Pátek 29. března 2024, svátek má Taťána
130 let

Lidovky.cz

PEŇÁS: Vzpomínka na pampelišky aneb Loreta v Hrozňatově

Názory

  17:05
V tomto skromném díle se vrátím o měsíc zpátky, do dnů rozkvetlých pampelišek, které ožlutily i celou krajinu chebskou, v níž jsem se nalézal.

1220 foto: Jiří Peňás, Lidové noviny

Když jsem tady před měsícem psal o Chebu, skončil jsem tím, že se tam ještě vrátím, což tedy činím, byť se posunuju o kousek dál, ale pořád se tam dá z města lehce dojít pěšky. Asi šest kilometrů na jih od chebského nádraží leží vesnice a hrad Starý Hrozňatov. Nad vesnicí, na návrší, odkud je vidět široko daleko a do Němec, je hlavní poutní místo Egerlandu, zničené a pak znovupovstalé Maria Loreto. 

Nejprve jsem však překvapeně hleděl na hrad, který se vypíná na nevysokém skalnatém ostrohu. Nejvýrazněji z něj čněla černá věž skutečně také zvaná Černá, snad ze stejného sopečného šutru jako známější Černá věž v hradě chebském seskládaná.

1002

Tak zde měl byl hladem týrán a posléze roku 1217 utýrán blahoslavený Hroznata! Nikoli Hrozňata, takže ves by se asi spíše Hroznatov měla psáti. A tento Hroznata je asi nejméně známým českým přímluvcem v katolickém nebi, podobný v tom blahoslavné Zdislavě z Lemberka, jež oba spojuje, že jde o osoby z okrajů země a též to, že je oba uctívali především čeští Němci. On ten Hroznata byl ovšem Čech či prostě Slovan, jak svědčí jeho jméno, které nepochází od hroznů, které se ostatně ve 12. století v Čechách moc nejedly, ale od adjektiva hrozný, což bylo něco jako silný. A tento bohatý šlechtic Hroznata chtěl nejdříve odjet na třetí křížovou výpravu, ale v Itálii si to rozmyslel a požádal papeže, aby ho zbavil slibu, že má lepší nápad. I vrátil se do Čech a v roce 1193 založil premonstrátský klášter v Teplé, díky čemuž máme Mariánské lázně, a pak také klášter v Chotěšově pro svoji sestru. Hroznata, jak píše Vratislav Vaníček ve Velkých dějinách zemí Koruny české, sv.II. "doplatil svým životem na právní nejistotu v celé pohraniční oblasti, byl zajat a prý umořen k smrti německou lupičskou družinou". A tedy dle tradice tady na tom hradě. Jenomže ono se to neví jistě a spíše se jedná o záměnu hradů Kynžvartu a Kiensbergu, jak se Hrozňatov jmenuje německy.

No, tak či onak, neměl jsem, když jsem pod hradem stanul a odhlížel zbytky vsi pocit, že by to tu mučednickou smrtí právě žilo a že by po něm zůstalo více než to jméno. Jsou tu dvě hospody v country stylu, jenž je na českém Západě velmi oblíbený, ba převažující. Nicméně díky za ně, i za ten ztuha rozkousatelný guláš, jenž jsem si tam v jednom saloonu dal. Od hranic je to asi kilometr, pěšky tu pěkně přejdete do Horní Falce, hned jste ve Waldsassenu, kde je slavný cisterciácký klášter, v němž se od středověku organizovalo osídlování celého chebského kraje. Tam jsem zatím nešel, měl jsem v plánu jiný směr.

998

Hrad se nyní opravuje a je nepřístupný. V knize Hrady, zámky a tvrze v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, díl Západní Čechy (Svoboda, 1985), z níž odvykle pro tyto účely čerpám, se lakonicky píše, že "od roku 1945 je majetkem československého státu". Komu patří teď, nevím, pokud to někoho zajímá, nechť si to vypátrá sám, že by ho opravoval stát či Cheb, se mi zdá poněkud naivní, spíše bych odhadoval, že si ho pořídil nějaký soukromník, jemuž i tak držím palce.

