9. května 2012 18:27 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Třeba Třebová
aneb Kozlovské variace

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Česká Třebová má velmi podivný městský znak | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Česká Třebová má velmi podivný městský znak | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Česká Třebová má velmi podivný městský znak. Je na něm černý kohout s vousatou mužskou hlavou, na kterou je naražen podivný zvoncovitý klobouk čínského typu. Pokud vím, nikdo ani v České Třebové neví, kde se u nich takový tvor vzal. Existují jen nějaké místní báchorky, že snad ten kohout našel na hnoji ztracené pečetidlo a hlava patří písaři, který ho ztratil a měl kvůli tomu o ni přijít. Ale proč ten bizarní klobouk?

Ptát se na původ znaku hned na nádraží, na němž jsem poslední dubnovou sobotu vystoupil (viz minulý fotoblog), mi nepřišlo vhodné. Pokud by erby měly nějak odrážet realitu místa, pak by v případě České Třebové na něm měla být lokomotiva. Vlak udělal už v roce 1845, kdy tudy poprvé projel, z městečka uzel, který v mozku člověka, jenž v této zemi používá vlaky, okamžitě začne asociativně tepat: Kolín, Pardubice, Choceň, Ústí nad Orlicí, Česká Třebová, Zábřeh na Moravě, Olomouc... vystupuju.

Českou Třebovou jsem snad stokrát projížděl, neboť polovina mého života a bytosti patří na Moravu, ale nohama jsem se jí dotýkal jen párkrát, a to ještě jen půdy nádražní, když jsem nejel z i do Olomouce, ale přestupoval z Brna či na Brno, neboť tyto linie Rakouské státní dráhy se tu o čtyři roky později, v roce 1849, zkřížily do toho uzle. To znamená, že Božena Němcová, která sem v září 1851 přijela s dětmi na pozvání svého obdivovatele a poučovatele, zdejšího rodáka, Františka Matouše Klácela, který jim tu našel letní byt v dřevěném stavení u poutního místa Na Horách, mohla pohodlně používat vlaku. Předpokládám ale, že kolo si sebou do vlaku nevzala. Já ano.

Němcová sem v září 1851 přijela s dětmi na pozvání svého obdivovatele a poučovatele, zdejšího rodáka, Františka Matouše Klácela, který jim tu našel letní byt.

Nádraží je rozsáhlé, postavené v současné formě ve dvacátých letech, nedávno pak bylo opravené a modernizované velkorysým, možná až příliš velkorysým, způsobem. Prostranství před ním je pojmenováno po Janu Pernerovi, staviteli našich páteřních tratí, inženýrovi, jenž zemřel smrtí rituální, neboť on, který celý život oddal železnici, jí byl o ten život též připraven. Protože se nejspíše nemohl nasytit jízdy po trati, kterou před pár týdny uvedl do provozu, vylezl na schůdky lokomotivy, odkud ho kousek za Chocní srazil železniční stožár. Statečný, ale neopatrný inženýr, sice ještě nastoupil do vlaku, s nímž dojel do Pardubic, ale tam se na peróně zhroutil a ještě téhož dne, 5. září 1845 zemřel. Socha od brněnského sochaře Jaromíra Garguláka možná tento osudový karambol decentně znázorňuje: vyhublý muž s hlavou freudovského typu se jen tak nedbale drží  okřídleného kola, jež se s ním za chvíli vznese do ajzenboňáckého nebe.

Protože se nejspíše nemohl nasytit jízdy po trati, kterou před pár týdny uvedl do provozu, vylezl na schůdky lokomotivy

Prý je mezi obyvatelstvem jistá nespokojenost s podobou Pernerova železničního nanebevznesení, což se snad uklidní. Zajímavou věcí je ovšem vášnivé sousoší Sbratření, které jsem ke svému údivu uviděl kousek za nádražím. Člověk, který jede do České Třebové z Prahy a blíží se k hlavnímu nádraží sherwoodským parkem směrem od Bolzánovy ulice, má skvělou možnost tento dance érotique spatřit během dvou a půl hodiny dvakrát po sobě. Ruský oficír velkolepým gestem uchopil českého mladíka a se vší slovanskou opravdovostí ho líbá, přičemž oba vytvářejí spirálovitou, dynamickou konstrukci. Tvůrce soch, socialistický realista par excellence Karel Pokorný to v roce 1950, kdy dílo vzniklo, možná tak nemyslel, ale jde vlastně o ideální nádražní sochu, vhodnou k loučení a k vítání cestujících. Proto jsou tedy na nádražích.

