23. března 2011 16:30 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Za Karlem Mayem aneb
Pravda a láska v Sasku

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 0Diskuse
Pravda a Láska | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Pravda a Láska | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Bylo silně zataženo a mrholilo. Ty pěkné jarní dny měly teprve přijít. Labe kousek za Drážďanami už teče s velkou silou krajinou, jež se k severu placatí.

Labe u Radebeulu

Poslední vzpomínkou na zemskou rýhu, která začíná někde u Litoměřic a vrcholí bizarními skalisky Labských pískovců (Elbsandstein) budou kopečky nad Radebeulem. Na jejich jižních stráních se Sasové pokoušejí pěstovat vinnou révu, kterou jim občas sežere mšička révokaz, německy Reblaus, což je něco jako kůrovec. Blíže jsem se s tímto tvorem však neseznámil a nemohu ani říci, že jsem tam přijel kvůli tomu vínu, takový bonviván bohužel nejsem. Do Radebeulu, kterému bychom také mohli říkat Saský Radobýl, jsem přejel kvůli jinému místní obyvateli, byť již dávno zvěčnělému. Kvůli Karlu Mayovi.

Hrobka Karla Maye

Vzrušení, které jsem pociťoval, když jsem se nyní blížil k hrobu Karla Maye, se těžko dalo srovnat s tím, které bych nejspíš zažíval třeba v deseti či dvanácti letech. Ale tehdy jsem zase nebyl tak vysazený na hroby, spíš bych dal přednost nějakému jinému fetiši, pravděpodobně by mě nejvíce zaujala stříbrem pobitá Vinnetouova puška, jež "nikdy nemine cíle", nebo Old Shatterhandova medvědobijka, zbraně, jež skutečně patřily Karlu Mayovi, který s nimi pózoval, když si hrál na divoký Západ, a které jsou vystaveny ve vitríně v muzeu, jež jsem měl za pár hodin také navštívit.

Vinnetouvy zbraně

Ne, už to přece jen nebylo takové to pseudonáboženské vytržení, které jsem s Mayem zažíval v předpubertálním věku, což je myslím nejlepší, možná i jediná doba, vhodná pro tuhle lekturu - podobně jako třeba Foglar, byť ten mě bral mnohem méně. V dětství mě navíc plně zasáhly ty báječné západoněmecké filmové kýče s nejnádhernějšími Indiány a Indiánkami a nejúžasnějšími záběry skal a divočiny a vodopádů a koní a takových krásných a k životu potřebných věcí.

A byl to Vinnetou a Old Shatterhand, kteří mě - a moje kamarády, jak jsme se tak o tom občas bavili a bavíme - nadosmrti injektovali tím jedem sentimentality a představ, že pravda a láska musí zvítězit nad lží a nenávistí, což je jádro a poselství těch knížek i těch filmů. Já jsem už nikdy v kině nezažil něco tak silného a krásného, jako to, když k nám do vesnické ratejny, do starého předválečného kina, ze kterého je teď rozvalina, přišly májovky, což byla událost, na kterou jsme se těšili týdny dopředu. Sál byl nacpaný k prasknutí, seděli jsem po dvou na sedačkách a na podlaze, všichni v teplákách, někdo semtam něco jako indiánského na sobě, a čekali jsme, až se objeví náš hrdina.

Ty filmy většinou začínaly špatným prologem, třeba zlí běloši někoho zabili a chtěli to hodit na Indiány: dalo by se také říci, že vítězila lež a nenávist. Byli jsme tím hluboce zasaženi. Pak se ale objeví on, zprvu je to jen tečka, už poznáváme cválajícího koně a je čím dál jasnější, kdo to je! Vinnetou!!! A po jeho boku saský inženýr Old Shatterhand! Pravda a láska jede a svede spravedlivý boj! Padouši budou potrestáni! Sálem se ozval vítězný řev Hurrrrááá!!! Kluci, jedničkáři (jako já) i ti největší grázlové, vyskočili se zdviženýma rukama a začali se navzájem objímat. Všechny zaplavil nejčistší příval štěstí a radosti. Naděje a dobro bylo obnoveno. Skoro bych řekl, že to byla jedna z nejkrásnějších věcí, co jsem kdy zažil. Ještě z toho doteď vlastně žiju.

Vinnetou

Tak i za to jsem vděčný muži, jehož pozemské ostatky spočívají v této hrobce na čestném místě hřbitova v Saském Radobýlu. Pohřbený je tam se svou druhou ženou Klárou, která zemřela až v roce 1944 a do své smrti byla jakousi patronkou Mistrova odkazu.