V těch Hradech a zámcích se ovšem píše, že ve 14. století, když Jan Lucemburský získal definitivně Chebsko jako součást českého království, patřil k nejdůležitějším hradům v oblasti. A od roku 1322 byl lénem České koruny. A od patnáctého století měnil majitele, chvíli patřil Chebu, pak zase jiným...jak to tak bývá... Roku 1648 ho vypálili Švédové, jak to tak dělali, pak ho koupili jezuité, mezitím byl několikrát přestavěn a tak dále. V roce 1824 ho koupil pražský měšťan Jan Nonner za 54 605 zlatých a hrad přestavěl na pozdně barokní zámek. Ze starého hradu zůstala jen románská Černá věž, zatímco druhá, zvaná prý právem Shnilá, byla stržena. Nonnerovi dědicové pak prodali Starý Hrozňatov jistému Josefovi Mindelovi z bavorského Mitterteichu, který dal vykácet velkou část lesů... (Nevím, proč to opisuju...) Pak se majitelé často měnili, píší tam. Pak to patřilo všem.

1005

Obhlédnul jsme hrad, vlezl, kam až se dalo a pak se vydal dál. Pokud si po tom měsíci vzpomínám, bylo jaro. Stromy byly obaleny cukrovou vatou, v níž bzučely včely, sytá zeleň travní byla stigmatizována žlutou vyrážkou pampeliškovou. Bylo tak krásně, že by to tak mohlo zůstat na pořád. Blížil jsme se starou, nyní spravenou cestou k Loretě.

1008

Ten příběh je klasický. Kdysi podstatně obydlenější kraj dostal po roce 1945 do vazu ránu, z níž se jen pomalu vzpamatovává. Na Chebsku zanikly desítky vesnic a celá území v hraničním pásmu se proměnila v ostře střeženou pustinu. Tak i Starý Hrozňatov, německy Altkiensberg zvaný. Vesnice prakticky zanikla a hrad zpustnul. Nejhůře to odnesla barokní Loreta na návrší.

1010

Původní obyvatelé se tam naposledy před transportem pomodlili 9. září 1949, poslední mše – už asi česky - se tam sloužila v roce 1951. Pak to tam čtyřicet let k slávě lidu a pokroku pustlo a chátralo, čemuž daly úřady pastýřské bene.

1012

Nejvíce se tam prý vyřádili pohraničníci, kteří si v barokním areálu zřídili cosi jako pozorovatelnu, přičemž rozmlátili a roztřískali, co se dalo - a co vlastními silami zdemolovat nemohli, to aspoň počmárali, pokadili etc. Jakási blasfemická touha vydělat se v církevních objektech člověka jistého typu neodolatelně přitahuje a vábí. Tento člověk měl v této zemi dlouhá léta nerušenou příležitost.

1013

Loreta se tam vzala v pěkně temném století sedmnáctém zásluhou zlopověstných jezuitů. Ti přišli roku 1620 do Chebu provádět protireformaci, k čemuž měli více příležitostí až když se kraj vzpamatoval z třicetileté války a mohli se ujmout jeho zvelebování. Nejprve koupili hrad, který před tím vyplundrovali Švédové a pak se pustili do budování Lorety. To byla, jak známo, pěkná móda doby barokní, stavět tyto Svaté chýše, jejichž pravzor, Santa Casa v Loretu, provedla v 13. století pozoruhodný aviatický výkon, když se vlastní silou - a za pomoci andělů – vznesla a pak vykonala bezprecedentní levitační let z Nazaretu do Dalmácie a pak poskočila ještě dál, přes Jadranské moře do onoho Loreta, jež se tím proslavilo.

1042

Ona to samozřejmě nebyla lecjaká chýše, nýbrž chýše, v níž žila Panna Maria s malým Ježíškem, jenomže když se Nazaret dostal do rukou mohamedánům, nezbylo domku nic jiného než provést translaci. Jsou samozřejmě i jiné verze, například, že rozebraný domek převezli do Itálie normálně lodí, ale s tím letem je to poetičtější.

1017

Takže od konce 17. století přicházeli poutníci z české i německé strany vzdát hold Panně Marii, kterou tu zastupovala milostná dřevěná socha Madony, kterou sem dovezli posvěcenou ze samotného Loreta. Kupodivu socha přečkala likvidaci areálu, skrytá ve vnitřním exilu na arciděkanství v Chebu, kde ji rozpadlou našla v sedmdesátých letech sestra zachránce celé Lorety, paní Hermína Hartová. Byla, jak jsme si přečetl, ve stavu zcela desolátním, okradená, bez polodrahokamů, jež kdysi zdobily její stříbrný šat. V devadesátých letech ji pak na náklady paní Hartové v Německu opravili, takže, pokud vím, má znovu slavně státi zde v hrozňatovské Loretě, ovšem obklopena důmyslným bezpečnostním zařízením, protože jak známo, co není přivázáno, je v této zemi ukradeno.

1019

Jenomže já jsem tam přišel a kostel s oltářem, na němž trůní milostná socha, byl zavřený, neboť Loreta se otevírala pro poutníky až od prvního května. Pustili mě jen do ambitu, který obklopuje svatou chýši. Barokní výzdoba, tedy malby na zdi s vjevy ze života Panny Marie, stejně jako sochy, vzaly za komunismu za své. Nyní jsou nahrazeny výtvory, jejichž uměleckou úroveň si netroufám posuzovat, protože o tu tady až tak nejde. Modlící se jezuita nápadně připomíná pátera Tomáše Halíka.

1025

Za záchranu vděčí hrozňatovská Loreta především jednomu muži, Antonu Hartovi (1914 – 2004), rodákovi dole z vesnice. Jeho rodiče byli hrnčíři, on sám vystudoval gymnasium v Chebu, pak keramickou školu v Bechyni a stavební techniku ve saském Cvikově, kde dostal titul inženýra. Musel samozřejmě do wehrmachtu, byl zraněn na ruské frontě a když ležel v bědném, stavu, slíbil, že až se vrátí, koupí na Loretu zvon. To už po roce 1945 nestihnul. Ve Waldsassenu, tedy hned naproti, že je sem vidět, vedl cihelnu, ze které pak vybudoval slušný podnik a vůbec se mu asi dařilo dobře. Pár kilometrů od jeho nového domova se rozpadal domov starý. Možná, že jednou za čas se mohl na ty ruiny jet podívat, i když nevím, bylo to pohraniční pásmo, konec světa.

1023

V devadesátých letech, hned, jak to bylo možné, se Anton Hart pustil do díla. Ve Waldsassenu založil spolek na záchranu Lorety, vložil do něj nemalou sumu, poskytl stroje a dělníky. Našel spojence i na české straně. Nikdy prý nedával najevo hořkost z toho, čeho se Češi vlastně i na něm a na díle jeho předků dopustili. Jako katolík věděl, že Němci jsou poslední, kdo si mohou dovolit v této věci stěžovat. Víc než deset let se soustavně a nezištně věnoval obnově Maria Lorety. Věřím, že ne jen z důvodů náboženských, byť i ty by samozřejmě stačily, ale právě proto, že šlo o paměť, o dějinné stopy, které měly být vyhlazeny, zplundrovány, zahlazeny. Jako Čech bych se mu poklonil.

1034

Pak jsem sešel křížovou cestou zpátky dolů do Hroznatova. Správný směr je ovšem opačný, do kopce a s křížem na zádech. Člověk si to nemá ulehčovat. Příště.

1039