PEŇÁS: Všechnu moc trpaslíkům! aneb Návraty vratislavské

Spočívalo to v tom, že jsem někde byl nebo někam jel nebo aspoň šel, vzal si sebou fotoaparát, vyfotografoval to, pak několik fotografií vybral a k nim cosi připsal. Sepisoval jsem to disciplinovaně týden co týden, jednou, to jsem byl na výletě v Irsku, ba i každý den. Vyšlo to asi na čtyřicet pokračovaní, byla to hrozná řehole, ale lhal bych, kdybych tvrdil, že jsem u toho jen trpěl. Bylo v tom něco grafománie (ve skutečnosti psaní nesnáším), trocha narcismu a exhibicionismu (ve skutečnosti jsem introvertní), hodně fotografického diletantství, ale snad i patrná chuť něco někomu sdělit. Bylo pro mě zajímavé sledovat, co na to kdo říká, i když to nebylo to hlavní.

V září jsem dal Týdnu po devíti letech vale a po patnácti se vrátil do Lidových novin. Fotoblog zůstal skryt v elektronické hlubině serveru Týden, snad je tam v bezpečí. Teď začnu tedy další kolo, uvidím, kam a jak daleko s ním dojedu.

První obnovený díl bude apendixem k článku, který vyšel v sobotu v příloze LN Orientace. Vzpomínal jsem v něm na Festival nezávislé československé kultury, který v listopadu 1989 zorganizovali ve Vratislavi polští borci z Polsko-čs. solidarity. Před týdnem jsem byl u toho, když se v Městském muzeu (Muzeum Miejskie Wroclawia) otevírala výstava českého malířství, čímž se uctila výstava, která tam byla před dvaceti lety – tedy vlastně nebyla, k čemuž se ještě dostanu.

Do toho článku v tištěných LN se mi tato důležitá věc nedostala, stejně jako jsem se tam těžko mohl rozepsat o tom pozoruhodném městě, kam jsem tehdy na začátku listopadu 1989 přijel, moc o něm nevěděl a příliš si ho ani nestačil prohlédnout. Od té doby jsem tam byl na skok třikrát a byl vždy ne snad okouzlen ale zaujat určitě.

Začnu vernisáží. Tady máme dva organizátory výstavy před dvaceti lety a vlastně i té současné. Vlevo výtvarník David Němec, vpravo Mirek Jasinski, oba ve stavu přítomném a minulém. David měl prý tehdy z důvodů konspirace nalepený knír, Mirek poněkud méně rozměrné břicho, které po čtyřiceti letech nabylo přirozených rozměrů polského čechofila. On byl skutečnou duší a mozkem Polsko-čs. solidarity, organizoval výměnu literatury, domlouval srazy s disidenty, informoval o poměrech na policejním jihu podstatně rozvinutejší opozici v jeho severnější vlasti. Měl by za to dostat řád, pokud ho už od Václava Havla nedostal. Dlouhá léta potom byl ředitelem Polského centra v Praze, což je důkazem, že spravedlnost se někdy prosadí. David Němec tehdy, tedy v létě 1989 v tajnosti organizoval výstavu v Praze, které se mělo účastnit třicet umělců, které teď tady na památku vypíšu: Michal Blažek, Richard Borůvka, Pavel Brázda, Tomáš Císařovský, Roman Dvořák, Tomáš Hatle, Marek Hlupý, Miroslav Hrabaň, Svatopluk Klimeš, Vladimír Komňacký, Pavel Kříž, Martin Mainer, Pavel Malovaný, Jan Merta, Pavel Míka, David Němec, Karel Nepraš, Aleš Ogoun, Otta Placht, Martina Riedlbauchová, Michal Singer, Kateřina Štenclová, Roman Trabura, Richard Tymeš, Petr Vaněček, Jan Vaněk, Radan Wágner a Josef Žáček.

Tehdy to dopadlo, jak to v našem milém policejní státě dopadalo. Dodávka s obrazy byla na hranicích v Harrachově zadržena a čtrnáct dní ji celníci (estébáci) odmítali vydat pod absurdním výmluvou, že se neví, jestli ta plátna nejsou kradená. Stejně, jaký to byl hovadský stát, když se mohl podělat z několika obrazů... No, takže výstava se tehdy ve wroclawské galerii Zero konala jen symbolicky, byly vystaveny prázdné rámy se jmény umělců, zpíval u toho Karel Kryl a já tam taky byl (ale až druhý den) a hodně a se tam pilo a veselilo (méně už jedlo – v Polsku toho moc k snědku nebylo) a byla tam papírová podlaha a tou jsme se propadli a najednou jsme byli o dvacet let starší.

Před týdnem tam byl taky Pavel Brázda a Věra Nováková, Filemon a Baucis českého výtvarného umění. Vzali sebou vnučky, Karel Cudlín je postavil k Brázdovým obrazům a fotil jak šílený, bunda po něm poskakovala, vnučky na něj hleděly trochu vyděšeně.

Na vernisáž v prostorách bývalé zbrojnice (Arsenal) přišlo plno zajímavých Poláků, duchovní elita města, ne proto, že by tam měli málo kultury, ale proto, že se o umění zajímají a o Čechy z nějakých důvodů velmi, přičemž někdy má skoro člověk-Čech až pocit, že si nás idealizují, což je však na jiné téma. Bylo tam několik štábů televize, novináři z celostátních deníků, rozhlas...

A byla tam třeba tato paní, se kterou jsem se dal do řeči, nejdřív jsem se jí zeptal, jak se jí líbí (podoba) obraz Vlasty Třešňáka, na němž zmutovala Marylin s papežem, paní tolerantně pokrčila rameny, pak jsem se od ní dozvěděl, že má v Čechách dceru, takže se zajímá o vše české. A taky mi řekla, že žije ve Wroclawi od roku 1945, kdy ji přivezli se zbytkem rodiny z polského Lvova, který byl zabrán Stalinem, za což byla Polákům "věnována" německá Breslau čili Vratislav, polsky Wroclaw. A dodala, že Sověti vyvraždili půlku její rodiny a přitom udělala takové prastaré gesto, že si přejela palcem pod krkem a pak mávla dlaní, že darmo mluvit. A byla hrozně milá a měla živé ostře modré oči. Přitom, když jsem tu paní poslouchal, byť ne všemu rozuměl, zase jsem si uvědomil, jak úplně jiný byl ten polský "odsun" než ten náš, který byl až poválečnou kolektivní mstou, zatímco tady to byla součást děsivého válečného vichru, kdy jeden národ za druhým je hnaný ze svých domovů, protože Poláci "dostali" dávná německá uzemí (Němci tam byli tisíc let) za cenu ztráty svých východních, kde byli však během války vystaveni teroru nejen od Němců, ale stejně tak od Bělorusů a Ukrajinců, takže jejich bolestný exodus na tehdy zničený, nikoli nedotčený jako u nás, západ byl zároveň i vysvobozením. Srovnáme-li to s českým sudetským příběhem, pak je stydno brát si polský příměr do nacionalistické – s prominutím – tlamy.

Šlo se pak do hospody, kde si Češi sedli k jednomu stolu a Poláci k druhému, i když by se možná zkusili s Čechy bavit. Mimochodem polské pohostinství na mě dělá dobrý dojem a řekl bych, že je na lepší úrovni než naše. Polská kuchyně je zajímavá, sytá a má divočejší charakter. Je to kultivovanější forma kuchyně ruské, doplněná o fantazii a šlechtické móresy. Ale zase takový znalec nejsem, co tvrdím, že mají mnohem lepší dorty, které jsou v kavárně samozřejmostí. Pivo v této hospodě byl Budvar, pak i nějaké vodky, to nešlo jinak. Z lidí, které znám, chci upozornit na fotografa Karla Cudlína (v šedé košili), spisovatele a redaktora Respektu Jaroslava Formánka (s knírem), historika Petra Blažka (toho vysokého), malířku Kateřinu Štenclovou, překladatelku Alenu Bláhovou, malířku Věru Novákovou, zadní část hlavy malíře Michala Singera a malíře Romana Traburu.

O Vratislavi vyšla před čtyřmi lety v českém překladu (jako mnoho skvělých knih ji přeložila Petruška Šustrová) vynikající knížka anglického historika Normana Daviese Mikrokosmos. Portrét jednoho středoevropského města. Vznikla v polovině 90. let na zadání vratislavské radnice, starosty Bogdana Zdrojewského, který rozumně usoudil, že dějiny takového města jako je Vratislav by měl psát cizinec, nestranící ani jedné straně, Němcům a Polákům. Vratislav je totiž bez debat největším evropským městem, kde došlo po válce k úplné výměně obyvatelstva (jiným zvláštním případem je pruský Königsberg-Královec, dnešní Kaliningrad, kde však vzhledem k sovětskému zacházení nezbylo z původního města vůbec nic). Do roku 1945 byla Breslau a celý kraj kolem sakumprásk německé území, a jeho architektuira, kultura i mentalita hluboce zakořeněné do těla němectví, v dobrém i špatném. Poláků tu žilo jen pár, byť na univerzitu tradičně chodila mládež z polského Pruska, rakouské Haliče i ruského záboru studovat, byla široko daleko nejlepší a měli ji nejblíž, učil tam koneckonců i náš Jan Evangelista Purkyně a azyl tam našel po jednom průšvihu také František Ladislav Čelakovský. Nároky na Dolní Slezsko s Vratislaví nevznášeli během války dokonce ani polští nacionalisté – Gdańsk, Opolí, Olštýn, to ano, ale Breslau, to bylo příliš velké a vzdálené sousto. Takže nápis na ceduli na vratislavském nádraží, že Vratislav byla po tisíci letech vrácena "rukou dějinné spravedlnosti" do ojczyzny – vlasti, je nutné brát s rezervou. Tou rukou byl Stalin, který věděl, že s německým krajícem se nespolehlivý a tradičně protiruský soused stává vazalem sovětského imperia, které mu garantuje "západní hranice". To tedy na vysvětlenou, jak to s tou Wroclawí vlastně je, protože v tom má řada čechů zmatek, pokud o takových věcech vůbec tuší. Na obrázku je štít pozdně gotické radnice na Rynku (Marktplatz).

Radnice je bez debat ozdoba už tak krásného náměstí, které je obrovské (3,7 hektaru) a obklopené obrovskými kupeckými domy především z 19. století, proti nimž jsou domy na našem Staroměstském náměstí domky pro panenky. Jsou tam takové věci jako restaurace, cukrárny, banky, bankomaty, turistické informace, kde mají trička s nápisy Poland, no nekupte to. Skoro celé náměstí museli Poláci po válce postavit znova, protože v Breslau nezůstal kámen na kameni. Až osmdesát procent domů bylo zničených, mnoho z nich paradoxně vlastními lidmi na příkaz fanatického vedení města. Hitler vyhlásil také v Breslau jako "pevnostní město" (Festungstadt), které se mělo za každou cenu bránit a nevydat ani píď posvatné země. Výsledkem byla totální zkáza a nezměrná tragédie. Město, které bylo během války téměř nedotčeno bombardováním, se na jejím konci měnilo v hromadu sutin, aby se lépe připravilo na boj se Sověty. Celé čtvrti byly strženy ještě před příchodem Rudé armády, domy se vyhazovaly do povětří kvůli palebnému poli. Městu velel fanatický gauleiter Karl Hanke, který nechal na radničním dvoře zastřelit místostarostu, který se vyjádřil, že by bylo lepší město evakuovat. Rusové přitáhli k městu na začátku dubna a celý měsíc pálili kanonádu na to, co ještě ve zbylo. Breslau kapitulovala až šestého května, bídák Hanke se krátce před tím vypařil, prý byl zastřelen v létě 1946 kdesi ve východních Čechách.

Tady je kus toho náměstí a člověk musí uznat, že to Poláci postavili pěkně. Kousek dál mimo centrum to už tak pěkné není, stále převažují dosti ošklivé šedé činžáky bez jakéhokoli stylu, jen hrubě nahozené krabice na "mieškanie", ale co byste s tou vší minulostí chtěli. Ta cihlová věž za frontou domů patří k chrámu sv. Alžběty, který je několikrát zničený, přestavovaný a gotický, dokončený na konci 14. století, tedy za vlády Lucemburků, neboť, jak ví každý Čech, Dolní Slezsko získal pro Českou korunu v roce 1335 Jan Lucemburský. Tehdy zemřel poslední vratislavský Piastovec Jindřich VI. a v Trenčíně se pak "náš" král dohodl s polským králem Kazimírem III. Velikým, že zatímco Jan se vzdá nároku na polskou korunu (to ještě souviselo s posledními Přemyslovci), Kazimír se zřekne Slezska. Tím začalo třista let společných dějin, které si ale nemůžeme představovat tak, že by snad tato část Slezska byla někdy etnicky "česká, jak si někdo myslí. To nikdy, ani za toho knížete Vratislava (to byl táta sv. Václava), který údajně město na začátku desátého století založil, tedy on tu možná nechal nanejvýš posádku, nicméně jméno tu už zůstalo.

Na tu věž je možné vylézt, což jsem před několika lety učinil: Vratislav leží už skoro úplně na rovině, která se táhne na sever až k moři. Na jih by měl být vidět kopec Ślęża (čte se to šlonza), kterým začínají Sudety a Čechy. Uprostřed města se klikatí Odra, která se tu rozmnožuje o několik kanálů. V roce 1997 se hrozně vylila z břehů, byly z toho strašné povodně, jejíž dopady byly tak ničivé také proto, že místní obyvatelstvo nemělo žádnou historickou paměť, prostě si "nepamatovalo", co jejich řeka může udělat. Když byly povodně v roce 2002 u nás, byla pomoc z Vratislavi jedna z největších, přijeli k nám hasiči, pořádaly se sbírky, město přispělo k rekonstrukci jedné školy a divadla Archa. Ví se o tom u nás?

Letos jsem už na tu věž nevlezl, neboť byla neděle dopoledne a to se v Polsku chodí na mši, a ne okukovat geografii.

V kostelích sedávají v Polsku lidé všeho druhu, mladí i staří. Tyto paní ale asi převládají: říká se jim "barety moherowe" a občas o nich Polák městského západoevropského typu nad nimi vzdychá. Neboť ano, tyto ženy volí konzervativní pravici, poslouchájí Radio Maria a nemají vůbec rády takové ty moderní věci jako je třeba pornografie (tu skutečně v Polsku v trafikách neuvidíte), legalizace marihuany a což teprve registrované partnerství homosexuálů, o nichž jsou upřímně přesvědčeni, že to jsou v lepším případě nemocní lidé, v horším zvrhlíci. Jenže na druhé straně, tyto ženy nikdy nebudou volit komunisty, mají jasno v názoru na marxismus, dialektický materialismus a podobné pověry a kromě toho věří v Desatero a asi jej také dodržují. A já si nejsem jistý, zda náhodou tato věrnost tradicím není základem evropské civilizace víc než přesvědčení, že mám právo třeba - na eutanasii nebo piercing v nose. Třeba stojí na těchle prostých ženách, ta civilizace.

Jo, a pak jsou ve Vratislavi tyto sošky trpaslíků, kterých tam je dohromady na různých místech v různých pozicích devadesát pět. To je zajímavá věc, neboť výskyt tyto bytosti se ve městě vyskytují až v nové době, vlastně je to jakýsi pokus vytvořit v novém městě vlastní mytologii. Původ sahá teprve do roku 1987, kdy v městě začala působit Oranžová alternativa, což bylo recisistické hnutí studentů, proti kterým byl náš slavný majáles v roce 1967 nevinná legrace. Za den zrodu se považuje 1. červen 1987, kdy se na Den dětí sešlo na Svídnické ulici (to je hlavní třída) asi tisíc studentů, kteří byli převlečeni za trpaslíky, nebo aspoň nně sobě měli neco červeného. Trpaslík se polsky řekne krasnoludek, což znamená doslova "červený človíček". Policajti z toho byli úplně vedle a nevěděli, co si mají s takovou protistátní provokací, která byla zároveň skvělou šaškárnou, počít. Když přece jen začali zatýkat, trpaslíci začali volat: "Trpaslíci existují!" nebo "Všechnu moc trpaslíkům" (červeným mužíčkům). No nádhera. Něco podobného se pak opakovalo při výročí VŘSR a podobně. Tak na paměť tohoto legračního druhu odporu, při kterém se bylo možná také skvěle bavit, jsou po městech ti malí trpaslíci. Snad drží fest.

A tím pro dnešek skončím, ale pravděpodobně se do Vratislavi ještě příští týden vrátím, protože je to tam zajímavé. A v listopadu stejně není kam spěchat. V uterý (3. listopadu) se v pražské Arše koná česko-polsko koncert Zvuky a dozvuky Solidarity, na němž opět bude příležitost k jistému dojetí. S tím bych to nenápadně spojil.