Úterý 19. března 2024, svátek má Josef
130 let

Lidovky.cz

PEŇÁS: Z červa motýl aneb Ztracená Dubnica

Slovensko-cest

  21:55
Začnu sérii asi čtyř slovenských článků od konce. Vlastně od začátku. Tady jsem totiž skutečně začínal. V Nové Dubnici, v příkladném socialistickém městě.

V Nové Dubnici, v příkladném socialistickém městě. foto: Jiří Peňás, Lidové noviny

Nenarodil jsem se tady, ale první necelé tři roky života jsem tady prožil. Ve stavu sladkého nevědomí, v růžové temnotě neprobuzené mysli. Nezbyly mi z těch blažených let žádné vzpomínky, jen pár fotografií, na jedné zírám z hlubokého kočárku, v pozadí je dům, ve kterém jsme možná bydleli. Možná, už se ale nemám koho na to zeptat...

Tak jsem podniknul sentimentální a zároveň jaksi psychoterapeutickou cestu po Slovensku, nijak dlouhou a nijak náročnou: vlaky, autobusem a trochu i pěšky jsem vykonal cestu od Nového Mesta nad Váhom přes Trenčín, Prievidzu a Žilinu, odkud jsem dojel do Dubnice, nejprve té staré, nad Váhom, a pak do Nové, kde měla moje pětidenní cesta slavně vyvrcholit. Pak už jsem se chtěl co nejrychleji vrátit domů.

Třeba snad jen náznak nějakého pocitu, nějakého tušení či čeho.

 Ne že bych od toho něco očekával, nějaké hnutí mysli, ale byl jsem trochu zvědavý, jestli se ve mně přece jen něco neozve, nějaký obraz, nějaká hluboko zasutá a ukrytá vize. Třeba snad jen náznak nějakého pocitu, nějakého tušení či čeho. Já totiž od té doby, tedy od svých tří let, tady nebyl, nebo aspoň si to nejsem schopen vybavit, snad jsme tu ještě jednou, to jsem ale musel být ještě opravdu malé dítě, s rodiči projížděli, myslím, že se zastavili u nějakých přátel, kteří tam zůstali, ale potom už opravdu nikdy. Naši se začátkem roku 1969 ocitli na druhém konci Československa, v západních Čechách, v Rotavě, o které jsem tu psal před dvěma lety (Utopie v sudetské divočině aneb Moje Rotava). Byli zvyklí na fabriku - a sídliště. Pocházeli přitom z Prostějova, z prostředí úplně jiného, městského a řekl bych kultivovaného, ale nejspíš se k věcem stavěli realisticky, prostě šlo se tam, kde dostali práci a bydlení, do průmyslu a na sídliště, které bylo sotva postavené, autobusy z něj svážely lidi do Škodovky, fabriky vzdálené pár kilometrů od toho sídliště.

Stejně jako tady v Dubnici, kde se jezdilo do ZŤS – Závody ťažkého strojárstva se to jmenovalo. Můj otec byl v té obří zbrojovce, která zásobovala východní blok kanóny a bojovými vozidly pěchoty, inženýrem, máma ekonomka, taková lepší účetní. Nevím, jestli si připouštěli, že pracují ve fabrice se smrtí, asi nějak ano, nejspíš to ale nebrali nijak dramaticky. Svět byl připraven na válku, oni s tím také možná nějak počítali, možná víc než my teď, kdy někteří mají pocit, že je zase na spadnutí. V těch veselých letech šedesátých tady zažili Karibskou krizi, Berlínskou krizi, otec jako voják v záloze (vystudoval vojenskou technickou akademii v Brně) jistě byl v pohotovosti... Ostatně ta Nová Dubnica se postavila prý právě s ohledem na možné a předpokládané bombardování zbrojovky, která se tehdy, to ovšem bylo o deset let dřív, v letech padesátých, jmenovala Závody K. J. Vorošilova, stejně jako se Nová Dubnica měla nejdřív jmenovat Vorošilovo. Po tom bolševickém maršálovi a Stalinově poskokovi. Zajímalo by mě, kolik lidí v Dubnici o tom ještě něco ví.

Zajímalo by mě, kolik lidí v Dubnici o tom ještě něco ví.

Moji rodiče však nešli v tom roce 1969 ze Slovenska, kam se přestěhovali z Prostějova hned po svatbě v roce 1958, zcela dobrovolně. Bohužel, moc jsem s nimi o tom nemluvil, ale pokud si vzpomínám, i otec, který je už deset let mrtvý, naznačoval, že po přijetí zákona o federaci, tedy v říjnu 1968, se chování mnoha Slováků k Čechům silně zhoršilo. Naznačovali jim, tu skrytě, tu otevřeněji, že nyní už „každý na svém“, že místo pro Čechy – naši byli přitom Moraváci – je v Čechách, že na Slovensku budou už konečně o všem rozhodovat jen Slováci, kteří to už mají v tom zákoně, který oni považovali za nejdůležitější výdobytek celého reformního hnutí, zatímco pro Čechy to byla formalita, o které nejspíš ani nevěděli, co znamená. Ale formalita to nejspíš nebyla pro ty tisíce Čehúnů, kteří nyní měli jít opět jako v roce 1939 (ako) pesi do Prahy (až po letech mi došlo, že to „Česi pesi do Prahy“ je zajímavá slovní hříčka: spojuje psy i doporučený způsob transportu - moji slovenští prátelé mě však dodatečně upozornili, že nikoli, že to znamená skutečně jen pěšky), i když už to jistě nebylo tak dramatické a vyostřené, prostě se tam už necítili tak dobře, jak nejspíš byli zvyklí. Protože, pokud vím, tak mámě, se na Slovači líbilo: slovenský naturel vyhovoval tomu jejímu, byla temperamentní, zpěvná, ráda tančila a myslím, že ji musel vyhovovat i ten slovenský sklon k hajdaláctví a imponovat jí mohly velkorysé, grófské manýry, které se pak v nějaké podobě – třeba ve vztahu k penězům nebo pořádku vůbec – projevovaly i u ní. Zajímavé přitom je, že však nezaváhala a porodit mě jela do svého Prostějova, ke svým rodičům, za což jsem jí vděčný, jednak tak vůbec a za druhé, že jsem s tím v roce 1993 neměl zbytečné vyřizování a za třetí, že nemusím každému vysvětlovat, že byť narozený v Dubnici - nebo možná v blízkém Trenčíně, nevím, jestli byla v Dubnici i porodnice - nejsem žádný Slovák, i když bych se za to asi nestyděl. Dodatečně jse se dozvěděl, že porodnice je v Iľave, takže bych se narodil možná tam, v městě slavné věznice.

Město mělo mít všechno, co nový člověk potřeboval: jasnost, přehlednost,...

Nová Dubnica vznikla na zeleném drnu začátkem 50. let, stavět se začalo v roce 1951, tedy v tom asi nejtvrdším roce československého stalinismu. Úkol vybudovat vzorové město nového socialistického, možná už přímo komunistického člověka, byl (stranou a vládou) svěřen bývalému avantgardistovi, velkému českému architektovi Jiřímu Krohovi, který se ho ujal důkladně a velkoryse. Město mělo mít všechno, co nový člověk potřeboval: jasnost, přehlednost, perspektivu. Domy měly být úhledné a pokrokové, měly vyjadřovat ideu nového věku a přitom vyrůstat z tradice, z čehož zůstaly ta oprýskané ornamenty na fasadách, ty květinové dekorace, které mají být jako povážské lidové vzory a mají připomínat ty pomalované dřevěné baráky v ne tak vzdálených Čičmanech, kde je zachovali na ukázku. Jinak na slovenském venkově narazíte na starý dřevěný dům jen výjimečně, představuju si, jak v 50. a 60. letech byly považovány za hanbu a zaostalost, tak šly k zemi: místo nich vyrostly banální baráky, většinou ošklivé a jako by nikdy nedostavěné, nebo rovnou paneláky, takže na vesnicích malebnými zůstal jen kostelík a cintorín. Nová Dubnica byla výjimkou. Ta měla být krásná celá.

Nová Dubnica byla výjimkou. Tam měla být krásná.

Před dvěma lety jsem v Bratislavě viděl výstavu Přerušená píseň o Umění socialistického realismu 1948 až 1956. V sekci věnované architektuře nemohla Nová Dubnica chybět, ofotografoval jsem si tam Krohovu představu, která byla realizována jen zčásti, asi jen z jedné pětiny - těžko říct, jestli bohužel nebo naštěstí. Do města se mělo přijíždět po triumfální cestě skrz jakýsi vítězný oblouk, který snad měl připomínat ozubené kolo. Náměstí mělo být rozsáhlé a vhodné na manifestace a přehlídky, v čele měl stát kulturní dům, možná takový, jaký je v Ostrově nad Ohří, v tom sudetském dvojčeti Dubnice (Magor na Ostrově aneb Máj v listopadu). Kousek za městem měl být do svahu vsazen amfiteátr pro tisíce diváků, kteří by sledovali pokrokové slavnosti, tance a zpěvy lidových souborů a vystoupení národních umělců a umělkyň, recitace básníků, Pavla Kohouta třeba... A domy s vnitřními bloky plnými zeleně a všechno utopené v zeleni, na které by svítilo slunce kolektivního štěstí, rovnosti a soudružství.

Nová Dubnica

Avantgardista Kroha, kamarád Vítězslava Nezvala a Romana Jacobsona, se kterými je ve 30. letech vyfocený u bazénu své pokrokové brněnské vily, se po válce stal nadšeným stalinistou. Moderním kolektivním domům, v nichž ovšem prominenti jako Kroha nikdy nebydleli, už neříkal „stroje na bydlení“ jako Corbusier, ale socialistické bydlení přirovnával k účelu kukly, do níž vstupuje červ – lidský živočich a vystupuje z ní motýl – kulturní člověk.

Takovým jsem měl být i já, z červa motýl.

Z nějakých důvodů z velkolepých plánů sešlo.

