23. ledna 2014 10:26 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: U Schwarzenbergů
doma aneb Prečanovi

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Schwarzenberg je hrad zajímavého tvaru. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Schwarzenberg je hrad zajímavého tvaru. | foto: Jiří Peňás
Projedete okolo kostela a po sto metrech je zatáčka, kde vyjedete po silnici rovně, protože před sebou uvidíte zámeckou bránu. Vjedete otevřenou branou do nádvoří a pokračujete rovně, po čtyřiceti metrech doprava, kde u velikánské kaluže jsou zelené dveře; na nich je tabulka s naším jménem.

Podle tohoto popisu jsme projeli branou, na níž byly dva barevné erby, jeden s hlavou a klovajícím havranem, druhý s jakousi červenou věží na černé hroudě, asi hoře. Po chvíli jsme zastavili před kaluží, jež byla spíše středního rozsahu. Na zelených vratech byl nápis Bauleitung čili stavbyvedoucí, což nás trochu zmátlo. To už se však otevřelo v prvním patře podlouhlé budovy okno. Z něho na nás starší, avšak zachovalý muž zavolal, abychom auto přeparkovali ke kaluži, která byla opravdu velikánská. Z toho je patrné, že muž, jenž poslal ony instrukce, si zakládá na přesnosti, ba preciznosti, neboť je to historik. Na druhých zelených dveřích byl nápis Dr. Vilém Prečan a Helena Prečanová. To sedělo. Byli jsme ve Schwarzenbergu.

Na fasádě tzv. Černé věže jsou dva kamenné erby rodu.

Schwarzenberg je hrad zajímavého tvaru, který je nejlépe vidět od Scheinfeldu, městečka, které leží kousek pod ním a paní Prečanová o něm říká, že je to vlastně jedna ulice, ale docela pěkná. Hrad je však hezčí. Vypadá, jako když se několik šachových figur srazí dohromady. Nejsympatičtější je načervenalá věžička, která se zdá být šikmá. Kaple je barokně žlutobílá a za ní je šedivé průčelí vlastního zámku postaveného začátkem 17. století ve stylu severoněmecké renesance. Na fasádě tzv. Černé věže (Schwarze Turm), postavené na počest povýšení Schwarzenbergů do knížecího stavu (1670) jsou dva kamenné erby rodu: dole původní, jenž sestával z modrých a bílých kruhů, a pak ten povýšený, který tu ale nebudu popisovat: o původu havrana a Turkově hlavě více zde: Ráb oko klovající aneb Sifon v Györu. 


Hradů a různých zámků je v této části Německa, to jest ve Středních Francích (Mittelfranken), jež jsou součástí státu bavorského, neméně než u nás. Tento schloss je však, jak lze z názvu tušit, hrad významný pro české dějiny a to ze dvou důvodů. Začnu tím druhým, který souvisí s Vilémem Prečanem, který samozřejmě souvisí s tím prvním.

Začnu tím druhým, který souvisí s Vilémem Prečanem.

V dubnu 1986 se tu po nádvoří a pak kolem hospodářských stavení, procházeli dva muži středních let: jeden z nich byl právě exilový historik Vilém Prečan, který tu byl poprvé, tím druhým byl český šlechtic v exilu Karel Schwarzenberg, který to tu dobře znal a několikrát do roka sem jezdil, neboť mu to tady víceméně patřilo.
Oba muži měli společný zájem: poměry ve vlasti. Rok 1986 sice již byl trochu nadějnější, ale československá situace se i tak stále jevila jako dosti zamrzlá a nehybná. Vilém Prečan, který žil v Německu od roku 1976, hledal celých deset let způsob, jak něco pro svobodnou kulturu doma dělat. A též dělal: psal články o situaci doma, obstarával spojení mezi exilem a domovem, informoval kolegy historiky o situaci historiků doma, budoval archiv a tak dále. Od jara 1983 pak vedl pravidelnou a hojnou korespondenci s Václavem Havlem, který se právě vrátil z vězení. Mimochodem, ty dopisy, kterých bylo do prosince 89 244, vyšly před dvěma lety ve velkém knižním svazku (přes osm set stran) a jsou mimořádně zajímavým svědectvím o tom, co byl a co si myslel a co dělal Václav Havel v druhé polovině 80. let. Možná, že k nikomu nebyl tak upřímný a otevřený, a to i ve věcech osobních, jako k tomu zcela serióznímu a na první pohled upjatému, ve skutečnosti však laskavému a vlídnému historikovi. (Kniha obsahuje zasvěcený doslov Jiřího Suka, z něhož tu trochu čerpán, snad se Jiří nebude zlobit.)

Budoval archiv a tak dále.

Dalo by se říct, že Prečan byl Havlovi pravou rukou v exilu, byl zprostředkovatelem jeho kontaktů, zájmů, zdrojem informací i knih a časopisů, které mu posílal kurýrní poštou. V tom mu byl skvěle ku pomoci diplomat (západo)německé ambasády v Praze, Wolfgang Scheuer (1921 – 2007), který měl jako mladík zkušenosti z odboje proti Hitlerovi, které teď dal do služeb opozici proti jiné totalitě. Léta v kufru svého auta pašoval či diplomatickou cestou převážel od Prečana tiskoviny a korespondenci, kterou v Praze od něj vyzvedávala Jiřina Šiklová. Od ní zase přejímal rukopisy a dopisy, které bylo nutné propašovat na Západ. Tohle dobrodružné a riskantní počínání (představte si tu drobnou paní Šiklovou, tehdy uklízečku, jak tajně přebírá ve výtahu jedné budovy v Revoluční ulici kontraband od německého špiona...) nebylo nikdy StB odhaleno, i když od roku 1984 Schauera sledovala a jednou mu třeba ukradla auto. 
Vedle toho však Vilém Prečan vedl v Německu ne úplně jednoduchý život historika v exilu. Jak napsal ve svých vzpomínkách V kradeném čase: „Nikoho, kdo sem přijede, nenechají umřít hlady a pomohou, jak jen mohou. Ale emigrace není živnost, a což teprve politický exil! Za to se neplatí. Neprozradím  žádné tajemství, když jestliže řeknu, že český politický a kulturní exil je chudý. Kromě pár nakladatelství a časopisů, které žijí občas z ruky do úst, nemá své instituce.“
Bydleli tehdy se svou paní Helenou, která mu byla a stále je velkou oporou, a třemi dětmi v severním Německu, nejprve v malém městě u Hannoveru, pak se do něj přestěhovali. Žil ze stipendií, v letech 1982 až 1986 z podpory v nezaměstnanosti. Samozřejmě během té doby stále pracoval, shromažďoval dokumenty, zprostředkovával styk mezi Chartou a exilem, připravoval kontraband pro Havla a spol. Vše pochopitelně na vlastní pěst a na své náklady. V roce 1985 pak dostal nabídku, aby se stal historikem města Hammeln, o čemž z existenčních důvodů vážně uvažoval. Tehdy mu to rozmluvil Václav Havel, který mu napsal, že se přece nezakope jako kronikář v nějakém „zaprděném německém městysu“ (to, když jsem četl, se mě trochu dotklo, viz Krysař na cestách aneb Hammeln bez myší.)

Se svou manželkou Helenou, která mu byla a stále je velkou oporou.

Odmítnul, ale možná i to bylo impulsem k pokusu nějak svou činnost i existenci konečně zakotvit. A zároveň najít formu, zdroje i přístřeší pro to, co už dávno dělal a co bylo jeho hlavní profesní ale i lidskou náplní. Totiž dokumentovat a historicky zpracovávat produkci nezávislé česko(slovenské) kultury, především literatury. Ještě v polovině 80. let totiž vůbec nebylo jisté, kdy česká kultura bude opět svobodná, kdy jedna její – ta nezávislá - část přestane být předmětem zákazů, perzekuce a vytěsňování a kdy se o ní bude moci doma, tedy v Československu, opět svobodně bádat a psát. Mohlo to vypadat, že to bude ještě dlouhé roky, třeba i desítky let trvat a že možná lidé jako Prečan se toho již nedožijí. Ale právě oni mají povinnost předat tuto kulturu v co nejcelistvějším a nejúplnějším stavu příštím generacím. Možná i proto, že v mládí se i oni s komunismem zapletli a nyní mají hluboký důvod svůj omyl odčinit. Zní to pateticky, ale bylo to tak. 

Ostatně tady, mezi Würzburgem a Norimbergem francká krajina poněkud Čechy připomíná.

Tak se tedy v jeho hlavě rodil plán založit instituci, která pak dostala jméno Dokumentační a informační středisko nezávislé kultury. Hrad Schwarzenberg se jevil jako výborná adresa. I Prečanovi by byli o trochu blíž k vlasti, ostatně tady, mezi Würzburgem a Norimberkem francká krajina poněkud Čechy připomíná, mírné kopce, samé pole, sem tam les, jen těm vesnicím tady nikdo tak neubližoval, takže jsou ve stavu, jak by si je asi člověk mohl představovat, že by mohly v Čechách v ideálním stavu také být. Vilém Prečan zkusmo navrhl Karlu Schwarzenbergovi, jestli by se o tom nedalo uvažovat. Český šlechtic v exilu byl hned pro.

Prvním Schwarzenbergem se stal až rytíř Erkinger von Seinsheim.

Takže ti dva muži se na té procházce bavili o tom, jak se to zařídí a jaké to bude. Ten o trochu mladší možná u toho potahoval z dýmky a používal možná ještě více archaičtější mluvu, než nyní, kdy se už přece po těch letech přizpůsobil. Ale tehdy si mohl myslet, že se taková čeština sluší a že to nebude nikomu v exilu vadit, což asi ani nevadilo. Takže ten muž ukazoval o trochu staršímu muži hrad a hospodářská stavení hradu, který se jmenoval stejně jako on, ba vlastně mu za své příjmení vděčil. Černá hora se to tu jmenovalo nejspíš od pradávna, první zmínka o místě je z poloviny století dvanáctého, hrad tu pak stál od od století třináctého. To  však ještě nepatřil dávným předkům našeho skoroprezidenta, nýbrž jakýmsi hrabatům z Castellu a dalším. Prvním Schwarzenbergem se stal až rytíř Erkinger von Seinsheim, který hrad získal na začátku 15. století, takže se začal psát ze (von) Seinsheimu a na (zu) Schwarzenbergu.

To první časem odpadlo a zůstalo ono von Schwarzenberg, tedy občansky Schwarzenberg čili Švarcík neboli kníže čili v našem případě Kari. Hrad pak byl párkrát obležen, jednou za selské války sedláky, pak za války třicetileté Švédy, kteří ho ostřelovali, ale nedobyli. Schwarzenbergové tam pak pobývali méně a méně, svůj hlavní interes přesunuli od konce 17. století k nám do Čech a do dědičných zemí habsburských a hrad romanticky pustl, byť byl stále oficiálním schwarzenberským sídlem. Když se k moci dostali nacisté, sebrali jim ho, stejně jako to pak udělali nacionalisté (nikoli jen komunisté) po válce u nás, kdy si na to v srpnu 1947 schválili Lex Schwarzenberg. Bylo tu nějaké nacistické župní školící středisko, zajížděl sem říšský antisemita a francký gauleiter Julius Streicher, který pak byl nedaleko odsud v Norimberku pověšen. Pak tu byli Američané, kteří se v tomto kraji usadili na desítky let – byl to kraj první na ráně a kdyby z Východu zaútočili, šlo by to přímo sem. Naštěstí k tomu nedošlo. Když hrad pak hrad Schwarzenbergům vrátili, místnosti hradu nabídli jakési školské nadace, která v něm zřídila církevní školu, jež tu je dodnes.

Všude bylo plno prachu z vápna a ve třídách kříže.

Byli jsem se tam podívat, provázel nás pan učitel angličtiny a dějepisu, jenže se zrovna malovalo, vlastně celý hrad je v rekonstrukci, takže jsme hlavně viděli stěny a stropy pokryté igelitem a dřevěné podlahy potažené krytinou. Všude bylo plno prachu z vápna a ve třídách kříže, neboť se to v Bavorsku, na rozdíl od jiných spolkových zemí, stále ještě smí. Mně to nevadí.    

Když hrad pak hrad Schwarzenbergům vrátili.

Na té procházce se ti dva dohodli, což bylo od začátku jasné; ostatně to už bylo Československé dokumentační středisko nezávislé literatury měsíc založeno – ustavující shromáždění se konalo 1. března 1986 v Hannoveru. Karlovi Schwarzenbergovi se ostatně nápad umístit archiv, alternativní „památník národního písemnictví“ na schwarzenbreském hradě zamlouval i z důvodů noblesse oblige, neboť to považoval za věc tradice: schwarzenberský archiv v Třeboni je největší sbírka svého druhu v Čechách. Nabídl proto Vilému Prečanovi místnosti v bývalém fojtství, tedy v sídle správce hradu. Není to přímo na zámku, nýbrž kousek od něj, ale jako by na zámku. Místnosti budily důvěru a byly dosti prostorné, aby mohly sloužit za příbytek i pro archív. Sem se Prečanovi v listopadu 1986 přestěhovali a s nimi dvě stě velkých stěhovacích kartonů, v nichž byla sbírka budovaná po mnoho let. Za pár let komunistický režim padl, ale to nemohl nikdo vědět. Vilém Prečan pendloval mezi Prahou a franckým hradem. V září 2000 pak kamion převezl větší část sbírky do Prahy, kde se stala základem Československého dokumentačního střediska o. p. s.

Pan Prečan zase umí asi lépe udělat salát.

Na manžele Prečanovy je nyní radost pohledět a stejná radost je s nimi chvíli být. Energická paní Helena, která pochází z Popradu a občas přejde z pěkné češtiny do ještě hezčí slovenštiny, měla být původně operní zpěvačkou, ale pak se po boku svého muže stala historičkou a archivářkou na vlastní pěst. S manželem se oslovují něžně Vili a Heluš a skákají si do řeči, opravují se a soutěží, kdo řekne jakou historku vtipněji a přesněji – měl jsem pocit, že vítězí paní Prečanová. Pan Prečan zase umí asi lépe udělat salát, protože když na to přišla chvíle, oblékl si zástěru a stáhl se do kuchyně a nějakou dobu se nevracel. Kuře paní Heleny s rýží a fazolkami bylo výborné a francké víno, které pan Prečan otevřel večer, bylo přímo vynikající. Dojemná byla pak chvíle, když paní Prečanová vyprávěla, jak po zatčení Milana Šimečky v roce 1981 byl její muž tak zoufalý a příčítal si to za vinu, že vážně uvažoval o tom, že by odjel do Československa a nabídl se, že by šel sedět místo něj. Paní Helena ho přesvědčila, že by tím ničemu nepomohl a komunisti by jen měli radost a že jeho místo je tam, kde bude nejvíce prospěšný. Pan Prečan se v tu chvíli podíval po své manželce s takovou láskou a vděčností, že jsem jim to v tu chvíli trochu záviděl. Každý by jim to záviděl. A přál.

Za pár let komunistický režim padl, ale to nemohl nikdo vědět.

Kompletní fotoblogy na interativní mapě jsou na

http://www.jiripenas.cz/fotoblog/

  • 1Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz