Literatura nejsou sportovní závody a tak nelze tvrdit, že Eco byl nejlepší spisovatel své doby. V něčem byl dokonce i špatný: v některých pozdních románech popustil uzdu své výřečnosti tak, že se čtenář ztrácel a lamentoval, že asi jediná věc, kterou Eco neovládal, bylo umění škrtat a mírnit se. Mírnit se a být zdrženlivý, by ale nebyl projev v jeho stylu. Eco byl buldozer, který hrnul před sebou obrovskou sumu vědomostí, na jejichž vrcholu pak triumfálně vztyčil vlajku své rabelaisovské podstaty.
Chtěl předvést, jak moc manipuluje s lidmi, říká o Ecově posledním románu překladatelka |
Možná nebyl nejlepší ani v uměleckém slova smyslu: typické je, že se na něj nedostala literární Nobelova cena – na její kritéria byl asi málo „pokrokový“, málo menšinový, málo politicky korektní...
Ale určitě to byl spisovatel nejvelkolepější, nejvzdělanější, nejrobustnější. Ve vědomostech, ve vtipu a v rozkoši splétat své nekonečné znalosti s vyprávěním, na něj nikdo neměl. Ideálně se v něm spojila bájivost Alexandera Dumase, kterého obdivoval, s erudicí argentinského J. L. Borgese, jehož zálibu v encyklopedičnosti a labyrintech sdílel, s chutí se při čtení bavit a napínat se – jako u bondovek Iana Fleminga. Byl znalcem Jamese Joyce, ale přitom měl asi raději lidové romanopisce a vůbec nejvíc obdivoval nejklasičtější italský realistický román vůbec, Alessandra Manzoniho Snoubence z poloviny 19. století. Eco byl spíš hedonista a epikurejec, než snob a intelektuální olympan. Věděl, že literatura se musí především číst, pak může být velká a umělecká.
Zemřel světoznámý Umberto Eco. Autor Jména růže bojoval s rakovinou |
Desítky let dominoval evropskému intelektuálnímu životu. Brilantní vědec a bestselerový romanopisec, hýřivě výmluvný tenor intelektuálních témat a debat, liberální sloupkař a komentátor. Jako spisovatel svými knihami definoval postmodernu a obnovil žánr historického a spikleneckého románu. Jako intelektuál se snažil připomínat evropské hodnoty jako racionální pohled, skepsi k ideologiím, nedůvěru k módám a kampaním. Patřil k nejlepším italským značkám, jejichž hodnota neklesá a lze se na ně spolehnout.
Vzpomínáte na scénu ze Jména růže, v níž Vilém z Baskervillu objeví tajnou část s manuskripty, které pokládá za ztracené? Bere ty zaprášené folianty do ruky a najednou vydechne: ach, tahle je od Umberta z Boloně... Uchopí knihu a už se nemůže dočkat, že se pustí do čtení... Ta radost a touha přežijí smrtelné tělo o celá staletí.