17. prosince 2015 10:01 Lidovky.cz > Zprávy > Názory

PEŇÁS: Zubři v
Milovicích aneb Ruský park

  • Poslat
  • Tisk
  • Redakce
  • 5Diskuse
Neboť není v evropské fauně druhé takové zvíře, tvor tak monumentální, tak... | na serveru Lidovky.cz | aktuální zprávy Neboť není v evropské fauně druhé takové zvíře, tvor tak monumentální, tak... | foto: Jiří Peňás, Lidové noviny
V sobotu na zubry do Milovic, stálo tentokrát v mailu, který koncem týdne pravidelně dostávám od Zbyňka. To znělo přitažlivě. Zbyněk si všiml zprávy, že do bývalého vojenského prostoru bylo před pár dny vysazeno sedm samic, tedy zubřic, které tam dovezli v bednách z Polska. Pravěké pudy se ve mně vzedmuly a zatoužil jsem toto mohutné zvíře spatřit. Navíc Milovice...
Pravěké pudy se ve mně vzdmuly a zatoužil jsem toto mohutné zvíře spatřit.

Pravěké pudy se ve mně vzdmuly a zatoužil jsem toto mohutné zvíře spatřit.

Vracím se tu k žánru, který jsem tento rok opomíjel, tedy k popisu sobotních výprav stárnoucích mužů. Moji čtenáři znají už postavy Zbyňka a Ludvy, ke kterým se občas přidá někdo další, těch milých dvou brachů, s nimiž občas vyrážím kousek za město, abychom poznali čím žijí naši spoluobčané, ale především, abychom se trochu prošli krajinou, většinou industriální. Zbyněk přitom dbá na ideovou náplň, jíž se výprava odlišuje od výletu, který zpravidla žadný obsah nemá, prostě se jenom někam jde či jede. To my nikdy. Vždy máme nějakou náplň. Nyní tedy šlo o ty zubry.

Moji čtenáři znají už postavy Zbyňka a Ludvy, ke kterým se občas přidá někdo další.

Moji čtenáři znají už postavy Zbyňka a Ludvy, ke kterým se občas přidá někdo další.

Vlak do Milovic je přímý z Masarykova nádraží, bez přestupu. Odjížděl v 10.25, já to zase skoro nestihnul. Zbyněk to komentoval, že nedávno viděl jakýsi dokument o Alvaru Aaltovi, slavném finském architektovi, který, když někam letěl, tak chodil vždycky pozdě. Ale protože si ho Finové vážili, tak na něj vždy počkali a ti, kteří na to neměli nervy, s tím předem počítali a kupovali si letenky tak, aby s ním nemuseli letět, když tedy věděli, kdy a kam Aalto poletí, což se snad nějak vyhlašovalo rozhlasem či tak. No prostě tím chtěl Zbyněk dát najevo, že bych měl chodit včas, což on nikdy neřekne přímo, ale nějakou zajímavou oklikou.

Cesta byla klidná, ba příjemná.

Cesta byla klidná, ba příjemná.

Cesta byla klidná, ba příjemná. Ovlivněni poetikou totálního realismu Egona Bondyho popisovali jsme cestu: hele, nádraží Vysočany, hele, Čelákovice, hele, Lysá nad Labem... Tady jsem ovšem dodal: „Bedřich Hrozný... Chetité, klínopis“. „Ne, Alfréd Hrdlička“, řekl vzdorně Ludva. „Hrozný, Hrdlička Aleš - Humpolec!“, trval jsem na svém. Karel, který jel s námi, vytáhl ajfoun a za chvíli klidně pravil: „Bedřich Hrozný: 6. května 1879 Lysá nad Labem...“ Tak je to skoro vždycky.

Já tady byl poprvé.

Já tady byl poprvé.

Za Lysou se vlak stáčí do oblouku a pak směřuje na sever. Za chvíli jsme vystupovali na milovickém nádraží, takovém malém, nenápadném, docela opraveném domku. Já tady byl poprvé. Ale samozřejmě, každý mého věku slyšel o Milovicích a věděl, co to je za místo: epicentrum sovětské okupační moci, mordor uprostřed Čech, nádor asijských poměrů, které jako metastázy prorůstal do celé země. Velitelství Střední skupiny vojsk v okupovaném Československu. Rusů, tedy přesněji Sovětů, se tady od roku 1968 vystřídalo tři sta tisíc, prý až sto tisíc jich tady a v okolí žilo permanentně, měli tady svá (hnusná) sídliště, své školy a kulturní domy, lze-li to tak nazvat, své apelplacy, kde pochody a mávátky slavili 1. máj a VŘSR a den Rudé armády a den okupantů a den Lenina a den Brežněva a kde co. A měli tady své univěrmagy, tedy obchodní domy, o nichž se říkalo, že jsou to nejlépe zásobené obchody v republice, ovšem jen pro ruské oficíry a jejich paničky. A pamatuju si na obzvláště odpornou formu kolaborace, na „zájezdy družby“, kdy jezdily sem do Milovic autobusy s odboráři a členy SČSP (Svaz Československo-sovětského přátelství, kdo si to ještě pamatuje? Ale třeba by to mohli putinofilové zase založit) a chlapi se šli nejprve podívat na tanky a na cvičák a říkali, hmm, sověti, ti jsou dobrý... pašáci, kurvy jedny, to potiše, ale Slovani, jako my... nebo spíš si neříkali nic, prostě realita. A těšeli se už na to, jak se za chvíli v kulturním domě společně s Rusy ožerou vodkou, přičemž budou pronášet čím dál komičtější lámanou ruštinou projevy a pak už jen za každým dalším přípitkem zahýkají slovo: družba, da zdrastvujet... Zatímco jejich ženy nakoupí v univermagu samovar, vyhlášenou ruskou kosmetiku, slavné duchy maskvy a flašku ruského šáňa, brrr, igristoje, ale hlavně nějaký permanentně nedostatkový tovar, slyšel jsem, že tady měli k dostání relativně kvalitní oblečení a boty, které se vyráběly sice u nás, ale skoro všechno se vyváželo přednostně do SSSR, takže vlastně také sem.

Své apelplacy, kde pochody a mávátky slavili 1. máj a VŘSR a den Rudé armády a den okupantů a Lenina a Brežněva a kde co.

Své apelplacy, kde pochody a mávátky slavili 1. máj a VŘSR a den Rudé armády a den okupantů a Lenina a Brežněva a kde co.

Ale na to už se pomalu zapomíná, možná, že o tom neví ani současní obyvatelé Milovic, kteří se sem až na výjimky přistěhovali, až když už Sovětská armáda byla pryč a postupně se opravily ty paneláky po jejich specifických obyvatelích. Milovice jsou prý patří k českým městům s nejmladším věkovým průměrem, ten je 29 let a je fakt, že bych si toho všimnul, i kdyby mě na to Zbyněk, který takové věci ví, neupozornil.

Rusové (a národy, které Rusové podmanili a sloučili v ten svůj sajuz) odešli v roce 1991, poslední voják, možná to byl sám velitel Střední skupiny vojsk, generál Eduard Vorobijov, 27. června 1991. Bylo to o tři dny dřív, než byla dohoda – do 30. června se měli sbalit.

A postupně se opravily ty paneláky po jejich specifických obyvatelích.

A postupně se opravily ty paneláky po jejich specifických obyvatelích.

„Stejně to bylo štěstí, že se to tehdy tak sešlo. Myslíte si, pánové, že by tak lehce odešli teď? To asi těžko“, řekl Zbyněk, když jsme si sedli do jedné takové umakartové hospody, která byla úplně zahulená, ale to se mým kamarádům právě líbí, protože nikotismu, na rozdíl od alkoholismu, se kterým se již před lety rozloučili a nyní důsledně abstinují, fandí a mají ho za projev svobody a mužnosti. A tak jsem tam, zatímco jsme čekali na polívku (měli čočkovou a česnečku, já si dal obě), zopakoval svůj oblíbený vtip, který jsem jednou slyšel vyprávět Adama Michnika, proto jsem ho trochu prokládal „polštinou“. A ten vtip se říkal v 80. letech v Polsku, ale možná, že vznikl až retrospektivně. Tak tedy: Jsou dvě možnosti, že by Sovětský svaz přestal okupovat země Europy srodkowej a ty by mohly žít svobodně, wolně a po svém. Jedna ta možnost je realistická (realisticzna) a druhá mystická (mysticzna). Ta realistická je, že se s ohromným rámusem otevřou nebesa a svatý archanděl Michael a svatý archanděl Gabriel v čele nebeského vojska se utkají v ohromné bitvě se sovětskými okupanty, porazí je a národy budou wolne. Tak to je realistická možnost. A ta mystická: že se Rusáci sami zvednou a odejdou...

(Když ho vyprávím verbálně, vyzní ten vtip lépe. Ale to se nedá nic dělat, i tak je dobrý.)

Tím se malá vesnice Milovice stala, když tu v roce 1904 zřídila rakouská vláda výcvikový tábor pro zprvu dva a pak pět tisíc c. a k. vojáků.

Tím se malá vesnice Milovice stala, když tu v roce 1904 zřídila rakouská vláda výcvikový tábor pro zprvu dva a pak pět tisíc c. a k. vojáků.

Zvedli jsem se a prošli se městem, lze-li o něm tak mluvit. Tím se malá vesnice Milovice stala, když tu v roce 1904 zřídila rakouská vláda výcvikový tábor pro zprvu dva a pak pět tisíc c. a k. vojáků. Z té doby pochází geometrická síť ulic, kostel sv. Kateřiny Alexandrijské, fara a některé zbylé domy, garnizony a stáje, z kterých se dochovaly už ale jen trosky. Předpokládám, že z té doby je i hotel Modrá hvězda, který mohl sloužit c. a k. a možná i potom republikovým oficírům, když za nimi přijely přítelkyně, ale třeba i manželky a oni museli zůstat u posádky, tak na pár hodin si sem zašli. Třeba takový nadporučík Lukáš, který klidně mohl sloužit v Mladé, jak se ten výcvikový prostor jmenoval, si mohl dámské návštěvy vodit sem a ostudu si neudělal. Po tom je samozřejmě veta, z hotelu je kvelb, kam by vlezl jen úplný zoufalec, a když tady musí někdo přespat, jede asi do Prahy.

Hotel Modrá hvězda, který mohl sloužit c. a k. a možná i potom republikovým oficírům, když za nimi přijely přítelkyně.

Hotel Modrá hvězda, který mohl sloužit c. a k. a možná i potom republikovým oficírům, když za nimi přijely přítelkyně.

Za první války tu byl zajatecký tábor, drženi tu byli především Rusové a Italové, po kterých tu zbyl hřbitov – tam jsme ale nebyli, to jsem se dočetl až teď, docela aby mě zajímal. Po roce 1918 to tu převzala československá armáda, jak jsme viděli na fotografiích spolku www.pratele-milovic.cz – byl se tady na to podívat prezident Osvoboditel a generál Pellé, to muselo být už před rokem 1923, protože pak generál onemocněl a rychle umřel. No a v roce 1935 tu byl umístěn Pluk útočné vozby, jak se tehdy hezky jmenovali tankáni. U těch sloužil koncem osmdesátých let rok po studiích Zbyněk - ne v Milovicích, ale na Šumavě; občas, když má na to náladu, vzpomíná, jak jezdil v tanku a jaká to byla síla, když takovej tank dostal smyk na zamrzlé silnici.

Po březnové okupaci to tu Němci ještě rozšířili, nechali vystěhovat několik přilehlých vesnic a zřídili Truppenübungsplatz Milowitz. Před africkou kampaní tu cvičil svůj Afrikakorps polní maršál Rommel. Asi proto, že ty pláně nad Milovicemi připomínají savany...

Přijel se sem na ni podívat prezident Osvoboditel s generálem Pellém.

Přijel se sem na ni podívat prezident Osvoboditel s generálem Pellém.

Vedli jsme hovory o různých věcech, třeba o tom, že je škoda, že ty ruské, respektive sovětské budovy nezakonzervovali a nevznikl tak nějaký R(j)u(r)ský park, na který by se jezdili dívat turisté, třeba na ty sovětské paneláky, kijeváky se jim říkalo, to by byla přece atrakce, něco tak strašného jen tak člověk neuvidí, nebo ten Dom oficjerov, který sovětským okupantům přičinlivě postavili Češi za své peníze a darovali jim ho jako projev díků a vlezdoprdelství a oni si tam pak zřídili ty hnusné rudé koutky, pomalovali si to dle svého ubohého vkusu, zasmrděly těmi příšernými parfémy svých matrozních žen a svým alkoholickým říháním. Ne, já nejsem rosofób, já jsme naopak rusofil, o to víc a právě proto ale nenávidím tu ruskou hrubost, tu jejich brutální ničivost, tu neochotu aspoň trochu zjemnit své příšerné mravy a návyky, ten jejich sklon zničit všechno, na co sáhnou, tu expanzivnost, kterou mají ve své stepní krvi, tu jejich nabubřelost, přestože si ve chvíli jasnozřivosti sami správně uvědomují, že kdě my, tam plocho...

Dom oficjerov, který sovětským okupantům přičinlivě postavili Češi.

Dom oficjerov, který sovětským okupantům přičinlivě postavili Češi.

Z toho Domu oficjerov je nyní zrekonstruovaná městská radnice. Stojí na náměstí 30. června, což je den, kdy měli roku 1991 vysmažit, stihli to ještě od tři dny dřív, jak už jsem psal, za což jim dík. Zbyněk řekl: „To je zajímavé, že po listopadu 89 je asi málo datumů, po kterých by se mohlo jmenovat náměstí. Jasný je 28. říjen, 9., respektive 8. květen, 25. únor ehm, pak 17. listopad...“ A já řekl, že na Smíchově je náměstí 14. října, ale to jsme si nikdo nemohli vzpomenout, co se toho 14. října stalo...

Hledali jsme na tom náměstí, které tedy moc náměstím není, nějakou připomínku toho slavného odchodu. Zbyněk říkal, že tu viděl před lety nějakou raketu nebo co, ale nic jsme nenašli. Na plácku stál ošklivý sněhulák, který jako by splácali sovětští poručíci. „Aspoň Kocáb tady mohl mít cedulku,“ řekl někdo, „to by určitě byl rád. To už spousta lidí zase neví, jakou v tom sehrál důležitou roli.“ No, a já připomněl, že tehdy se to v Praze slavilo velkým koncertem ve sportovní hale a krátce tam vystoupil Frank Zappa. To už se myslím vědělo, že je nemocný, za rok umřel, pamatuju si, jak jsem byl překvapený, že když se otočil, bylo vidět, že má vzadu pleš... Jsem pamětník pleše Franka Zappy! To už mladý možná taky neví, kdo to byl. A Kocába už možná taky neznají. No jo, co naděláme, mudrovali ti starci...

Vydali jsme se pak na cestu za město, do lesostepi.

Vydali jsme se pak na cestu za město, do lesostepi.

Vydali jsme se pak na cestu za město, do lesostepi, která tu zůstala po vojácích různých národů, států a říší. Při pohledu na betonové skelety, které se vynořovaly ze zvrásněné krajiny, jsme nemohli nemyslet na Tarkovského Stalkera. Kulisou naší cesty nám byla střelba, která se ozývala zpoza horizontu, a my se chvíli přeli, jestli je to z vojenské střelnice, které už by měla být přece zrušená, nebo z honu na zajíce, jak jsem to, odhadoval já. To ve mně vyvolávalo skepsi ohledně možnosti spatřit zubry, neboť jsem věděl, že je to plaché zvíře a že musí být znervóznělé z cesty, a místo toho, aby je tu přívítal klid, na který musely být ony zubřice zvyklé z těch majesta východopolských pralesů, se tady setkají s takovým hnusným rámusem. Bavili jsme se o tom, jak se takové zvíře asi tady může cítit a co si o svém transferu myslí.

A já poučoval přátele, když ne tehdy, tak aspoň teď dodatečně, co jsem četl o zubrovi ve skvělé knize Simona Schamy Krajina a paměť, kde první kapitolu věnuje litevskému zubrovi. Neboť není v evropské fauně druhé takové zvíře, tvor tak monumentální, tak divoký a majestátní. Zubr byl pro litevsko-polský rytířský kult stejně důležitý jako býk pro španělskou válečnickou kastu na druhé straně Evropy. Vladař Vitold prý lovil zubry holýma rukama a jeho bratranec, první litevský křesťanský král Vladislav Jegiello prý před bitvou s řádem německých rytířů u Grunwaldu (1410), odjel do bialowiežského pralesa lovit zubry, kterých pak ulovil tolik, že hory zubřího masa posílal po řece Narew svým vojskům, aby mělo dost uzeného masa a kožených štítů. Jeho heslem bylo: nejdřív zabiju zubra, potom Němce.

A zubr, pánové, napsal jeden polský renesanční učenec, to je „zvíře tak velké, že se mezi jeho dvěma rohy mohou posadit tři muži. Je to zvíře divokosti tak hrozivé, že nemá obdoby: chlupatý lalok mu visí z hrdla, břicho má až k zemi, krátkou, ale drsnou hřívu s bradkou, obrovský svalnatý hrb na zádech, odulý, růžovomodrý jazyk, černé oči se zvláštními, kosými zornicemi, posatzené v černé nebo tmavě rudé rohovce.“

A Aristoteles, který ho pravděpodobně nikdy nespatřil, ho popisoval jako zvíře, které nepatří do antického světa, ale symbolizuje barbarství: „jeho kůže rozprostřena pokryje jídelnu o sedmi místech u stolu, své mladé přivádí na svět za vysokou hradbou hnoje a brání se hojným vyměšováním jedovatého trusu, který kope po útočnících.“

„To fakt dělá?“, zeptal se Ludva. „No dělá. A kdybys nějaký trus našel, neber ho ruky, protože je opravdu jedovatý,“ řekl jsem.

Mnoho odpadků tu však zanechal lidský odpad. Už ne okupanti...

Mnoho odpadků tu však zanechal lidský odpad. Už ne okupanti...

Obešli jsme lesostep a zubra nespatřili. Ani jeho trus. Mnoho odpadků tu však zanechal lidský odpad. Už ne okupant, ale čeští autochtonní tuři... Darmo mluvit. A zubřice nikde.

Teprve na konci naší cesty jsme se přiblížili k ohradě, k níž mířili z druhé strany lidé, kteří si zřejmě vyšli na sobotní procházku. U ohrady postávalo několik zajímavých zvířat, která byla do milovické stepi přivezana v minulých letech: pratuři a divocí koně z anglického Exmooru, kde skutečně pár jedinců dosud divoce žije. Navyklí již na lidskou přítomnost, zírali na lidi v naději, že jim snad něco dají k žrádlu. Lidé však věděli, aspoň ti, kteří tam byli v tu chvíli s námi, že se to nesmí, ba že je to zločin. Tak nikdo nikoho nekrmil, zato každý fotil, jako by to byl jeho příbuzný nebo co, nebo jako by pak nebylo větší štěstí, než si prohlížet fotografie srstnaté krávy či přerostlého osla. Já to však dělal taky, neboť vedu tento žánr... Malý fotoaparát vytáhl i Zbyněk, který se postavil před jednoho pratura a pravil: „Hmm, zubr...“ Opravil jsem ho: „Ne, Zbyňku, to není zubr, to je pratur...“ „Važně?“, podíval se na mně nedůvěřivě Zbyněk, který jinak obvykle všechno ví.

Ne, Zbyňku, to není zubr, to je pratur...

Ne, Zbyňku, to není zubr, to je pratur...

(14. 10. 1918 byla vyhlášená v Čechách generální stávka a radikální socialisté se pokusili o jakýsi puč na „sovětský“ způsob, dalo by se říct, že to mělo pro komunistickou historiografii být jaksi alternativní, socialistický 28. říjen, a protože po roce 1989 už to nikdo nevěděl, tak se to nechalo tak.)

Mapu s blogy Jiřího Peňáse naleznete zde.

  • 5Diskuse
Jiří Peňás

Autor

Jiří Peňásjiri.penas@lidovky.czČlánky




REGISTRACE NA SERVERU LIDOVKY.CZ, NEVIDITELNÉM PSU A ČESKÉ POZICI

SMS Registrace

Diskuse LN jsou pouze pro diskutéry, kteří se vyjadřují slušně a neporušují zákon ani dobré mravy. Registrace je platná i pro servery Neviditelný pes a Česká pozice. více Přestupek znamená vyřazení Vašeho telefonního čísla z registrace a vyřazený diskutér se již nemůže přihlásit ani registrovat pod stejným tel. číslem. Chráníme tak naše čtenáře a otevíráme prostor pro kultivovanou diskusi.
Viz Pravidla diskusí. schovat

Jak postupovat

1. Zašlete SMS ve tvaru LIDOVKY REG na číslo 900 11 07. Cena SMS za registraci je 7 Kč. Přijde Vám potvrzující SMS s heslem.

2. Vyplňte fomulář, po odeslání registrace můžete ihned diskutovat

Tel. číslo = login,
formát "+420 xxx xxx xxx"
Kód ze SMS je rovněž heslo
Vaše příspěvky budou označeny Vaším jménem, např. K. Novák.
* Nepovinný.
Odesláním souhlasíte s Pravidly diskusí.

Baví vás vaření?
Baví vás vaření?

Inspirujte se recepty na eMimino.cz