Ruský oficír velkolepým gestem uchopil českého mladíka a se vší slovanskou opravdovostí ho líbá.

Mě však nikdo v České Třebové nevítal, proto jsem se vydal na obhlídku města. Za chvíli jsem byl na náměstí a hodiny na radnici právě ukazovaly poledne. Náměstí bylo tiché a zalité dubnovým, ale silou už letním sluncem, takže se bez slunečníku po něm nedalo chodit, natož sedět. Slunečníky však tam nebyly. Ze dvou restaurací, které na náměstí jsou a kde jsem chtěl skromně pojíst, jsem vzápětí odešel, neboť obě byly vydatně zahulené a léta snad nevětrané. Vzpomínal jsem na své přátele, pro které je myšlenka omezení kuřáctví v restauracích, příznakem plíživé diktatury. Smrdící svoboda mě tedy donutila dát si v cukrárně dva skromné zákusky, s čímž jsme byl spokojen.

Smrdící svoboda mě tedy donutila dát si v cukrárně dva skromné zákusky

Rozhlížel jsem se pak po městečku, které sice neoplývá bombastickými krásami, ale křivdit mu nechci. Rozkládá se na nerovném terénu, přičemž obdelníkové náměstí s radnicí a za ní se nacházejícím kostelem, rozloženo jest na mírné vyvýšenině. Na obzoru jsou z obou stran patrné lesy, které město, ležící v protáhlém údolí říčky Třebovky, jímž Perner táhnul svou fatální trať, svírají. Tyto lesy, respektive práce na nich, daly městu také jméno, neboť jméno Třebová nepochází od slova třeba, nýbrž od dávného slovesa „triebiti“, což znamená klučiti, mýtiti les. Pravděpodobně stejného původu je Hlásná a Zadní Třebáň na Berounce a pochopitelně též Třeboň.

Obdelníkové náměstí s radnicí a za ní se nacházejícím kostelem, rozloženo jest na mírné vyvýšenině

Kostel sv. Jakuba Většího, patrona nás, poutníků a vandrovníků a somráků, je klasicistní a slušně vyzdobený. Hlavní oltářní obraz znázorňuje, jak se meč blíží ke krku prvního z dvanáct apoštolů, kteří o ten krk přišli. Před kostelem jsou sochy mučednic svaté Kateřiny, jež byla lámana a pak setnuta na kole, nikoli však jízdním, a svaté Barbory, jejímž atributem je věž, z které však nebyla shozena, nýbrž v ní byla jen otcem vězněna. Násilnický otec ji také vlastnoručně sťal, za což byl zase on okamžitě sejmut bleskem, takže sv. Barbora chrání zbožné pocestné před atmosferickými elektrickými výboji. Nebe však bylo ten den zcela vymetené.

Před kostelem jsou sochy mučednic svaté Kateřiny, jež byla lámana a pak setnuta na kole, nikoli však jízdním.

Některé domky na okraji městského jádra prozrazovaly, že rozdíl mezi městem a vesnicí byl donedávna ještě plynulý a pozvolný. Oceňoval jsem, že pokrok je zatím obešel.

Oceňoval jsem, že pokrok je zatím obešel.

Takových tři sta metrů od náměstí, na druhé straně říčky Třebůvky, se zvedá návrší, na němž je v zeleni stromů schovaná bíle omítnutá románská rotunda, barokně pak dostavěná, zasvěcená právě svaté Kateřině. Prý je to nejstarší dochovaná architektura ve východních Čechách. Je obklopena hřbitovem, kde se už sto let nepohřbívá, jen náhrobky decentně vystrkují hlavy z něžně zeleného trávníku.

Je obklopena hřbitovem, kde se už sto let nepohřbívá.

Přečetl jsem si na ceduli, že bohuslužby se konají v úterý o půl šesté, že však v jednu hodinu po poledni bude možné vlézti dovnitř. Bylo půl jedné, obhlédl jsem hřbitov, samé české nápisy, sedl jsem si k jednomu a po chvíli usnul. Zdálo se mi, že jsem Františkem Matoušem Klácelem, procházím se s paní Boženou po okolí a zasvěcuji ji do svých vzepjatých pantheistických teorií o sbratření všeho lidstva, přičemž v tom snu cítím, jak mě přemáhá nijak idealistický pud pohlavní a věren svému jménu chtěl bych Boženu zcela materialisticky oklátit, v čemž by mi ani kněžské svěcení a řeholní sliby augustiniánské nezabránily. Již jsem skláněl k Boženinu chřípí a Hegel Nehegel jsem již chňapal po jejich klenutých vnadách, když v tom místo Boženy vidím, že se deru na nějakého rtuťovitého chlapa, ba už i ho líbám. A v tom děsu v něm poznávám toho nafoukaného Helceleta, který tady nemohl chybět a aniž ho kdokoli zval, přijel sem z Brna vlakem (to dřív nebylo!) a pak na Hory za Boženou, která mu hned skočila na lep, takže s ním zřejmě i noc strávila nebo se to aspoň mi tak v zoufalé a zhrzené duši jevilo...

