29. prosince 2009 10:52 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Vánoční cesta Durynskem
aneb Vem ten pohrabáč

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 4Diskuse
Letenský betlém.  | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Letenský betlém. | foto: Jiří Peňás.
Na Štědrý den jsem tlačil svoje kolo letenským svahem a tu v jednom z oblouků, které tam zůstaly po triumfální cestě ke Stalinovi, jsem uviděl tyto muže, kteří tu vytvořili cosi jako živý letenský betlém.

Ptal jsem se těch pastýřů, na koho čekají, zda na Spasitele, a oni odpověděli, že jim jde jen o to, aby přečkali noc a pak zase další a aby hlavně moc nemrzlo, že to pak neví, jestli se ráno probudí. Ptal jsem se jich dále, čím bych jim mohl přispět a oni kupodivu nechtěli lahev vína, jak jsem jim i navrhoval, ba ani rumu, jak bych si představoval, ale řekli, že by rádi teplou rybí polívku. Večer jsem jim ji přinesl ve sklenici od okurek, dal k tomu nějaké ovoce a půlku vánočky. Už spali, zabalení do nějakých hadrů a celt, ale když mě slyšeli, pohnuli se a vděčně vše vzali. Já to tady píšu proboha ne proto, abych tím snad ukazoval svoji ušlechtilost. Ale proto, že vždy trochu myslím na to, jak snadno se člověk, třeba já, může dostat ne snad přímo pod ten oblouk, ale do stavu aspoň trochu podobného, jak se mu může život zvrtnout, jak se pod ním může lehce probořit ta docela tenká existenční podlaha, po které si vykračuje - najednou prásk, a nemá nic, vše se zhroutí a už to jede... A myslím na ten Hrabalův básnický obraz, kde přirovnává lidstvo a člověka k zápalce v záchodovém žlábku a jak se tam zmítá a proud chcanek ho odnáší do kanálu. A tak snad ti pastýři přečkali tu noc a pak ještě další a snad se i dočkají trochy tepla, ale to bude ještě za dlouho a já trnu, jak je vše v životě vratké, vždyť tihle ztracenci snad měli také nějaké dětství a nějaké představy o životě a také šťastné dny a také je měl snad někdo někdy rád. Jako nás všechny.

Ale dost. Tenhle díl fotoblogu bude pokud možno krátkým vylíčením mé jednodenní cesty do Durynska a zase zpět. Podnikám takovou výpravu už několik let každé Vánoce, neboť odtamtud, kam na ně jezdím, to je velmi snadné a příjemné.

Kraslice - hotel U rakouského císaře - neboli Pražák.

Město Kraslice, kde bydlí moje máma, leží v jihozápadní části Krušných hor, vlastně až na konci toho dlouhého hřbetu. Je to město, ke kterému cítím cosi jako hassliebe: nenarodil jsem se tam, vlastně ani nevyrostl, to bylo o kousek dál, v ještě větší díře jménem Rotava, avšak celé dětsví jsem jezdil na prázdniny do rodného Prostějova, ke kterému jsem cítil skutečné pouto, tam jsem měl příbuzné, babičku a dědu, tety... Jenže ti všichni už jsou v Pánu, a mně zůstaly ty Kraslice. A já to tam mám moc rád – a zároveň to tam... nenávidím. Je to město, které postihuje chronická nemoc našeho "pohraničí", těch našich slavně dobytých Sudet: vykořenění, zmarnění, malátnost a bezvýchodnost, působí to tam, jako když tam nikomu na ničem nezáleží, jako když to tam pro ty lidi není "doma", ale to, že tam jsou, je jen vegetační nezbytnost. Navíc je to hrozné napsat, ale myslím, že posledních dvacet let městům jako právě Kraslicím přineslo spíš další úpadek: zbankrotovaly nejen fabriky, ale konkrétně v Kraslicích krachla nemocnice, zavřelo se kino, koupaliště, několik tradičních hospod, mnoho historických domů zchátralo, z chlouby města, krásného hotelu Praha s kavárnou, který sloužil od roku 1889 pod jménem Zum Kaiser von Österreich, protože se čekalo, že se tam zastaví císař, který ale při projížďce Kraslicemi spal a nikdo ho nechtěl budit, je ruina na spadnutí a tak dál. Já tam přijedu, jdu se projít – a padne na mě hluboká deprese.

Cesta Fojtskem.

