27. března 2013 9:00 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Stará vlna nerezaví
aneb Ve Strážnici

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Do Strážnice by bylo přirozené jet v červnu na folklórní festival, my jsme však přijeli v březnu na rockový | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Do Strážnice by bylo přirozené jet v červnu na folklórní festival, my jsme však přijeli v březnu na rockový | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Do Strážnice by bylo přirozené jet v červnu na folklórní festival, my jsme však přijeli v březnu na rockový. Viktor Stoilov, se kterým jsem cestu podnikl, je přitom vystudovaný etnograf, kterému se však kdysi onen obor tak znechutil, že když jsme se ve strážnickém parku ocitli v blízkosti lidového skanzenu a zahlédli několik rustikálních chalup, viděl jsem, že bledne. Ne, vraťme se, zvolal, nechci ty střechy ani vidět, dvakrát jsem byl vyhozen ze zkoušky, když jsem nepoznal došek od šindele, dosud se mi to plete!

Přemíra folkloru nebudí alergii jen ve váženém pražském nakladateli, ale asi i v některých strážnických obyvatelích, kteří pro ten účel založili občanské sdružení SPRONK, což, jak mi pak řekli, znamená Sdružení přátel rockové a ostatní nefolklórní kultury. Já osobně ale proti folklóru nic nemám, díky přátelství s Břetislavem Rychlíkem, jenž je jeho velkým znalcem a horňáckým provozovatelem, jsem se v životě setkal i s několika jeho významnými uchovávateli a vím, že to jsou skvělí lidé. A byl jsem též svědkem několika orgiastických národopisných vystoupení, které se protáhla do nočních hodin. Ale nikdy jsem nepřekročil tu hranici mezi distancovaným, byť zaujatým divákem - a samotným aktérem, který se pokouší napodobovat když už ne zpěv, jehož není schopen, tak aspoň ony známé folklórní pohyby, kterým se říká cifrování.

Nedá se nic dělat, bližší je mi kultura rocková, především ta, v níž jsem vyrostl a důležitou část mládí s ní prožil. Už ji zdaleka nevyhledávám jako kdysi, ale rád ji mám stále. Ta, která vznikala souběžně s mým mládím, tedy řekněme v polovině osmdesátých let, ve mně vyvolává sentimentální sklony a rozcitlivělost. Myslím, že to nebylo v Čechách, na Moravě a na Slovensku - prostě u nás, to se nerozlišovalo - v tomto směru špatné období a to dokonce i díky tomu, že režim těm kapelám pořád ještě komplikoval život - tedy aspoň těm, která mě zajímaly. A nejspíš právě z tohoto tlaku, který již nebyl přeci jen tak masivní jako v letech sedmdesátých, ale jen byl otravný, neboť byl součástí celého komplexu hnusu pozdní totality, vznikala ta energie a napětí, ta nasranost a průraznost, která tehdy mladého pitomce tak přitahovala a oslovovala. Dosud si myslím, že člověk, především muž – u holek je to trochu jiné – by měl projít v mládí, tedy ve věku tak mezi patnácti až pětadvaceti lety, něčím jako fascinací rockovou hudbou a s tím spojenými věcmi. Měl by zažít čas jakési osobní revolty, která nachází svůj ideální výraz v umělecké, tedy v hudební formě.

Nemusí přitom nutně být muzikantem: v ohledu hudebního sluchu prostě Bůh nenaděluje spravedlivě, ale to se nedá nic dělat. Možná ještě důležitější je, když je schopen vycítit, oč v té hudbě jde, rozumět jí jaksi citově a přitom o ní pak třeba hodiny kecat u piva, což ostatně patřilo k nejlepším náplním našeho mládí. Mladý člověk potřebuje ve všech kulturách prožít své chvíle družného vytržení a excitace, svého skupinového tance u totemu, který ovšem není jen nějakým křepčením pod ozdobeným kůlem, ale je symbolem důležitých hodnot a postojů. Je to způsob, jak si pro sebe uvědomit takové věci jako mužnost, individualita, sebevědomí – to vše přitom mezi jinými, avšak blízkými bytostmi. Rock, aspoň jak já jsem ho zažil, byl výborným nástrojem tohohle procesu, kterému psychologové říkají individuace, utváření sebe samého. Nevím, jestli se to v mém případě úplně povedlo, ale jsem docela rád, že mi k tomu třeba i ten rock dal tehdy příležitost. Uvědomuju, že podobnou možnost nepochybně poskytuje i folklór, stejně jako každé jiná povznášející konání, to je samozřejmé.

