředně přiděleno v roce 1947 v rámci popolšťování a odgermanizovaní zdejších krajů.

Čest připadla jistému krajovému učenci a jazykovědci (ovládal mimo jiné též češtinu) z první poloviny 19. století, který se polsky jmenoval Krzysztov Celestyn Mrongoviusz – Němci píší Christoph Cölestin...

Tohle kdysi východopruské město se dlouhá staletí jmenovalo německy Sensburg.

To město mi nepřišlo moc pěkné. Sice je hezky položené podél protáhlého ledovcového jezera, ale jaksi roztahané bez ladu a skladu a bez nějakého jasného řádu. Též domy, které tu zbyly, by si zasloužily lepší zacházení, a ty, které se postavily potom, o těch škoda mluvit.

Zajímavá je ta polská potřeba obalit domy cedulemi. Ale ani my nemáme, co říkat. Ale vlastně tomu městu možná křivdím. Vlastně se mi tam docela líbilo.

Ty, které se postavily potom, o těch škoda mluvit.

Ten Mrongovius nebyl jediný intelektuál ne zcela jasného národnostního určení, kterému bylo posmrtně uděleno město. Giżicko, které najdete na předválečných mapách pod jménem Lötzen, nosí nyní jméno po mazurském buditeli Gustavu Giseviusovi (1810 – 1848), u něhož německá wikipedie píše, že to byl "deutscher Pastor und Sprachforscher", zatímco polská uvádí, že to byl "polski działacz społeczno-narodowy i polityczny." Mám zato, že to byl pravděpodobně Mazur.

A do třetice, kdybyste si chtěli zajet, což já jsem oželel, do ponurých rozvalin Hitlerova Vlčího doupěte, přičemž byste z četby věděli, že se nachází tady, nedaleko Rastenburgu, museli byste vědět, že se ono město jmenuje nyní Kętrzyn, tedy čteno asi "kentřin", a to jméno má po polském historikovi, účastníku povstání roku 1863, Wojciechovi Kętrzyńském (1936 – 1918), což byl mimochodem přítel Henryka Sienkiewicze, kterého jsem pořád ještě nezačal číst (viz minulý díl).

A takových přejmenovacích případů je jistě mnohem více, ostatně vždyť něco podobného jsme dělali my, Čechoslováci, po válce na jižním Slovensku, kde Palárikovo (Meder), Štúrovo (Parkány) či Kolárovo (Guta) je ten samý případ, ovšem s tím rozdílem, že přece jen tam Maďaři aspoň většinou mohli zůstat.

Giżicko, najdete na předválečných mapách pod jménem Lötzen.

Takže v tom po roce 1945 poprvé polském, a Polsku úředně a velmocensky snad v Postupimi (nebo už na Jaltě?) přiděleném kusu Východního Pruska, tedy v Mrągowu, se koná festival, který by se dal velmi přibližně a s velkou licencí přirovnat k Sudetským krajanským dnům, jež se konají ve Spolkové republice. Ale velmi přibližně a s velkou licencí!

Neboť zatímco tam vystupují a v krojích pochodují a do rytmu svých teskných bémáckých písní se kolébají "vyhnanci", z nichž některým lze možná z našeho pohledu něco vyčítat, tady vystupují především "zůstalci", Poláci, tedy spíš jejich potomci, kteří se ocitli v cizích zemích zcela nevinně, neboť to byly jejich země. Buď tam po staletí jejich předci žili, nebo naopak tam byli násilím vyhnání a odvezeni.

Ten obrovský demografický lidský mlýn, který se za války a hlavně po válce rozeběhl a který hnal statisíce lidí na obě strany, způsobil, že východním směrem žije mimo Polsko na dva miliony Poláků: na Litvě, kde ve starém polském (o tom, že je polské, Polák nepochybuje) Wilnu je pohřbeno srdce maršálka Pilsudského, v Bělorusku, kde v Grodně doposud žije skoro třicet procent Poláků, nebo nyní v ukrajinském Lvově, o kterém je nejeden Polák přesvědčen, že Lwów bylo nejhezčí a snad vůbec nejpolštější polské město.

A tihle Poláci v "diaspoře" tedy sem, na břeh jezera Czos přijíždějí předvést své houževnatě pěstované kořeny, své kroje, písně, polské obličeje.

Předvést své houževnatě pěstované kořeny, své kroje, písně, polské obličeje.

Já jsem skutečně nevěděl, když jsem do Mrągova přijel, že se něco takového chystá, ale když jsem uviděl plakáty a došlo mi, o co jde, zaradoval jsem se. Už ráno to vypadalo nadějně. Nejprve na náměstí Jana Pavla II. vystupovaly polské básnířky v exilu.

Recitovaly dlouhé vlastenecké a náboženské poémy a k tomu hrálo smyčcové kvarteto. Některé básnířky mi připomínaly moje učitelky za gymnázia, což si myslím, že stejně byly. V básních se nejčastěji vyskytovala slova Bog, ojczyzna, papiez, Bogurodzica, polskość, wolnoscz... Básně jsem vyslechl se vší vážností, aniž bych koutkem rtů zacukal.

Básně jsem vyslechl se vší vážností.

K večeru jsem si pak koupil vstupenku, která vůbec nebyla laciná, měl jsem ji ale do třetí řady, abych dobře viděl. A nejprve jsem hleděl užasle, překvapeně a jak tele na nová vrata na tu pestrobarevnou folklórní estrádu, na ní níž jsem se, jak už jsem několikrát napsal, náhodou ocitl.

Bylo to velmi profesionálně zrežírované, neboť to vysílala v přímém přenosu polská televize, takže to uváděly dvě moderátorky, jedna jaksi rázu vesnického, která dělala různé lidové vtipy a narážky, třeba na Lukašenka, který dělá Polákům jisté nepříjemnosti, ostatně jako i těm svým. Ta druhá byla šarmantní žena televizního typu.

Ta druhá byla šarmantní žena televizního typu.

Soubory se střídaly v rychlém sledu, jak se to na televizní estrádu sluší. Byly to většinou soubory pěvecké, okrojované a písně folklórního typu pějící.

Vyskytovaly se však i taneční tělesa, která tancovala tance vyššího druhu, tedy krakowiaky a mazurky a polonézy, neboť polská identita a kultura má svou vysokou, aristokratickou podobu, jejíž představitelé právě oněm východním oblastem vtiskly charakteristickou podobu.

Všichni ti Radziwillové, Potočtí, Braničtí, Czartoryští, Zamoyští a Lubumirští a jak se všichni ti hrdí, nesvorní a zpupní magnáti jmenovali, měli tady na východě svá honosná sídla, které tak strašně kontrastovala s bídou okolí, ale přesto to byly poslední výspy evropské civilizace tam, kde začínala už jen východní pustina. (Já vím, že zjednodušuji, ale stejně...)

Polská identita a kultura má svou vysokou, aristokratickou podobu.

A písně se střídaly rozmarné, lidové i patriotické a romantické. Romantismus jest polský národní rys a jeho největší básník, Adam Mickiewicz, narozený v dnešním Bělorusku, krví asi Litevec, srdcem Polák a osudem evropoobčan, je patronem všech polských vyhnanců. Po něm se jmenovalo hned několik souborů a když to jméno ty konferenciérky vyslovovaly, měl jsem pocit, že to jest jméno posvátné. 

Romantismus jest polský národní rys.

V jednu chvíli jsem obzvlášť zpozorněl. Konferciérka ohlásila soubor kultury židowskej... To jsme si říkal, tak co? Ukáží se Poláci jako ti nevyléčitelní antisemité, jak zní to všeobecné klišé, které ovšem sem tam se projeví jako ostudná skutečnost? Jak je přijmou?

Publikum bylo naprosto nadšené a potlesk byl snad nejdelší. Ono, mezi námi, taky ta židovská hudba má trochu více jiskry a temperamentu, než ty poněkud monotónní a trochu příliš táhlé zpěvy polského lidu. A těm semitským holkám to moc slušelo.

Židovská hudba má trochu více jiskry a temperamentu.

Publikum bylo ale vždy, když zazněla nějaká další píseň, velmi vzrušené, přidávalo se po prvních taktech a zpívalo. Já jsem byl možná jediný, který mlčel a jen hleděl, neboť jsem neznal nic.

Jen závěrečnou hymnu "Jeszcze Polska nie zginęła kiedy my żyjemy, co nam obca przemoc wzięła, szablą odbierzemy", jsem broukal, přičemž jsem si pomyslel, zda slib, že to, co jim náleží, si vezmou šavlí (szabla), myslí vážně. Pravděpodobně nikoli. Zpívali to ale jakoby ano. Pak už byl vlahý pruský večer.

Zpívali to ale jako by ano.

  • 0Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.