Jedna věc je tam přece jen podařila. Nepřestal tam jezdit vlak ze Sokolova, dokonce se rozšířily spoje – a co hlavní kraslická trať se stala součástí privátní železniční sítě Vogtlandbahn GmbH čili Fojtské dráhy s.r.o., která je rozprostřena na území čtyř regionů, Chebska (a Kraslicka), jihovýchodu Saska, kusu Bavorska čili Horní Falce a jihovýchodu Durynska. Jádro té německé části území se starým historickým názvem jmenuje Vogtland čili Fojtsko, historické centrum má v saském Plavně čili Plauen a je to kraj, který proslul výrobou hudebních nástrojů, což ho – mimo jiné spojuje s Kraslicemi, kde však to šlo do kelu. Z dob industriálního rozvoje druhé půlky 19. století tu zůstala velmi hustá železniční síť, která na německé straně má rys příměstské dopravy, spoje tu navazují jeden na druhý, jsou mezi nimi tak hodinové intervaly a vlaky jsou velmi příjemné a samozřejmě čisté. A v Čechách si koupíte za stokorunu lístek a můžete celých čtyřiadvacet hodin jezdit vlakem sem a tam, vystoupíte někde, jdete se projít a zase nasednete a tak až do omrzení. Mně to zatím neomrzelo.

A tak jsme na Boží hod vánoční s Kryštofem vyrazili, aniž bych měl jasnou představu, kam vlastně chci dojet. Ale protože saskou stranu směrem na Zwickau čili Cvikov již docela znám, stáčel jsem směr více k západu směrem do Durynska, jehož jižní hranice začínají asi třicet kilometrů severně od hranic, na nichž Kraslice téměř leží. A tak jsme přes Klingenthal dojeli do Zwotentalu, kde není nic než nádraží a prameny Svatavy (Zwota) a tam přestoupili na vlak do Adorfu, kde nám vzápětí jel další do Plavna, jenže na stanici Weischlitz jsem si všimnul, že tu lze přestoupit na vlak, kterým lze dojet až do Gery, tak jsme na poslední chvíli na něj vyběhli, takže si Kryštof myslel, že snad před někým utíkáme a že jsem se zbláznil. A jeli jsme pak údolím řeky Weisse Elster, která má počeštěné jméno Bílý Halštrov a vytéká z naší strany, kousek od Aše, kde je malé pohoří Halštrov, což ví málokdo, z mých známých snad jen Zbyněk Petráček, který takové věci ví skoro vždy. A to údolí se mi jevilo jako malebné, navíc se udělalo krásné počasí a jednu chvíli jsme podjížděli obrovský viadukt, který, jak jsem si pak přečetl je druhý největší cihlový viadukt na světě a ten druhý je pár kilometrů odsud.

Viadukt v Elstertalu.

Dojeli jsme do Gery a já se marně snažil si vybavit, zda jsem tu někdy byl, což by muselo býti dávno v dětství, kdy se jezdilo do NDR podnikovým autobusem na vánoční a jiné nákupy (měli tu mandle, záclony a kozačky, kterým ženy říkaly Ziegeschuhe – kozí boty, čemuž prodavačky vůbec nerozuměly) a párkrát mě máma vzala sebou. Ale nic se mi nevybavovalo. Došli jsme na hlavní náměstí (Markt) v historickém středu, bylo celé zastavěné dřevěnými boudami, neboť tu byl vánoční trh, ale v sobotu na Boží hod bylo vše zavřené a město jako vylidněné. A tak jsme hleděli na věž radnice a ta je renesanční, ze 70. let 16. století, kdy byla Gera sice malým, ale důležitým sídelním městem knížecího státečku rodu Reuss (psáno s ostrým es), který tu vládl až do roku 1918, kdy poslední kníže, Heinrich XXVII. abdikoval.

Radnice v Geře.

Krásný portál je na té radnici, s divými muži a zbrojnoši-štítonoši, kteří drží knížecí erby rodu Reuss a hessenského rodu Solms, kteří byli za renasance s těmi Reussy spřízněni. A prý tam jsou také podobizny starostů, což jsou tedy asi ti vousáči. Podobný portál jsme viděl ve Výmaru, který není tak daleko odtud, třeba je to od stejné firmy.

Renesanční portál.

A k mé radosti – menší již mého syna – byla věž otevřena, takže jsme tam vylezli a mráz byl takový, že nám vháněl slzy do očí. Pohled na Geru zvýšky byl docela pěkný, je to úhledné město, teče jím ten Bílý Halštrov a je sevřeno v mírném údolí, do kterého se vejde přesně sto tisíc obyvatel, takže je Gera nejmenším velkoměstem v Německu, po Erfurtu a Jeně třetím městem v Durynsku. Zvláštností je, že Durynskem teče též řeka Gera, ale nikoli Gerou, což je myslím výjimečné. Ještě bych řekl, že se tu v roce 1891 narodil malíř a grafik Otto Dix, jeden z těch mnoha, které nacisti prohlásili za "zvrhlé", čímž je vyznamenali. Jeho rodný dům, kde je muzeum, stojí však trochu bokem, my tam již nešli, třeba příště.

Gera z věže.

Trochu blíž, vlastně jen o ulici je v barokním měšťanském domě Museum für Angewandte Kunst, kde mají hezkou sbírku keramiky, skla a designu především stylu art deco a pak ty archetypální kusy Bauhausu, neboť toto je jeho kraj. A tak jsem tam opět viděl onu slavnou Wagenfeldovu stolní svítilnu z roku 1924, o které jsem už několikrát psal, neboť jsem jí zasažen od chvíle, co jsem ji viděl na jaře poprvé v museu Bauhausu ve Výmaru, kde prodávají také její repliky za nějakých 300 Euro. Onen Wilhelm Wagenfeld (1900 – 1990) myslím s Gerou nic společného nemá, narodil se v Brémách, lampu "vynalezl" ve Výmaru, po válce, kdy sloužil na východní frontě žil ve Stuttgartu, kde taky umřel. Ale několik místností je tu věnováno jeho designu, jsou tu jeho příbory, varné konvece, kuchyňské předměty a jiné krámy, vše elementárně jednoduché, čisté, zbavené zbytečností, einfach Bauhaus.

Lampa Bauhaus.

Na Trhu naproti radnici je ještě je v Geře pěkný renesanční dům s arkýřem, kde je vypodobněno deset apoštolů, tady je sna patrný Jakub a Petr, a mezi nimi jsou políčka s ročním obdobím. Zajímavá jsou také ta srdíčka. Dům totiž sloužil jako městská apothéka čili apatyka.

Arkýř apatyky.

Pak je tam markantní tento evangelický kostel, který se jmenuje jako Karáskův kostel na Starém městě Salvatorkirche. Jeho bílá, střídmě barokní fasáda svítila do dáli na mrazivě modrém nebi.

Salvatorkirche.

Je nutné ještě popsat návrat, jenž byl mírně komplikovaný. Vlak, kterým jsme se vraceli, jel pouze do města Greiz. O něm jsem před tím neslyšel, o to větší bylo mé překvapení, jak se mi jevilo i v podvečerní tmě půvabné. Ale tak to bývá. Na pozadí nábřeží Bílého Halštrova se zvedaly hradčany Horního zámku (Oberes Schloss), kde bylo sídlo pánů Fojtů z Vajdy – Vögte von Weida, potom druhé linie oněch Reussů, o nichž jsem už psal. Město bylo decentě přisvíceno, tiché, mírně poprášeno sněhem. Našli jsme hospodu, kde nikdo nebyl, kromě tlusté paní kelnerky, u které jsme si objednali čaj. Měla zatopeno v kamnech a o zeď se opírala souprava masitých pohrabáčů. Mrkl jsem na syna a řekl, vem ten pohrabáč, bacíme ji a zdrhnem: nikdo nás tady neviděl, nasedneme na vlak a než bábu najdou, budeme za kopečky. Takhle se občas se synem bavíme. S paní kelnerkou jsme se slušně a úctivě rozloučilia a popřáli jí mnoho zdraví v Novém roce.

Greiz.

To však ještě nebyl konec naší cesty. Vlak, v pořadí šestý, nás zavezl do Wieschlitzu, kde jsme přesedli na sedmý, který jel do Adorfu. Tam stál autobus, do kterého jsme nasedli jen my dva, a přesto nás bez řečí zavezl do Zwotentalu, kde nic není, jen se tam kříží vlaky. Tam byl strašný mráz, neboť je to horách. Vlak jel za tři čtvrtě hodiny. Naštěstí jel opačným směrem jiný, do Falkensteinu, kde se křížil s tím, kterým jsme měli jet my. Nastoupili jsme tedy do něj a jeli zpátky do Německa, ale bylo v něm teplo. Kryštof posílel sms, že ještě nikdy nejel v jednom dni devíti vlaky a že jsem fanatik a blázen. Ve skutečnosti jel desíti. Tím posledním jsme přijeli do Kraslic.

Kraslický betlém.

Ráno jsem šel do kraslického kostela Božího těla, který je krásný a novorománský a připomíná bohaté časy mého zchudlého a upadlého města. Zbyl tam ale tenhle pěkný vyřezávaný betlém, který kupodivu nikdo neodsunul či nevyhnal. Gloria in excelsis Deo – Ehre sei Gott in den Höhen - Sláva na výsostech Bohu.

  • 4Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Najdete na Lidovky.cz