Sedl jsem si k jednomu a po chvíli usnul

Probudil jsem z dřímot a byl rád, že to byl jen sen. Bylo čtvrt na dvě a dveře rotundy stále zavřené. Počkal jsem dalších patnáct minut, ale již jsem pro jistotu nezdříml. Po dvaceti minutách jsme se pomalu začal rozčilovat, že stále nikdo nepřichází, když to přeci je na ceduli jasně napsané! Vyšel jsem před zvonici a začal vyhlížet obyvatelstvo, jež by to odneslo. Moje touha dostat se do kostelíka stále rostla. Již jsem chtěl zazvonit u sousedního stavení a pěkně ironicky se zeptat, je-li to třebovický zvyk něco slíbit a nedodržet, když mě napadlo ještě se jít podívat na tabuli, kterou jsem jim chtěl pěkně se sarkasmem ocitovat. Podíval jsme se a uviděl: Provozní doba červenec – srpen.

Moje touha dostat se do kostelíka stále rostla.

Opustil jsme konečně město, kde jsem zažil takové vidiny, podjel jsem železniční trať dlouhým tunelem a začal šlapat do pedálů. Minul jsme park Javorku, v němž jsem ještě obhlédl robustní altán zvaný Bosenský z roku 1904. Jeho název odvozuju jednak od té orientální bachratosti a za druhé od toho, že v těch letech jsme právě jistě s dobrými úmysly, ale poněkud lehkomyslně přijímali Bosnu do našeho soustátí, takže to chtěli v České Třebové, odkud se zajisté dalo bez větších potíží a jen s několika přestupy dojet až do Sarajeva, oslavit. Ani teď to ale není tak strašné. Ve dvě v noci vlakem do Vídně, tam jste v šest, v sedm vám jeden rychlík do Pešti a odtud v deset hodin do Sarajeva, kde jsme v devět večer. Muezzin právě svolává k večerní modlitbě. To docela jde.

Minul jsme park Javorku, v němž jsem ještě obhlédl robustní altán zvaný Bosenský z roku 1904.

V cestě do Litomyšle mi stálo pohoří Českotřebovské vrchy. Statečně jsem zvolil cestu přes kopec Kozlov (562 metrů), k němuž jsem šplhal na svém bicyklu přes serpentýny, jež se krutě vlekly. Stranou jsem tedy nechal poutní místo Na Horách i se studánskou se zázračnou vodou a též myšlenky na paní na Boženu mne díky fyzické námaze opouštěly. Klácení ty dny nebylo mým údělem, ach Matouši, kde je tobě konec, kam se tvé kosti z rodné Třebové dostaly, až snad kamsi do amerikánské Iowy, kde jsi dál snil o „vesměrnosti, jež je cílem veškeré lásky a vědy“, jaks tomu říkal, a kde jsi v chudobě, jež je takovým snivcům, navíc českého rodu, údělem, v roce 1882 zemřel.

V cestě do Litomyšle mi stálo pohoří Českotřebovské vrchy.


Dotlačil jsme kolo na vrchol Kozlova. Hojně navštěvovaná chata pojmenovaná po další slavném návštěvníkovi, Maxi Švabinském, byla svědkem mého tělesného vyčerpání, které však brzy bylo překonáno vůlí a limonádou. Ocenil jsem, že ve srubu se nekouřilo, zato bylo možné se připojit na internet. Kdybych měl více času, uvažoval bych o přenocování. Tak jsem alespoň vylezl na stožár, sloužící kromě vysílání signálu jako rozhledna.

Kdybych měl více času, uvažoval bych o přenocování.

Lézti na tyto kovové příšernosti vyžaduje nevšední odvahu a sebezapření. Slabší povahy při pohledu dolů zvracejí, pokud vůbec jejich tělesná konstituce jim dovolí tam vylézti. Divám se, že není na schůdcích více nazvraceno. Poslední metry jsme překonával se zavřenýma očima. Pak je otevřel a hleděl do krajiny, jež ze strany severní a západní odkrývala více zajímavostí než jižní, na kterou navíc nebylo vinou slunka vidět. Snad bylo možné skrz opar spatřit i Kralický Sněžník, na němž ještě zůstával stříbřitý sníh. Táhlým údolím pode mnou co chvíli projel miniaturní vlak na trase, kterou už do smrti budu mít spojenu s dětstvím, neboť po ní začínaly se či končily každé moje prázdniny u babičky prostějovské. Nyní jsem ten kus krajiny poprvé viděl za shora. Jak to už desítky vídá moje babička a nyní již i roky i matička...

Táhlým údolím pode mnou co chvíli projel miniaturní vlak na trase, kterou už do smrti budu mít spojenu s dětstvím..

Kozlov je obec rozhozená po stráních, po nichž se jistě dříve honili kozlové s kozami nebo se rohy trkali navzájem. Žádného jsem již nespatřil ani jeho vůni kozlovskou jsem nevsál do chřípí, byť si myslím, že jistě tady nějací kozlové budou. Být zde usazený, jistě bych si kozla pořídil, třeba jen z důvodů dekorativních a symbolických. Těmito úvahami jsem se zabýval, když baterka v mém fotoaparátu začala signalizovat, že by potřeboval nabít. Využil jsem toho a dal se do řeči se starším mužem, jenž seděl před svou chalupou a kulatým hřebenem česal ořechovi srst, přičemž mu hrst chlupů vždy zůstala v dlani. Dobrý den, říkám, pěkná chalupa. – Jo pěkná, říká muž, ale střecha mi padá a už se nevyplatí to opravovat. Jsem rád, když to vydrží přes zimu. Trámy jsou ztrouchnivělý, to už by nikdo nedal dohromady. – Hm, říkám já, a jak je stará? – Ta je tady víc než sto padesát let. Nejdřív to byla škola, víš, pak postavili novou, ale tu už taky zrušili, někdy v šedesátých letech. – A vy jste se tady narodil? říkám. – Narodil. Celý život jsem tady prožil a už tady asi zvostanu. Když to teda příští zimu nespadne, řekl muž. – A poslouchejte, tudy se jde ke Švabinského chalupě, že. – Jde, přikývl. - Toho jste nezažil? zeptal jsem se úmyslně nesmyslně. – Prosím tě, jak bych ho mohl zažít, řekl mi správně muž, který mi po celou dobu přirozeně tykal.
Prosím tě, říká mi ten muž, Švabinský se tady naposledy ukázal v roce 1919, když zemřel starý Rudolf Vejrych! To mu byl na pohřbu. Co by tady pak dělal? Nejdřív se rozvede s dcerou starýho Vejrycha, to bylo ještě za jeho života, od roku 1915 už spolu nebyli, a za pár let ještě svede manželku svýmu švagrovi, to byl taky malíř, jmenoval se jako otec, tedy Rudolf, ten ho s Elou seznámil. Jenže pak mu začal chodit za ženou. Kdepak, to by se tady asi těžko mohl ukazovat...

A vy jste se tady narodil říkám. – Narodil.

Aha, já jsem slyšel, že to měl nějak komplikované s těmi Vejrychovými: měl dvě manželky a obě se jmenovaly Vejrychovy, i když nebyly příbuzné, řekl jsem.  – No bodejť, řekl on. Ten v té rodině nechal paseku! Jako on ji zase proslavil, to jo, ony ty ženské pak ještě léta sepisovaly různé vzpomínky: U nás na Kozlově a Jak to bylo na Kozlově, no dneska už to nikoho moc nezajímá. Ale já to kdysi četl, říká ten pán. – Ale není to tak dávno, tak vyšla knížka Světla paměti od Zuzany Švabinské, to byla snad cera, říkám já. – Jo to máš pravdu, říká mi ten pán a pes stále drží. Ale já to už nečet, ty jo? – Přiznám se, že ne. Ale vím, že to vyšlo. – No jo, to byla Švabinskýho dcera, ale nevlastní. Ona byla dcera toho malíře Vejrycha, tedy bratra Ely a prvního muže Anny Švabinské. On ten Vejrych, dneska teda už je spíš jako malíř zapomenutej, umřel snad těsně před válkou, klapla ho mrtvice na vernisáži své výstavy, taková pěkná smrt pro umělce. A tak tu Zuzanu Švabinský pak adoptoval, takže nosila jeho jméno. Ta umřela nebude to deset let. Dlouho sem ještě jezdila, ta chalupa patřila jí. Pak ji darovala České Třebové. Od té doby je tam to muzeum, teda ona je to spíš taková světnička.

Od té doby je tam to muzeum.

