28. března 2012 23:00 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Utopie v sudetské
divočině aneb Moje Rotava

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 5Diskuse
Dětství a pubertu jsem prožil mezi těmito bloky a v jejich blízkém okolí | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Dětství a pubertu jsem prožil mezi těmito bloky a v jejich blízkém okolí | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
V tomto útvaru jsem na sebe vykecal již leccos. Zbývá ještě přiznat, že dětství a pubertu jsem prožil mezi těmito bloky a v jejich blízkém okolí, na sídlišti a v přilehlých lesích obce, jejíž jméno zní divně a jaksi motorově, ale pro mě to bude vždy dojemně blízká a důvěrná Rotava.

Ro-ta-va. Mimochodem, to jméno pochází z německého Rothau a to nejspíš od z železitého, tedy červeně zbarveného potoka, kolem něhož vznikly už v šestnáctém století první hamry. Ale já byl jako školák u toho, když se ve snaze jaksi počeštit, či spíše odgermanizovat, ono jméno vymyslela důvtipná legenda, že to slovo vlastně souvisí s rotorem, tedy pohyblivou částí motoru, což má zase souvislost s průmyslovou tradicí, kterou v těch letech držel poměrně velký závod Škoda Rotava, kde se vyráběly ale nikoli motory ani rotory, ale gumárenské lisy, které zásobovaly celou RVHP.

No a ten rotor se dostal do znaku, který někdy na začátku 70. let vymyslel učitel kreslení Otakar Glos, z nějž se možná heraldici chytali za hlavu, ale Rotava se tehdy pyšnila tím, že má moderní znak a ne nějaké středověké zbrojnoše. Soudruh učitel Glos, o němž jsem jsem se ovšem nedávno dozvěděl, že pocházel ze staré protestantské rodiny a docházel polotajně na bohuslužby do sboru, nám to jednou vyložil při hodině, takže vím, že dvě vlnovky pod tím rotorem znamenají onen rudonosný potok a červená barva v poli má souviset s dělnictvem a pokrokem, ale možná taky tajně s tím německým „rot“.


Dvě vlnovky pod tím rotorem znamenají onen rudonosný potok a Červená barva v poli má souviset s dělnictvem a pokrokem. (Foto z dubna 2011)

Na místě oněch dávných hamrů, později nosticovských hutí, kde prý jako první na světě používali, a to už od roku 1670, progresivní technologii pocínování plechu, byla fabrika, která zaměstnávala široké okolí. Ve třicátých letech dopadla na rotavský – stejně jako na vůbec celý sudetský průmysl - drtivě hospodářská krize a zchudlé, téměř výhradně (v roce 1930 na 3 896 Němců připadalo 30 Čechů) německé obyvatelstvo, do té doby spíše orientované sociálnědemokraticky, se nacionálně radikalizovalo, hromadně se dávalo k Henleinovi, což nakonec vedlo až k těm hořkým koncům.

Po válce trvalo dlouho, než se počet obyvatel aspoň zčásti přiblížil předválečnému stavu. Zde, na západním konci Krušných hor, to byly snad nejzapadlejší a nejvzdálenější Sudety ze všech: snad i proto tady v rotavském regionu a pak dál na Kraslicku zůstávalo stále relativně dost, procentuálně snad nejvíc z celé republiky, německých starousedlíků, kteří nebyli vyhnáni díky tomu, že bez nich by fabrika dojela úplně, zčásti snad to skutečně byli i antifašisté – já jsem k jednomu, Františkovi (Franzi) Machovi chodil na němčinu - a na jiné se možná zapomnělo.

Ještě v prvním stupni čili na národce se mnou chodily pečlivě ulízané děti se jmény jako Rudi Schuh, Edita Lihl, Ludwig Ehrensberger a další, jejichž rodiny bydlely v domcích na stráních, z nichž každý den scházely dolů do školy a po vyučování odpoledne zase lezly do kopců. To byli dětí lidí „s kopců“. Slovo „skopčáci“ má proto pro mě od dětství jiný zvuk než pro vnitrozemského Čecha. Znělo mi reálněji a bez pejorativní pachuti. Myslím, že až na výjimky se všichni odstěhovali během sedmdesátých let do západního Německa. Občas někdo poslal nějakému spolužákovi krásný plastický pohled, třeba i barevné fixy a žvýkačky. Z toho byli všichni paf.

Jejich rodiny bydlely v domcích na stráních, z nichž každý den scházely dolů do školy a po vyučování odpoledne zase lezly do kopců.

Ale myslím, že o tom, kdo zde dřív žil, proč jsou nápisy na hřbitovních náhrobcích, které ještě nebyly všechny povaleny, německé, a co to je za lidi, ti starci, kteří se dorozumívají nějakou hatmatilkou a zmlknou, když se k nim člověk přiblíží, o tom se nemluvilo a to tématem nebylo. Slovo Sudety zůstávalo tabu a to téma též. Ostatně ještě teď, když si otevřete internetové stránky města Rotavy, vlastně jako by německá minulost místa nestála za zmínku, vyhnání se až na pár povinných zmínek nepřipomíná, vše si to musí člověk domyslet sám.

Německý element byl v tomto kraji přítomný především televizním signálem, díky němuž trčely na balkónech a oknech amatérsky vyrobené antény, jimiž se obyvatelstvo snažilo pojmout německé programy ARD, ZDF, někomu se dařilo chytit i bavorský program regionální. Lid ladil západní vysílání, většinou bez znalosti jazyka zíral na exotické reklamy na nedosažitelné výrobky, muži pak ve večerních hodinách doufali, že se z veřejnoprávních kanálů objeví ňadro, jichž, domnívám se, nebylo více, než kolik jich v tu dobu poskytovala televize naše. To bylo okno do světa, zajímavě kontrastující s jinak téměř totální izolací tohoto kusu republiky, kde lišky dávaly a dosud myslím dávají Gute Nacht.

Slovo Sudety zůstávalo tabu a to téma též. (Pamětní deska na kostele sv. Petra a Pavla).

Ona Rotava, tedy Rotava sídlištní, byla v době mého dětství nová, vzorová, socialistická a utopická. Moji rodiče se tam přistěhovali v roce 1969 do nově postavených paneláků, mně byly tři roky. Sídliště se vystavělo na mýtině po vykáceném lese, s nímž z části splývalo.

Sloužilo jako lidská noclehárna pro rozrůstající se fabriku, která byla pod kopcem. Brzy ráno nabrala kolona autobusů rozespalé pracující ze sídliště a odpoledne je zase vyplivla, čímž se sídliště opět zalidnilo. V hodinách mezi tím bylo téměř liduprázdné, neboť všichni byli dole ve Škodovce. Nahoře na sídlišti zůstávalo jen pár penzistů a pak matky s dětmi, kterých bylo v těch dobách jako máku.

To se vlastně na Rotavě nezměnilo. Oblíbenou zábavou důchodců i matek bylo zírání z oken. Přinesli si polštáře, položili na ně své lokty a zírali. Já šel jako školák kolem a zíral jsem na ně. Pak ve tři hodiny zahoukaly ze spodní Rotavy sirény a za dvacet minut bylo sídliště plné lidí. Ženy se okamžitě postavily do fronty na košík před samoobsluhu, nakoupily nějaké ty blafy, mléko v igelitových pytlících, mražený špenát a kabanos, někdy dostaly v zelenině pomeranče a banány, to se stála fronta ještě jednou, větší, a šly pak s nákupem pro malé děcka do školek.

Muži se rozešli za svými věcmi, jistě si jich mnoho šlo rovnou sednout do hospody Slovanský dům. Večer sídliště opět zpustlo, za okny zářily modré televizory, když běžel Dietl, byly prázdné i hospody. Byl to krásný a spořádaný život v orwellovském světě s lidskou tváří.

Ona Rotava, tedy Rotava sídlištní, byla v době mého dětství nová, vzorová, socialistická a utopická.

Sídliště se skládalo z osmnácti panelových krabic poskládaných podél osy, která se jmenovala V. I. Lenina. My jsme bydleli V. I. Lenina 17/5. To mi přišlo úplně pochopitelné a přirozené. Když jsem si dopisoval se sovětskými pionýry, psal jsem tu svoji zpětnou adresu s uspokojením. Mému infantilnímu bolševismu byl dán volný průchod, což své nebohé mámě nevyčítám, ona jistě doufala, že můj radikalismus během zrání pomine a já se jaksi znormalizuju.

Rotava mě však ještě zažila jako dosti přesvědčeného malého bolševika. Vsával jsem vstřícně totalitní atmosféru toho sídliště, kde se rituálně a za značné účasti slavily bolševické svátky, kde se hromadně chodilo do prvomájového průvodu, kde na oslavu bolševického převratu v Rusku otcové a matky sháněli pro děti lampióny, devátého května se pak konaly ohňostroje, prvního června na den dětí hasiči půjčovali dětem stříkačky a v měsíci československo-sovětského přátelství sem přijížděli ruští oficíři z okupačních jednotek, kteří se pak ve Slovanském domě ožírali s místními chlapy a my pionýři jim k tomu recitovali pečlivě nacvičené pásmo bolševické poezie.

Rotava mě však ještě zažila jako dosti přesvědčeného malého bolševika. Škola v Rotavě.

Tento na oko spořádaný sídlištní svět znormalizované společnosti těsně hraničil se světem naopak fantaskním a divokým. Hned za okny a balkony banálních panelových krychlí začínal hluboký les končící až někde na německých hranicích. To byl první kruh divočiny. Stačilo do něj vejít, chvíli nedávat pozor, a člověk byl ztracený – a omámený.

