19. prosince 2012 19:54 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Vyhrnuté kalhoty
aneb Převržený panák VH

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 32Diskuse
Jaký je ideový vztah oné kompozice právě k VH je už zcela záhadou | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Jaký je ideový vztah oné kompozice právě k VH je už zcela záhadou | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
V úterý jsem vyhrnul nohavici jen jednu. Vyhrnuji ji však vždy – pravou - když jedu na kole, na němž jezdím skoro celý rok, takže tím se k odkazu VH hlásím vlastně permanentně, aniž bych to měl vždy v úmyslu.

Při té příležitosti mě napadá, že nevím, jaký byl vztah VH ke kolům. Nejspíše žádný. Nevybavuju si teď ani jedinou fotografii, kde by jel na bicyklu, a řekl bych, že se o cyklistice nevyjadřoval ani literárně či politicky. Ani nevím, jestli nějaké kolo v dospělém věku vlastnil, pravděpodobně ano, jezdil na něm však? V době disidentské myslím nebylo běžné jezdit po Praze na kole vůbec, náplavka, kterou měl pod oknem, byla nepřístupná, a když bydlel v Dejvicích, měl by to asi daleko do centra. Navíc by měl nejspíš permanentně propíchané gumy a ukradené ventilky, které za socialismu byly nedostatkové. O ježdění na kole na Hrádečku toho také moc nevím, krajina je tam ovšem dosti kopcovitá, tak snad nanejvýš zajet na nákup do Vlčic nebo do Buků, to možná tak Olga, ale také nevím, zda to dělala. Myslím si, že havlologické bádání má v tomto ještě svá bílá místa.

O těch vyhrnutých nohavicích, kterými měl být z iniciativy nevím ani moc koho VH v den smrti připomenut, jsem si přečetl několik asi vážně míněných komentářů a mnoho poznámek na tzv. sociálních sítích. Většinou se nesly v tom duchu, že je to blbé, trapné, ba vyskytly se názory, že příliš jaksi nevážné. Můj obvykle bystře a svérázně uvažující kolega Petr Zídek napsal do LN (19. 12) článek „Havel a kýč“, kde místo ohrnování nohavic vybízí k promýšlení a pročítání Havla, což je ten pravý způsob, jak si ho připomenout, zatímco vyhrnuté nohavice, to je popkulturní kýč. „Přečíst si nějaký text a přemýšlet o něm, to dá více práce než si vyhrnout nohavice,“ píše Zídek. A má určitě pravdu. Já se před takovým dilematem často ocitám: ach, měl bych číst ten nový román nějaké psavé autorky, pak o něm přemýšlet, napsat recenzi, ale místo toho udělám co? Vyhrnu si nohavici. Třeba doma. Celý večer si vyhrnuju a pak zase roluju nohavici, místo abych četl a přemýšlel. Tím nahrazuji činnost smysluplnou za činnost náhradní, byť možná autentickou. Ano, místo, abych si přečetl něco z Dopisů Olze či kus Moci bezmocných, vyhrnul jsem nohavici. Jak je to snadné a plytké... Mohu však Petra Zídka ujistit, že to možná nebude s tou naší povrchností tak strašné: v úterý ještě za světla jsem se prošel u nás na Smíchově Andělem a snad nikoho, s výjimkou několika žen, které však měly spíš krátké kalhoty do půl lýtek, snad aby byly vidět jejich kozačky, jsem s vyhrnutými nohavicemi neviděl. Nevylučuji ovšem, že ti lidé, právě přemýšleli nad nějakou Havlovou myšlenkou, ba dokonce měli právě rozečtený nějaký text, ale rychle si museli odskočit do obchodu, aby si koupili nějaké jídlo a pití, jak z toho byli vyčerpaní

Večer jsem se jel podívat na odhalení pamětní desky VH v Divadle Na zábradlí. Mám rád pamětní desky. Jednu jsme před půl rokem s přítelem ing. Drozdem nechali vyrobit a pak jsme ji tam našroubovali a pak i odhalili v domě Na Březince, kde žil několik let Josef Škvorecký. Pamětní deska dělá i z domu obyčejného dům zajímavý, je to jakýsi štempl, že v něm někomu zajímavému stálo za to bydlet. Pamětní deska má především účel upomínající a informativní. Člověk, který na ni hledí, má se z ní cosi dozvědět. Především to základní: kdo tam bydlel nebo pracoval, kdy to bylo, případně, čím to bylo důležité. Všechno ostatní je už trochu navíc.

Autorem pamětní desky, možná snad první Havlovy v Praze, je známý výtržník David Černý. Z toho se dalo tušit, že nepůjde o obyčejnou pamětní desku, neboť všechno, o čem jsem psal, bude milý David považovat za nedůležité, neboť pro umělce jako je on, není nic důležitějšího než zase on. Proto pamětní deska nemusí obsahovat žádnou informaci, nemusí se nijak ohlížet na to, že by se případně kolemjdoucí z ní něco chtěl dozvědět. Nikoli, těmito ohledy se umělec zaobírat nemusí. Pamětní deska vlastně nemusí mít ani žádný vztah k onomu člověku či domu. Pamětní deska tam je na paměť onoho umělce.

Mé tušení se naplnilo. Když Ivan Havel sice za tmy, nicméně za svitu reflektorů, sejmul plachtu z oné cedulky, objevilo se na stěně jakési kovové zátiší, z nějž vyčuhovalo několik předmětů. Ukázalo se, že to, co mělo být pamětní deskou, představuje kus nějakého kovového stolu, na němž je obrus, na kterém leží jakési pomačkané lejstro, kolem něhož je sestava dvou panáků, jeden převržený a teče z něj rtuť nebo co. Vedle je pak okousaná tužka a na druhé straně rozříznutý popelník s jedním žvárem. Na onom lejstru je zřejmě něco napsané, ale člověk normálního vzrůstu nemá šanci po setmění ve světle lucerny nic přečíst, čímž se vylučuje mnoho uchazečů o ono přečtení, neboť přinejmenším po třetinu roku se začíná Na zábradlí hrát již za tmy. Ale jsem přesvědčen, že i za denního světla musí mít člověk s normálně vyvinutým zrakem velkou potíž cosi na tom pamačkaném lejstru rozeznat, takže by nebylo od věci, kdyby ředitelství divadla instalovalo k pamětní desce židli či přímo štafle.

Jaký je ideový vztah oné kompozice právě k VH je už zcela záhadou. Dalo by se předpokládat, že umělec se snaží vsugerovat představu, že tak nějak vypadal pracovní stůl VH.  To je ovšem velmi málo pravděpodobné. VH sice nebyl žádný asketa a puritán, ale přece jen toto zátiší alkoholika v posledním tažení je dosti přehnané. Ty dva kalíšky budou zřejmě panáky a vzhledem k tomu, že jeden je převrhlý, znamená to, že bytost, které patřil, má už dost. Možná jde však v případě svrženého štamprlete o cosi podobného, jako bývá mrtvý holub na známé náhrobní plastice: oblíbené je to především na venkovských hřbitovech. Tam živá holubice zastupuje symbolicky manželku zemřelého. V tom případě by to znamenalo, že ležící panák je VH, zatímco stojící je paní Dagmar, byť logičtější by vzhledem k místu byla paní Olga.
Proč je rozříznutý popelník, je rovněž dosti záhadné.  Vidina rozpůleného popelníku by sice odpovídala stavu deliria tremens, ale opět jsem v rozpacích, zda tohle měl autor na mysli. Snad že VH přestal ze známých důvodů kouřit, což chtěl sochař symbolicky vyjádřit? Otázkou rovněž je, zda autor plastiky někdy zkusil něco napsat tužkou na papír, pod nímž by zůstal ubrus. Nechť to zkusí – nejde to.


  • 32Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz