11. května 2011 20:51 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: U Wagnerovy čelisti
aneb Rozbřesk v Bayreuthu

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 2Diskuse
1. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy 1. | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Do Bayreuthu přijel osmapadesátiletý Richard Wagner poprvé na jaře roku 1871, když se z Mnichova ubíral do Berlína, kde se právě slavil triumf nad skomírající Francií. Pár let nato se sem nastěhoval.

Adolf Hitler přijel do Bayreuthu poprvé 30. srpna 1923 a pak se tam až do začátku války pravidelně vracel jako nejčestnější a nejdražší host rodiny Wagnerových potomků, u nichž vždy bydlel. Hitler měl na sobě bavorské kožené kalhoty a bílé pletené podkolenky. Ještě mu nebylo pětatřicet. Já jsem přijel do Bayreuthu poprvé letos koncem dubna, nikdo mě tam neznal. Oblečen jsem byl normálně a nenápadně. Byl jsem starší než tehdy Hitler a mladší než Wagner. Líbilo se mi tam, ale druhý den jsem jel zase do Čech.

2

Ubytoval jsem se v levném hotelu u nádraží a šel si prohlédnout město. Byl už večer, po dešti, stmívalo se. Ani jsem si nevšimnul, že jsem přešel řeku Mohan, který je tu potokem Roter Main. Došel jsem k mírnému návrší, kde stojí historické budovy majestátně rokokového stylu: Městský zámek (Altes Schloss) s rokokovým kostelem a slavné markraběcí divadlo, které nechala velmi rokokově postavit sestra Bedřicha II. Velikého, Wilhelmine von Preussem (1709 – 1758), s níž je spojeno nejslavnější období bayreuthské - před Wagnerem samozřejmě.

3

Malé náměstí, kde se křížily hlavní promenádní ulice – Wagnerova, Ludvíkova a Maximiliánova, bylo klidné a rokokově útulné, stejně jako se mi takový jevil i Bayreuth, v němž – měl jsem pocit – je cítit něco rokokově francouzského, což bude i reálně tím, že ho zčásti postavili v onom rokokovém století francouzští architekti, které si sem pozvala ona Vilemína z Pruska, jež jistě mluvila především francouzsky a která se narodila v hohenzollernské Postupimi, se kterou má Bayreuth také mnoho společného - především tedy to rokoko, k němuž patří krásný park, jenž se nachází kousek dál za Novým zámkem, který mi připomínal Sanssouci v oné Postupimi. Bayreuth se líbil ostatně i Voltairovi, kterého na výlet k sestře vzal právě Bedřich Veliký a který pak napsal, že "Bayreuth je rozkošné zátiší, kde člověk netrpí nevýhodami okázalého života." To jsem ocenil též.

4

K tomu bych ještě dodal, že Bayreuth je sice město ve Svobodném státě Bavorsku, ale patří k němu až od roku 1810, předtím to bylo sídlo samostatného knížectví bayreuthského, což byl jeden z těch stovek německých státečků, které nacionálové tak nesnášeli a Karel Marx si z nich dělal legraci, ale ony vydaly pozoruhodné květy své miniaturnosti, třeba slavná éra výmarských géniů (Goethe, Schiller etc.) by nějakém imperiálním státě jen tak nerozkvetla, což se Bayreuthu asi týká rovněž.

Na večeři jsem zašel do poněkud bizarně působící hospody, v níž se spojoval těžkopádný heimat styl - tedy kostkované ubrusy, těžké dřevěné skříně, různé bizarní naleštěné předměty, poněkud úchylácky působící číšník – s vysokou kulturou hudební: dřevem obložené stěny byly pokryty portréty slavných, ba nejslavnějších hudebníků a dirigentů, kteří v Bayreuthu měli tu čest pobýt a ujmout se dědičného díla Mistra bayreuthského. Jedl jsem hornofalckého ptáčka se zelím a velkým kulatým knedlíkem, připíjel k tomu kulbašské pivo z kamenitého poháru a hleděl do tváří Herberta von Karajana, Wilhelma Furtwänglera, Artura Toscaniniho, Karla Böhma, Daniela Barenboima... Jak rozličná sestava.

5

Jídlo, byť na pohled nijak vábné, bylo vynikající chuti. Mimochodem Wagner by z něj snědl asi jen ten knedlík a zelí, neboť byl z přesvědčení vegetarián. To měl Hitler asi také od něj. Pivu se Mistr však nebránil, naopak si ho dopřával ve značných dávkách, neboť pivařství považoval za pravý projev němectví. V tom ho abstinent Hitler tedy nenásledoval, byť pivnicím se aspoň zpočátku nevyhýbal. Chodil tam ale jen "pracovně". Wagner, který byl ,dalo by se říci, i vtipným člověkem, za zábavou.

6

Druhý den ráno jsem si ještě za ranní mlhy byl prohlédnout centrální místo wagneriánství – budovu Festspielhausu. Rozkládá se na severním okraji města, na mírném kopečku, k němuž vede jaksi uměřeně triumfální cesta, která končí před věru nijak krásnou budovou. Její jistá banálnost, ba ošklivost je však záměrná a odpovídá Wagnerovým představám, podle nichž má být budova, jež byla a je určena pouze a výlučně k provádění Mistrových oper, co nejjednodušší, ale zároveň co nejúčelnější. Ideální by podle něj byla velká, třeba i dřevěná ohrada, do které by se vešlo co nejvíce diváků, které by nerušil žádný dekor, žádné ozdoby, nýbrž cele by se soustředili na vnímání hudby a děje. Nakonec to dopadlo jaksi kompromisně.

7

Jak píše historik Jan P. Kučera ve své velmi čtivé knize Richard Wagner: Drama zrozené hudbou (Paseka 1995), jež mi byla zdrojem informací a poučení, Wagner pro uskutečnění svého starého snu, tedy vybudování velestánku, v němž by se provozovala jeho díla, hledal nějaké klidné místo, kam by se obecenstvo sjíždělo skutečně jen a jen za jeho hudbou - ve které samozřejmě nikdy nešlo "jen" o hudbu.

8

Příjemný a milý Bayreuth, na nějž ho navedla manželka Cosima, se mu hned zalíbil, ale poznal, že staré rokokové divadlo se pro jeho opery nehodí. Pojal ideu postavit tedy divadlo nové. Bayreutští radní byli poctěni a skutečně poskytli Wagnerovi, v té době již všeobecně velebenému géniovi německé hudby, bezplatně pozemek a také kámen, který byl položen do základů stavby k jeho devětapadesátým narozeninám 22. května 1872. Následující léta pak Wagner strávil mimo jiné sháněním peněz po celé Evropě: pro začátek poskytl 25 tisíc tolarů bavorský král Ludvík II., byť jejich vzájemný vztah v té době už rozhodně nebyl tak horoucí jako v časech dřívějších, spíše se ze strany nešťastného Ludvíka podobal lásce zhrzené. Stavba se pak na tehdejší poměry dosti vlekla, především kvůli nedostatku financí, což byl celoživotní Wagnerův problém, který si ovšem způsoboval sám svým mimořádně nákladným způsobem života. První představeni, Zlato Rýna, se tu odehrálo v srpnu 1876, ale pak divadlo šest let stálo bez využití. První "regulérní" Bayreuther Festspiele se uskutečnily v létě 1882, půl roku rok před Wagnerovou smrtí v Benátkách. Poprvé se tu hrála jeho poslední opera, Parsifal, kterou napsal speciálně pro Bayreuthské hudební slavnosti.

9

Wagnerova busta před divadlem je dílem sochaře Arno Brekera, ani jsem nečekal, že by mohla být od někoho jiného. Breker byl jedním z mála skutečných výtvarných umělců mezi nácky. Studoval v Paříži a znal se s avantgardisty, i s Picassem a Braquem, ale když se vrátil ve 30. letech do Německa, dělal sochy podle nacistického vkusu, jenž byl asi vlastní i jeho naturelu, byť sám členem NSDAP nebyl a vždy po válce trval na tom, že s nacisty neměl nic společného – jako Riefenstahlová. Ale ty zamračené, zachmnuřené, hrozivé árijské držky s orlími klofáky a čelistmi jako drtiče kamene mluví samy za sebe. Vždy ale to byly sochy perfektně technicky zvládnuté, dokonale formálně provedené, silně působivé. Po válce se na chvíli uklidil do závětří, ale už brzy po ní byl opět oblíbeným portrétistou snobů, smetánky a pracháčů. Zemřel v roce 1991 jako slavný umělec. Pod Wagnerovou bustou je cedulka, že město Bayreuth objednalo toto dílo v roce 1938, po válce bylo Američany odstraněno a v roce 1976 opět instalováno. A také tam stojí upozornění, že díla Arno Brekera jsou považovány za příkladné vyjádření ducha nacistického režimu.

park

V parku u festivalového divadla je také Brekerova busta Franze (Ference) Liszta, otce Cosimy Wagnerové, tedy Richardova tchána, kterého přežil o tři roky. Liszt umřel mimochodem také v Bayreuthu (1886) a je tu pohřben. Tedy, vlastně ne také, neboť Wagner umřel v Benátkách. Hrob má ovšem tady u své vily Wahnfried. Letos je dvousté výročí Lisztova narození. Nedávno jsem četl, že Liszt byl po otci Slovák. Jen jestli to Liszt věděl.

ferenc

No, je asi na místě připomenout dva slavné výroky o Wagnerovi: První je notoricky známá výhrada Woodyho Allena (zazní myslím v Haně a jejích sestrách), že když poslouchá Wagnera, zmocňuje se ho chuť napadnout Polsko, což je nejspíš parafráze údajného Goebbelsova výroku (jeho autorem byl ve skutečnosti nacistický literát Hanns Johst ) o tom, že když padne slovo kultura, odjišťuje revolver – nebo po něm aspoň sahá. A pak ten druhý, jehož autorem je velký Wagnerův obdivovatel a znalec, sám postava v něčem wagnerovská, spisovatel Thomas Mann. Ten napíše ve své úvaze z roku 1950: "Proč právě toto dílo by mělo uchvátit celé lidstvo a spasit svět, to vědí jen bozi. To Wagnerovo neustálé chvastounství, ta věčná sebechvála, ten ustavičný monolog, ta potřeba se ke všemu vyjádřit v té nevýslovné neskromnosti, která je předobrazem Hitlera. Zajisté, je hodně Hitlera ve Wagnerovi... Gewiss, es ist viel Hitler in Wagner."

V druhé knize o Wagnerovi, jež se právě jmenuje ...je hodně Hitlera ve Wagnerovi (2001) věnuje Jan P. Kučera vztahu Hitlera k svému nejoblíbenějšímu, ba přímo vášnivě a nábožensky milovanému skladateli celých sto stran. Koho, to zajímá (je to mimořádně zajímavé), tomu doporučuji. Já tu ocituju jen toto: "Kdybychom úporně hledali nějakou Wagnerovu celoživotní ideu, pak je to idea o vykupitelské, spasitelné moci lásky (...). V tom ovšem jen obtížně můžeme hledat, neřku-li nalézt Wagnera jako Hitlerova předchůdce a Hitlera jako uskutečňovatele tohoto odkazu.

Mlha už byla dávno pryč a den byl krásně jasný. Prošel jsem ještě jednou to město, kde žili také Jean Paul a E.T.A. Hoffmann, dva velmi milí spisovatelé německého romantismu. Nepůsobilo to, že by se občané tohoto města chystali na Soumrak bohů nebo na Nájezd valkýr. Spíše poklidný a příjemně spořádaný duch německého blahobytu, který prosycují pachy či vůně tureckých prodavačů kebabu. Na obchodní třídě pojmenované Richarda Wagnera jsem si koupil ponožky a spodky, což byl nakonec můj hlavní suvenýr z Wagnerova města.

wahnfried

Došel jsem po chvíli k vile Wahnfried, která stojí na kraji dvorské zahrady. Zde tedy prožil poslední léta, ale možná ještě důležitější je, že zde žilo jeho potomstvo, střežitelé odkazu a udržovači posvátného ohně, nejprve jeho žena Cosima, pak syn Siegfried a především jeho žena Winifred, Angličanka, která propadla Hitlerovu kouzlu, snad po něm i toužila. Ještě na konci svého života (zemřela v roce 1980) řekla v dokumentárním filmu, že kdyby se ve dveřích jejího bytu znovu objevil pan Hitler, byl by to pro ni nejšťastnější okamžik. Baba jedna.

wahnfried

Tak jsem došel k vile, kterou Wagner nazval Wahnfried, což snad by se dalo přeložit jako Mír bloudění nebo Nalezení klidu, a ke své velké úlevě, ba snad i radosti jsem zjistil, že Wagnerovo muzeum, které jsem považoval za povinnost navštívit, je v rekonstrukci! Srdce mé radostně poskočilo. Postál jsem u géniova hrobu a šel jsem si dát ten kebab.

  • 2Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!

Najdete na Lidovky.cz