Zapojte se do diskuze! Nově přes SMS

Z tohoto hvozdu se vynořovalo každý den brzy ráno početné stádo krav, které honáci hnali z nedalekého státního statku Smolná na pastvu. Léta jsem se budil za rozbřesku bučením krav, které dlouhé minuty promenádovaly pod okny paneláků, prošly pak třídou V. I. Lenina a pokračovaly na své pastviny. Večer se výjev opět opakoval. Občas se nějaká kráva zapomněla uprostřed sídliště a zůstala stát, aniž by si uvědomovala nepatřičnost svého chování. Lidé ji obcházeli s úctou jak někde na břehu Gangy. Kravince a všudypřítomná kravská vůně poskytovaly sídlišti nádech jaksi hinduisticko-westernový, v každém případě surrealný.

My jsme bydleli V. I. Lenina 17 lomeno 5.

Dalším zdrojem exotiky byli Romové, cikáni. Ovšem ti tehdy, až na pár zcela spořádaných rodin, nebydleli na sídlišti, nýbrž jim byla dána k užívání od vyhnání neobydlená osada Smolná-Pechbach. Matně si vzpomínám na jejich příjezd na začátku sedmdesátých let. Přijela, či lépe řečeno, na valnících byla dovezena, celá romská osada, pravděpodobně z východního Slovenska. Vysazena do stále ještě asi zachovalých domů po Němcích, byla ponechána svému osudu. Za několik let zbyly z těch solidních domů jen holé zdi.

Vesnice Smolná, rozkládající se za dva kilometry za sídlištěm, byla pro mě místem mysteriózní, temné a nebezpečné divočiny, obývané indiánským kmenem divokých snědých tváří. Plížíval jsem se k hranici osady na dobrodružné výpravy a z dostatečné vzdálenosti sledoval lid, který se oddával radostné zahálce. Mezi zbytky domů plály ohně, početné děti brouzdaly bosé v nikdy nevysychajícím bahýnku a dospělý lid se vyhříval na sudetském sluníčku. Pak jednoho dne opět přijely vozy, naložily osadu a odvezly ji zase o kus dál. Volných domů v různých polozaniklých obcích bylo v té době ještě plno.

Volných domů v různých polozaniklých obcích bylo v té době ještě plno.

Před pár lety odjel do Rotavy kvůli reportáži Jáchym Topol, který, když se vrátil, pravil, Jiří, to jsem nevěděl, že jsi Rom, ty jsi bílý cikán. A já se k tomu hrdě hlásil a říkal mu, neser se do nás, gadžo! Já vím, že i dnes se o Rotavě píše v souvislosti s Romy: prý se i ujalo jméno Romava.

Od té doby, co ze Škodovky zbyla jen asi desetina bývalé fabriky, a co v blízkých Kraslicích zkrachoval jeden závod za druhým, není problém pořídit si na sídlišti levné bydlení. V posledních letech se na Rotavu proto nastěhovalo mnoho romských rodin, což samozřejmě vyvolalo a asi stále vyvolává jisté... napětí. Loni snad Rotavou prošel pochod rasistů z Dělnické strany, ovšem myslím, že bez většího ohlasu u místních.

Není problém pořídit si na sídlišti levné bydlení.

Já už dávno nemám co Rotavě do jejich záležitostí jakkoli mluvit. A moje pozorování nejsou jiná než krátce návštěvnická. Přijedu na Rotavu jednou za rok, projdu se po starých místech, skoro už nikoho nepoznávám, snad jen rozeznávám rysy rodičů ve tvářích jejich dětí. Ale tvrdím, že Rotava má daleko do ghetta, do vyloučené komunity, že o nějakém Chanově se tady nedá mluvit. Zřejmá je naopak snaha udržet tady snesitelné žití pro všechny: samozřejmě, že Romové budou více postávat před domy, budou v hloučcích probírat své věci, občas to bude větší hlouček. No a co?

A na druhé straně vím, liberálům, zvláště pražským, takovým, jakým jsem i já, se moc nelíbila místní vyhláška, která zakázala posedávání na patnících a piknikování před domy, ale já tady, byť liberál, činím výjimku. Já rotavskou radnici chápu a myslím, že to udělala dobře i pro své Romy. To sídliště vždycky usilovalo o spořádanost, do níž ale zároveň pronikaly neuspořádané jevy, jež tuto úzkoprsost narušovaly. To vytvářelo zvláštní charakter oné Rotavy, utopického sídliště ztraceného v lesích. Socialistické utopie, vydané vlastnímu osudu.

Ještě se ale Rotavou budu zabývat. Myslím, že to oceníte.

Romové budou více postávat před domy, budou v hloučcích probírat své věci,

  • 5Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz