2. června 2013 11:19 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Šeď a tráva v Kilkenny
aneb Irská cesta IV.

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Kilkenny je prý nejkrásnější irské středověké město. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Kilkenny je prý nejkrásnější irské středověké město. | foto: Jiří Peňás
Do Kilkenny jsem přijel za soumraku... Na tom by nebylo nic zvláštního. Výjimečné ten den ani nebylo, že se déšť změnil ve vichr, s kterým měl co dělat i autobus irských dopravních podniků. Mimochodem, to cestování je v Irsku docela příjemné, autobusy jsou pohodlné a vyhřívané a pohled na stmívající se krajinu jihovýchodního Irska byl zajímavý a oku i mysli milý.

Ubytoval jsem se v levném penzionu a vyšel na pozdně večerní procházku. Asi po dvou stech metrech jsem došel k hradu, jehož obrysy ze tmy vystupovaly jako kulisy pro Soumrak bohů. Dal jsem si v jednom baru, na jehož stěnách byly rozvěšeny rytiny a malby se scénami z parforsních honů a koňských dostihů, malého guinnesse a těšil jsem se na ráno.

Do Kilkenny jsem přijel za soumraku...

Do Kilkenny jsem přijel za soumraku...

Kilkenny je prý nejkrásnější irské středověké město, což nemohu reprezentativně potvrdit, protože jsem všechny neviděl, ale hezké město to je. Pro mě to byla poslední zastávka z mého letošního irského okruhu (Dublin – Athlone – Galway – Limerick – Kilkenny – Dublin). Polohou se již přibližuje k Dublinu čili k oné zóně, jíž se říkalo kdysi Pale – Koloví a jež byla od středověku tou nejangličtější částí Irska, vlastně jakousi malou předsunutou Anglií, což je tam, myslím, přece jen trochu stále znát.

Jak se ale Angličané dostali do Irska, to je spletitá a dlouhá historie, která začíná v roce 1169, kdy se v písčité zátoce u dnešního města Bannow (jihovýchodní pobřeží) vylodilo na šest set normanských útočníků, kteří připluli z Wallesu. Tedy ani ne z Anglie a nebyli to vlastně ani Angličané, kteří ovšem teprve smíšením všech těch etnik vzniknou, stejně jako dnešní Irové. Normané, tedy vlastně romanizovaní Vikingové, se v dnešní Anglii objevili teprve před sto lety, díky té slavné invazi Viléma Dobyvatele, zvaného Anglosasy Vilém Bastard, jenž si vše pečlivě naplánoval a rozhodně nepřeplul onoho září 1066 kanál La Manche náhodou.

Jak se ale Angličané dostali do Irska, to je ale spletitá a dlouhá historie.

Jak se ale Angličané dostali do Irska, to je ale spletitá a dlouhá historie.

To o sto let později to vypadalo s invazí Normanů do Irska poněkud jinak. Byli k ní vlastně přemlouváni samotnými Iry, přesněji řečeno některými z nich, těmi, které představoval leinsterský král Diarmait Mac Murchada, jenž bojoval s jiným králem Tigernánem Ua Ruairkem z Breifne, kterému unesl manželku jménem Dervogillu, čímž vzbudil strašlivý hněv Ua Ruairkův. Spor těchto dvou králíků (v Irsku bylo v té době na třicet drobných „králů“ s miniaturními královstvími), který trochu připomíná děj kolem Tróje, se odehrával na pozadí krvavého sporu dvou větších králů, Murtougha MacLochlianna ze severu a Ruadrího Ua Conchobairena z Connachtu, což je na západě. Irsko-irská válka se vedla po celé zemi, vojska plenila co mohla, kradla si dobytek, podpalovala si seníky, vydloubávala si oči a sekala hnáty a „celá země se chvěla hrůzou“, jak napsal tehdejší kronikář. Není divu, s takovými šílenými jmény, která tu z Dějin Irska opisuju kvůli estetickému účinku a pro představu, co to ti staří Irové byli zač.

Znak města.

Znak města.

Avšak zpět k Normanům. Sotva se tito boje lační a kázní slynoucí muži vyzbrojení smrtonosnými luky vylodili onoho roku 1169 na pobřeží a vypálili pár pobřežních chatrčí, spojili se s místními irskými vzbouřenci, které vedl onen sesazený král Diarmait, jenž vlastně celou invazi domluvil. Rychle pak táhli na Wexford. Ten přístav (psal jsem o něm při své první cestě do Irska, viz stránky českého velvyslanectví v Dublinu) založili před nějakými sto lety předchozí nájezdníci, praví norští Vikingové, kteří sem ovšem připluli z Dánska. Ti nyní byli již pokojně usazeni a pomalu se sžívali s původními gaelskými Iry, kteří se ovšem občas vzbouřili či se rozhodli, že čas od času nebude na škodu vyplenit nějaký ten vzkvétající přístav. Vikingové byli tedy nejspíše překvapeni, že se na ně tentokrát nehrne tlupa irských divousů se sekyrami, ale disciplinovaná, dobře vyzbrojená a do železných přilbic a drátěných košilí vystrojená bojová jednotka. Wexford padl a vzápětí i další vikingsko-irská města, byť jich v té době bylo sotva pár – města nebyl irský obor, i v tom se ostatně nám, slovanským Čechům podobají. Největší řež a masakr byl rozpoután o nedaleký přístav Waterford: po jeho dobytí byly sedmdesáti měšťanům, kteří padli do zajetí, zlámány všechny údy a hozeni byli do moře. V dýmajících troskách města, prvního kamenného v Irsku, se pak konala historická svatba. Normanský dobyvatel Richard de Clare, druhý hrabě z Pembroke, řečený Strongbow čili Silný luk, se tam oženil s dcerou sesazeného a nyní zase za pomoci cizích vojsk dosazeného irského (malo)krále z Leinsteru Diarmuida Mac Murchadha Caomhánach – to je ten, který odjel Normany přemlouvat k invazi, takový irský Vasil Bilak, dalo by se říct, kdyby to nebyl nesmysl: Normani například na rozdíl od Rusů aspoň něco uměli...

Avšak zpět k Normanům.

Avšak zpět k Normanům.

Ta irská princezna měla narozdíl od otce kratší a libozvučnější jméno Aoífe a její svatební den je znázorněn na obraze Daniel Maclise, který visí v dublinské Národní galerii. Namaloval ho v roce 1854, v čase pro Irsko stále dosti truchlivém, deset let po strašném hladomoru. V záplavě mrtvých a umírajících těl a uprostřed ruin starých klášterů tam vítězný normanský dobyvatel Strongbow bere do svých rukou jemnou dlaň sličné Aoífe, zatímco svou nohu klade na povalený kříž – irský, byť bez onoho kruhu. A zátímco triumfující okupanti v krásné zbrojí nastupují v semknuté řadě, aby si podmanili zem, irský bard s harfou se halí do smutku a do pochmurných úvah. Do poloviny 13. století byla v normanských rukách polovina irského území. A to ještě nebylo všechno. A tak dále...

Namaloval ho asi v roce 1854, v čase pro Irsko stále dosti truchlivých.

Namaloval ho asi v roce 1854, v čase pro Irsko stále dosti truchlivých.

John Lennon kdysi, v roce 1972, to měl velmi politické období, zpíval v písni Sunday bloody Sunday: Repatriate to britain / All of you who call it home / Leave ireland to the irish / Not for London or for Rome! Ten text se samozřejmě vztahuje k Severnímu Irsku, k Ulsteru, ale celé Irsko vlastně je irské právě těmi vlivy, těmi vrstvami, jež se na sebe kladly, byť to pokládání bylo provázeno násilím a projevy, které dnes nám připadají nepřijatelné, aspoň tedy doufám.

ČTĚTE TAKÉ:

Třeba právě tady, v Kilkenny přijal roku 1366 irský parlament (ten si zřídili v Irsku usazení Angličané, tedy horní vstva) tzv. Statutes of Kilkenny, jejichž smyslem bylo co nejvíce od sebe separovat Angličany a Iry, tedy vytvořit něco na způsob apartheidu, který v české historii obdobu nemá: Němce nikdy nenapadlo chovat se k českému etniku takovým způsobem. Obě plémě na ostrově měla být od sebe oddělena, nesměli se ženit navzájem, usazovat na místech, které byly vyčleněny jedné skupině: z těch dob zůstala v řadě měst Irish Town a English Town. Zakazovaly se i gaelské zvyklosti v oblékání a stříhání: Irové se rádi vyholovali nad ušima, zatímco zbytek vlasů si nechávaly růst, typický byl rovněž knír, který Angličané tehdy nejspíš nenosili. Irové dokonce nesměli mluvit irsky, což ovšem tehdy bylo jen těžko dosažitelné, když jinak zatím neuměli – také se toto nařízení nikdy nedodržovalo. Přesto vlivy prostupovaly oběma plemeny navzájem, jedni přebírali od druhých, Angličané se stávali Angloiry a Irové se poangličťovali, i když samozřejmě se tak nestalo nikdy úplně.

Irové dokonce nesměli mluvit irsky, což ovšem tehdy bylo jen těžko dosažitelné.

Irové dokonce nesměli mluvit irsky, což ovšem tehdy bylo jen těžko dosažitelné.

Irsky uměl ostatně i třetí hrabě Ormond, nejangličtější irský šlechtic 14. století, „občanským“ jménem James Butler, a to tak dobře, že v roce 1394 při jednání anglického krále Richarda II. s gaelskými vladyky mohl dělat tlumočníka. Richard II., který dorazil do Irska s osmitisícovým vojskem, byl ostatně poslední anglický středověký král, který se osobně do Irska vypravil. Druhé irské tažení v roce 1399 se mu stalo osudným – zatímco neúspěšně bojuje v Irsku, v Anglii se vylodí jeho nepřítel Jindřich z Lancasteru neboli Bolingroke, který ho připraví o anglický trůn. Celé to popsal, jak známo, jistý Shakespeare.

A onen bilingvní hrabě Ormond z mocného rodu Butlerů vystavěl tady v Kilkenny nad řekou Nore onen hrad, ke kterému jsem se znovu, tentokrát už za světla a po snídani, vypravil.

A onen bilingvní hrabě Ormond z mocného rodu Butlerů vystavěl tady v Kilkeny nad řekou Nore onen hrad.

A onen bilingvní hrabě Ormond z mocného rodu Butlerů vystavěl tady v Kilkeny nad řekou Nore onen hrad.

Ještě předtím mě zaujalo toto dvojúrovňové pítko – to horní, kde je dnes květináč, je pro koně, to spodní pro psy. V roce 1902 ho objednal místní Spolek pro předcházení krutostí na zvířatech za 58 liber a pět pencí.

To horní, kde je dnes květináč, je pro koně.

To horní, kde je dnes květináč, je pro koně.

Hrad, který byl po šest století hlavním sídlem rodiny Butlerů, vévodů z Ormondu, se mi za denního světla již nejevil tak ponuře majestátně, byl spíše barvy sloní šedi. Domníval jsem se, že je celý z nějakých těžkých kamenů, ale zaujalo mě, že na několika místech byla opadaná omítka a pod ní byly cihly...

Domníval jsem se, že je celý z nějakých těžkých kamenů.

Domníval jsem se, že je celý z nějakých těžkých kamenů.

Zvlášť, když vysvitlo slunce, byl krásný pohled na smaragdový trávník, což je angloirská specialita. V kulturách více dekorativních, myslím třeba ve Francii nebo v Německu by na nádvoří byl květinový záhon, pravděpodobně i vodotrysk. Tady je to strohé a stačí to. O to krásnější a zdobnější jsou prostory uvnitř. Ne, žádná normanská askeze a středověká siroba, nýbrž velmi útulné komnaty ve viktoriánském stylu, s bohatými závěsy, hlubokými koberci a látkovými tapetami na stěnách. Butlerové tady ale už od třicátých let nežijí, zámek přenechali městu, které je stále jeho vlastníkem. Od jejich odchodu až do osmdesátých let zámek chátral – byl jsem překvapen, když jsme viděl fotografie provalených střech a zpustlých interiérů. Dvacet let trvala rekonstrukce, kterou platil převážně stát. Po ní byl hrad uveden do stavu, v jakém ho Butlerové užívali někdy v polovině 19. století, kdy si tu žili rozkošným stylem anglické aristokracie. Zatímco irský lid...

Ne, žádná normanská askeze a středověká siroba.

Ne, žádná normanská askeze a středověká siroba.

Město samo je akorát tak veliké, aby se dalo za den prochodit a všude se na chvíli zastavit. Obešel jsem tedy snad všechny kostely a opatství, z nichž některé ležely od reformace v troskách. Byl jsem u dominikánů v Black Abbey, u rozvalin St Francis´s Abbey i u převorství St John´s Priory, i když se mi to teď již plete a nebýt těch fotografií, zbyla by mi jen nejasná vizuální vzpomínka na jakési temně šedé kameny na pozadí šedého nebe, které se občas roztrhlo a tím otvorem se dolů vylil kýbl slunečního jasu.

Byl jsem u dominikánů v Black Abbey.

Byl jsem u dominikánů v Black Abbey.

Zbývala mi poslední atrakce, katedrála St. Canice čili svatého Kennetha či také Kanikuse, jednoho z dvanácti apoštolů Irska, učence ze 6. století. Město po něm dostal jméno: Cill Chainnigh, kostel Cainnechův). Leží poněkud stranou historického centra, ale dojít se tam dá, ba musí: krásná a čistá normanská gotika ze 13. století s náhrobky Butlerů ze století 15. a 16. Ale co mě zaujalo ještě více, byla kulatá věž stojící po boku lodi. Round tower, ta zvláštní stavební bizarnost, jež se až na dvě výjimky ve Skotsku a jednu na ostrově Man nevyskytuje nikde jinde než tady v Irsku. Od desátého do třináctého století jich irští mniši postavili na sto dvacet, zachovalo se jich pětašedesát. Doufali, že v neklidných časech naleznou v těchto kamenných trúbách utočiště a skrýš. Jeden nad druhým tam budou ti bratři sedět a čekat, až nebezpečí pomine. Snad mlčky nebo šeptem se budou modlit a doufat, že Bůh je neopustí, když tak jen na chvíli, když budou vydáni smrti, ale hned vzápětí je zase přivine do své otcovské náruče.

Round tower, ta zvláštní stavební bizarnost.

Round tower, ta zvláštní stavební bizarnost.

A tak jsem ještě zaplatil dvě eura a stejně jako před čtyřmi lety v Kildare, kde moje tehdejší cesta končila, vyšlapal jsem dřevěné schody, které se táhly uvnitř věže. Vylezl jsem na vrchol a hleděl na to pěkné město. Strašlivě foukalo a já musel fotoaparát držet a opírat se o stěnu.

Vylezl jsem na vrchol a hleděl na to pěkné město.

Vylezl jsem na vrchol a hleděl na to pěkné město.

Tak jsme udělal pár posledních fotografií, slezl a pomalu šel na autobus. Za dvě hodiny jsem dojel do Dublinu, kde na mě čekal Tomáš a Jáchym, který před pár hodinami přiletěl z Prahy a tvrdil, že si den předtím nechal vytrhnout tři zuby. Podezříval jsem ho, že to bylo proto, aby měl důvod kloktat whiskou. Ta tedy ale byla... Ale to už je jiná historka, to už sem psát nebudu.

Nebo třeba někdy jindy.

Ale to už je jiná historka.

Ale to už je jiná historka.

 

 

jpsJiří Peňás
  • 1Diskuse




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Nejsem perfektní máma!
Nejsem perfektní máma!

Své dítě miluji, ale dávám mu opravdu to nejlepší?