Duše vstoupá vzhůru

Ladění hrobky je napůl antické a napůl jaksi ekumenicko-křesťanské, ta ženská postava přijímaná anděly bude nejspíš duše čili psyché an sich bez ohledu na pohlaví. Nic indiánského tam věru člověk nenajde, žádný totem, amulety nebo kalumet nezdobí velebnost hrobu. Jde o velmi decentní ztvárnění toho, oč starý May usiloval a čemu přikládal ze svého díla pravou váhu – a co jeho čtenáře většinou zajímá nejméně. Jeho poslední, nejméně atraktivní díla prostupuje křesťanská symbolika kombinovaná se secesní esoterikou a nietzschovskou vizí nového člověka. Vinnetou
je vlastně nadčlověk ryzího typu s evidentními kristovskými motivy – obětuje se za lidstvo etc... Mayův nejoblíbenější ilustrátor Sacha Schneider ho ostatně namaloval na krásné litografii jako jakési ušlechtilé secesní strašidlo, které v srpkovitě prohnuté podobě směřuje kamsi k splynutí s Universem.

V zahradě u Mayů

To byla jistě i představa Karla Maye. Na sklonku života, roztrpčen vleklými soudy, v nichž se snažil zabránit zveřejňování velmi odbytých prací ze svých trudných začátků, objížděl německé země s přednáškami, v nichž vystupoval jako prorok míru a vykoupení. Ta úplně poslední se jmenovala Vzhůru do říše ušlechtilého člověka a konala se čtrnáct dní před smrtí (22. března 1912) ve Vídni. Je známá věc, že na ní byla přítomna nejen pacifistka a nositelka Nobelovy ceny míru Bertha von Suttner, jež řekla, že v "duši tohoto člověka sídlí plamen ohně Dobra", a na místech pro chudší seděl a nadšeně poslouchal také mladý Adolf Hitler...

Mayovo dílo bylo asi jedinou beletrií (jinak Hitler zhltal obrovské množství knih, především naučných a historických), kterou Hitler soustavně (ba do konce života) četl. Za to však Maye soudit nelze, i když pro ideology z NDR to byla záminka, aby jeho knihy dlouho nemohly v jeho užší vlasti vycházet. Důvody byly ale asi prozaičtější: práva vlastnil západoněmecký nakladatel v Bambergu, takže si museli pomoci jinak, třeba Fritzem Steubenem a jeho Tecumsehem (ve filmu ho hrál Gojko Mitič), což byla pokrokovější a podstatně méně zajímavá varianta Vinnetoua. Jenže pak se přišlo na to, že onen Steuben byl nácek jak poleno, což ovšem v NDR v některých ohledech vadilo méně, než by se zdálo.

Indián v Sasku

Karl May je samozřejmě německý úkaz non plus ultra. Je známo, že jeho nesmírná popularita je omezena jen na střední Evropu, přičemž v míře, jak je - snad dosud - milován a čten, se s Němci zřejmě můžeme srovnat jen my, Češi. Již v Polsku či Maďarsku jsou prý v povědomí tak nanejvýš ony filmy s Vinnetouem. Pro Francouze a Brity je to už spíše neznámé jméno, v Americe to jeho nakladatelé ani nezkoušeli.

Sas May vlastně prožil celý život coby kamenem od nás přes Krušné hory dohodil. Narodil se ve věru chudobné tkalcovské rodině v městečku Ernstthal mezi Cvikovem (Zwickau) a Saskou Kamenicí (Chemnitz, dříve Karl-Marx-Stadt), kde také prvně, v roce 1862, leč nikoli naposledy, okusil vězeňský mundúr; po různých saských kriminálech strávil natřikrát dohromady osm let. Do vězení ho opakovaně přiváděly drobné krádeže (svíčky, hodinky, povlečení, kabáty...) a občas i předměty dosti kuriozní, kradl například biliárové koule. Za podařený kousek lze mít nápad vydávat se za kontrolora pravosti bankovek a vybírat je k prověření od důvěřivých saských obchodníků, kteří mu je prý skutečně poskytovali. Právě ve vězení se v něm nejspíš uvolnilo cosi jako životní tvůrčí síla či fabulační energie, která z něj pak tryskala v obrovských dávkách. May byl jeden z nejvýkonnějších psavců v dějinách literatury vůbec. Jeho sebrané spisy čítají na devadesát svazků prózy a vzhledem k tomu, že nežil zas až tak dlouho (umřel v sedmdesáti) a de facto začal s literaturou až poměrně pozdě (až ve třiceti), musel toho denně popsat několik stránek, což si zkuste představit (já to už pár let dělám a není to nic moc).

Ty sebrané spisy mají v muzeu pěkně vystavené v úhledném regálu a jsou k dispozici v původní grafické úpravě Saschy Schneidera. Vypadaly jak malé bonboniéry.

Sebrané spisy

Nás může také zajímat, že May si čas od času vyjel do českého (sudetského) pohraničí, kde se ovšem tehdy dorozuměl. V časech své "kriminální" kariéry, v lednu 1870 se v Děčíně vydával za syna německých vystěhovalců z Martiniku, přičemž poměry na karibském ostrově líčil prý tak věrohodně, že si s ním policie nevěděla rady a poslala ho raději zpět do Saska. V roce 1897 už jako literární hvězda navštívil Sokolov (Falkenau), kde má pamětní desku na Starém náměstí. V Brně nad Labem, předměstí Ústí, se po něm jmenuje jedna ulice. To na paměť jeho pobytu v penzionu Srdíčko (Herzig), v němž se zdržoval koncem devadesátých let a kde napsal srdceryvný román Vánoce, ve kterém zajímavě zkombinoval Krušnohoří s Divokým Západem.

Karel May v muzeu

Do Radebeulu se Karl May přistěhoval koncem osmdesátých let, tedy na vrcholu slávy. Nejdřív bydle kousek dál, na předměstí Kötschenbroda a v Lössnitz, v roce 1895 koupil nově postavenou vilu, kterou nazval Old Shatterhand. Nachází se na ulici Karla Maye, aby se to nepletlo. Měl to kousek na nádraží Radebeul Ost, odkud to je asi dvacet minut na hlavák v Drážďanech. Hned vedle měl také velký luteránský kostel, který byl postavený zhruba v té době.

Vila Old Shatterhand

Ve vile je expozice ze života spisovatelova. Měl to tam hezky zařízené, převládalo vybavení řekl bych orientálního typu, perské koberce, divany, otomany a takové věci. Po indiánsku se asi moc útulně bydlet nedá.

Parádní pokoj přes sklo

Vůbec je ten Saský Radobýl plný krásných vil z tzv. gründerských dob, tedy z konce 19. století, kdy byla nejoblíbenější vila a la renassaince, ty pozdější pak jsou secesní. Z toho plyne, že Radobýl si oblíbila drážďanská honorace, neboť to měli do města kousek a už byli trochu v přírodě. Byly to takové saské Roztoky nebo něco takového. Kdo v těch vilách dnes bydlí, nemám tušení, ale většinou jsou pěkně zachovalé a decentně renovované – plastická okna nebo nějaké přístavky a takové krámy, k nimž máme sklony my, tam věru moc nefrčí. Ptal jsem se, zda tam za DDR bydleli funkcionáři, prý ani ne: nejznámější drážďanský funkcionář Hans Modrow, takový jakoby německý Gorbačov, prý bydlel v Drážďanech na sídlišti v paneláku.

Typická vila v Radobýlu

To jsem ale odbočil. V té vile, kde až do své smrti žila druhá Mayova žena Klára, bylo muzeum zřízeno až v roce 1985. Ovšem cosi jako pamětní síň existovalo od dvacátých let v tomto srubu Barrenfet čili Medvědí sádlo.

Vila Medvědí sádlo

V zadní části zahrady ho nechal ve dvacátých letech postavit Mayův obdivovatel a přítel Patty Frank, občanským jménem Ernst Tobis, který se pro Indiány nadchnul pod dojmem vystoupení estrádní bandy Buffalo Billa, jehož image (vous a špičatou bradku) ostatně převzal i Karel May. V tomto na Radebeul dosti nezvyklé architektuře je nyní umístěna expozice ze života severoamerických Indiánů, se kterými se ovšem Karl May setkal osobně jen velmi letmo a odnášel si z toho pocity velmi rozpačité. Mají tam pěkné figuríny rudokožců, kterým můžete pohlédnout úplně zblízka do očí. Myslel jsem v tu chvíli na Jáchyma Topola, jenž je něco jako jejich český bratr. Divil bych se, kdyby to tady neznal. Ale zeptám se ho. Jiní Češi jsou tam českým nápisem vyzváni, aby nematlali rukama po skle a nejedli tam. Asi tady mají své zkušenosti.

Náčelník

K Radobýlu na Labi (ale to je ten kopec u Litoměřic taky) bych ještě řekl, že se v sobotu dopoledne udělalo hezké počasí, ale už jsem musel odjet. Napsal bych ještě něco o místní čtvrti s trochu komicky znějícím názvem Kötschenbroda, což prý je zkomolení starého slovanského jména "skoč do brodu". Tam se mi to velmi líbilo: podlouhlé náměstí bylo plné hezkých domků, v nichž jsou po povodních v roce 2002 zřízeny různé vinárny, restauranty, kavárny a taková zařízení a rovněž různé obchody s lákovými věcmi, samozřejmě samé bio- a natur-, neboť Němci už takoví jsou. Na sezení venku to ale ještě nebylo.

Kötschebroda

To až za pár hodin v Drážďanech. Ale o těch se z pilnosti rozepíšu někdy příště.

Drážďany

  • 0Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.