Z nějakých důvodů z velkolepých plánů sešlo. Národní umělec Jiří Kroha byl z projektu, který neměl v republice v té době co do rozsahu a velkorysosti obdoby a pro který mu zřídil architektonický ústav s desítkami pracovníků, odvolán už roce 1955. Snad to nějak souviselo s kritikou kultu osobnosti, ale ještě víc s tím, že nastupovaly paneláky a sorela se svými ozdobami a věžičkami a podloubími a balustrádami a dalšími serepetičkami byla prostě drahá... Kroha žil pak ještě dlouho, zemřel v 70. letech, stále byl prominentem, ale přece jen již v ústupu ze slávy. Zajímalo by mě, jestli se někdy do Dubnice zajel podívat. Teď tam nemá ani ulici.

Měl jsem dost času sledovat žárem rozpálené (staro)dubnické náměstí či jak té...

Já jsem tam přijel v pátek po poledni autobusem z Dubnice nad Váhom (ta řeka je ovšem asi tři kilometry vzdálená), kde jsem na něj hodinu čekal a až po té hodině jsem si všimnul na jízdním řádu malého upozornění, že spoj nepremava o letních prázdninách. Měl jsem dost času sledovat žárem rozpálené (staro)dubnické náměstí či jak té zbuldozerizované ploše, na níž byla rozházené dosti příšerné stavby posledních desetiletí, říkat. Za sebou jsem měl poctivou budovu střední průmyslovky z padesátých let, kdy ji postavili pro ty závody, které zaměstnávaly obě Dubnice a jistě i okolí. Dal jsem se do řeči s paní, které jsem se zkušebně zeptal, jestli je ta fabrika, řekl jsem ZŤS, ještě v provozu. Kdepak řekla, to už dávno ne. Je to rozparcelované na různé jiné fabriky, vyrába sa tam všetko možné. Na Havla a jeho údajnou vinu za konec zbrojní výroby na Slovensku, kde se vyráběly dvě třetiny zbraní společného státu, řeč nepřišla. Možná už je to zapomenuto a nebo to ti lidé tady už tehdy věděli, že Havel s tím nemohl nic dělat – a jistě ani nechtěl, že čas slovenských kanónů a bévépéček se tehdy přežil. Možná jen přechodně.

Za sebou jsem měl poctivou budovu střední průmyslovky z padesátých let.

Autobus konečně přijel, po deseti minutách jsem byl v Nové Dubnici. Po cestě jsem uviděl kino Panorex, v době, kdy ho otevírali, prý nejmodernější biograf v republice. Ten rok, to byl 1968, to mohli moji rodiče ještě stihnout na něco zajít, třeba na Planetu opic, což byl velký hit toho roku. Nebo možná na Žert, na tom určitě byli. O mně se mohla ten večer starat nějaká slovenská teta, předpokládám. Možná se mi slovenština pletla do prvního žvatlání. Co jsme asi tak mohl říkat? Bryndzové halušky? Čučoriedka? Drevokocúr? Dubček..?

Po cestě jsem uviděl kino Panorex, v době, kdy ho otevírali, prý nejmodernější...

Když jsem teď ke kinu přišel, bylo oprýskané a spíš vypadalo jako taková větší kočárkárna. Už několik let se tam nepromítá, v posledních letech se v sále pro 420 diváků scházelo dvacet duší. Ale občas se tam prý ještě něco děje a město hledá nějaké využití, divil bych se, kdyby našlo. Hledal jsem pak někde nějakou restauraci, kde bych si dal halušky s bryndzou, což je taková moje slovenská zkouška slovenskosti, ale přestože na úsečkách geometrického náměstí, jež jmenuje se Mírové, byl vždy jeden podnik, halušky žádné, jen samé pizzy.

Odbočil jsem do postranní ulice a vlezl do vchodu domu s průčelím, které bylo...

Snědl jsem tedy považské špagety s čičmanskou omáčkou a chvíli se pak ještě procházel po tom torze stalinistického snu s lidskou tváří. Chodil jsem po tom hlavním náměstí, na kterém stříkal v různých frekvencích vodotrysk, jinak bylo liduprázdné. Odbočil jsem do postranní ulice a vlezl do vchodu domu s průčelím, které bylo na vrcholu ozdobené piklhaubnou jako pruská helma... Schodiště bylo trochu otlučené, zábradlí natřené emailem. Tak třeba tedy to mohlo být, představoval jsem si. Vystoupal jsme do třetího poschodí a četl si slovenské vizitky na dveřích. Z hořejšího patra sestupovala žena, která mohla být stará asi jako já. Třeba jsme se znali... Z pískoviště. Od pediatra... Hladáte niečo? Zeptala se mě. Zakroutil jsem hlavou. Vlastně ano... Ztracený čas. Ale neřekl jsme nic.

Vystoupal jsme do třetího poschodí a četl si slovenské vizitky na dveřích.

Příště již regulérně ve směru cesty. Začnu v Čachticích.

VŠECHNY DÍLY FOTOBLOGU NALEZNETE ZDE.

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!