28. května 2015 12:36 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Závrať u Golden
Gate aneb Frisco

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 1Diskuse
Prý je to na světě vůbec nejoblíbenější místo pro sebevrahy. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Prý je to na světě vůbec nejoblíbenější místo pro sebevrahy. | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
V Hitchcockově Vertigu se na tomhle místě vrhne ta tajemná žena, kterou hraje s nepřekonatelnou unylostí Kim Novaková, do moře, a ten zmatený a závratí trpící James Stewart (Scottie) tam skočí za ní. Je to tak magické místo, že člověk se musí držet, aby je nenapodobil. Obrovský červený pařát mostu se rozpíná přes Zlatou bránu (Golden Gate) jako by sahal do duše a vybíral si daň za svou nádheru. Prý je to na světě vůbec nejoblíbenější místo pro sebevrahy. Ubozí ti, kteří svůj život skončí jinde.

Celé San Francisco je nádherné, řekl bych hypnoticky nádherné, jako by utkané ze snů a nebo sestavené ze surrealistických rekvizit. Já se nechám snadno unést, ale jeho krása je skutečně neopakovatelná, jedinečná, uhrančivá, přízraková, ne z tohohle světa. Jako ta žena z Vertiga, Madelaine, u níž není jisté, jestli přišla z říše živých, či mrtvých... Ten film z roku 1960 je myslím povinný (nebo bych ho tedy velmi doporučil) pro každého, kdo do Frisca přijede. Já tam byl bohužel jen krátké a ubohé dva dny... Jeho šerosvitná a mysteriozní atmosféra (možná je to vůbec nejlepší Hitchcockův film) vytváří fantazijní pozadí pro vnímání toho vznešeně položeného města, které je kulturně nasáklé ještě mnoha jinými vrstvami a odstíny, svým způsobem protikladnými k eleganci, se kterou je to město snímáno v onom dokonalém filmu.

Celé San Francisco je nádherné, řekl bych hypnoticky nádherné.

Celé San Francisco je nádherné, řekl bych hypnoticky nádherné.

Protože pro moji generaci – a nevím, jestli to nebyla poslední generace, pro kterou to platilo v takové míře - je San Francisco městem, kde se zrodily dva základní kulturní fenomény: beatníci a hippies. Dávno už sice necítím to vzrušení, které mě při těch slovech obvládalo jako mladíka, ba mnohé mi přijde již cizí a hodné kritiky a odstupu, a těžko bych se mohl k jednomu či druhému hlásit, že jsem snad toho součástí, ostatně bylo by to směšné. Ale to není důležité. Podstatný byl ten náraz, to setkání v pravou chvíli, v těch patnácti, šestnácti letech, kde je člověk nejcitlivější, věci se ho nejsilněji dotýkají a kdy si vytváří svou osobní citovou a intelektuální strukturu.

No a pro moji generaci, která při plném vědomí zažila umrtvující atmosféru pozdního komunismu, byl tím určujícím impulsem setkání s beatnickou literaturou. Ta sice v těch letech osmdesátých, o kterých mluvím, existovala už třicet let, ale stále naplňovala adepta či prostě citlivého člověka úžasem, stejně jako, když člověk četl poprvé verše Rimbaudovy nebo Gellnerovy, abych mluvil za sebe.

Takové bylo setkání s básněmi Ginsbergovými: četl jsem je, ty geniální Zábranovy překlady, v průklepech, které mi půjčil kamarád Hroch, já je přepsal a kopiemi obšťastňoval dál. Od první chvíle, kdy jsem četl ty první verše Kvílení: Viděl jsem nejlepší hlavy své generace zničené / šílenstvím, hystericky obnažené a o hladu,  / vlekoucí se za svítání černošskými ulicemi a vztekle / shánějící dávku drogy, ty verše, které poprvé veřejně Ginberg četl právě v San Franciscu na památečním večeru v Six Gallery 7. října 1955, jsem byl zkoprnělý a lapený. Vůbec jsem to nebral jako obžalobu Ameriky, kterou člověk miloval přes všechny pomluvy, i ty dejme tomu oprávněné, ale jako slova, která patří naší realitě, realitě třeba mojeho Sokolovska, kde jsem žil a kde sice nebyly „černošské ulice“, ale mnoho cikánských, které si za ně člověk mohl při troše (spíš při velkém množství) fantazie dosadit, stejně jako místo drogy jsme lemtali pivo, které chutnalo romanticky, protože nám nebylo osmnáct, takže bylo ilegální a my mohli mít ten pocit, že jsme perzekvováni a pronásledováni stejně jako ty nejlepší mozky své generace v Americe...

No a pro moji generace bylo tím určujícím impulsem setkání s beatnickou literaturou.

No a pro moji generace bylo tím určujícím impulsem setkání s beatnickou literaturou.

A hned pak přišlo Kerouackovo Na cestě, které vyšlo česky poprvé v roce 1978 v překladu Jiřího Joska ve Světové četbě a já si ho pujčil v knihovně a pak do nekonečna prodlužoval vrácení a nakonec ho, přiznám se tady, nevrátil, takže ho dosud mám s razítkem té knihovny... Na krádeže knih jsou poloviční sazby. A v Na cestě, v té základní knize, hraje San Francisco samozřejmě důležitou roli, protože sem vlastně všechny cesty vedou, i když ne každá se tady skončí, ale když sem Sal Paradise ve své pouti za Deanem Moriartym dorazí, tak je to vždycky svátek, protože „San Francisco, to je báječné bílé město položené na jedenácti kouzelných pahorcích, a kolem modrý Pacifik se stěnou bílých par z bramborového políčka a pak kouř zlatavost pozdního odpoledne.“ (Na cestě, 1978, s. 221).

San Francisco, to je báječné bílé město položené na jedenácti kouzelných pahorcích.

San Francisco, to je báječné bílé město položené na jedenácti kouzelných pahorcích.

A hippies, to souviselo hlavně s hudbou, kterou si mladík potřebuje zalévat nervstvo jako ryba vodou žábry, a pak taky s tou touhou mladistvou, s představou drog a všeobecného a volně dostupného sexu a takových romantických věcí, jako je obecné sbratření a život ve věčné blaženosti a v osvícení a v rovnosti, jakémsi extatickém komunismu, tedy samé věci, o nichž pak pozná a uzná, že je lepší se o ně zajímat maximálně teoreticky, než se do toho reálně vrhnout. Ale ti barevní, strakatí a pomalovaní hippies, to byl především totálně kontrastní svět k té všeobecné šedi, sešněrovanosti a tuhosti pozdního realného socialismu, takže těch pár řídkých informací, které se k člověku dostaly, to bylo něco jako zprávy ze země Avalon či Xanadu. Vzpomínám si ale, že výborným průvodcem byla kniha Poláka Kazimierze Jankowského Odvrácená tvář Ameriky, která sice popisovala hippies z odstupu a kriticky (věřil bych, že realisticky), díky čemuž mohla v polovině 70. let vyjít, ale obsahovala řadu zásadních informací, které by se jinak mladíkovi toužícím se něco dozvědět, nedonesly. A pak ještě jedna kniha se četla, svým způsobem to bylo kuriozní, novela maďarského spisovatele Tibora Déryho s přitažlivým názvem Pomyslná reportáž o americkém pop-festivalu, a to hlavně kvůli pasáži, kde je popsána scéna z tragického festivalu v Altamontu v prosinci 1969, kdy Hells Angels ubodají černocha Meriditha Huntera a Mick Jagger tomu bezmocně přihlíží, čímž de facto éra klasického hippies končí. Tu pasáž jsem skoro nazpaměť. (Déry, komunista a účastník povstání roku 56, vezeň a pak cosi jako národní klasik, musel vidět film z turné Rolling Stones Gimme Shelter, o čemž si člověk v Husákově státu mohl nechat jen zdát, stejně jako o Easy Rider nebo o Vlasech, to kdo viděl, byl jako by zasvěcený a posvěcený: píšu o první polovině 80.let, pak už přece jen ta izolace nebyla tak totální.)

Ale ti barevní, strakatí a pomalovaní hippies, to byl především totálně kontrastní svět k té všeobecné šedi.

Ale ti barevní, strakatí a pomalovaní hippies, to byl především totálně kontrastní svět k té všeobecné šedi.

Můj základní dojem ze San Francisca je, že je to průzračné město blízkého šumějího moře, vlastně oceánu, a vlnících se ulic nejkrásnějších čtvrtí Russian Hill a Nob Hill, jejichž výšková amplituda někdy dosahuje strmosti ostrého kopce. Rozkládají se na těch květy a keři vroubených ulicích lehce omšelé, ale půvabné vily, buď jednoduché dvoupatrové domky, nebo bytelné vily viktoriánského typu, a ve všech by byla rozkoš bydlet a které jsou nádhernými kulisami pro osudy, které jsou mi ale zcela neznámé. (Do jednoho z těch domů chodí navštěvovat filmového kritika Allan Felixe (Woodyho Allena) Humphrey Bogart a radí mu, jak na to: děje se to ve filmu Zahraj to znovu, Same, samozřejmě...) A uprostřed toho houpajícího se zázraku se zvedá návrší Telegraph Hill s rozhlednou Coit Tower, jež se objevuje ve Vertigu jako výstražný prst nebo jako fatum nebo chcete-li falický symbol. Nejzakroucenější ulicí světa, Lombard street, projíždějí automobily jeden za druhým jako brouci úzkým koridorem mezi zelení, přičemž řidiči zažívají rozkoš a blaho, takže sotva sjedou dolů, hned mají sklony si to dát znovu.

A uprostřed toho houpajícího se zázraku se zvedá návrší Telegraph Hill s rozhlednou Coit Tower.

A uprostřed toho houpajícího se zázraku se zvedá návrší Telegraph Hill s rozhlednou Coit Tower.

Město jako skoro všechno tady v Kalifornii založili Španělé, tady konkrétně v roce 1776, a jeho první jméno bylo Yerba Buena, což jsou slova, která se vyskytují často na ulicích, v názvu je má plno hospod a krámů, aspoň jsme měl ten pocit. Nejdřív jsme si myslel, že je to označení pro obchody, kde se prodává tráva, což je jedno ze slov, které může znamenat yerba... On je to taky takový ten mátový čaj. Ale tráva se tu od roku 1967, kdy byla spolu s LSD (!) chvíli legální, neprodává, tedy aspoň ne v obchodech. I když její vůni jsem cítil z různých míst a zákoutí často, nebo jsem aspoň měl ten pocit... Předpokládám, že tady má původ „umění jointu“ jednoho z mých nejbližších kamarádů, známého pražského nakladatele, jehož jméno tu z bezpečnostních důvodu neuvedu. V polovině 90. let sem asi na půl roku odjel a já myslím, že San Francisco má na jeho šťastné a pohodové povaze svůj už definitivní podíl.

Dnes jsou Asiati samozřejmými obyvateli města, jeho nutnou a viditelnou součástí.

Dnes jsou Asiati samozřejmými obyvateli města, jeho nutnou a viditelnou součástí.

Po svatém Františkovi, nejskromnějším ze všech svatých, se město jmenuje od roku 1847, kdy město, stejně jako celá Kalifornie, připadla USA. Po španělských františkánech, kteří tu založili misii San Francisco de Asis a tu zbylo pár nejstarších kostelů v hispánském stylu, do jednoho se katolička Madelaine ve Vertigu chodí modlit. Pár let po přejmenování první kalifornská zlatá horečka proměnila ve velký mezinárodní přístav a v město, kde neplatí příliš zákon a kde jde všechno, hlavně skromnost, pokora a dobré mravy, stranou. V 80. letech 19. století tu žilo už čtvrt milionu lidí, bylo to největší město Západu, daleko větší než Los Angeles, a stále fluktovali další, lidé všech ras a etnik, ve velké míře Asiati, kteří to sem měli vlastně přes oceán kousek, a které tak neměl rád a před kterými tak varoval Jack London, zdejší rodák a největší spisovatel sanfraciský (před beatníky – možná, že i po nich). Dnes jsou Asiati samozřejmými obyvateli města, jeho nutnou a viditelnou součástí, a Čínská čtvrť, jedna z největších a asi i nejslavnějších v Americe, zážitkem pro všechny smysly, občas také trochu výzva pro žaludek: třeba pohled na takové kýble s useknutými kachními ploutvemi nebo sklenice s polomrtvými hady nebo na ty kotle se škvířícím se olejem, do které se vhazují polomrtvé chobotnice, které na člověka pohlédnou naposled svým smutným okem. Nebo ty všemožné pachy, výpary a dýmy...

Vynalezly se tu prý první necudné tance, při nichž se dvojice k sobě tiskly tělo na tělo a zcela nepokrytě napodobovaly kopulaci.

Vynalezly se tu prý první necudné tance, při nichž se dvojice k sobě tiskly tělo na tělo a zcela nepokrytě napodobovaly kopulaci.

Četl jsem, že San Francisco bylo až do dvacátých let vyhlášeným městem hříchu, prostituce, alkoholismu a neřesti. V desítkách bordelů, tančíren a hráčských doupat se skrývali zločinci, zoufalci, anarchisté, revolucionáři... Vynalezly se tu prý první necudné tance, při nichž se dvojice k sobě tiskly tělo na tělo a zcela nepokrytě napodobovaly kopulaci. To bylo ještě před první válkou. Byly tu první lokály, kde obsluhovaly ženy s obnaženými prsy a na Mason Street fungovaly první bordely s prostituty pro homosexuální klientelu. Útočištěm homosexuálů bylo San Francisco už před sto lety, ale centrem gay hnutí se stalo po druhé světové válce, kdy ve čtvrti Castro vznikla respektovaná homosexuální komunita, která, jak píše přítel Putna ve své skvělé knize Obrazy z kulturních dějin americké religiozity, jež mi byla dobrým průvodcem po celých USA, se tu začala chovat podobně jako jiné „etnické“ komunity: tedy domáhat se svých práv. Známá „duhová vlajka jakožto symbol moderní „gay identity“ vznikla tady a hrdě vlaje jak nad Castrem, tak na různých místech města. Tady bydlel také první otevřeně homosexuální politik asi vůbec na světě (pomineme-li antické), neoficiální starosta Castra Harvey Milk, který byl 27. listopadu 1978 zavražděný frustrovaným kolegou z městské rady v budově honosné radnice. Výborný film o něm natočil v roce 2008 Gus Van Sant – Milka hrál Sean Penn. Před radnicí je socha Abrahama Lincolna, též oběti atentátu. Sedí v posedu Rodinova myslitele. Kousek odtud byly v říjnu 1945 založeny Spojené národy. Vlastně je škoda, že tady nezůstaly. (Viděl jsem v New Yorku ty budovy OSN, jsou tam takové zašité, zadrátované a mohutnými ploty oddělené od světa, jako by se pořád čekalo, že do nich vjede tanková divize teroristů. Tady by možná dýchaly volněji – ale teď si uvědomuju, že je to tu seismická oblast a že vlastně celá tahle část Kalifornie čeká, kdy tady zase zahřmí...)

Sedí v posedu Rodinova myslitele.

Sedí v posedu Rodinova myslitele.

Vsadil bych se, že krásné a významné je to San Franciscu všude, ale pro mě právě z těch zmíněných důvodů bylo nezbytné vidět dvě místa. To první, významem však spíš druhé, bylo Haight-Ashbury, čili Hashbury, vlastně pár ulic, zážehové místo hippies, kteří to tu obsadili počínaje rokem 1964, o rok později dostali jméno (to slovo si vymyslel jeden místní novinář), vrchol byl v těch letech 66 a 67; to mi byl rok. A i když už dávno to je všechno jinak, zůstalo těch několik ulic poutním místem (a turistickou atrakcí) té slavné barevné a pomatené éry, která vyprodukovala kromě hudby, rauše a zmatků také osobitý výtvarný styl, projevující se jako by secesními a romaneskními ornamenty a arabeskami, které nejspíš imitují, to co člověk vidí „vnitřním zrakem“, je-li sjetý. Těmito kreacemi zůstaly domy v těch ulicích pomalované (určitě se jich tak mnoho vyzdobilo poté, aby jako atrakce vypadaly), a jsou plné obchodů a magazínů s různými hippie cetkami, tretkami, hadry a suvenýry, z nichž některé nebyly úplně k zahození, klidně bych tam nechal půlku cestovního rozpočtu, jenom myslím, že by se mí známí trochu divili, v čem bych to začal v Praze chodit.

To první, významem však spíš druhé, bylo Haight-Ashbury, čili Hashbury.

To první, významem však spíš druhé, bylo Haight-Ashbury, čili Hashbury.

Potulovalo se tam pár takových týpků, které najdeme všude, mládež, která právě moc nedbá na hygienu, ale tady ví, že vysomrovat něco právě na křižovatce ulic Haight a Ashbury, je dost romatičtější než v nějaké díře, odkud třeba přišli. Předpokládám, že moc skutečných hippie se tam už nalézat nebude – ostatně ti, kteří to tehdy zažili, už pomalu odcházejí ze světa, ale na druhé straně někde stále ještě být musí (četl, jsem že v době vrcholu se k hippies hlásil v Americe každý šestý mladý člověk mezi 20 až 25 lety, LSD bralo až milion lidí). Takže když jsem během cesty po Americe viděl někde, třeba na letišti nebo třeba v restauraci za stolem staršího chlapíka, který si pečlivě sčesával šedé vlasy do copánku, hned jsem si představoval, že tam třeba tehdy byl a že to zažil, tu éru Turn On, Tune In, Drop Out: „zapoj se, vylaď se, vyhuč“, jak doporučoval doktor Timothy Leary, který to tam měl pod palcem. A chodil na Grateful Dead, kteří bydleli a jamovali v domě na Ashbury 710, přičemž nezbytností byla ta pilulka LSD, která tady byla až do toho podzimu 1967 volně k prodeji. A Frank Zappa se mu smál: Hey Punk, where you goin’ with that flower in your hand?/ Well, I’m goin’ up to Frisco to join a psychedelic band.

Vlastně obyčejné knihkupectvíˇ.

Vlastně obyčejné knihkupectvíˇ.

„...víte, co já začnu historií podzemníků ze San Francisca.“ To je věta z prvního odstavce Kerouacových Podzemníků, jež pak moc historií není, ale text pokračuje charakteristikou, kterou pronáší postava, jež se jmenuje v knížce Adam Moorad a má to být Allen Ginsberg, který říká: „Jsou to odvazi, ale žádní křiváci, jsou inteligentní a nepůsobí banálně, ve své ďábelské intelektuálnosti vědí vše o Poundovi, ale při své skromnosti o tom přehnaně nemluví, jsou velmi mlčenliví, velmi se podobají Kristu.“

A svatostánkem všech, kteří kdy cítili s těmi muži (beat generation byla pořád ještě velmi maskulinní záležitost s výraznou homosexuální příchutí) přináležitost, je knihkupectví City Light Books na Columbus Avenue 261, na rohu mezi North Beach a China Townem, odkud se sem donášejí ty orientální pachy. Vlastně obyčejné knihkupectví, to znamená v Americe co jsem viděl, že skvělé knihkupectví, snad s trochu větším akcentem na literaturu, co dělat?, povinně pokrokářskou a levicovou, ale základ je beletrie (měli tu všechny Kundery a taky jednoho Jáchyma Topola, z čehož by měl radost, tak to tu píšu), přičemž zvláštní místo je tu určené knihám kanonickým a kultovním, právě že spojeným s tímto místem. Ginsbergovo Kvílení (Howl), které v City Light Publishing vyšlo v roce 1956, a Kerouacovo Na cestě, obojí v různých vydáních, podobách a v různém provedení, také jako různé suvenýry, třeba dupačky pro mimina s nápisem Howl, což je vtipné. Přízemí je tedy běžný krám, v prvním patře je čítárna a ofice, kde do nedávna skutečně sedával a úřadoval Lawrence Ferlinghetti, zakladatel knihkupectví a vydavatelství a především básník. Za čtyři roky se dožije stovky. Předpokládám, že už neúřaduje. Jak sám práví v básni Přelidnění ve sbírce Startuji ze San Francisca: „Život je opojný, ale nemůže pokračovat věčně...

Kam se Madelaine chodí dívat na portrét ženy, která zemřela před sto lety a v jejichž rysech se ona sam poznává.

Kam se Madelaine chodí dívat na portrét ženy, která zemřela před sto lety a v jejichž rysech se ona sam poznává.

Ale v tom San Francisku mi připadalo, že by chtěl pokračovat věčně. Nebo spíš: že hranice mezi životem dočasným a věčným může být velmi propustná a nejasná, podobně jako jí je ve Vertigu, kde je důležitá scéna ze sanfranciského Muzea krásných umění (Fine Arts Museum), kam se Madelaine chodí dívat na portrét ženy, která zemřela před sto lety a v jejichž rysech se ona sama poznává – my, kteří Vertigo známe, víme, že je to její lest a součást vražedného plánu. Ta iluze nesmrtelnosti a závrati z ní však k San Fracisku patří, neboť si myslím, že kdo to město jednou viděl, bude po něm toužit po celý zbytek života, čímž se to město stává jaksi nesmrtelným. A ten snící trochu s ním. Myslete si o tom, co chcete...

A ten snící trochu s ním. Myslete si o tom, co chcete...

A ten snící trochu s ním. Myslete si o tom, co chcete...

Příště Portland, Oregon.

Mapu s blogy Jiřího Peňáse najdete ZDE.

  • 1Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky


REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.