26. prosince 2014 12:14 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: U Čapkova hrobu
aneb Hukot pod hrází

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 6Diskuse
Hrob Karla Čapka | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Hrob Karla Čapka | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Praha Každý rok se dopoledne na Boží hod vánoční scházejí u hrobu Karla Čapka (a Olgy Scheinpflugové) na pražském Slavíně jeho ctitelé, čtenáři, lidé, kteří mají Čapka rádi a rádi se dopoledne po Štědrém dnu projdou a někoho si u toho hrobu poslechnou. Mě samotného přikvapilo, kolik tam bylo lidí...

A také mě před pár týdny překvapilo, když mě paní Kristina Váňová, předsedkyně Společnosti bratří Čapků, která vyšehradské setkání léta organizuje, požádala, abych letos něco řekl já. Zde to tedy je:

Vážené dámy a pánové,

všichni známe Čapkovu Strž u Dobříše, to krásné útočiště jeho posledních let, důstojný, ale nijak luxusní, prostě solidní empirový dům na kraji lesa a kousek od rybníka, z něhož vytéká potok, který protéká hrází a padá do výpustě.

Všichni známe Čapkovu Strž u Dobříše, to krásné útočiště jeho posledních let

Všichni známe Čapkovu Strž u Dobříše, to krásné útočiště jeho posledních let

Pokud se nepletu, tak jeho hučení doléhá až do domu a představuji si, že s tím zvukem Karel Čapek uléhal a usínal, možná, že i ho i uklidňoval. Hučení potoka slýchala samozřejmě i Olga Scheinpflugová a hosté, kteří sem za slavnou uměleckou dvojicí jezdili. Ferdinand Peroutka, Josef Palivec, lékař Karel Steinbach, bratr Josef pochopitelně, herci Hugo Haas, Jiřina Šejbalová, Bohuš Záhorský... To pak bylo více hlučno. Většinou tu však byl klid, který Čapek právě vyhledával a pro něj tam jezdil. Tady se mohl činit, tak jak se mu to líbilo. Zvelebil postupně dům a především zahradu, kde to, co dosud podnikal na vinohradské skalce v malém, mohl činit ve velkém. A tak to tam osázel stromy a okrasnými dřevinami a ryl tady na zahradě a kypřil a přesazoval a pachtil se a pak si utřel pot z čela a šel psát, třeba Válku s mloky, Bílou nemoc, rozepsal tam také Život a dílo skladatele Foltýna a napsal jistě plno drobnějších věci, články do novin, jak byl celý život zvyklý.

Na Strži jsem byl asi čtyřikrát za svůj život. Nejprve na gymnaziálním výletě na začátku 80. let, to naše paní profesorka češtinářka Vondráčková, velká Čapkova ctitelka, vybrala zcela jistě jako diverzní místo, což mi došlo až o trochu později, pak jednou jako student ještě před listopadem, pak se svými malými dětmi, naposledy před pěti lety. Asi je to sugesce, ale vždy jsme měl pocit, že tam potkávám stejnou milou paní, která pokaždé odvyprávěla historii domu a když směřovala ke konci Čapkova života, hlas jí vždy zvážněl a zesmutněl. Říkala asi tohle: V srpnu 1938 dlouho a vydatně pršelo. Blízký rybník se vylil z břehů a voda z říčky Kocáby, která z něj vytéká, zaplavila kus zahrady. V noci pak probudil obyvatele domu hluk. Vyběhli ven a viděli, že se zřítila stará vrba u podemletého břehu. To bylo pro Karla Čapka zlé znamení. Karel se při odklízení následků povodně nastydl, pak brzy přišly mnichovské dny, všechna ta tragédie podzimu 38, Čapek stále pokašlával, trpěl mírnou horečkou, ale nešetřil se a dál pracoval. Jeho tělo to nakonec nevydrželo a Karel Čapek na Boží hod vánoční zemřel.

A vždycky, když se ta paní průvodkyně dostala až sem, znělo to tak smutně a procítěně, že posluchač mohl mít pocit, že tehdy u Čapkova lože ve vinohradské vile v ulici, která se tehdy jmenovala Úzká, jsme byli u toho a spolu s paní Olgou mu utírali pot z vyklenutého čela a pak zaslechli i to poslední jeho vydechnutí. Jako když zhasne svíce. A na člověka přešel z vyprávění i ten smutek a pocit něčeho velmi osobního, co na člověku stále leží, jako by vůbec nezáleželo, že od té chvíle uplynuly už desítky let a vše jaksi přešlo a změnilo se a smrt Karla Čapka byla mezitím tisíckrát v tom domě odvyprávěná a i tady na jeho hrobu se jeho blízcí a ctitelé již tolikrát sešli. Jako by ta smrt, ta konkrétní Čapkova smrt, člověka nikdy nepřestala úplně mrzet a trápit a nikdy se zcela nestala samozřejmou. I když každá smrt je smutná, a zároveň nutná, jenže smrt lidí jako byl Karel Čapek je ještě jaksi smutnější a člověk ji prožívá jako by se ho dotýkala i dnes, jako ztráta, kterou nikdy nepůjde nahradit, ale také jako bolest a křivda, kterou nelze nikdy úplně odčinit.

A pak si utřel pot z čela a šel psát

A pak si utřel pot z čela a šel psát

Protože Karel Čapek, a lidé jako on, těch je vždycky v národě jen pár. Vlastně je to zázrak, když se vyskytnou. Jako by svým životem nesli tíhu nejen za sebe, ale i za celé společenství, které jim ji naložilo na záda a pak na ně ještě přidávalo další závaží, jako by měli unést všechno za ostatní. Lidé totiž poznali neomylně, že to tito nosiči dlouho vydrží, proto je nijak nešetřili. Tím spíš ale neměli tito Sisyfové národního údělu nic usnadněno, nic jim nikdo neulehčil. Často přitom, ba s jistotou, byli za svou ochotu tento náklad nést haněni, ponižováni a zesměšňováni. Na jedné straně se od nich očekávalo, že budou vždy k službám, protože se v nich osvědčili a bralo se to jako samozřejmost, na druhé straně jim byla jejich angažovanost a ochota se o věci zasazovat vyčítána, ironizována a překrucována. Český charakter má kromě jiných, jistě i mnoha dobrých stránek, tu zvláštnost, že na něj přímo provokativně působí cosi, co by se dalo nazvat neúnavná ochota projevovat dobrou vůli.

Tedy hledat řešení, snažit se vidět věci v jejich lepších možnostech, věřit, že se má usilovat o dobro jednotlivce i všech dohromady. Tato víra v lepší možnost věcí mnoho lidí v Čechách přímo irituje. Je v nás totiž jakási zaťatost, netolerance a snad i pudový odpor k hodnotám, které stojí nad obecným, byť většinou nijak vysokým horizontem. Je v tom i to časté a skoro už proslulé vysmívání se slovům jako je pravda a láska, použitých kdysi právě z těch idealistických, ale i praktických důvodů.

Karel Čapek své odpůrce provokoval právě tím, jak jeho horizont byl vysoký, v kvalitě výkonu naprosté většině nedosažitelný, ale zároveň jak byl lidský, obecně srozumitelný a civilní. Čapek byl člověk vtipný a pozitivně tvořivý, svět ho bavil a miloval jeho pestrost v nejrůznějších projevech. Nenaplňoval ho žádný romantický heroismus, žádné titánství vzdáleného a povzneseného ducha, žádné rebelství a okázalé provokatérství, na které by si jeho uštěpační kritikové netroufli - nebo by možná i ocenili. To, co jim vadilo, byla jeho přirozenost spojená s noblesou a s obrovským talentem, jeho obyčejnost a výjimečnost, které se spojily v ideální a zcela nezvyklé konstalaci skvělého umělce a dobrého člověka. Je právě tou skutečností, že jeho výzva k hledání společných řešení, k nalézání kompromisu, k uchopení toho dobrého a plodného, co v člověku je, bylo tím, co v Čechách tak často dráždí, ba, co se někdy – a u některých - stává předmětem nenávisti.

Jeho humanismus bez frází a ideologie, jeho důvěra v logiku obyčejného života a zdravého rozumu, to samozřejmě nemohlo nalézt řešení na vše, co před jeho dobou stálo, co se na ni valilo a co ji zničilo. Ten příval byl mnohem mocnější, než aby ho mohla zastavit dobrá vůle. V tom byla bezvýchodnost a tragika posledních Čapkových let neodvratná. Na to samozřejmě nestačil. Ale trápení, kterému byl Čapek na sklonku svého života vystaven, mělo především domácí kořeny. Byli to Češi, dokonce i někteří jeho známí a kolegové, kteří na něj soustředili všechnu svou zlobu a averzi, která se v nich možná střádala dlouhá léta. Snad za tím byla touha pomstít se na něm za svou vlastní nedostatečnost, slabost a zbabělost. Vina Karla Čapka spočívala právě v tom, v čem oni selhávali a čemu nerozuměli, v jeho odvaze, spojené se slušností a mírností. Tyto vlastnosti vždy nesmírně dráždily a provokovaly. Své o tom ostatně věděl člověk, jehož třetí výročí smrti jsme si před pár dny připomínali. Český úděl je, že ti nejlepší byli -  a jsou – vždy vystaveni nejhorším sprostotám. K českému údělu ale patří i to, že sprostota nikdy nezvítězí absolutně a na dlouho.

Děkuji za pozornost

Děkuji za pozornost

Věřím, že to Karel Čapek věděl i v těch posledních smutných měsících a týdnech svého života, věděl to snad i na smrtelném loži. Věděl to, když šel napravovat spoušť po velké vodě u stržského rybníka a věděl to, když odcházel z tohoto světa a třeba si i vzpomněl na hukot potoka pod hrází, hukot, který zněl zas už důvěrně a klidně.

Děkuji za pozornost

  • 6Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Cuketovo čokoládový chlebíček
Cuketovo čokoládový chlebíček

Potěšte rodinu rychlou dobrotou.