Projeli jsme jednou z těch dvou bachratých bran, co tam zastaly z časů tureckých výbojů a které vypadají tak trochu římsky

Takže jsme s Viktorem přijeli odpoledne do Strážnice, projeli jsme jednou z těch dvou bachratých bran, co tam zůstaly z časů tureckých výbojů na obranu města, které jim stálo na ráně, a které vypadají tak trochu římsky, a ubytovali jsme se v hotelu Strážnice. Na recepci jsme zjistili, že skupiny, jež budou vystupovat, tu jsou ubytovány též. Sympatický recepční nám řekl, že nejdivočejší zkušenost má hotel se skupinou Alkehol, která vyhazovala v noci z oken ložní prádlo a peřiny, snad i kus postele. My jsme řekli, že to jsou metalisti a ti že to činí v rámci budování image a že nic takového se od skupin nové vlny nemusí obávat, že to jsou kultivovaní lidé.

Na pokoji nás nejvíce zaujal výhled z balkonu. Do toho zavolal Břetislav Rychlík, který se ptal, jak jsme dojeli, neboť věděl, že se sem chystáme a Strážnice je město, kam chodil na gymnázium. To stojí hned vedle hotelu a je pojmenováno po Janu Evangelistovi Purkyněm, který tady na gymnasiu, ale piaristickém, chvíli učil: v letech 1805 – 06.  Břeťa rockersky řekl, že bolševici Strážnici strašně zkurvili, čímž mínil, že zbourali část starého města s jeho pitoreskními uličkami s typickými jednopatrovými domy. My jsem se zrovna dívali z balkonu na část města, kterou měl mysli, a dali jsem mu za pravdu.

My jsem se zrovna dívali z balkonu na část města, které měl mysli, a dali jsem mu za pravdu

Strážnice je opravdu město z poloviny pěkné a z druhé poloviny za komunismu pokažené. I tak je tam toho ale dost, takže jsem litoval, že máme málo času na větší obhlídku a hlavně, že je taková zima, což kvalitu procházky snižuje. Slunečné počasí, byť mrazivé, ji trochu zvyšovalo.

 Byly doby, kdy Strážnice patřila k největším městům na Moravě. Zásluhu na tom měli pánové z Kravař, toho mocného moravského rodu, který měl ve znaku střelu s vousy. Petr z Kravař a Strážnice sehrál důležitou roli v husitském hnutí, když se stal Husovým přívržencem, čímž byl mezi moravskými pány spíše výjimkou -  Strážnice byla jedním z mála husitských měst na Moravě. Za připomínku taky stojí, že se tu v únoru roku 1458 sešel, myslím poprvé, Jiří z Poděbrad, jenž se za pár pár týdnů stal českým králem, se svým celoživotním soupeřem, tehdy s osmnáctiletým Matyášem Korvínem a dohodli tu svatbu s Jiříkovou dcerou Kateřinou, jejíž dvojče, Zdeňka (Sidonie) si vzala saského vévodu (viz fotoblog Saská neděle). Chudák Kateřina zemřela tři roky nato v Budíně po nešťastném porodu, takže by se dalo říct, že její smutný osud se upletl tady ve Strážnici.       

Strážnice je opravdu město z poloviny pěkné a z druhé poloviny za komunismu pokažené

Pak připadla Strážnice Žerotínům, kteří ji v 15. století povznesli k největšímu rozkvětu, byť si asi nelze představovat bůhvíco, třeba nějakou Florencii. Jak známo, Žerotínové v té době sympatizovali s Jednotou bratrskou, jež tu měla školu, do které v letech 1605 až 1606, tedy přesně dvě stě let před strážnickým působením Purkyněho, chodil jedenáctiletý Jan Ámos Komenský, který se tady někde, v tomhle koutu jihovýchodní Moravy, narodil: podobně jako o Homérovo rodiště se o to pere více míst, Uherský Brod, Nivnice, Komňa... Občas se chasa mladých mužů z těch folklórních lokalit sejde a pobije se o to.

A aby to nebylo málo, tak sem, na tehdy ovšem německé piaristické gymnasium, chodil dva roky, v roce 1864 až 1865 patnáctiletý Tomáš Masaryk

A aby to nebylo málo, tak sem, na tehdy ovšem německé piaristické gymnasium, chodil dva roky, v roce 1864 až 1865 patnáctiletý Tomáš Masaryk, který se narodil tady kousek v Hodoníně, jak známo. V každém případě je zajímavé, že hned tři velcí, dalo by se klidně říct tři z pěti šesti největších Čechů, tady s tou Strážnici měli něco školního společného. Když tam ještě přiřadíme Břetislava Rychlíka, jsou to dokonce čtyři Čechové, tedy vlastně Moraváci, i když ten Purkyně se narodil v Libochovicích nad Ohří a Masarykova maminka byla Němka z Hané a tatínek byl negramotný Slovák, jenže ohledně něj se vedou různé řeči... A pokud jde o Rychlíka, tak ten je Horňák narozený v porodnici v Uherském Hradišťu na Dolňácku. A já su Hanák z Prostějova.

Ti tu postupně založili klášter, vystavěli barokní kostel, kolej a pak i ono gymnasium

Po Bílé hoře přešlo strážnické panství do rukou císařského plukovníka Francesca Magnise, ovšem nikoli jako konfiskát, ale jako koupě silně zadluženého zboží. Jak se dalo předpokládat, s tímto Italem, jenž pocházel z obchodnické rodiny usazené v Praze, přišla rekatolizace. Na radu a za pomoci svého učeného bratra, kapucína Valeriana Magnise, zajímavé postavy tehdejší doby,dalo by se říct katolického protějška Komenského, pozval v roce 1633 do Strážnice piaristy, jedny z nejlepších pedagogů své doby. Ti tu postupně založili klášter, vystavěli barokní kostel, kolej a pak i ono gymnasium, o němž už byla řeč.

A také poměrně velká židovská obec, po níž tu zůstala před pár lety opravená synagoga a hřbitov

Během 17. a 18. století let postihovaly Strážnici různé nepříjemnosti, jako jsou požáry, morové rány, vpády divokých kuruců, to vždy, když se Maďarům nelíbilo v monarchii a hnali se na Moravu. Strážnice, která stojí kousek od zemské hranice, to odnášela, takže není divu, že počet obyvatel různě kolísal a musel se pak shánět porůznu, třeba ve Slezsku. V té době se tu tedy spíše mluvilo německy, což teprve druhá polovina 19. století změnila, neboť Slovani měli více dětí. V roce 1890 tu už žilo 4 357 Čechů a jen 265 Němců. Byl zde okresní soud, české gymnázium, průmyslovka a dvě měšťanky. A také poměrně velká židovská obec, po níž tu zůstala před pár lety opravená synagoga a hřbitov - byla však sobota a zavřeno. Lidi před sto lety chodili pravovat do lihovaru, vyráběly se tu kvasnice, svíčky, mýdlo a sukno. Radost tu však lid měl především z vína, jež tu roste na vinicích. Bohužel toho více o něm nevím a ani nebyla příležitost. Před pár měsíci tu sice vyhrál Zeman, ale velmi těsně, snad jen o procento.

Chvíli jsme měli iluzi, že jsme třeba někde ve Francii a je tepleji

Hezký je tu park kolem zámku, odkud se musel poslední Magnis klidit na konci války. Jeho předek ještě tu v polovině 19. století nechal vysázet platanové stromořadí, které nás s Viktorem nadchlo. Chvíli jsme měli iluzi, že jsme třeba někde ve Francii a je tepleji. Ve skutečnosti byla strašná zima. Zbytek popisu města si proto nechám, až sem někdy přijedu v létě. Je tu toho ještě dost.

Stoupli jsme si pod podium a chvíli čekali, až si nás ladící kytarista Honza Macháček všimne

Mezitím začal v kulturním domě Strážničan, kam chodil Rychlík do tanečních, než ho pro nekázeň vyloučili, koncert, jenž nám posloužil jako záminka k výletu. Poctivě jsme jej shlédli. Když se k vystoupení chystala naše oblíbená skupina Garage, stoupli jsme si pod pódium a chvíli čekali, až si nás ladící kytarista Jan Macháček všimne. Když se tak stalo, chvíli nechápavě hleděl a pak zvolal: Co tady děláte?! To jste přijeli za mnou?! - Řekli jsem mu, že ano, že jsme tady kvůli němu. Zdálo se, že měl Honza docela radost. My také.
Koncert se vydařil a my jsme šli kolem druhé hodiny spořádaně na hotel. Umělci nevyhazovali nic z okna, aspoň o ničem takovém nevíme. Já se ráno probudil a po snídani jsem sedl ke cestovnímu notebooku a zatímco Viktor dospával, napsal jsem článek, jenž vyšel v pondělí v novinách. Zde je:

Věčná touha po vlněných punčochách

V čítance českého komunismu patří důležité místo textům, jimiž moc dávala najevo zájem o umění. K těm nejslavnějším patří článek „Nová“ vlna se starým obsahem, od jehož otištění v komunistickém týdeníku Tribuna uplynulo v minulých dnech rovných třicet let. Výročí se o víkendu připomínalo ve Strážnici.

K těm nejslavnějším patří článek „Nová“ vlna se starým obsahem

 V onom článku, podepsaném fiktivním jménem Jan Krýzl, však nešlo o věci estetické, nýbrž kriminální. Jeho dikce a slovník dnes při čtení budí trpký smích a úžas nad tím, jaké nesmysly mohl někdo sepsat a otisknout (ne že by dnes nesmysly nevycházely), tehdy v tom dávném předjaří roku 1983 vyvolávala však jeho četba pocity spíše tísnivé. Závěr dlouhého článku, který za použití dosti legrační dialektiky vysvětloval, jak se z pokrokového protiválečného rocku stal nejprve nihilistický punk, který pak, když kapitalisté poznali, že to s nímpřehnali, rafinovaně předělali do dekadentní „nové vlny“, v podstatě naznačoval, jakým směrem má moc v úmyslu se dále ubírat: „ proto má právo (mladá generace v ČSSR, poz. LN), aby její vědomí nebylo otravováno tím, co se za kulturu a umění pouze vydává, ale skutečným kulturním hodnotám je na hony vzdálené.“ Uplatnění tohoto „práva“ znělo dosti zlověstně. Dalo se předpokládat, že se bude nejspíš opakovat model, který byl už několikrát, naposledy při Chartě 77 a procesech s undergroundem, použit: nejdříve tisková kampaň, pak hlasy pracujících a dál už přeberou věci do svých rukou trestní orgány. Takové články sloužily v podstatě jako zatykače: moc jimi dávala pokyn, jakým směrem zaměřit represi. Někoho přímo označovala (byť šlo o kuriózní sestavu nesmyslů), nad jinými vytvářela mlhu dohadů, zda jsou těmi stigmatizovanými též oni. Ti, kteří o věci nic netušili, tedy spořádaní občané, měli být pobouřeni líčenímzvrhlostí („primitivní hudba, odporné šaty, provokující chování, oplzlá gesta, barvení vlasů na zeleno, na modro, na růžovo, malování barevných pásů na obličej...“; slavným se pak stal postřeh, že jedna skupina vystupovala dokonce navlečená do dámských punčoch). Sami aktéři, tedy jak hudebníci, tak jejich fanoušci, měli být zastrašeni. Nikdo nemohl odhadnout, zda třeba opravdu nedojde i na onen kriminál. Jak známo, tak daleko tentokrát režim již nešel. Nejspíš už neměl síly nebo mu to nestálo za to. Výsledkem nakonec byla „jen“ vlna zákazů, které po čase polevily, i když nikdy ne docela a do všech důsledků. Konec dozoru a buzerace přinesl až listopad ’89.

Ve Strážnici verbovali

Výročí se o víkendu připomínalo ve Strážnici- nikoli však strážnici policejní, což by bylo stylové, nýbrž jihomoravské, tedy té, jež je proslulá konáním folklorních festivalů. Národopisná tradice pořadatelům z občanského sdružení SPRONK (jde o místní příznivce alternativní kultury) nevadila tolik, aby ji nezkusili doplnit žánrem, který už též vstoupil do kulturní historie. Dvoudenní festival nazvaný jednoduše 30 let nové vlny se starým obsahem měl v úmyslu rekapitulovat, co se to před oněmi třiceti lety přihodilo, proč se to stalo a co bylo toho důsledkem. Součástí akce byla proto přednáška hudebního historika Aleše Opekara. Mluvil o kontextu nejen onoho „Krýzlova“ článku, který ironicky označil za nejcitovanější text v dějinách české hudební publicistiky. Se vzpomínkami na mládí též vystoupil Petr Váša, jedna ze základních osobností hudební alternativy 80. let. Publikum, které se v sobotu odpoledne v omšelém baru strážnického kulturního domu k poslechu obou pamětníků sešlo, bylo rozděleno na pamětníky a mládež tou dobou nedotčenou, takže jak Opekar, tak Váša nemohli mít jistotu, zda právě sdělují věci obecně známé, či snad mluví o dějích z pravěku, které jsou už jen ozvěnou něčeho nesrozumitelného a těžko sdělitelného. Ale tak to chodí.Jinak je to ovšem se samotnou rockovou hudbou osmdesátých let. O té lze říci, že je nadčasová a že ve svých vrcholech představuje tvrdé jádro, které je schopno sejmout člověka bez rozdílu generace.

Dvoudenní festival nazvaný jednoduše 30 let nové vlny se starým obsahem měl v úmyslu rekapitulovat, co se to před oněmi třiceti lety přihodilo

Výročí jednoho podařeného fízláckého článku bylo proto předevšímvhodnou záminkou k uspořádání slušně obsazeného koncertu. Vystřídaly se na něm skupiny, které lze považovat ze klasiky vzešlé z podhoubí začátku 80. let a jež dosud spíš s větší než menší výdrží, chutí a obměnami koncertují: Už jsme doma, Máma Bubo, Krásné nové stroje, Extempore JéJé Neduhy, Tony Ducháček a Garáž, MCH Band a Hudba Praha. Nejsa hudebním kritikem, zdržím se pokusů o hudební popis vystoupení, napíšu jen, že vůbec nešlo o nějaké představení exponátů vytažených z muzeálních krabic.

Ony skupiny většinou pravidelně vystupují, ba nahrávají a zdaleka nejsou u konce s dechem. Muži, jichž se to týká především, jsou v nejlepších letech, to znamená mezi padesátkou a šedesátkou, z bližšího pohledu je snad nějaká vráska a šedivý - či zcela absentující - vlas patrný, stejně jako důstojné stopy života ne právě dietního. Na vervě a odhodlání hrát tak, že z toho budou mít dobrý pocit oni, stejně jako ti, kteří budou u toho, se moc nezměnilo. Tak tomu bylo i u publika, které se sešlo v míře tak akorát a chovalo se tak, jak se asi v tomto prostoru publikum na sobotních koncertech chová. To znamená, že kolem půlnoci tam byla střízlivá snad jen paní v šatně (a abstinující hudebníci), nicméně k žádným výtržnostem nedocházelo. 

Kauza „nová vlna“ se sice může jevit jako jedna spíš vedlejší peripetie pozdní totality, ale svůj význam měla - především generační. Dnešní (skoro)padesátníci, kteří byli v sedmdesátých letech ještě příliš mladí na underground, se tehdy poprvé a také nejsilněji setkali s represivními sklony režimu v jeho specificky dementní podobě. Režim tu zaútočil na něco, čemu vůbec nerozuměl a co přitom neslo - právě pro mladého člověka - nesmírně přitažlivý obsah. Právě to, co fiktivní, nejspíše kolektivní autor z prostředí StB s takovým odporem popisoval, znělo mladým čtenářům jako siréna svobody (psal o tom před týdnem Pavel Klusák do Orientace LN.) Článek tak měl dosti výrazný nechtěný efekt: šťavnaté detaily z něj (oblečení do punčoch) se staly návodem, jak by měla „nová vlna“ vypadat.

Tak se nová vlna, new wave, termín, který v angloamerické pop-music měl dosti přesné vymezení (jednalo se o postpunkové skupiny, které ubraly na expresivnosti a přidaly na stylizaci), stala v českých poměrech slovem pro touhu, která daleko přesahovala jen hudební oblast, stala se - aspoň u těch citlivěji disponovaných a k tomu náchylnějších -touhou odlišit se od šedivé a usedlé reality normálního socialismu: třeba i tím, že si mladý člověk natře na obličej barevné pruhy nebo na sebe navleče dámské punčochy. Nemusel to nutně provést ve skutečnosti, stačilo, když to měl rád a snil o tom, že to jednou udělá.

Nemusel to nutně provést ve skutečnosti, stačilo, když to měl rád a snil o tom, že to jednou udělá.

  • 1Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz