22. prosince 2009 9:16 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Ze života bohémy aneb
Vánoční výstup na buližník

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 2Diskuse
Buližník, 359 m. | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Buližník, 359 m. | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
Uškrtím tě, bídáku!, zvolal básník Ivan Jirous v okamžiku, kdy do staropražské pivnice U Ampezónů vkročil filozof Petr Rezek, proslulý svou nelítostnou kritikou „filozofie kýče“.

Zadrž, násilníče, což nesdílíš imperativ Voltairův!, zvolala neznámá blondýna, odvolávaje se na Francouzův lstivý výrok: nesouhlasím s vámi, ale vždy budu bránit, abyste to mohl říkat, a ruce básníkovy, které již svíraly apartním motýlkem ozdobený krk, poklesly. Toho napadený filozof využil, vysmekl se z hrozivého obětí a dál se pak z druhé strany místnosti vysmíval mravním postulátům undergroundu.

Souboj titánů

Tyto a další výjevy ze života pražské bohémy jsem sledoval na vánočním večírku časopisu Babylon, který se skoro už dvacet let honosí přídomkem studentský, byť se průměrný věk redakce pomalu kloní k věku důchodovému. Časopis je to ovšem výtečný, pravé útočiště excentričnosti a grotesknosti, která byla z jiných tiskovin už dávno vytlačena, ba do nich ani nikdy nepronikla. Teď je tam třeba velký rozhovor s výčepním z jedné libeňské krčmy a já lituji, že nemám onen časopis po ruce a nemohu z něj citovat. Je to obrovská legrace. Garantem zdravého ducha tohoto plátku je Petr Placák, který na onom večírku několikrát zazpíval hymnickou píseň Zachovej nám Hospodine, neboť je to, jak snad známo, přesvědčený monarchista a austroslavista, což je docela přijatelný způsob, jak si v Čechách zachovati střízlivý rozum.

Tak jako v Bulgakovově Mistrovi a Markétce se ďábel Wolland vyskytuje vždy se svou suitou, tak též Pláckova skupina je složena z roztodivných exponátů, které si vodí sebou. Trumf patří jogínovi, panu inženýrovi Janu Müllerovi alias Jogi Mokšanand, který je rovněž familiérně nazýván jako fakír Mrkvička. Když jsem ho viděl v Placákově přítomnosti poprvé, myslel jsem, že je to nějaká jeho další výstřednost, že snad přesvědčil nějakého pána, aby se převlékl či snad ho nabral někde v cirkusu, možná i psychiatrické léčebně. Záhy jsem zjistil, že nikoli, že jde o jogína pravého, poctivého a možná i zázračného. Pan inženýr, tak ho oslovuje Placák i já, se před třiceti lety jakýmsi zázračným způsobem ocitnul v Indii (jedna verze říká, že už tehdy uměl létat na koberci) a prošel tam mnoha ašrámy, v nichž studoval po dlouhá léta nejstarší posvátné texty - védy, postil se a prováděl různá cvičení duchovní i tělesná, takže procházel celkovou duchovní proměnou, na jehož konci byl zrod dokonalého svatého muže, bráhmana, který již dál nic nepotřeboval. Vrátil se proto (možná na koberci) zpět do Čech, přičemž již ze sebe nesundal oranžový šat, jenž mu občas přináší určité komplikace, zvláště když ho potká příslušník prostého lidu někde na sídlišti, to pak je pan inženýr v ohrožení života, protože z jakýchsi důvodů oranžová, tedy přesněji řečeno šáfránová, barva a baret proletáře dráždí. Pan inženýr je však nesmrtelný, žádné choroby na něj nemohou, vše lečí prostě tím, že si vypláchne nosní dutinu slanou vodou. Říkal mi také, že i když v Indii zásadně jedl jen syrovou stravu, tady už zase "žere" všechno, že pro něj, jako dokonalého člověka je to už jedno. Nedávno přišel však o zuby, říkal, že mu vypadly při dávení, které bylo rovněž součástí jakési rituální očisty. Velmi se tomu smál. Rád bych s ním podnikl rozhovor i do našich novin, snad pro to získám u vedení porozumění. Byl by to velmi poučný rozhovor!

Svatý muž

V sobotu jsme pak s přáteli podnikli zimní pěší pouť do Dolních Chaber s úmyslem navštívit našeho přítele Viktora Šlajchrta. V letním díle tohoto seriálu jsem vylíčil, jak se tehdejší výprava zvrtla v obcházení největší skládky v Čechách, ďáblické spalovny, jejíž olfaktorické vyzařovaní (páchla na sto honů) jsme nosil v nose ještě několik týdnů. Tentokrát se nebylo čeho bát: mrazivý vzduch neutralizoval čichové vjemy a zápach se ani v takové slotě není s to rozvinout. Dojeli jsme tramvají na konečnou v Ďáblicích, kde na smyčce zůstala zachována pivnice Na konečné. Takové hospody stávaly kdysi všude na konci tras, neboť se předpokládalo, že když už člověk jede tak daleko, má to mít nějaký účel. Toto prostředí bylo svého času považováno za magické, dalo by se říci, že zde, na perifériích se zrodila poetika skupiny 42, tady by to fotografoval Miroslav Hák, jenže on sem chodil za lepšího počasí.

Na konečné

My jsme vstoupili dovnitř, zamžily se nám brýle, chvíli tápali podél pípy a když jsme brýle mohli nasadit, rozhlédli jsme se a viděli na stěnách sbírku selských nástrojů – cepů a cepínů, kopistů, pekařských lopat, pak různé kleště, vidle a palice, bylo to jak v agrárním muzeu a já se vždy divím, co je to za zvyk v českých hospodách věšet na zdi takové harampádí, asi aby se na tom chytal prach. Hospodský nás mručivě pozdravil, my si objednali kofolu a grog, někdo pivo. Ekonomický analytik Jan Macháček zatoužil po něčem k snědku, měli jen zmražené párky a nakládaný hermelín. Zeptal jsem se, proč v takové zimě mrazí párky, načež mě někdo pod stolem kopl do nohy. Honza si tedy řekl o hermelín a bylo vidět, že se na něj těší. Po chvíli rozmrzelý hospodský přinesl talíř s něčím, co způsobilo náš nelíčený úžas, a přitom nejsme žádné fajnovky. Vypadalo to jako hrouda našedlé sádrovité hmoty, plovoucí v čemsi žlutém. Honza do toho mírně strčil vidličkou, načež si rozpadl i ten zbytek jakási původní struktury. Takhle si představuji saponifikaci. Co to je, zeptal se Honza. Zmýdelnatění mrtvého těla, řekl jsem, tak se připravovaly mumie, stačí taky, když se dá mrtvola to vlhkého a studeného sklepa, pak se nerozloží, ale stane se z ní tohle, mrtvolný tuk, apodicere, se tomu také říká. To ti pěkně děkuju, řekl Honza. Ale stejně to snědl.

Hmota

Naše cesta pak vedla přes Ďáblický háj, přičemž jsme se samozřejmě bavili o české gastronomii a pohostinství. Našli se i takoví, kteří ho hájili, ba tvrdili, že takové hnusy, jako byl předložený hermelín, jsou něčím autentické, že vlastně vyjadřují pravdivě naši národní povahu, stav naší mysli a tak dále. Namítal jsem, že pak to podle toho vypadá, jestli je naše mysl podobná odpudivému kusu čehosi, co snad kdysi mohl být hermelín, což už sám je dost podřadný sýr. Honza Macháček šel daleko za námi, neposlouchal nás, já měl pocit, že jeho v sýrové prahmotě naložený dech cítím až sem.

Ďábelský háj

Došli jsme na vrch Ládví, jímž Ďáblický háj vrcholí. Na skalisku, které tam vystupuje z podloží stojí ďáblická hvězdárna. U ní vylézá ze země malé skalisko z buližníku, jenž tvoří nejstarší horninu v Praze a okolí. Její původ sahá do prahor. Zbyněk Petráček prohlásil, že to není jediný superlativ tohoto místa. Jsme nejen nedaleko od nejsevernějšího bodu katastrální Prahy, ale jsme i na jejím nejvyšším bodě, oznámil skoro slavnostně a odhadl to na nějakých 360 metrů. To je ještě vyšší než Bílá hora?, zeptal se někdo zpytavě. Ano, Pražan má za to, že nejvyšší je Bílá hora, ale tento názor se drží jaksi z důvodů historických a estetických, že to lépe zní. Mont Blanc, řekl filozof Vašíček, který žil dlouhá léta ve Francii, měli tam pobít více Moravanů, byl by klid, dodal, protože je z Moravy. To je škoda, že si nemáme čím připít, když jsme na nejvyšším bodě pražském, řekl jsem, placatice by bodla. Tu se začal Honza šacovat a my se již začínali těšit. Placatku nemám, ale mám tohle – a vytáhl z kapsy lahvičku s peroxidem vodíku.

Na vrcholu

V domnění, že jsme na nejvyšším místě Prahy, jsme se rozhlíželi do dálky. Nebylo téměř nic vidět. Karel Hynek Mácha si přitom ve svých zápiscích z roku 1835, když odsud vyrazil na pouť do mladoboleslavského kraje, pochvaloval, jaký je tu krásný výhled, snad až do Krkonoš. My viděli tak na sto metrů. Vydali jsme se přes pole směrem, kde jsme tušili Dolní Chabry.

Výhled máchovský

Asi po hodině cesty jsme dorazili k Viktorovi Šlajchrtovi, básníku a kritikovi, našemu drahému příteli, se kterým jsme byli porůznu zaměstnáni, já několik let v Respektu. Paní Šlajchrtová měla připravenu zelnou polévku a skvělé cukroví. Honza Macháček si spravil chuť. Pak jsme si vyprávěli sny. Filozof Vašíček vyprávěl o snu, že si (ve snu) předplatil Lidové noviny a ony mu je začali vozit po tunách, jedno nákladní auto za druhým zastavovalo před jeho domem a skládalo mu haldy novin, Zdeněk marně volal, že mu stačí jeden výtisk, všechno zbytečně, strašný sen.

U Viktora Š.

Já se vytratil a šel se mrazivým odpolednem podívat na nejzajímavější stavbu v Dolních Chabrech, na románský kostelík Stětí sv. Jana Křtitele, který tam stojí téměř nezměněný od třetí čtvrtiny 12. století, tedy asi z doby, kde se o moc nad nedalekou Prahou prali Soběslav II. a se svým synovcem Bedřichem, v Loděnici u Berouna a pak v Praze Na bojišti (z té doby je to jméno) se utkali v bitvách (1179), v nichž zvítězil Bedřich, ale to vůbec neznamenalo konec neklidu a krize, protože se do toho zapojil moravský Konrád II. Ota a po celou dobu se do toho pletl císař Fridrich Barbarossa, a oni sami ho do toho tahali. Byla to velmi zmatená doba, český stát, sotva splácaný, se skoro rozpadl, Morava odtrhla, nebylo by divu. A ten kostelík musel být významný, protože kamenných staveb, navíc takové velikosti, bylo v Čechách mimo centrum jen pár, přitom už před tím tady stála kamenná rotunda... Teď byl na kostelík klidný pohled. Brána byla zavřená, takže jsem opět neviděl fresku Krista v mandorle, která je nad barokní oltářem, a kterou znám jen z fotografií. O půlnoční to tady musí být krásné. Co si sem tak zajet?

Stětí sv. Jana Křtitele

Pak jsme se vraceli autobusem číslo 162 a hle, zázrak vánoční: Zdeněk Vašíček se vracel s kočárkem, z něhož se smálo děťátko-jezulátko.

Zázrak vánoční

Večer jsme pak měli v mailu dopis od Zbyňka Petráčka, který s jistým zahanbením oznamoval, že Ládví není nejvyšší bod Prahy, že totiž Bílá hora je o pár metrů vyšší, ale ani Bílá hora není nejvyšší, nýbrž nejvyšší je kopec Kopanina s 390 metry. Určitě se na něj nikdo za to nezlobil.

  • 2Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Najdete na Lidovky.cz