26. října 2011 16:16 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Troska v Olympii
aneb Otrok kalokagáthie

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
To Olympie je jiná. Rozkládá se na rovině či spíše na jakési sníženině ohraničené drobnými pahorky,z nichž ten nejdůležitější je zasvěcen Kronovi, co žral své nově narozené děti  | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy To Olympie je jiná. Rozkládá se na rovině či spíše na jakési sníženině ohraničené drobnými pahorky,z nichž ten nejdůležitější je zasvěcen Kronovi, co žral své nově narozené děti | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Z Olympie jezdí malotirážní vlak do Pyrgosu, což je větší město vzdálené takových pětadvacet kilometrů, dvakrát denně. Je to jedno z mála zbylých vlakových spojení na Peloponésu a mně to ujelo.

Autobusy už byly v pět hodin odpoledne také pryč, další jel až v devět, čímž se mi poněkud komplikovala situace, neboť bych nestihnul večerní spoj do Patry. Ráno mi přitom letělo letadlo. Vypadalo to poněkud dramaticky. Možná tu budu muset zůstat. Vlastně jsem tam chtěl zůstat.

Z Olympie jezdí malotirážní vlak do Pyrgosu, což je větší město takových pětadvacet kilometrů, dvakrát denně.

Ne, Olympie nesnese srovnání s Delfy. Ty jsou jednoznačně krásnější, neboť položeny na úžasném místě, na svahu rozeklaných hor, s výhledy až k ne příliš vzdálenému pobřeží a hlavně dolů, do údolí s těmi tmavě zeleně stříbřitými háji olivovníků. V Delfách člověk leze nahoru a stále se ohlíží a žasne. To Olympie je jiná. Rozkládá se na rovině či spíše na jakési sníženině ohraničené drobnými pahorky, z nichž ten nejdůležitější je zasvěcen Kronovi, co žral své nově narozené děti, a z druhé strany obtékané řekou, která se jmenuje Alfeia a je to jen taková strouha obrostlá obřím rákosím.

Bez sentimentu by se ten okrsek, který se v antice jmenoval a po vykopání před sto padesáti lety už zase jmenuje Altis, svatý háj, dal přirovnat k obrovské stavební parcele, na níž chtěl kdysi někdo něco postavit, ale pak mu došly peníze nebo vůle nebo bůhvíco, tak to nechal v rozvalinách. Ty rozvaliny jsou dosti povalené, omšelé a otlučené. Člověk mezi nimi chodí a diví se, že to ti nepořádní Řekové nechali jen tak.

Ty rozvaliny jsou dosti povalené, omšelé a otlučené.

Ve skutečnosti to ovšem tak nechali především Němci, kteří to kamenné haraburdí v devatenáctém a pak ještě dlouho ve století dvacátém (skončili až v 50. letech) vykopali, očistili, popsali, inventarizovali, cenné předměty schovali do muzea, které bylo pro ten účel na místě postavené (řeckého, z Olympie se nic neodváželo). A pak ty dávno potlučené, rozlámané a zhroucené trosky rozmístili tak, aby vypadaly jakoby autenticky, jako by tam skutečně zůstaly v patetických troskách, z nichž malebně ční rozlámané, ale stále hrdě se tyčící sloupy. To je samozřejmě iluze, ale pěkná.

Ve skutečnosti to ovšem tak nechali především Němci, kteří to kamenné haraburdí v 19. a pak ještě dlouho ve století dvacátém vykopali, očistili, popsali, inventarizovali

Ve skutečnosti ležela Olympie tisíc let zahrabaná pod několika metry bahna a nevyčuhovalo z ní vůbec nic, jen se nejasně tušilo, že tady, pod těmi pahorky by mohlo něco být. Olympie, ta spolu s Delfy nejvýznamnější „svatyně“ společná všem Řekům, upadala už několik staletí po Kristu, kdy to šlo s antikou i kalokagáthií pomalu ale jistě k horšímu. Dostala zabrat při vpádu germánských Herulů do Řecka ve 3. století po Kristu, své tu jistě vykonali Visigóti, zdatní ničitelé antických památek, ale ještě před tím císař Theodosius I. v roce 394 p. Kr. zakázal všechny pohanské slavnosti.

Theodosius II. potom roku 426 přikázal zbořit všechny nekřesťanské modly, což byl čin hodný tálibánců. Století na to postihly Olympii dvě zemětřesení, pak už toho z kdysi „nejkrásnějšího místa Hellady“ (tak nazval Olympii ve 4. století př. Kr. řečník Lýsiás) moc nezbývalo. Stavební parcela se používala jako velkolom, co šlo, to se odneslo, sochy, kterých tu byly tisíce, se rozkradly či rozmlátily, ty, které byly z bronzu, se roztavily. Ve středověku už nezbylo nic, Turci netušili, že něco takové tady mají, Benátčani, kteří Peloponésu říkali Moreja a kteří si s Turky střídavě Peloponés vyměňovali, jakbysmet. Benátská mapa ze 16. století o nějaké Olympii nic neví, na jejím místě je nápis Andilalo, tak se asi jmenovala nějaká vesnická díra.

Ve skutečnosti ležela Olympie tisíc let zahrabaná pod několika metry bahna a nevyčuhovalo z ní vůbec nic.

Historie vykopávek v Olympii je zajímavá a dramatická, i když snad ne tolik jako příběh Tróje, jenž začíná tím slavným vizionářským výkřikem sedmiletého Jindřicha Schliemanna, že on Tróju najde. Podrobně obě, trójskou i olympijskou, vylíčil Vojtěch Zamarovský v knihách Vzkříšení Olympie, respektive Objevení Tróje. Já jsem po té olympijské teď sáhnul, odhaduju po třiceti letech (mám vydání z roku 1980, v úvodu je povinná úlitba, že kniha vychází právě v roce olympiády moskevské...) Musím tu složit tomu Slovákovi Zamarovskému poklonu, protože myslím, že dělal výborné věci a ty knihy se dají bez většího pošklebování číst i dnes, ta trocha mírné ideologie se dá lehce snést a je vynahrazena ohromnou čtivostí a lehkostí, se kterou tu podává látku velmi obsáhlou a složitou. Myslím, že tenhle člověk udělal v Československu pro antiku a udržení jistého povědomí o tom, co to je civilizace, velmi mnoho. Já jsem mu za svou dětskou četbu vděčný. Jeho Sedm divů světa s krásnými Burianovými ilustracemi byla jedna z mých nejoblíbenějších knih. Hned vedle knížek Jacka Londona, Josefa Augusty, Eduarda Štorcha, Miloslava Stingla, Aloise Jiráska a Bohumily Sílové (Paví očko). A Karla Maye samozřejmě.

Obzvlášť rád čtu knihy, které jsem četl jako mladík v citlivém věku pohlavního probuzení, už dávno si je nepamatuju, ale nyní při nové četbě čekám, jestli se mi při četbě nevybaví nějaká vzpomínka, nějaká asociace, něco, co mi zůstalo uložené v paměti a čekalo na impuls. A tady, při nové četbě Zamarovského Vzkříšení Olympie, se mi vybavilo to snění jinocha sotva pubertálního o tom, jaké to asi muselo být při těch závodech antických naháčů, jejichž těla potřená olejem se lesknou na slunci, svaly se jim před startem chvějí netrpělivostí, obnažená stehna a boky se třou o sebe, atmosféra je hustá čimsi velmi smyslným, ba hříšným... Čtu teď, po různých životních zkušenostech, slova, jež prý patří Solónovi, který se rozplývá nad krásou atletů, nad „jejich krásnými tvary těl, nad sílou jejich svalů, nad jejich obratností a dovedností, nad jejich houževnatostí a neuhasitelnou touhou po vítězství“.

To snění jinocha sotva pubertálního o tom, jaké to asi muselo být při těch závodech antických naháčů

A vybavuje se mi, jak jsem tehdy litoval a asi se i divil, že na takové závody neměly přístup ženy a dívky především. Litoval jsem toho nikoli však proto, že bych byl feminista a prosazoval rovnoprávnost, což samozřejmě jaksi také, ale hlavně  proto, že bych předpokládal, že tady také budou nahé, čili gymné, a že jejich „krásné tvary těl“ budou vystaveny pohledům i mým a že tedy budu moci zkoumat, jaké to je, když se takové nahé dívčí či třeba už ženské tělo uvede do pohybu, bude skákat, vrhat oštěpem či diskem. To byla zrovna doba Heleny Fibingerové a Jarmily Kratochvílové, které moji fantazii v tomto ohledu – při vší úctě - spíše brzdily a tlumily, ale přece jen jsem doufal, že v antice to bylo jiné a sportovní dívky se podobaly urostlé, ale přitom štíhlé a lepé bohyni Artemis, dokonce jsem měl v prvním ročníku gymnasia jednu takovou spolužačku vyhlédnutou, navíc skutečně chodila do atletického kroužku a byla velmi nadějná skokanka do dálky. Nikdy se myslím nedozvěděla, jaký význam pro mě měla a čím byla v mytologii. Možná by se divila. Nebo také ne... A tak jsem se nechával unášet těmito infantilními, ale přece již jen jaksi pohlavními fantaziemi a myslel jsem na ty dívky, které v životě pak potkám, o co je budu žádat. Pak mě to přešlo...

No, tak to by stačilo, asi jsme se poněkud nechal unést, ehm

Tak dobře. Budu suše popisovat, co lze v Olympii vidět. Nejdřív je ovšem nutné říci, že toho dne, kdy jsem tam byl já, bylo strašné vedro. Uplynulo přitom už několik dní z října, ale na slunci mohlo být takových padesát stupňů. Háj, v němž se posvátný okrsek Altis rozkládá, působil vyprahle, sežehlé a vysušeně. Tráva byla uschlá a šustila pod botama. Byl div, že sežehlé nebyly též stromy a ty borovice, pinie, olivovníky, cypřiše a moruše se neproměnily v troud a nezačaly doutnat. Jsou však vytrvalé a zvyklé. 

Tráva byla uschlá a šustila pod botama

Chodil jsem po okrsku sice zpočátku s úmyslem dodržovat nějaký řád a posloupnost, tedy od jedné zříceniny ke druhé, ale brzy jsem rezignoval a spíše jen tak bloudil, hledaje především stín a klidné místo. Turisty, které vyplivují autobusy, jsem se rušit nenechal, měl jsem ostatně pocit, že tu výheň snášejí ještě hůře než já, byli to veskrze růžovokožnatí barbaři ze severních krajin, Germáni, Poloni, Rusové, semtam skupina  Galů. Bylo na nich vidět, jak by byli rádi někde v poloze ležaté u hotelového bazénu, ale když už jsou jednou v tom zatraceném Řecku, musí tu úmornou chůzi mezi rozvalinami absolvovat. Všichni fotili jak šílení, já ostatně taky, přičemž právě na takových místech mě to vůbec nebaví.

Vojtěch Zamarovský a o dva tisíce let před ním Pausanius (to byl takový antický bedekrista z 2. století po Kristovi, kdy Olympie stála ještě neporušená ve vší kráse) doporučuje, že by se mělo začít nejprve obhlédnutím celého areálu na mírné vyvýšinině, kde měl stát Pelopův hrob. Jak my, znalci mytologie víme, Pelops byl synem krále Tantala, který dostal dosti bláznivý nápad svého syna upéct a nechat pak takovou dosti děsivou pečeni předložit bohům, kteří ale hned poznali, že to není právě jídlo košer (či halal). Jedinou, kdo to nepoznal, byla bohyně Deméter, která byla zamyšlená a smutná, že ji Hádes vzal dceru Persefoné, tak si kus Pelopova ramene dala, takže, když pak Pelopa bozi oživili, což uměli, chyběl mu kus paže. Podivný otec Tantalos byl odsouzen k Tantalovým mukám, což už je obecně známo.

Jak my, znalci mytologie víme, Pelops byl synem krále Tantala, který dostal dosti bláznivý nápad svého syna upéct.

Ale pro Olympii je důležitější příběh z Pelopova dospělého života, kdy se utkal s králem Oinomaiem o jeho královskou dceru Hippodameiu čili "Krotitelkou koní". Oinomaios také nebyl žádný dobrák, neboť jeho zálibou byla likvidace dceřinných nápadníků při koňských závodech. Král měl extra dobré koně nadpřirozeného původu, které dostal od boha války Area, a s těmi lehce dostihl chudáky ženichy, kterým sice dal náskok, jenže pak je dohnal a skolil je kopím. Už takhle vyřídil dvanáct nešťastníků, jiní říkají, že třináct, z čehož je patrné, že to má co dělat se slunečním božstvem – ten třináctý zastupuje přestupný rok. Pelops si vyprosil koně od Poseidóna, takže nebyl bez šance, ovšem i tak si musel pomoci dosti neférovým způsobem. Za pomoci jistého Myrtila to ukuli tak, že králi Oinomaiovi vytáhli z vozu nákolníky a dali tam atrapy z vosku. Takže když král už už Pelopse doháněl, začaly mu upadávat kola, v zatáčce pak Oinomaios spadl, zapletl se do otěží a koně ho usmýkali. To ovšem nebyl ještě konec, neboť když se Myrtil hlásil o odměnu (šlo o to, že mu Pelops slíbil, že první noc s Hypodameiou bude patřit jemu - divný slib), Pelops ho raději zabil. Což neměl dělat, neboť Pelopův rod pak postihlo prokletí. Jiná intepretace je, že onen Myrtilus čili Myrta je vlastně symbolem panenství, jenž podobně jako Hymenaios nepřežije svatební noc. No v každém případě to nějak souvisí s olympijskými hrami, které se sice poprvé uskutečnily roku 776 před Kristem (Řekové od nich počítali letopočet), ale musely se odněkud vzít, tak třeba z mýtu o ne právě čestně vedených závodech s voskovými nákolníky. 

Za pomoci Myrtila to ukuli tak, že králi Oinomaiovi vytáhli z vozu nákolníky a dali tam atrapy z vosku.

Jenomže na místo, kde uctívali Pelopa, po kterém dostal jméno celý poloostrov, který je vlastně spíš ostrovem, šíleně pražilo slunce. Tam se vůbec nedalo vstoupit. Plazil jsem se tedy už bez plánu kolem Héřina chrámu, pak kolem rozvalin chrámu Matky bohů Rheie, kolem jakýchsi dalších trosek, až jsem stanul u těch největších, které připomínaly vybělené kosti jakéhosi vesmírného vetřelce. To jsem věděl, že jest chrám Dia Hromovládného. Největší a centrální chrám olympský, v němž stál jeden z těch sedmi divů světa, obrovská socha sedícího Dia vytvořená Feidiem. Musel to být extravagantní výtvor: Obličej měl z matné slonoviny, roucho ze zlata, obnažené části těla rovněž ze slonoviny, trůn byl z cedrového dřeva, podlaha byla z černého a bílého mramoru. Na hlavě měl velký zlatý věnec, přes rameno chitón čili asi takový závěs vyšívaný zlatem a stříbrem, v ruce držel berlu vykládanou drahokamy, na ní seděl zlatý orel, na druhé ruce mu poskakovala bohyně Niké. Představa, že na něco takového člověk hledí, ve mně od dětství vzbuzovala protichůdné pocity. Na rozdíl od idealizovaných, ale přitom pořád přirozených a lidských proporcí klasických antických soch, mi toto vždy přišlo jaksi předimenzované, příliš zdobné, ba přeplácané a procovské, prostě orientální. Navíc mi vrtalo hlavou, co by se stalo, kdyby se obrovská sedící socha chtěla v tom chrámu postavit. Pravděpodobně by taková povstalá socha chrám zbořila, což asi nebyl umělcův úmysl. Jistě že ti, kdo ji viděli, měli zřejmě k chvále důvod: Filón Alexandrijský napsal, že zatímco „ostatní díla obdivujeme, tomuto jedinému se klaníme. A nevíme, kde končí náš obdiv k uměleckému dílu a začíná posvátná úcta k Diovi.“ Na to nemohu nic namítnout.

Chrám Dia Hromovládného. Největší a centrální chrám olympský

Obešel jsem ještě zříceniny Feidovy dílny, kde nejoceňovanější řecký sochař, po němž však nezůstala jediná socha, pracoval. Na což se přišlo v roce 1954, když se tu našla konvička střep s nápisem Feidiú eimi, Patřím Feidiovi. Stavení z cihel bylo v 5. století přestavěno na byzantstký křesťanský chrám, takže s zachovalo ve stavu lepším než stavby ostatní. I tam mne dostihlo kruté říjnové slunce Hellady.

Omámen tím vším a s počínajícím úžehem jsem se doplazil konečně na místo asi nejvyhledávanější, na olympijský stadion. Takhle odkrytý a skoro do „původního“ stavu uvedený je až z 50. let minulého století. Vstupuje se na něj průchodem, který v dobách antických mohli používat jen skuteční závodníci, kteří tudy také odcházeli, vítězové i poražení. Teď tam může vlézt každý. Po delfském stadionu (viz předminulý díl) jsem po pár dnech stál na dalším antickém sportovišti. Tomu jsem se podivil. Písek byl rozpálený do běla. Tribuny, na nichž sedávalo antické obecenstvo, byly prázdné. Chábě jsem se rozeběhl, ale po pár desítkách metrů toho nechal. Sotva jsme lapal po dechu. Kalokagathia se jevila jako nedostižný přelud.

Vstupuje se na něj průchodem, který v dobách antických mohli používat jen skuteční závodníci

V muzeu, které je krásné a plné úžasných předmětů, jsem pak dlouho hleděl na jednu z nejkrásnější řeckých soch na Práxitelova Herma s malým Dionýsem. Skoro kompletní socha byla nalezena v troskách Héřina chrámu. Prý jediná socha Praxitalova, která není kopií, ale jíž se skutečně dotýkaly jeho ruce. Dívám se teď na pohlednici, kterou jsem si tam koupil, a skoro si už nemůžu vybavit ten úžas, to oslnění,  které jsem pociťoval, když jsme stál pár kroků od toho výtvoru. Jakákoli reprodukce je jen chabým stínem dotyku s originálem. Obcházel jsem to dokonale a přitom něžně provedené Hermovo tělo a věru, i když o mé orientaci nemám pochyb, zažíval jsem okouzlení skoro řecké, ano platónské. Výsledkem toho bylo, že mi ujel vlak a pak i autobus. Jak se mi podařilo vrátit se do vlasti?

Jakákoli reprodukce je jen chabým stínem dotyku s originálem.

Inu, vyburcoval jsem všechny síly a po vzoru běžce marathónského jsme vzdálenost, ostatně asi poloviční, do blízkého města Pirgosu uběhl na vlastních nohou a v čase, za nějž by se olympijský vítěz nestyděl. Takovou síla dává umění!
(Ba ne, do Pirgosu mě vzal jeden italský autobus s turisty. Celou dobu, co jsem s nimi jel, jsem opakoval grazie mille, grazie tante... Myslím, že byli rádi, když mě vysadili.)

  • 0Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.