Nebylo to ale tak, že bych si jen tak v pondělí ráno vyjel z Prahy oklikou přes Drážďany do Annabergu, který leží přitom sotva deset kilometrů od hranic – na české straně jsou mu nejblíže Vejprty. Do Annabergu jsem jel na - Pressereise. To je taková zvláštní a typicky německá věc, která sestává z přesných termínů a striktně dodržovaných přesunů, jimž je podrobena skupina novinářů, kteří disciplinovaně a svědomitě vykonávají to, co se od nich žádá.
Ty ale nebyly mým cílem.
Tedy postávají a poslouchají, zapisují si nebo si to nahrávají a fotografují, pak se zase přesunou a opět dělají to samé. Mezitím dostanou také něco najíst a napít, večer pak i docela slušně. Dozor nad nimi a nad dodržováním termínů vykonává vždy nějaká německá paní, která se tváří velmi laskavě, ale též starostlivě a tím také přísně. Často vás zná předem jménem, stále se na vás pak usmívá a kdybyste jí třeba řekli, že byste potřebovali ke své práci sehnat poštovního holuba, sežene vám ho.
Tvrdá práce aneb Krajky v Annabergu.
Pochopitelně, účelem cesty bývá pak napsat nějaký článek, v němž doporučíte věc, kvůli níž se cesta pořádá – v mém případě se vždy jednalo o nějakou kulturní záležitost. Organizátoři, bývá to většinou nějaká kulturní nadace či instituce, sami přitom žádný nátlak nevyvíjejí, jen se jaksi předpokládá, že se zachováte slušně a článek napíšete a věc nepohaníte. Ono, upřímně řečeno, ani nebývá v případě německých výstav či kulturních podniků, proč byste to měli hanět. Je to tedy v celku nevinné a těžko mluvit o nějaké korupci, ale přece...
Tedy postávají a poslouchají, zapisují si nebo si to nahrávají a fotografují.
Takových kolektivních cest jsem především ve svém novinovém mládí pár vykonal, ale teď již dlouho ne. Přece jen se člověk vyvíjí k jistému individualismu a určité rysy řízení, byť dobře míněného, snáší hůř než dřív. A je docela také možné, že těch cest se již pořádá méně než ve štědrých letech devadesátých, kdy bylo německou celonárodní vášní budit dobrý dojem. Nevím, jestli to není jen mé zdání, ale jako by již (trochu) zlomili nad námi hůl nebo prostě šetří nebo prostě už mi ty pozvánky nechodí.
Ale tentokrát pozvánka přišla a já jsem se chtěl oné Pressereise zúčastnit, neboť ta věc mě zajímala a dělala dobrý dojem. Záminkou byla výstava EUROPA JAGELLONICA, která po Kutné Hoře a Varšavě doputovala do Postupimi, kde byla ve čtvrtek otevřena. Dalším důvodem byla účast kurátora výstavy, profesora Jiřího Fajta, jehož si vážím a vždy ho rád vidím. A třetím bylo, že jsem se chtěl po zimě už někam podívat. Třeba i do Annabergu – a města Kamenz v Horní Lužici, což byl druhý cíl výpravy. Začínalo se ovšem v krušnohorském Annabergu. Tam byl sraz na dolním nádraží ve 12:46 přesně. Dojel jsem tam s jedním přestupem ve městě Flöha a vystoupil jsem ve 12.45 z vlaku – a nikdo tam nebyl. I velké nádraží bylo pusté. Občas i soudruzi z NDR udělají někde chybu.
Vystoupil jsem ve 12.45 z vlaku – a nikdo tam nebyl.
Byla to však chyba – byla-li to tedy chyba - poslední. Vedení výpravy mělo hodinu zpoždění, neboť se na trati mezi Berlínem a Chemnitz (Saskou Kamenicí) cosi stalo. Já jsem tedy bez větší lítosti vyrazil na prohlídku města, na niž jsem měl hodinu. Pak už to jelo přesně podle plánu.
Annaberg je město na kopci, jak to odpovídá jeho jménu
Annaberg je město na kopci, jak to odpovídá jeho jménu. Nad ním je ještě jeden kopec, Schreckenberg, kde v kolumbovském roce 1492 našli prospektoři bohaté naleziště stříbrné rudy, čímž začala v tomto kraji stříbrná horečka, která si nezadala s tou klondajskou. Nalezení stříbra dalo povstat městu, které bylo založeno o čtyři roky později. Z iniciativy saského vévody Jiřího Vousatého (Georg der Bärtige) byl na kopci, jenž dostal jméno po Ježíšově babičce Anně, vyměřen plán s pravidelnou pravoúhlou strukturou, v jehož středu stál čtyřúhelníkový trh s radnicí. O něco výše se pak nacházelo místo na kostel, který byl zprvu dřevěný, ale už v dubnu 1499 tu byl za účasti onoho vévody Jiřího, jeho bratrů Jindřicha a Bedřicha a také míšeňského biskupa a další saské urozenosti položen základní kámen chrámu, který patří k nejkrásnějším pozdněgotickým kostelům v této části střední Evropy.
Chrám jeví jako šedivá kamenitá pevnost či bastion, jehož strohost nesmí narušovat jediná ozdoba či dekorace.
Zvnějšku to tak tedy nevypadá, spíše se chrám jeví jako šedivá kamenitá pevnost či bastion, jehož strohost nesmí narušovat jediná ozdoba či dekorace. Mohutná hranolová věž, ze které vyrůstá ještě jedna, v níž, jak jsem se dozvěděl, bydlí zvoník ve své bytě. Musí mít pěkný pohled, ale foukat tam musí také. Za věží je rozložitá křížová masa robustního gotického kraba, který těžkopádně dosedl na krušnohorský svah. Věděl jsem, že v kostele strávím nějakou chvíli, proto jsem do něj nepospíchal a vrátil se zpátky do města ho obhlédnout. Bylo zasypané sběhem, ale i tak bylo zřejmé, že je v dobrém stavu, domy opravené, se solidní fasádou, barvy decentní a historický ráz zachovaný. Uprostřed náměstí stála kašna se ženskou postavou, došel jsem si přečíst, že jde o jistou Barbaru Uthmanovou, již jsem neznal, ale až teď jsem si o ní na německé wiki našel, že šlo o průkopnici paličkování ze 16. století. A protože jsem na tu sochu v ostrém pozdně zimním slunci dobře neviděl, všimnul jsem si také až teď z fotografie, že opravdu má po straně takový ten polštář s připíchnutými nitěmi, jichž se jednou rukou elegantně dotýká.
Paličkování a krajkářství, tento velmi komplikovaný a trpělivost a um vyžadující způsob, jak z nití udělat dečku či rovnou záclonu, se ideálně sešlo s mentálními vlastnostmi krušnohorského obyvatelstva, tedy jeho ženské části, které do úmoru vysedávalo u složitému zamotávání a smotávaní nitek, k čemuž si zpívalo tklivé a melodicky nijak bohaté písně krásného, ale drsného Rudohoří. Na české straně z krajkářství zbyl po válce n. p. Krajka Kraslice, kde se vyráběly především plyše. Podnik z větší části po roce 1989 zkrachoval. Obávám se, že tady to nebude o nic lepší, ale něco tu z toho přece jen zůstalo, aspoň třeba socha.
Uprostřed náměstí stála kašna se ženskou postavou.
Jinou lidovou pozoruhodností tohoto kraje, jež se na druhé straně hor, tedy u nás, již nevyskytuje, jsou Schwibbögen. To jsou takové vyřezávané či vypilovávané dřevěné nebo kovové obloukové svícny, uprostřed nichž postávají či polehávají postavičky nejčastěji horníků, ale může tam být také nějaký hajný či ponocný nebo nějaký jiný příslušník pomocných oddílů lidové samosprávy. O té věci nelze jednoznačně říct, je-li hezká, či ošklivá, je-li to věc praktická či úplný krám. Nejspíše všechno dohromady. Ale jisté kouzlo to má. Když se člověk vyskytne někdy kolem Vánoc na německé straně Krušných hor a je večer, svítí tyto „švibégn“ za každým druhým oknem. A nelze popřít, že to má jistou skromnou poezii.
O té věci nelze jednoznačně říct, je-li hezká, či ošklivá.
Annaberg má nyní něco přes dvacet tisíc obyvatel, to ovšem i s přidruženými obcemi, především s druhým hornickým městem na kopci, Buchholz, jež sloučily dohromady po válce sovětské okupační úřady. Annaberg zůstal ušetřen válečných škod, Buchholz to odnesl za něj, neboť nad něj zabloudila jedna letka RAF, když letěla v březnu 1945 s bombami na Chemnitz. Těch skoro dvacet tisíc obyvatel měl Annaberg ale už pár let po svém založení, na začátku 16. století, kdy se rychle vyšvihl na druhé největší město v Sasku – po rovněž hornickém Freibergu, skutečné metropoli Rudohoří těch dob. Stříbrná horečka netrvala dlouho, sotva pár desetiletí a už v polovině 16. století začíná stagnace, které ovšem vděčíme za zachování města v relativně nepoškozené, původní podobě – to je třeba případ Slavonic.
Pro Německo jsou to dramatická léta: v říjnu 1517 přibije Martin Luther na vrata chrámu ve Wittenbergu svých 95 tezí, čímž začne reformace. Sasko se stane jedním z jejich ohnisek. Zemi čeká ničivě vedená tzv. Velká selská válka (1525): jeden z jejich vůdců, radikální teolog a původně Lutherův chráněnec, pak protivník, Thomas Müntzer, měl několik let předtím základnu pro svá ohnivá kázání v nedalekém Zwickau – Cvikově. Odtamtud zajel v roce 1521 do Prahy, kam ho táhnul odkaz Mistra Jana Husa, k němuž se hlásil. Chtěl tam snad zažehnout nový plamen revoluce, ale zatím tam našel spíše umírněné měšťany, utrakvisty, kteří se při poslechu jeho plamenných kázaní děsili, co to po nich ten fanatik chce. S revolucí měli jejich předci své zkušenosti. Trochu tahle Müntzerova pouť do Prahy připomíná cestu jiného radikála, ovšem o čtyři sta padesát let později – studentského vůdce Rudi Dutschkeho na jaře 1968. Müntzera, tohoto prvního německého revolucionáře, nakonec po porážce sedláků u durynského Frankenhausenu v květnu 1525 popravili. Právě v roce, kdy tady v Annabergu se dokončovala skvostná klenba v chrámu svaté Anny.
V říjnu 1517 přibije Martin Luther na vrata chrámu ve Wittenbergu svých 95 tezí. (Detail tzv. Krásných dveří přenesených do chrámu sv. Anny ze zrušeného františkánského kláštera).
Ještě jsem tam ale pořád nešel... Místo toho jsem vlezl do jedné velmi saské restaurace na náměstí. Přitahují mě tyhle robustní a přitom jaksi pitoreskně gemütlich zařízené, mentalitou velmi teutonské, nezastíraně völkisch duchem dýšicí, takže modernistický dobrý vkus velmi dráždící podniky, kde se zaboříte do těžkopádného méblu, hraje k tomu z reproduktoru nějaká kvílivá Erzgebirgische Volksmusik s citerou, sedí tam kníratý Uwe a tlustou Bertou a čísnice je převlečená za Červenou Karkulku čili Rottkäpchen. Skutečně tak taková byla. Objednal jsem si čaj a Linsensupe čili čočkovku a zopakoval si látku.
Miluju tyhle robustní, modernistický vkus velmi dráždící, mentalitou velmi teutonské podniky.
Sasko, německy Sachsen, anglocky Saxony, francouzsky Saxe, lužickosrbsky Sakska - není pro Čecha úplně jednoduchý pojem, neboť tak se jmenuje v Německu více zemí. Toto naše sousedské Sasko bez přívlastků se do poloviny 15. století jmenovalo po sídelním městě Mišeňsko a já to tu ještě zkomplikuju tím, že v době, o níž je tu řeč, kdy povstal Annaberg, tedy na přelomu 15. a 16. století, je saské dědictví Wettinů rozděleno mezi ernestinskou a albertinskou linii. Tihle Wettinové jsou pro Sasko stejně důležitá rodina jako jako pro Rakousko Habsburgové, pro Bavorsko Wittelsbachové a pro Branibory Hohenzollernové: stejně jako oni, vládla tato do všech stran rozmnožená dynastie (i anglická královna je vlastně Wettinka) své rodové zemi až do roku 1918, byť tedy jako součást německé říše. Tento rod, před nedávnem císařem Zikmundem povznesený mezi říšská knížata, si v roce 1485 rozdělí původní území na ernestinská (těm připadne titul kurfiřtové, centrum je Wittenberg) a albertinskou (vévodové, kteří si jako rezidenci vybudují Drážďany), přičemž hranice vedla právě údolím, kterým říčka Selma dělila Annaberg od Buchholzu – dalo se to přeložit Bukovina. Annaberg patřil k albertinské linii, Buchholz ernestinské. Annabergu tedy vládne od roku 1500 vévoda Georg der Bärtige čili Jiří Vousatý, syn Albrechta Statečného (Albrecht der Beherzte) a matky, která se německy jmenuje Sidonie von Böhmen. A to není nikdo jiný, než Zdenka z Čech, dcera Jiřího z Poděbrad, dítko z jeho, prvního manželství s Kunhutou ze Šternberka, jež zemřela roku 1449 při porodu právě dvojčátek Zdeny a Kateřiny – ta byla provdána za Matyáše Korvína, též ona zemřela se svým dítětem při prvním porodu. Zdenu čekal přece je příznivější osud, se svým manželem Albrechtem zplodila devět dětí, čtyři se dožily dospělého věku, mezi nimi tady právě Jiří čili Georg. Na tuto Zdenu jsem narazil před dvěma lety, když jsme náhodně vystoupil v městečku Tharandt (viz: Saská neděle aneb Marxova lebka), kde jí patřil hrad, na nějž se stáhla po smrti svého manžela v roce 1500. Ona umřela o deset let později, pohřbena je v hrobce Wettinů v Míšni.
Zkrátka, Jagellonci, tento ještě před sto lety pohanský rod z divoké Litvy, se po ženské linii vtělili do německých dějin.
A ještě, a to už se snad dostávám k meritu věci, tedy k těm Jagelloncům. Onen Albrecht Saský, tedy švagr Jiříka z Poděbrad, se po jeho smrti v dubnu 1471 neúspěšně ucházel o český trůn – na květnovém sněmu v Kutné Hoře daly stavy přednost Jagelloncům a jejich pretendentovi, patnáctiletému Vladislavu. Jeho rodiče, polský král Kazimír IV. a jeho matka, Alzběta Habsburská, ze svého urozeného lože zásobili středoevropské dvory plody svého velmi dobrého manželského vztahu, takže tento rozrod čítající celkem třináct dětí, se během posledních dvou desetiletí 15. století rozšířil od soustátí polsko-litevského, přes Čechy až k Alpám, od Baltu po Černé moře. Vedle tří Vladislavových bratrů a jeho samého, kteří se stali králi, se tři jeho sestry, polské princezny, staly manželkami německých říšských knížat: Hedvika bavorského Jiřího, Žofie hohenzollernského Fridricha mladšího a – roku 1496 Barbora saského Jiřího čili Georga von Sachsen – Vousatý čili Bärtige se mu začalo říkat prý poté, co si ze žalu nad smrtí milované milované manželky (1534) nechal narůst plnovous: tak ho vymaloval Lucas Cranach starší, jenž byl portrétistou saských elit a celebrit oné doby – Luthera, Melanchtona... Zkrátka, Jagellonci, tento ještě před sto lety pohanský rod z divoké Litvy, se po ženské linii vtělili do německých dějin, jež pak byly zase o něco připoutanější našim směrem, tedy jaksi východnějším, se všemi klady i problémy, jež to přinášelo.
Až dojím tu polívku, uprotřed níž trůnila velká kořeněná klobása.
Ten chrám, do kterého se za chvíli, až dojím tu polívku, uprostřed níž trůnila velká kořeněný wurst, a přijede novinářská výprava z Berlína, vypravím, je do určité míry také plodem toho jagellonského výsadku do německého prostoru. V průběhu pětadvaceti let měl chrám čtyři stavitele: první se jmenoval Konrad Pflüger, za nějž byly položeny základy a vyrostla moutná věž. Druhým stavitelem, jenž vztyčil obvodové zdi, byl Petr Ulrich z Pirny, města na Labi mezi Děčínem a Drážďanami - stojí v něm mohutný a krásný pozdněgotický chrám, jehož střecha je vidět z vlaku, budete-li mít příležitost, podívejte, případně v Pirně vystupte, nebudete litovat (viz: Křížky v Pirně aneb Hruška na Labi).
Třetím byl Lorenz Löffler, za nějž byl chrám zastřešen stanovou střechou z mědi, kterou přivezli z Krakova. A čtvrtým a asi nejvýznamnějším byl Jakob Heilmann ze Schweinfurtu čili Svinibrodu, odkud odešel do Čech, kde spolupracoval s největším stavitelem té doby v českém prostoru, geniálním Benediktem Riedem. Barbara von Polen čili Barbora Polská, sestra českého krále Vladislava, mohla hypoteticky – naznačuje to Jiří Fajt v katalogu výstavy – iniciovat jeho pozvání jako stavitele poslední fáze výstavby chrámu, jako baumeistera, kterého jí mohl doporučit bratr Vladislav, byť ten již jako uherský král (od roku 1490) se v Čechách objevoval jen sporadicky. Nejvýznamnější dílo spojené s mistrem Riedem (česky Rejtem) ale již stálo – Vladislavský sál. Lze si představit, že zde se jeho žák Jakub Heilmann naučil technice kroužených a sklípkových kleneb, těch kamenných krajek, na které člověk hledí uchvácen v kutnohorské svaté Barboře nebo v kostele sv. Mikuláše v Lounech, v němž je pochován Ried, jehož 19. století vlastenecky přejmenovalo na Beneše z Loun. Zhruba ve stejné době (1515), v jaké byl Heilmann povolán do Annabergu, byl podle jeho návrhu dokončován kostel Nanebevzetí Panny Marie ve městě Brüx – ano, v českém Mostě, který leží (či spíše ležel) přes krušnohorský hřeben nějakých třicet kilometrů od Annabergu. Tento skvostný chrám, jediná památka na starý královský Most, je tedy sourozencem chrámu stojícího zde v saském Annabergu, jejich příbuzenství je tedy jedním z mnoha uzlů na vláknech, spojujících tkaninu střední Evropy.
Příslušník každého jiného národa by to již po půlhodině zabalil a šel se ohřát. Nikoli však Němci.
S tímto povznášejícím pocitem jsem dojedl čočkovou polívku i s klobásou a dopil čaj. Účastníci Pressereise, novináři z Berlína a Jiří Fajt se svým kolegou, historikem Markusem Hörschem z lipského Centra dějin a kultury středovýchodní Evropy (GWZO), mezitím dorazili. Přivítali jsme se uctivě u kávy v kavárně u svaté Anny. Pak jsme se vydali do kostela. Prohlídka s výkladem dr. Hörsche trvala myslím dvě hodiny. Byla tam strašlivá zima, dlouho jsem nezažil, že bych si nechal po tak dlouho dobu mrznout nos, uši, prsty u nohou... Ale musel jsem vydržet a neudělat ostudu Čechům. Příslušník každého jiného národa by to již po půlhodině vzdal a šel se ohřát. Nikoli však Němci. S tvářemi zmodralými mrazem, s kapkou u nosu a usilovně podupávajíce - odhodlaně drželi. Inu, Pressereise není žádný výlet. Je to tvrdá a odpovědná práce, jak je v Německu zvykem.