Sleduješ to? – Ano, trochu v tom začínám plavat, ale v podstatě ano. -  On ten otec Vejrych byl úředník na dráze čili ajzenbán a ten to tady koupil v roce 1891: hned na nádraží mu dali tip, že je tu volná chalupa, zapřáhnul bryčku a dojel se na to podívat a hned, že tady zvostane. A tak jo. On měl za ženu Josefínu, to byla po předcích Italka, oni se oficíři a lidi od dráhy často ženili s Italkama, jednak tam sloužili v armádě a pak na dráze bylo plno Italů, ti sem přicházeli i s rodinama a Čechům se Italky líbí, že jsou takový cizokrajný. Takže ten Švabinský tady byl naposledy v tom roce 1919, ale to už byl tři roky rozvedený s tou Elou, kvůli které sem ale začal jezdit. Poprvé tady byl v roce 1895, to mu bylo pár let po dvacítce, to maloval asi nejlíp, říkal ten muž česaje ořechovi chlupy.  - To znáš ty obrazy, - říká mi – Letní den, Letní noc, ty Žně, Pod slunečníkem, Splynutí duší... A ty pěkné portréty paní a babičky Vejrychové. A pak ty smyslné ženském, jak on je uměl jednoduše, ale přesně zachytit, ty jejich prsa a klíny a stehna! On byl vlastně erotický malíř, to ale víš sám, řekl mi muž a vytáhl chomáč chlupů z hřebene. - A ten Chudý kraj, to je taky odsud, že, řekl jsem, abych nebyl za hlupáka. – No to víš, že jo, to je vodsaď. On už potom snad nic lepšího nenamaloval, to ani ten Masaryk nebo pak ten Fučík, to už byla manýra, mistrovská, ale manýra, řekl muž. - Tak se tam jdi podívat, ale ono bude ještě zavřeno. Otevírá se až v květnu, teď máme pořád ještě duben, i když to pálí jak v červnu. Ale stejně zajímavější než ta chalupa, je ta vedlejší, ten Vejrychův statek, ten dosud patří rodině Vejrychů, tam hospodařil Elin a Rudolfův bratr Karel, to byl muzikant. Tak na tom statku je pěkný sgrafito. To je skutečně Švabinský, jak ho máme rádi: ženská mladá prsatá, potem zalitá, pěkně urostlá, děcko se jí tulí ke stehnům... Moc rád jsem se na to chodil dívat. Ještě teď se občas vydrápu.

Takže ten Švabinský tady byl naposledy v tom roce 1919.

Tak jsem se rozloučil s tím znalcem poměrů a českého symbolismu a secese a šel se podívat. Chalupa stojí na konci obce, na štítě je poněkud alšovsky vyvedený svatý Václav zahalený do jakéhosi županu, jemuž holdují vesničané rovněž v šubě a nesou mu jakousi homoli, snad cukru nebo co to může být. A vedle Vejrychův statek s žnečkou a nahým děckem. Ano, tohle je ten Švabinský, jak ho máme rádi. Selská erotika.

Ano, tohle je ten Švabinský, jak ho máme rádi. Selská erotika.

A pak se mi stala taková věc, kterou bych sice psát nemusel, ale, když o tom napíšu, tak se taky snad nic nestane. Jdu po tom Kozlově, vedu kolo a najednou uslyším:

Pane Peňás! - A tak se otočím a vidím muže mých let, jenž mne zdraví a já tedy předpokládám, že se známe a proto říkám: Ahoj. – A on říká: Ahoj, ale my se neznáme. – Aha, říkám já. – A on říká: Já vás znám z fotoblogů, čtu to docela pravidelně a teď vidím, že tady jde vaše kolo, které odtamtud znám. – A já říkám: no teda, tak jste mě poznal po kole, to se mi ještě nestalo. – A nechcete na kávu, říká muž, my tady dáváme dohromady chalupu. - A to už vychází paní domu a říká: Ty se asi tady snažíš vnutit do fotoblogu. A směje se tomu. – A já zdvořile kávu odmítám a vymlouvám se, že musím ještě do Litomyšle, což byla pravda. A zároveň jsem trochu ješitně potěšený, ale nechci to na sobě nechat znát a tak řeknu, že budu rád, když si přečtou tohle. Tak tímto způsobem zdravím do Kozlova.

Ahoj, ale my se neznáme,

Cesta do Litomyšle pak vedla skoro stále z kopce a byla krásná. Stádo divokých koní se páslo na mladé trávě prérie a já si připadal, jak jezdec, který osedlal a zkrotil toho nejrychlejšího a nejdivočejšího mustanga.   

Stádo divokých koní se páslo na mladé trávě prérie.

 

  • 1Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz